Probouzíme se do dalšího
krásného prázdninového dne. Že kolem chčije, a je kosa – už
asi každýmu čtenáři přijde nudný. My sice pociťujeme jiný emoce,
ale dvakrát nadšený taky nejsme – zvlášť když se pakujem a
stopujem v tom. Bere nás Islandská slečna s dítětem a zasvěcuje
nás do mnohých tajů Islandských zvyklostí.

– jasně že spí ve stanech,
ale maximálně den a musí být hezky.

– Islanďani jsou lemplové,
nás turisty považujou za děsný paka. Kdo normální by se v tom psím
počasí jezdil koukat na nějaký sopky s vodopádama.

– Vy jedete do tulení rezervace?
Proč? V Reykjavíku je zoo, tam máme tuleně taky.

– Islanďani rádi chlastaj.
Proto jezdí rádi do Prahy – maj tam levný pivo. Jo, Praha je proj
moc pěkné město.

Jejímu synkovi roste zub.
Normálně plive dudlík. Maminka pak musí zastavit a najít ho. Tuto
funkci přebírá Štěpánka, jejíž mateřské pudy přímo kypí.
Nemoudře opouštíme slečnu – ona frčí do Reykjavíku, my trčíme
na odbočce k tuleňům. Po půl hodině deštivého zoufalství na prázdný
štěrkový cestě tancujem a zpíváme „Otec Abrahám, měl sedum
synů“. Zpíváme pomalu, jak to jen jde, aby nám píseň dlouho
vydržela. Začínám hrát na flétnu a jsem odměněn. Štěpánka
(velkej škrt na sladkosti) mi sama od sebe vyndavá bonbon, abych toho
nechal. Odmítáme ochotný farmáře, co nás můžou vzít 1 km, ale
berou nás v zápětí dvě němky. Zhodnotil jsem je: „Buď jsou zlitý,
nebo zhulený, ale jedou taky na tuleně“. A jely. Jejich auto bylo
bouraný, nemělo dvě okýnka, zato mělo prošlou technickou. Pásy
rovněž nebyly k mání, ale jdnoduchá skla v oknech byla velkoryse
nahrazena dvojitou vrstvou izolepy. Holky byly od koní a střízlivý.
Dojeli jsme tam celí, a ještě zjistili, že oproti třírychlostním
koním evropským (krok, klus, cval) jsou koně Islandský pětirychlostní.
Šaltpáku maj nejspíš pod hřívou.

OBRÁZEK

Tuleni, stejně jako mouchy,
jsou zvířátka společenský. Žijou v kolonii, zřejmě tak člověk
(tuleň) užije víc legrace. Jenže kolonie je na ostrůvku a na ten
je sotva vidět, takže turista z tý srandy skoro nic nemá. Přesto
jsme bedlivým pozorováním přírody zjistili následující: Hlavní
zábavou tuleňů je ležení na břiše. Jen občas, když už je to
nebaví, se otočí taky na záda. V mezidobí je slyšet jásot turistů,
jež z otáčivé činnosti tuleňovi usuzují, že na tom ostrůvku
nejsou atrapy a tudíž je tu k vidění pravá, nespoutaná příroda.
A proto jsme tu.

Doblikaly fotoaparáty, jde
se. Štěpánka chce tuleně – bydlel by u nás v pokojíčku. Procházíme
se po pobřeží a naštěstí nenacházíme žádné tulení mládě.
Návštěva tuleního parku je úspěšná.

Magický poloostrov Vatsnes
nám mimo to nabídl skálu s třema dírama (velká místní atrakce)
a kopce s kamenama. Od normálního Islanskýho kopce s kamenama se lišil
tim, že se z něj nikde nečoudilo, a že ty kameny byly kdysi vikingská
pevnost. Takhle bude vypadat Andělská Hora za 500 let.

Vracíme se z poloostrova, jedem
do Brú –za tři dny musíme být v Reykjavíku na přehlídku Gayů.
Přemýšlím o tom, že když lidskému tělu dojdou zásobní látky
– tedy cukry a tuky – přejde na režim samotrávení – tělo
začne trávit postupně své nejméně potřebné součásti, jako
jsou nohy a ruce. V mém případě začalo levým předloktím, což
je nepěkné, neboť mám rýmu, a brzo nebude čím se utírat.

Dorážíme do Brů. V panické
hrůze před sebestrávením vařím již během stavby stanu kolínka
Euroshopper a následně jich požívám mamutí porci. Zkáza (prozatím)
odvrácena. Štěpánka už prej zhubla 2 kg, ale myslim, že zásoby
furt ještě má. Taky už si teď klidně spí s úsměvem Jurije Gagarina.
To jsme si zase užili světa, řekl si malý Radovan a šel listovat
v díle K.Marxe.