A ráno je hezky. My nespěcháme.
My máme čas…Válíme se, pomalu balíme. Stopnem paní, co je Islanďanka
– tourist guide z povolání. Občas nám něco řekne o přírodě.
Baví jí matematika, zajímá se o astrologii. Smrdíme jí. Ne že
by to bylo tim, že nejsme umytý, ale když jsme čekali na stopu,
bylo kolem hejno much, tak sme velmi hojně využili repelent. Dokonce
to trochu pomohlo! Paní nás vyhodí v nějaký vulkanický vsi. Šuf
nelení a vydává se hledat horké prameny na koupání. Mně je na
slunci vedro, skoro bych brala koupel i studenou. Šuf se vrací, svítí
mu očička – je to tutovka! Našel celou vulkanickou pláž. Hurá
do vody. Místama to hodně pálí, vulkanický je to dost. Pán za
plotem na nás něco náruživě gestikuluje, ale nerozumíme, tak si
ho radši moc nevšímáme. Cedule Warning! Hot spring! hovoří za
vše. Opařili jsme si prdele – přestalo se mi to líbit – vylézám
z vody. Šuf se raduje dál a staví si tůňku. Jíme, zásob dosti.
Další stopování

OBRÁZEK

Šuf: „Drž to, jako modelka,
když předvádí nový typ vrtačky“. A tak jsem teda jako modelka
držela kus prkna, na který Šufan namaloval Geysir. Zabralo to rychle,
jsme tam v cuku letu.

Fsufka: Zbývají 3 dny –
4 porridge. Mě zbývají 3 ponožky použitelné. Plán je následující.
Vezmu si každý den dvě a třetí nechám ležet ladem. Tento princip
odhalili předci už tak před 500 lety. Jmenuje se to „trojpolní
systém“. Ponožka „ladem“ si odpočine a bude o to úrodnější.

Tůňka postavena. Systém
proti opaření prdele si nechám patentovat. Každý návštěvník
Langavatr se teď může zadarmo okoupat jako na Langmarlangatu. Teda
jen do tý doby, než na to přijde majitel sousedního bazénu a v hrůze
před krachem tan div světa rozboří. Koupu se tak půl hodiny. Žůžo.

OBRÁZEK

Tak teda přijíždíme do
oblasti Geysiru. Nespěchat. V suvenýr šopu mají kafe, kapučíno
a čokoládu (horkou) zdarma. No, když je to zdarma, tak si dáváme
hned dvakrát a vyrážíme tim směrem, co se čoudí ze země. Tak
slavný Geysir přestal bouchat v roce 1930. Tehdy prej stříkal i 80m,
což je nám teď prd platný. Kdybychom měli sebou 30kg mejdla, tak
ho nasypem do jeho díry. Tim by se rozdováděl (asi rád bublinky)
a zase by bouchl. Dělá se to při zvláštních příležitostech,
třeba když jede kolem švédskej král. Díváme se, ale žádnej
zrovna nejede. Máme smůlu.

O kus dál stříká Strókur.
Sice jenom 30m, ale zato bez krále i bez mejdla, každejch 15 minut.
Spousta lidí, teda vlastně tůristů, čeká s foťákem až to přijde.
Pak to prošvihnou a čekaj dál. Holt sme tady, tak taky čekáme.
Nejchytřejší jsou japonci, kluci jedni žlutý si přivezli kameru,
tak to radši natočí. A už je to tady…a prd, sotva pět metrů.
Vyšla jenom bublina, asi takhle to musí vypadat, když si prdne velryba.
To sme mohli na whale watching. Pak to stříklo. Všichni jsou šťastný,
ještě Gullfoss, maj golden circle z krku a můžou zpátky domů. My
vlasně taky.

OBRÁZEK

Šuf nesl můj chleba v batohu.
To mě těší, o kilo míň. Ale trochu tam utrpěl. To mě netěší…

OBRÁZEK

– no, nebude to asi ňamka,
spíš takový drobky, ale komprese se hodí. Pěkně se mi teď do
torničky vejde.

Fsufka: Osmý div světa.
Na Islandu maj televizní satelity namířena takto:

OBRÁZEK

tedy k zemi. Nejsme schopni
si to vysvětlit. SAKRA! Musíme se zeptat ňákýho Islanďana. Třeba
bude vědět…

Mají tu kafomat na principu
„věčný šálek“. krademe si tedy „věčné šálky“ a dáváme
si spoustu čokomlíka zadarmo. Jsou tu taky cukříky, porridge bude
sladší. Potkáváme drsnou krajanku – jezdí po Islandu sama a hledá
drsnou práci – nejlíp u fishing, nebo v docích. Je to zřejmě ocelová
žena.

Nedaleko národního divu –
Geysiru – se rozkládá skládka. Asi tak dvě minuty chůze. Je tam
travička a pěknej potůček, tak tam kempujem. Ať mi ňákej ochranář
zkusí tvrdit, že je tu národní park. Islanďani jsou sice hodně
free, ale převrácený auta snad v NP nenechaj. Nebo jo? Uvidíme.