Tak teda vstáváme, ale jen,
abychom snědli porridge (zbývají 3 do konce). Jak pravil pán, co
nás vezl předevčírem: „na Islandu už začal podzim“. To se
zřejmě pozná tak, že furt praží sluníčko, a je 20! stupňů.

Chodím opět v horním dílu
plavek. Plán zní: když řidič uvidí prsa, určitě zastaví. Meddy
s Pendolínou už to maj ozkoušený….a taky že jo. Než by ses nadál,
jedeme s rescue týmem dobrovolných záchranářů ke Gulfossu. Ten
je hodně WOW, tůristů moc.

OBRÁZEK

Jsou tu 2 parkoviště –
horní a dolní (rozdíl asi 20m), proto se tu turisté dělí do několika
skupin.

1/ málo početná skupina
– ti zastaví na jednom parkáči a obejdou to všechno.

2/ Ti, kteří přijedou
BUSEM na horní parking a pak je BUS vyzvedne na dolním.

3/ Ti, kteří zastaví
na jednom, projdou se a pak zastaví na druhym, aby (PROBOHA) nemuseli
pěšky 20m do kopce.

4/Ti, kteří zastaví na
jednom z parkovišť, vyfotí to, udělají WOW a honem, honem, pospícháme
dál.

Všichni na mě čumí,
že mam na sobě ty plavky. Jeden pán mě zabírá kameroz a myslí
si, že to nevim. Vtipné.

Tak teda děláme taky WOW
a dem. Co nevidět postaví Islanďani nad Gullfossem elektrárnu a
bude po vodopádě. To je jasný, musí mít čim štěpit vodu a tavit
aluminium. Až sežerou papuchálky a velryby a navrtaj všechny vulkanický
oblati, stejně sem nikdo nebude jezdit, tak co? Islanďani jsou holt
národ praktický – vychovaný krutou severskou přírodou. Ale uvidíme.
No, jediný, kdo tu zatím protestujou proti ničení přírodního
bohatství jsou aktivisti Greenpeace, co sem jezděj z ciziny. Na Islandu
je nikdo nemá rád, asi maj radši karbanátky z velryb a papuchálků,
což chápu.

Stopujem na trase Gulfoss –
Reykjavík a – světe div se – nikdo nás nechce vzít. Sluníčko
praží, já si opět pálím nos a pokouší se o nás tropické šílenství.
To se projevuje asi takto:

1/ Odmítáme lidi jedoucí
30km našim směrem.

2/ Zpíváme trempské písně

3/ Máváme autobusům plným
důchodců (a oni nám)

4/ Odmítáme lidi jedoucí
20km našim směrem

5/ Tancujem Ruty šuty a jiné
tance spočívající v tom, že křepšíme po rozpálené silnici uprostřed
pouště.

6/ Zpíváme lidové písně
– hraju na flétnu.

7/ Vášnivě se líbáme.

8/Furt nic – tak 2 hodiny.

9/ Už nehraju na flétnu

10/ Neodmítáme lidi, jedoucí
10km našim směrem, ale zpátky ke Geysiru.

To se ukázalo jako supr volba.
Dva Italové vybaveni miniaturním autem mířili na Geysir a pak až
za Reykjavík, směr letiště. Sardinky v konzervě se maj asi líp
– neleží na nich krosny. Neva, usmíváme se, hlavně že jedem.
Italové řídí jako Italové, jsou rádi, že vyhráli mistrovství
ve fotbale, ale hokej je lepší. Znaj Jirku Šlégra – jé on se
jmenuje jako já, to je supr :o). Koukáme podruhý na Gejzíry, dáváme
si čokomlíko zdarma.

Dáváme si ho moc. Čokomlíko
je děsně sladký. Sedíme na slunci s čokomlíkem ajsme přeslazený.
Za hodinu se objevujou naši Italové a chtěj nám koupit zmrzku. Musíme
říct, že jí NECHCEM. Z dalšího sladkýho bych se už asi poblila.
Dodatečně nás to mrzí. Chjo.

Pak svištíme do RYK, kde
Italové plánujou stihnout sightseeing během hodiny (je půl sedmý
večer). První atrakce je barák, kde byla ukončená studená válka.
Tak ho fotí. Nádhera. Se Šufanem teda proběhneme město – na záchod
a zpátky, cestou si v bookshopu prohlížíme knihy. Já PENIS book.
Ta je vtipná, samej penis. Dovídám se zajímavé informace. Porce
spermatu má 5 kalorií – složení: proteiny. Večer dorážíme
do Hafnarfjorduru a poblíž výpadovky hledáme místo na stan. Jezero,
stezka. Rovnej plac. „Podívej Štěpánko,
birdwatching“ Stavíme. Vaříme. Jíme. Přichází pán. pán:
povídá našemu stanu „good day“J8: vylejzam s hubou plnou těstovin.
„Hello“. Pán: „Camping not allowed here, I am sorry“.
Pán mi lámanou angličtinou dále vysvětlil, že kempujem v ptačí
rezervaci, za což se nám následně omluvil. :o). Zřejmě šlo o
ptačího fanouška (děda s holí a knírem), který je tu každý den
pozoruje. Prý tu rušíme ubohý ptáčky (myslel to smrtelně vážně).
Bylo mi ho líto, tak jsem spolkl jízlivou poznámku, že široko daleko
nevidim jedinýho ptáka. Pán se rozloučil slovy: Have a nice holiday
on Iceland“. Kempovali jsme načerno skoro ve všech národních parcích,
leč tady nebylo vyhnutí – rozhodli jsme se nerušit dál ubohé
opeřence a klid místních důchodců. Dojídáme, uklízíme, pakujem
stan.

O 500m dál již zjevně v rezervaci
nejsme – je tam štěrko – lávový pole s výhledem na další div
Islandskýho industrial parku. Před námi se stavělo – ale ne pár
baráků, ale komlet nový město. Viděli jsme všechny fáze – zarovnávání
terénu, stavba dokonale pravoúhlé sítě silnic, pokládání potrubí,
paneláky i rodinný domky ve výstavbě, následně hotový a prázdný.
Takhle nějak si představuju, že to muselo probíhat, když Karl IV
řekl: „Postavte Nové město Pražské“! a oni ho postavili. Inspirováni
těmi divy, postavili jsme alespoň stan – ať na tom máme taky podíl.
Začíná už podzim, tudíž se stmívá (doopravdy). Pohádku na dobrou
noc Štěpánka tradičně neposlouchala ani do půlky a usnula. Já
se musel provyprávět ke šťastnýmu konci (Perseus zabíjí Titána
a zachraňuje Andromedu) a usínam taky.