Touhle dobou už to bude skoro půl roku co jsem přestal hrát počítačový
hry. Se začátkem tohohle experimentu to bylo docela divoký, plný emocí
a nechci zabíhat do detailů – tenhle článeček má bejt zpovědí
notorickýho pařana odstavenýho po dobrých deseti letech od jeho
kamaráda

(To kamarádství spočívá v tom, že vám kamarád kazí oči, neustále
vyžaduje lepší součástky, dělá z vás asociála krade spánek a čas
vůbec. Vy mu naoplátku zavaříte přetaktovanej procák a grafárnu,
rozflákáte klávesnici a za věrné služby ho stejně po dvou letech
hodíte do šrotu jakožto starou plečku dobrou leda tak na tetris a
účetnictví).

Ale vážně, za těch deset let jsem s tou krabičkou docela srostl, v
dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Nemyslim si, že by čas strávenej
u ní byl úplně promrhanej, rozhodně ne z nějaký supr velký části.
Nechci tvrdit že jsem se toho bůhvíjak hodně naučil (sice se říká Co
jsem se naučil ve stáří jako když najdu, nicméně se dnes zdá, že totéž
co jsem, se tak těžce učil už ve stáří našel každej druhej
čtrnáctiletej puberťák :), ale něco v tý hlavě přece jen zůstalo. Ale
to jen tak mimochodem, psát chci o jiný věci.

Z mýho tatínka, jenž je horolezcem, si občas dělaj srandu že po
většinu času kdy provozuje svého koníčka stejně akorát "čumí ze
třiceti čísel na skálu". Přestože by hnidopiši (a nejen oni) našli
řadu výhod horolezectví oproti hraní – většina oněch jedovatých
poznámek se bude týkat zdravotní vhodnosti obého, jako bych je už
slyšel.. – v principu jde o stejnou věc. Čučení do monitoru z třiceti
čísel je zkrátka u širší společnosti v nemilosti, no jo novinky bejvaj
málokdy oblíbený i když nás nutí říkat wow (a i když na ně oproti
pádům ze skály zatim snad nikdo neumřel). Širší společnost se nejspíš
jako na blba koukala i na sira Hillaryho :).

Troufám si říct, že patřím k první generaci, který rodiče místo aby
říkali "doma budeš", vštěpovali opak – tedy "venku budeš". Odřezávání
dětí od nejoblíbenějšího zdroje zábavy je výchovná metoda
přetrvávající věky – jen mění své podoby spolu se samotným způsobem
zábavy.

Existuje spousta mýtů používaných proti nově vyrostlé generaci pařanů,
teda vlastně proti jejich koníčku. Že jde o asociální zábavu (podle mě asi stejně
jako jízda na kajaku a maratónský běh), že si kazí oči (na slušným
LCD zhruba stejně jako by koukali do zdi), že to v nich probouzí
brutální sklony (protože nějakej kluk v americe někoho zabil..což
rovněž dělaj denně tisíce lidí který v životě klávesnici neviděli) atd. Neni
divu, že podobný plky každej pařan kterej ví o co jde bez problémů
ignoruje. Ještě bych se vyjádřil k asi nejdůležitějšímu bodu – s těma
asociálama. To je samozřejmě taky blbost – přinejmenším od rozvoje
internetu a multiplayer her toho hádam pařani nakecaj v průměru víc
než kdejaká sekretářka. A co se analogie s maratoncema a kajakářema
týče – jo, samozřejmě oni maj společenskou zábavu po tréninku, na
soustředění. Což obé maj ovšem pařani taky (kdo ještě neslyšel o
jediný akci kdy deset kompů natáhli do jednoho baráku a hráli tam
spolu tři dny v kuse, ať první hodí kamenem. Nejdřív ať si ale najde
starý noviny, a zjistí z nich, že doba bronzová už skončila). Čili –
hraní na počítači nedělá z lidí slintající retardy neschopný
artikulovat trojslabičný slova, nezpůsobuje úplavici, rakovinu
konečníku ani žádnou jinou zkázu o nic víc než třeba člověče nezlob se.

Tak tedy, proč jsem skončil? (respektive proč jsem chtěl skončit už
dříve než vypukaly emoce) Koníčky jsou pěkná věc, ale je čas, kdy
člověk zjistí že už je to čim dál tim stejný, neposunuje ho to dál
atd. Když člověk deset let jachtaří každej den, taky ho to nejspíš
omrzí. To je celý. Nehodlam nikomu tlouct biblí o hlavu, ani tvrdit,
že jsem objevil vyšší pravdu a adresář hry už nikdy neodevřu (přestože
poslední půl rok tomu tak bylo – s tim adresářem, ne s tou biblí). Hraní s kamarádama mi přijde
přípustný, možná si sem tam střihnu i nějakou zajímavou hru sám, jako si
starej labužník s potížema se srdcem dá jednou za čas povolí epesní stejk. A
možná všechno bude jinak 🙂

Co jsem vlastně chtěl říct? Jasně, na počítačových hrách jsem nechal spoustu času, a zkazil si tak mládí. Stejným způsobem jakým si ho jiní kazí volejbalem nebo filatelií. (totéž platí i pro stáří) Moderní člověk je přece typickej tim, že drtivou většinu energie zanechá v neužitečných činnostech. Tak co? Tak nic. Lidé jsou spokojení.