Dneska ráno jsem se probudil a zjistil že je odpoledne. To člověka zmate. Zvlášť, je-li zvyklý na celkem pevný týdenní rytmus, přesně sešněrovaný všemožnými rozvrhy hodin, a rozpisy v práci. A víte vy co? Mam z toho radost. Né, že by měla nějakej rozumnej důvod, ale prostě tam je. A to značí, že když jsem si včera se Zbyškem a spol ožral držku, řval po ulicích a prošvihl den školy, tak jsem udělal správnou věc.

A vidíte, byly by doby kdy bych se za tu samou akci neměl rád. Z pohledu některých minulých článků tady byste mohli dokonce říct, že si protiřečim. Něco napíšu a pak to popřu. A to byste mohli říct úplně oprávněně. A víte co si můžete.

Ne, nejsem rád za pružnost vlasních názorů. Naopak – mnohem radši bych bydlel ve světě, kde se vám vlastní pohledy na věc nedrolí pod nohama, a kde člověk ví že to, co ho baví dneska ho bude bavit i zejtra a za rok taky. Jenže v tomhle světě nikdo nežijem. Kdo na nějakým názoru nebo myšlence moc ulpí, zažije tim větší bolest až jí bude opouštět. To je pěkná teorie, co? Jenže nás lidi baví ulpívat. Nadchnout se pro něco (nebo někoho) – to je jádro pudla kterýmu říkáme život. Bez podobných eskapád, krátkých či dlouhých, bychom se prostě jenom narodili, podívali se jak se vystřídá sedmdesát sterilně stejných jar zim a podzimů, a pak natáhli bačkory. A to my ne.

Ulpíváme tuze rádi. Jak si v hlavě dávam dohromady větu za větou, zní celá ta teorie děsně depresivně: potácíme se mezi dvěma plotama. Nadchneme-li se pro něco, narazíme dřív nebo později do plotu. Nenadchneme se a bude nuda – neuděláme nic co by stálo za zapamatování a hlavně nic co by nás opravdu těšilo. Tak a takhle negativně to vůbec vyznít nemělo. Vidíte, člověk zvolí blbou metaforu a obrátí tak svoje cílový sdělení úplně naruby. Myslim si totiž, že ono potácení mezi plotama je moc zábavná činnost.

Kdo mě zná ví že rozhodně nejsem člověk bez zásad, kterej si mění pohledy na svět jak ponožky. Spíš naopak – kolikrát se až tvrdohlavě držim názorů který by rozumnej člověk dávno nechal plavat. A možná právě proto jsem v tomhle směru citlivější – a všímam si změn vlastních i cizích poměrně intenzivně. Lidi (ti co mění ty ponožky) kteří stihnou dráhu mezi plotama opsat párkrát do týdne asi mou teorii nepotřebujou. Teorii která ospravedlňuje (omlouvá?) změnu postojů. Že by jim (k spokojenosti) pomohlo podobný zamyšlení, a třeba i snížení frekvence nárazů do plotu si tvrdit netroufam – možná to maj v hlavě jenom jinak poštelovaný. Každopádně vakomyš bych jim nesvěřil (v této větě nehledejte myšlenku. chtěl jsem napsat že bych jim nesvěřil něco důležitýho, jenže všechno co mě napadlo znělo uhozeně. vakomyš? proč ne.)

Jak již je u mě tradicí, závěr shrnutí a ponaučení vynecham. Kdo se pročetl až sem, a obětoval něco své mozkové kapacity na přemýšlení o tom co jsem asi chtěl napsat mezi řádky, tak už si patrně něco našel. A kdo ne, tak má smůlu, jděte číst třeba (zde doplňte váš neoblíbený deník) – tam se celé sdělení článku většinou záludně ukrývá už v nadpisu :). Těm prvním děkuji za obětovaný čas, těm druhým ne protože žádnej čas neobětovali. Čas totiž my lidé měříme myšlenkama, ne vteřinama. Vidíte.. už přeskakuju svýma myšlenkama úplně jinam, je čas ukončit článek nebo z něj udělam totální slátaninu. končim. tři dva jedna teď.