Hurá, přiletěly mi věci. Mezi nejočekávanějšími byly náhradní ponožky a kytara, která však přiletěla na dvě půlky. Malá hlava bez tělíčka a tělíčko bezhlavé.Přál bych si být jako strýček pompo – oba bych zasadil a vyrostly by my kytary dvě. .. A k čemu by mi vlastně byly? Mam rukou akorát tak na jednu. Diogenés by zahodil obě. Já bych zahodil jednu, ale předtim bych z ní vytáhl náhradní struny, ty se vášnivým kytaristům vždycky hodí. Nu dosti bylo snů, pravý muž netruchlí, ale hledá na gůglu opravnu kytar. Tu jsem nalezl, ale taktéž jsem nalezl několik rad ať se na opravy vyseru, že už bude porád znít na hovno, a ať si radši koupim novou. To mam určitě za to, že jsem tý kytaře nedal jméno. Stejně to zkusim spravit.

To bylo úvodní okénko z mého života hlavou dolů, nyní však k hlavnímu tématu. Šel jsem dneska nakoupit chlast – prodává se tu jen ve speciálních šopech, asi aby vyléčený alkoholici nebyli v pokušení hodit při nákupu v suprmárketu mezi kedlubny láhev tuzemáka. .. No prostě, jdu koupit chlast a najednou koukam že v jednom zaprdlým řadovým baráku, co vypadá jak smíšený zboží na socialistický vesnici, probíhá nedělní mše. Tak si řeknu: půjdeš tam, podíváš se na okultní rituály protinožců a kulturně se obohatíš. Pak se ale rázně utnu: seru na to. A pokračoval jsem k obchodu s chlastem. Jenže co se nestalo, krám je o nedělích zavřenej až do deseti. Dovtípil jsem se že majitel je buďto na mši, nebo dospává. Já dospávat nemohl, navíc jsem si řek že to je patrně boží znamení a šel jsem tedy taky na mši.

Mše a kostely vůbec nemam rád, asi proto že jako stoprocentní neznaboh mam k onomu prostředí odpor. Ani ne k samotný víře v boha, ta spočívá koneckonců akorát v identifikaci s nějakýma etickýma principama což je fajn a dělam to taky, možná víc než kdejakej věřící. Ke kostelnímu prostředí mam odpor kvůli lidem v něm obsaženým – jejich falešnýmu pocitu soudržnosti a údajný jednotě ve víře. Komunita! Vsadil bych boty, že půlka z nich se vůbec s ničim neidentifikuje, desatero porušuje obden a v komunitě je jen tak ze setrvačnosti, známostí a aby děti nezvlčily. Ale dost filozofování s kladivem, přečtěte si Nietzcheho, tomu to šlo líp, já pokračuju ve svým výletu za chlastem.

Hned před kostelem mě zaujala veliká upoutávka ve stylu "Ježíš je machr, tak přijď na mši, dostaneš džus zadarmo". Kostel podivného vzezření s parkovištěm "jen pro věřící" (bůh dává sice lásku všem, parkovací místa však jen někomu) vypadal docela pohodově, přesto jsem z výše zmíněných důvodů dovnitř nepáchl, a udělal jen pár fotek. Věřící (a mezi nimi i domnělý prodavač alkoholu) zpívali hezké písně, což je pěkné a tradiční – kdyby ty písně nezněly jak levnej popík osmdesátých let (včetně doprovodu bicích, kláves atd.), a kdyby digitální projektor nepromítal na zeď pakostela jejich text. No jo,holt moderní doba, nemůžu se dočkat až nám Benedikt XVI bude v třicetisekudnovým spotu před zprávama vykládat o svém pocitu čistoty sucha a bezpečí. Hudba dohrála, všichni se pokřižovali pan farář něco řekl a šlo se domů. Tentokrát už popík z ampliónů poskočil na konec let devadesátých, asi aby se starouškové nešourali a pochodovali pěkně zčerstva. Venku se podával slíbenej džus, lidi se zastavovali na pokec, a já odcházel do obchodu sklíčen faktem, že asi nebudu spasen. Což hodlám oslavit drahým pivem a levným vínem který mi pan Chong (ano i v Austrálii prodávaj chlast vietnamci) ochotně prodal. A jestli neumřel, prodává ho dodnes, bohabojným i pohanům.

Něco z výše jmenovaného je zdokumentováno ZDE.