Hala letiště Heathrow, Londýn. Na tomto místě počínám psát svůj velkovýpravný deník pojednávající o strastech jednomužné expedice do hlubin kontinentu plného jedovatý havěti a (doufejme) hodných australanů. Tato půlroční expedice obsahuje: 1ks Jirka Skuhrovec, 1ks jeho notebook Koumák, kytara zatím beze jména, spacák, nějaký trenky, trička, pononožky, a kámen vod maminky (normálně kamennej). Dohromady máme 92 kilo i s postelí (tj karimatkou).

Kradem tu s Koumákem nenápadně elektřinu ze zásuvky, což se daří, a internet ze vzduchu což se nedaří. Fajn, jsem přece sotva za humnama – co bych tak novýho chtěl už teď sdělovat domovině. Dnešní den je navzdory obrovský únavě po čtyřdenní gudbáj párty, která byla vskutku nekonečná v tom nejlepším slova smyslu, dnem velmi melancholickým. Poslední loučení s rodnou krajinou a hlavně jejími krajany, do toho pár dalších emocí jež nejsou vůbec cestopisné, tedy tu o nich psát nebudu, o to však jsou palčivější. Loučení i emoce jsem uťal jak se na cestovatele patří (jinak by nikdy cestovat nezačal), jestli se to patří i na šufánka ukáže vám i mě běh dalších dní.

Párty skončila, emoce utnuty a já jsem byl sám na letišti Ruzyně, procházel se po halách plných lidí, kufrů a cestovní atmosféry. Nakonec jsem šel ven a procházel se radši mezi dálnicí a ostnatým drátem letištního plotu. Ha, toť poslední kousek rodné krajiny který vidí mnohá expedice – špinavá tráva zasypaná odpadkama obklopená spedičními centry, monstrózníma kostkama z vlnitýho plechu, který ani nepředstíraj že jsou domy. Rodnou hroudu naposled raději nelíbam, a skáču na letadlo.

Přichází prima letadlová strava, nedbale konverzuji se starším britským párem, vůbec nekonverzuji s českou výpravou (jen počkej holomku až se ti začne stejskat po jadrnosti rodný mluvy, to se najednou budeš družit snad i s polákama). Kolem se pije víno, já přecházim na džus … a hleďme, malej šlofík a už jsme nad Mongolskem. Sedim vprostřed jumba, všichni maj zatemněný okýnka – asi nechtěj vidět Mongoly a severní předhůří himaláje, tak jako já. Jenže jsem nemajetný cestující – okýnka nemaje pomrkávam smutně v pološeru. A to zvenčí prosvítá světlo! No jo, jedu holt na klokany a ne na jaky. Příští zastávka Hong Kong, tam je právě před druhou odpolední, přistaneme v pět. A úplně těch samých pět odpoledne bude v Sydney už za dvacet minut od teď, zato vy krajané si na ně ještě dloouho počkáte. To je bordel, že člověk ani neví na co se má aklimatizovat.

Jdu číst knihu o Austrálii, o který toho jako správnej zaprdlej středoevropan zatim moc nevim, ale tak proto jsem tady, ne? Z displeje s mapkou našeho okolí na mě mává Bajkal, snad cíl mé budoucí cesty po magistrále, ale to až za dlouho (že by léto 2009?). Nyní se jdu koncentrovat na serfaře a koaly, tedy zatím zdar.