Nemyslim si, že jsem tady za oceánem 72 dní. Nejspíš to bude o dost víc, jenže já jsem línej to počítat. Mimo to že je nesprávný, má číslo 72 všechny potřebný parametry. Je dost velký aby naznačilo že tu nejsem jenom na vejletě. A navíc je docela pěkný (i když to neni druhá mocnina celýho čísla, ty sou nejhezčí, to ví každej…vemte si … pětadvacítku). A nikdo by nechtěl v nadpisu….třeba 143….to je hodně ošklivý. Pravda je sice pěkná věc, ale jak dojde na nadpisy, musíte se s ní držet zkrátka.

No, vyvolal-li v někom tento blog iluzi že můj život je jako nějakej hustomega seriál, plnej překvapení, zvratů, a po dvaceti dílech máte pocit že všechny postavy někdo pomalu vyměnil za úplně jiný lidi, který akorát vypadaj stejně … asi ne. Je až nechutný, jak dokážou bejt dni jednotvárný, podobný jako vejce vejci. A je ještě nechutnější, že to člověku celkem nevadí. Nebo je to dobře? Jak jsem tu psal o těch američanech – Myslim si, že jejich dny musí bejt neskutečně nudný, a oni si o těch mých nejspíš myslí totéž.

Je pátek, měl jsem regenerovat buš, ale už mě to nějak nebere. Taky jsem dneska chtěl jít nakoupit – došel mi toaleťák a olej. Ale nešel jsem. Válim se doma, kouknul jsem na film na počítači, složil nahrál a hned smazal jednu písničku, dojedl rejži od včerejška. Procházka se do nabitýho programu dne nevešla. Dal bych si zelňačku, ale nemaji tu kyselý zelí. Tento den se nejspíš do historie mého života nezapíše vůbec nijak. A kdyby se mě někdo v neděli zeptal…cos dělal v pátek?, nebudu si to pamatovat. Znamená to že je dnešek byl o hovně? Že jsem ho mohl klidně přeskočit a nic by se nestalo? Ale jděte.

Kdysi dávno někdo (stopro ňákej Řek) přišel s nápadem, že co nepřetrvá, to se nepočítá. Když umřete a nezanecháte po sobě dědičnou sněť, strom, knížku ani devátou symfonii, tak jste buďto kojenci nebo lůzři. … čtete li tohle, předpokládam že kojenci už nejste, tak byste měli setsakra makat aby z vás nebyli ty lůzři. Říkal kdysi ten Řek. A lidi přitakávali, safra ten kluk má recht! Ale jinak na něj srali. Lidi maj totiž jednu kouzelnou vlastnost – když si rozum usmyslí, že je něco správně, zbytek těla ho nechá pěkně vykecat a pak si to stejně dál dělá po svým. Rozum se chvíli cuká, a pak to vzdá.

Udělal jsem si teď silnej a dobrej pu-erh, tim pádem budu dneska vzůru minimálně do zejtra. .. vidíte, tyhle jazykový libůstky, kdybych si odpustil, tak bych třeba neodlákával čtenářovu pozornost od jádra věci, a článek by byl srozumitelnej .. jenže já jsem učebnicovej případ cimrmanovský senility – mam problém udržet a opustit myšlenku i když mluvim, a co teprva když píšu. To pak kolem myšlenky poskakuju jak střelená koza, chvilku blíž a chvilku dál. Občas neúmyslně, občas naschvál (jako třeba teď). Víte proč? Sám mam totiž nejradši texty, který musim číst pomalu a s přestávkama, aby z nich člověk něco měl. Texty kde je víc myšlenek, než se dá na jedno přečtení vstřebat. Kdo čte po mně rychle jako kdyby četl detektivku, je buď geniální a nebo z čtení musí mít hovno. Já píšu článek nejmíň dvacetkrát tak dlouho, než za kolik se dá normálním tempem přečíst. Víte co všechno za tu dobu stihne hlavou proběhnout? By vydalo na knížku. Blbou, ale tlustou. Vy z ní dostáváte výcuc – né tak blbej, ale zato tenkej a složitej. Psát lehko čitelný články který maj myšlenku, považuju za jedno z největších lidských umění – ne vždy se mu ale snažim přiblížit. Jednak to kazí imič intelektuála, druhak to mění celou zábavu z psaní ve fušku a hlavně by pak ty články nesplňovaly svuj účel. Jakej účel?

Koukáme na televizi, kecáme u piva, čteme knížky a blogy proto, abychom se něco dozvěděli? Většinou ne. My hledáme materiál k přemejšlení. Nový impulzy. I když zvenčí vypadaj dny podobný jako vejce vejci, uvnitř našich hlav bejt stejný nemusí, a my děláme všechno proto aby nebyly. Naše potřeby vstupů jsou proměnlivý – někdy se začtete na kolik hodin do brutálně těžký knížky, jindy vám postačí teletubbies nebo mlčenlivej rozhovor se stěnou. Svuj blog se snažim řadit mezi ty první, hutnější, zdroje. Chápejte, vyhýbam se tak tuhý konkurenci z druhýho křídla, jako jsou třeba super.cz a spořič obrazovky.

Nemyslim si že tu píšu bůhvíjaký sdělení. O tom to ani neni. Vy hledáte útržky myšlenek, zajímavý úhly pohledu…od kterých pak začnete přemejšlet o svejch věcech. Je dobrý číst, ale je lepší vědět kdy číst přestat, a zahledět se do blba. Protože to je na celým čtení nejpřínosnější fáze. Autor vás nakopl nějakým směrem, a dál už je to na vás, najít si svoje otázky a svoje odpovědi. Podobenství: Moje psaní je, asi jako když falešný věštkyni rozsypu lógr. Jeho tvar jí (=vám) v podstatě nic neřekne, ale dá jí dobrej počáteční odpich od kterýho začne špekulovat o čem se jí zlíbí.

Každá "pitomá" sekretářka nosí v hlavě mozek, kterej by při správným tréninku ještě před třiceti lety porazil v šachu všechny počítače na Zemi. A ten prevít nemá co dělat. Tak se věnuje dokonalému rozboru postav v telenovele, piluje k dokonalosti umění lakování nehtů nebo si udržuje přehled o světě šoubyznysu. Nejspíš od každýho trochu. Ta sekretářka neni blbá, je jenom jinam zaměřená (což ale neznamená, že jí tim pádem považuju za rozumnou bytost). A i pro tohle zaměření potřebuje proud informací – její i náš šachovej počítač je nešťastnej, když nemá co chroupat.

Z předchozího je patrný, že se nepotřebuju nějak výrazně srát se závěrem. Nezaujal-li jsem vás po cestě, tak tady už to nevytrhnu. .. Tak a konev čaje je ta tam. Dnešní den se zapíše do historie aspoň timhle článkem. Taky faktem že jsem spravil pana Avokádo epoxidem. A kdo ví čim ještě, noc je přec mladá. … Ale komu jde o to aby se dny zapsaly do historie? Řekové toho nakecaj. Obrázky z vnějšího života, ty se zapisujou do památníku historie. Pro ten důležitější život uvnitř hlavy platí úplně jiný pravidla.