Todle taky neni první článek po návratu z Austrálie. Tohle je až třetí, přinejlepšim čtvrtej. Až ho dočtete, pochopíte čim to je, že první furt ještě neni hotovej, ale pracuje se na něm.

Stávalo se mi ještě před pár lety, že jsem klidně strávil den tak, že jsem ráno vstal, na kompu pustil nějakou hru, o šestnáct hodin pozdějc jí vypnul a šel spát. Mimo krátkých loupeživých výprav k troubě a ledničce se v tom žádný velký pauzy nevyskytovaly. Rozhodně jsem se netrápil výčitkama ohledně promrhanýho času. Toho totiž bylo dost, a zajímavějších činností málo.

Až s podivem to člověku přijde, jak je mi tenhle přístup dneska vzdálenej. Jako chápejte, pořád dokážu proflákat den na jedničku s hvězdičkou, ale už to nikdy neni bez občasnýho remcání ze strany vlastního svědomí. Nebo ještě líp, ze strany svýho vnitřního diáře, toho zařízení který máme všichni v hlavě aby nám říkalo co bychom měli udělat v nejbližších dnech, co jsme měli udělat před tejdnem, a co už vyloženě hoří, protože už jsme měsíc ve skluzu.

Nemusim nejspíš nikomu říkat že z toho skluzu člověk nevyvázne jak je rok dlouhej. I kdyby dělal jak mourovatej, získanej čas rychle zaplní nový věci, jež je nutno udělat. Je to stejnej fenomén, jako s penězma – kolik jich člověk má, tolik jich prošustruje. A když kontokorent dovolí, tak občas i víc. S časem je to stejný, akorát místo do kontokorentu člověk zabředává do zmiňovanýho skluzu.

Nejhorší věc co v takovým případě můžete udělat, je multitasking. (někteří lidi nevědí, že to slovo označuje řešení více problémů současně. tak teď už to vědí.) Když cítim že už se úkoly kupí přespříliš, začnu je brát po trojicích. Čimž se hovno urychlí, akorát z toho jde hlava kolem. Vlastně bych řek, že některý lidi multitaskujou právě proto aby z toho šla hlava kolem. Ono to líp vypadá. Skluz se sice nevyřeší, ale máte aspoň (klamnej) pocit, že pro to děláte maximum. I ostatní si říkaj jak strašně frčíte, možná vás i politujou. Což je hezký ne? 🙂 Pak už se nikdo nebude zlobit, až to položíte, všechno odřeknete a přenesete problémy na cizí hlavy…

Zpět, zpět. Dneska jsem byl celej den "zařizovat" v Praze, oběhnul jsem pár kanclů, vyřídil ňáký telefony, třikrát jsem parkoval kde jsem neměl (a klepal se jestli mě neodtáhnou), a dohromady jsem toho vyřídil žádná celá nula nic. Vrcholem dne byla schůzka s realitním makléřem a majitelem našeho novýho bytu, kdy makléř nestíhal – přišel o půl hoďky pozdě, a majitel nestíhal – odešel deset minut potom co přišel makléř. Za těch deset minut mezi tim jsme se krásně stihli dohodnout, kdy že se znova sejdeme vyřídíme to co jsme měli vyřídit dneska. Hmm, takovej už je život ve velkoměstě. Když máte v plánu na dopoledne dvě věci a v pohodě obě stíháte, proč mezi ně nešoupnout třetí, a nestihnout pořádně žádnou?

A takhle to máte furt. Protože jsem celkem stresuvzdornej, myslim, že vydržim v tomhle rychlorežimu fungovat docela dlouho, a vzdor úskalím multitaskingu i leccos užitečnýho vykonat. Ale i tak mě spíš než uspokojení z vykonaného čehosi, jímá pocit že jsem skákavá koza. A kdybych měl čas se sám sebe zeptat, co že jsem dneska dělal…tak bych si asi nebyl schopnej kloudně odpovědět. Sedlák co celej den oral, to má jednodušší. A i kdyby náhodou zapomněl co dělal, tak jukne na zoraný pole, a hnedle ví. Kujón jeden.

Kdo má, ať si pustí písničku Horkýže Slíže – Česká. Kdo nemá, má smůlu. Život je občas svině. Já si jí třeba teď zrovna taky pustit nemůžu.