Už je to nějakej pátek od příletu z mýho půlročního vejletu – dost na to, abych si v hlavě srovnal o čem to bylo, ale né tak moc abych už toho stihnul moc zapomenout. Nuže, tohle je první článek po návratu z Austrálie, a zároveň odpověď šem co se ptali "jak ses tam měl?", a já na to jenom něco neurčitýho zablekotal, protože co na takovou otázku říct. Tož:

Tam kdesi na jižní polokouli, leží tajemná Austrálie, a v ní se žije v podstatě stejně jako tady u nás. Maji tam nudnou pop-music, hezkou krajinu a zhruba stejný procento blbců. Lidi si tam taky myslej že maj dobrý pivo a drahej benzín, a když je zkusíte vyvést z omylu, tak ani moc nekřičej, ale myslej si o vás svý. Jako doma, jenže..

Úplně jiný kafe je, když tam jste z druhýho konce světa, jenom na půl roku. Pak zmizíte, a dost možná nikoho z těch lidí, domů, stromů a pavouků nikdy neuvidíte, a oni vás taky ne. A podle toho se k vám chovají a vy k nim.

Asi jsem se měl narodit do devatenáctýho století, nebo rovnou do jeskyně. Tak nějak nejsem stvořenej pro svět kde potkáváte co měsíc sto novejch lidí a minimálně devadesát devět z nich na základě rychlýho prvního okouknutí označíte jako spam a vykopnete z okruhu, který nazýváte svým světem, tak rychle jako se v něm objevili. A oni vás taky.

To vše je ohromně umocněný, žijete-li uprostřed vesničky studentů ze všech končin světa, který jsou tu taky jenom na otočku. Horizont tří měsíců. Nevymejšlíte s kym na lyže, nezakládáte kapely, a láska je jenom večernice. Nejpozdějc do žní budete každej bydlet na jiným kontinentě. Strategie "úspěchu" v týhle nehostinný velký společnosti, která spíš než harmonickou komunitu připomíná brownův pohyb, je jasná: chodit kolem dokola opakujíc několik vět, co zní jako názory hustýho člověka, hodně se usmívat, fotit, a dávat ostatním najevo jak jsou úžasný, i když nejsou. A doufat že budete pro spoustu jinejch ten jeden ze sta, čimž pádem budete děsně populární, idolem žen či mužů, s tisícem ksichtů na facebooku, a životem kterej je jedna velká párty – až na to, že pro někoho kdo si chce udržet sto kamarádů to místo nevázaný zábavy znamená dost běhání a focení.

Jak možná už víte, tak jsem se po několika polovičatých pokusech na společenský život vysral, a stal se radši poustevníkem. Na tisíckrát položenou (a blbě neurčitou) otázku "jak bylo v Austrálii?" jsem asi měl odpovídat : "fajn, bylo to dost osamělý, ale právě proto dobrý."

Dost jsem chodil, jezdil vlakem a spal sám v buši. Občas jsem fotil, s pár kolemjdoucíma jsem promluvil, ale nijak moc. Byl čas. Chodil jsem po lesích sem tam se kochnul, ale většinou jen přemejšlel a čuměl do blba. Pak jsem přišel dom a dost psal – básničky, blog, i jiný věci. A koukal do zdi a přemejšlel. Měl jsem víc volnýho času než kdy předtim, a víc jsem s nim i mrhal. Teda, mrhal v tom moderním smyslu slova.

Jako student dvou celkem těžkých škol se spoustou vedlejších zájmů, jsem tady doma zvyklej bejt v permanentní časový tísni. Na půlku věcí, který chci dělat prostě nezbjevá čas. .. a tam to najednou bylo jiný. Zmizel ten nepříjemnej hlásek svědomí, kterej vám vyčte, jakmile se mu zdá že někde mrháte časem. Neni proč kvaltovat z vejletu domů, neni proč dobíhat vlak. Vydal jsem se na vejlet na západ, a vrátil se až jsem měl náladu, třeba za tři dni. "Kdes byl?" ptaj se spolubydlící. "Na západě." To bych doma v čechách asi nikdy neudělal. Vy jo?

Né nestal se tam ze mě alternativec a hipíckej povaleč. Určitě né docela. Ale bylo to fajn podívat se tak nějak na druhou stranu bariéry. Na to, jak by se dalo existovat.

A tak i dneska jsem trochu pomalejší. Vynalezl jsem si pro tenhle malej převrat hodnot přirovnání "pořád se vyhejbam vlevo". (australani říděj vlevo, a tak nějak se to přenáší i na vyhejbání protijdoucích chodců. Řada evropanů tak prvních pár tejdnů pobytu působí kolize. A po návratu domů si zas těžko zvykaj zpátky.)

Bejt sám se svejma myšlenkama je fajn. Aspoň myslim. Spousta lidí se tomu intuitivně brání – když neni kolem nikdo živej, tak aspoň zapínaj televizi, otvíraj knížky nebo brouzdaj internetem. Znáte to, člověk je od přírody zvědavej, hledá nový podněty signály a tak dál. Jenže ono je podnětů kolikrát až až, že je ani nestihnete pobrat. V Austrálii jsem se naučil koukat do zdi. Civět do lesa. A nevyčítat si to.

A i dneska se občas vyhejbam vlevo. Kolizí nedbaje.