šuf : proč pít vaječňák na hajzlu

Před timhle článkem jsem se na děsně dlouho odmlčel. Takže čekejte velké myšlenky 🙂

Stalo se to předevčírem. Jdu takhle v jednu ráno domů z hospody, když tu uslyšim hlas. To se mě ptá mé druhé já mocným hlasem: "Ty vole, co že tak brzo deš domů?" Chci mu odpovědět "ty vole, protože zejtra musim …", a pak jsem se zarazil. To nebyla ta věc na kterou se druhý já ptalo. Vono, potvora jedna, mířilo mnohem hloub. Dobře vědělo, že už tolikrát jsem v životě "zejtra musel", a hovno jsem si z toho dělal. Tak proč teda pochoduju po Jiráskově mostě k domovu, místo abych do sebe na Andělu lámal další vaječňáky s klukama na záchodě? Prooč?! To byla otázka, a protože z Jiráskova mostu je to k nám na Vinohrady ještě pěknej kus cesty, měl můj podnapitý mozek o předivo postaráno.

Populární odpověď, kterou mí vrstevníci svým druhým já předkládají je, že jsou starý. Už na to nejsou, sedět někde do pěti do rána aby pak další dopoledne strávili s hlavou v dlaních. Že už to tělo míň vydrží, a kdesi cosi. To je podle mýho totální hovadina. Kocovina a nevyspání funguje podobně jako před pár lety, stařecký kecy jsou jenom výmluva, a pravda je jinde (poznámka mimo mísu: jsem zvědavej jakou výmluvu si vymyslíme ve věku, kdy ty stařecký pravdivý budou. No přece si nebudem říkat pravdu .. to je pro děcka). Ráno nejsme o nic víc nepoužitelný než před pár lety, akorát nám ta nepoužitelnost víc vadí. Mít kocovinu v posteli, u kompa, ve škole nebo na přednášce je úplně jiný kafe než jí mít a snažit se něco dělat. To si pak teprv připadáte zbídačený. No a protože dneska se snažim dělat něco smysluplnýho imrvére, tak mi ta zbídačenost asi vadí.

Nejde tu jenom o chlast, ta myšlenka je obecnější. Vůbec si nějak víc vážim (vážíme?) času, a tak se mi s nim nechce plejtvat. Nedělam spoustu věcí co jsem dřív dělal, hry nehraju, na kytaru nešáhnu jak je rok dlouhej … a vidíte jak dlouho jsem nenapsal nic sem na blog. To neni náhoda .. to je, mí milí time management.

Nemluvim tu o nějakým extra tuningu s kalendáříkem a tužkama. Stačí fungovat v režimu: říct si co je třeba .. a udělat to. Zamyslet se co dál je třeba, a zase to udělat, a tak dál furt dokola. Člověk do toho zabředne ani neví jak. Aktivity, který třeba tak nějak nejsou prostě samy vypadnou. Šel jsem z hospody, protože ráno bylo třeba vstát a pracovat. Teď mam nutkání přestat psát tenhle článek, protože musim psát grantovou žádost. A tak dál. Věci co nejsou třeba najednou … prostě nejsou vůbec.

Za poslední roky jsem se naučil být "pánem" nad svým časem. Stíham docela dobře spoustu věcí .. akorát nějak zjišťuju, že se z toho nějak vytratila ta sranda. Né že by to jako bylo nějak zlý, to neřikám (jsem dneska jenom hodně negativně nalazenej po devíti hodinách v kanclu) … ale nějak to neni ani kór dobrý. Waltari na to má takovou pěknou metaforu: divoká řeka života se rozšířila, až se nakonec proměnila v klidné jezero. Dobrý, ale ty vlnky tomu scházej.

Sesumíroval jsem si to do hesla: Nezestárl jsem, akorát zmoudřel. Tělo by furt mohlo hopsat po lučinách a prolejvat se rumem dnem i nocí, ale duchu se nechce, protože "ještě musí něco udělat". Je fakt, že teď dokážu zvládat víc věcí než bych si před pár lety uměl představit, ale holt se za to platí nějaká cena.

Otázka zní: je cesta zpět? A pokud jo, kdo po ní vlastně chce jít? Já? Možná. A nebo si jen tak stařecky povzdychávám, jaká nuda je život v jezeře. Pamatuju si že řeka měla vlnky, který vynesly člověka do výše, a zapomínam že ty vlnky měly taky druhej konec někde dóle. Ale vlastně bych se svým mladším já neměnil.

V létě jsem našel svůj deník asi z 18-ti let. No řeknu vám, takovýho vola bych potkat nechtěl, někdy sem o tom napíšu separé článek. A rozhodně bych se do toho stavu ducha nechtěl vracet. Žena se při čtení smála, já teda ne. Až moc palčivě jsem si uvědomoval jak málo mam s tim klukem společnýho.

Ne, zpátky nechci. Ale to snad ani nemusim. Chci jenom pít vaječňák na hajzlu kdykoliv se mi zachce. To chci tak moc? Před tejdnem jsem si cestou tramvají říkal, že bych si asi nemohl úplně sám menežovat vlastní čas. Kdykolivv jsem někdy byl třeba mimo školu, bez blízkých dedlajn, odkázanej jenom sám na sebe (mý svědomí bylo jedinej šéf široko daleko – tajm menežr) dělal jsem spoustu píčovin, jenom né to co jsem měl. A vidíte, teď se mi ten poznatek hodí. Myslim že je to právě naopak – musim to udělat tak abych byl sám svým tajm menežerem, a von už se vaječňák na záchodě spolu s ostatníma píčovinama dostaví. Hohó, můj plán je stát se vědcem. Budu flákat výzkum a dělat kraviny. A až mě kraviny omrzí, zamrznu na měsíc dnem i nocí nad výzkumem, vopublikuju to, a vrátim se ke kravinám. Juchůůůůůů!

Leave a Reply

Your email address will not be published.