Tak ty si chlapče myslíš, že ve svých šestadvaceti můžeš psát o vyhoření? Že tě huba nebolí!

Myslim, a můžu. Co bych nemohl, na Internet si každej může chrlit co chce (a podle toho ten kyberprostor taky vypadá). Jestli jednou moje čtyřicetiletý já dospěje k názoru že to co teď píšu je naprostá hovadina, a že jsem byl tehdy v roce 2011 vzorem emočního náboje, tak ať si k tomu klidně dospěje a nějak se s tim srovná. Už je přece velký :).

Takže, vyhoření říkam stavu kdy člověk nějaký emoce prožívá méně intenzivně než dřív, nebo dokonce vůbec. Ví co by s nim todle a tamto dělalo před pár lety, a dneska nad tim jenom mává rukou. První opravdovou pusu prostě dostanete jednou za život, a každá další už holt bude slabší (samozřejmě s čestnýma výjimkama). Pomalu unitř hoříme asi každej, proto vám každej důchodce rád vysvětlí že dřív byly stromy zelenější a muzika za něco stála.

Funguje to podle mýho asi takhle: Jak se v člověku hromaděj zážitky a vzpomínky, jak se mu v mozku vyšlapávaj cestičky, je každej další vjem, každá procházka po starý cestičce, míň neobvyklá – a nevyvede už člověka z míry. To platí pro emoce hezký i pro ty ošklivý. Někdo to bere pozitivně – že se stářím přichází klid a rozvaha, někdo naopak vidí jenom tu emoční vyčpělost. Pravda je tradičně někde mezi – člověk se životem pomaličku propadá směrem k apatii, někdo rychlejc a někdo pomalejc. A to neni ani dobře ani špatně – je to prostě tak.

Normálně vám lidi řeknou, že co skončí puberta – jako to divoce emotivní období, tak už se s člověkem nic moc neděje. Kecaj. Hned potom (..i když vlastně už při tom) se vydáváte na dlouhou cestu vyhoření. Když John Lennon říkal, že lidem nad 30 let se nesmí věřit, měl podle mě na mysli právě tohle – že s tim klidem a rozvahou přichází taky vypočítavost, umění potlačit svuj morální kompas, která je hipíkovi plnýmu lásky, míru, drog a rokenrolu zkrátka odporná :).

Nad mým vlastním vyhořením jsem se prvně zamyslel před čtrnácti dny, když mi obrovská mašina na magnetickou rezonanci snímkovala koleno. Trvalo jí to dvacet minut, a přestože to byla moje první rezonance v životě, tak jsem u ní po chvilce usnul. Rozumíte, moje klučičí instinkty velí každej stroj pořádně omrknout a prozkoumat (zvlášť když vypadá úplně kosmicky a vydává roztodivný zvuky), a já to klidně zaříznu.

Podobně to mam pocit vypadá poslední půlrok pořád – mluvim do televize, zakládam firmu, pracuju na věcech který vážně jsou zajímavější než co jsem kdy dělal předtím atd. Je toho hodně, a jako že dobrý. Rozum mi řiká jak je to všechno hustý a fajn … jenže to je všechno, emoční odezva minimální. A že by to s ní bylo ještě lepší, to je ložený.

S vyhořením se dá bojovat, ale zastavit ho nejde. Můžete přiškrtit přívody nových impulzů, a dát si víc času je prožít. Nebo se můžete přestat držet vyšlapaných cestiček. Vždycky jde začít zkoušet nový věci který člověka nabudí nějak nově a hlavně jinak. Jenže nový cestičky zevšední a i u těch úplně neprozkoumaných začnete zjišťovat, že jsou vlastně tak trochu podobný těm co už znáte.

O tom bude asi ta krize středního věku. Silnou motorku nebo dvacetiletou milenku si čtyřicátník sežene bo hledá něco opravdu novýho .. dost, k filozofování na tohle téma ještě nejsem kvalifikovanej. Co jsem chtěl říct, že s vyhořováním půjde bojovat (a já mu ten boj vyhlašuju – taktika je zatim tajná, když uspěju na celé čáře nápad dám do receptáře), ale vyhrát ten boj nelze, a s tim je líp se smířit.

Tak co? Tak nic. Až budu důchodce, stromy prostě budou míň zelený a muzika bude stát za prd. Doufam že budou aspoň v bedně (která musí bejt minimálně 4D) dávat ještě nářezovější slaďáky, krváky a reality show než dnes. Takže i moje otrlá cynická duše u nich zažije tu správnou radost, děs a vůbec. A když ne, tak pak přijde čas začít hulit.