Dospělost a samovznícení

Dnes je mi 29 let. Sedím doma a čekám na samovznícení. Teda .. ne na svoje, ale na samovznícení hadru nasáklýho lněným olejem. Pán v nábytkovým obchodě říkal, že to riziko je velmi vysoký – čimž dosáhl opačnýho efektu než zamýšlel.

Je mi 29, což je údajně nejvyšší čas, aby odezněla puberta a člověk měl jasno co a jak by v životě chtěl. Je na čase bilancovat. V písni Řidič tvrdej chleba má říká starej Voda mladýmu řidiči “Jednou sis tu práci zvolil, tak zůstaň při ní stát”. Načež mu dá asi milion důvodů, proč se na to vykašlat a jít si fofrem dodělat učňák, bo obráběč kovů se dneska míň nadře a víc vydělá.

Hned na úvod (jo, tohle je třetí odstavec a furt tomu řikam úvod. Todle je prokrastinační web, pro mě i vás, tak si přece nebudeme hrát na krátký texty, ne?)  …na úvod přiznám, že  filosofie starého Vody mě úplně blízká neni. V sedmnácti jsem si zvolil, že budu novinářem, což mě díky bohu pustilo o rok a půl později. Od tý doby jsem dělal leccos, a nebýt toho, že profese “informatik” a “ekonom” v reálu můžou znamenat asi deset velmi rozdílných věcí, možná by to vzhledem k mýmu věku dalo i úctyhodnej seznam.

Teda .. a to je právě vono .. co je jako úctyhodnýho na tom, že člověk dělal hodně různejch věcí? To o něm samozřejmě říkat leccos, například že smrdí a neni s nim k vydržení, nebo že je maniodepresivní a u jedný práce nevydrží dlouho. Mít úctyhodný seznam zaměstnání je  super je to snad jen pro mé budoucí životopisce. Ti si nad pestrým koláčem činností mohou vymýšlet roztodivná adjektiva, a opepřit tak jinak celkem nudný text kontrastující s nadcházejícím turbulentním obdobím života, kdy budu na těžkých podpůrných drogách závodit v tahačích, abych si vydělal na lodní lístek zpět do Evropy.

Aneb kde se vidim za deset let :). A kde vy? Jistý je akorát, že mi ubude vlasů, jinak je to dost debilní otázka na kterou ze zásady neodpovídam. Vidim se za pět minut jak zapíjm studentskou pečeť pigi čajem, howgh. A ani to neni úplně jistý.

(5 minut pauza)

Fajn, tahle předpověď vyšla, ale to nic nedokazuje. Tváří v tvář faktům naznačujícím opak hrdě konstatuji, že nemam šajn co bude za deset let. Což je docela blbý bo máme hypotéku na třicet :). Ale o tom jindy. Teď budu ještě chvílí s grácií prokletého básníka předstírat, že podobné pozemské drobnosti se mě netýkaj, a okázale pohrdat těma, kdo jsou na tom líp než já, a rámcovou představu o svém já v roce 2023 mají. Milí zlatí, jste nudní a budu se vám smát, až vám to stejně nevyjde.

Dík patří mé trpělivé družce (a právě že “jen” družce) Martině, neb je v našich zeměpisných šířkách známo, že kdo nemá rozplánováno po druhé dítě a první dovolenou v Jugoslávii, ten netáhne. Nevim zda ji má uklidnit, že v tom nejsem zdaleka sám, ale jelikož se ve společnosti davů ani jeden necítime o nic lépe než bez nich, moc šancí bych tomu nedával.

Slušnost ke čtenáři (abych ho třeba neuvalil do deprese) by byla říct, že jsem rád že žiju dneškem. Jako dítě moderní doby se přece chci hlavně bavit, a bez trochy napětí a nejistoty nejde. Život bez odpovědnosti a sociálních jistot mi nikdo nenutil, víceméně si ho tak nějak průběžně volim. Vždycky je tu přece klidná alternativa zahrnující odstěhování na venkov a poklidné zahánění chmur a nudy pivem po zbytek žití (a nebo něco ne tak radikálního, co bude míň vypadat jako intelektuálská póza a víc jako reálná možnost). Zkrátka alternativa mediánového občana, kterou pravej emo/punker/rocker/hippie/tremp (a ví bůh jak se všechny mládežnický rebelie minulýho století jmenovaly) nevolí.

Jo. To by byla slušnost ke čtenáři říct. Aby se třeba necejtil blbě, že je na tom podobně jako já, čili bez budoucnosti. Ale je mi 29 a místy (zdůrazňuju) mě ta odpovědnost nepřijde nezajímavá. Asi za timhle nečekaným vývojem bude nějaká genetika, jsem zvědav kam mě to zavede.

P.S. Nevzplanul, šmejd.

One thought on “Dospělost a samovznícení

Leave a Reply

Your email address will not be published.