Ženichova intimní lyrika

Vyrážím na svou rozlučku se svobodou. Zapadá za mnou slunce – symbolika jako prase. Ze sluchátek hřímá kapela Zlo z Jemenu (teď je neznáte, ale za pět let jsou z nich celebrity) svou epickou Baladu o klukovi co rád prcal kundy. Sice jsem nikdy promiskuitou nevynikal (ne že bych v určitých obdobích života nechtěl..), ale stejně mě tadle prasárna vede k myšlenkám o permanentních závazcích, a takových těch věcech co by asi měly bejt obsahem tohohle blogu. Kdyby ..

Kdybych se na to raděj nevykašlal. Ve třiceti svatba, následuje dovolená v Chorvatsku, první dítě, a pak už samá pozitiva a sociální jistoty. Kdo to nezná, neni Čech. Nu, závazky jsou v životě potřeba, a právě z osudů jistého basníka Štěpánka ví celý národ, že zejména dívky ku spokojenosti potřebují i vizi, co bude za pět let. Duše bohéma sice úpí, ale musí se podřídit – když se i rozum obývající totéž tělo přikloní k názoru něžného pohlaví.

Promejšlel jsem otázku ženění dlouho. Jako fakt hodně dlouho, hodně opakovaně. Zvažoval klady, zápory, jestli to vydrží .. a zjistil jsem čtenářové milí jednu věc: nemá to smysl. Dva roky předstírám sám před sebou moudré zvažování, zatímco partnerka začíná s tikajícími biologickými hodinami oprávněně nervóznět. Po dvou letech konstatuju, že jsem vymyslel kulový, a do budoucnosti furt nevidim. Pech.

Muj bohém v hlavě štiplavě poznamenává, že to nebyly špatný dva roky. Ale ten teď bude muset mlčet. Teda teď ještě ne – rozlučky se svobodou jsou tu právě od toho, aby tuhle mladistvou část ženichovy osobnosti uchlácholili, zatímco jiní už jí chystají pomalou smrt při vyměňování plín a placení hypoték. Je čas chlapče, čas opít se jako kolibřík abys druhý den mátožným krokem došel k oltáři a byl tam s dvanáctiletým zpožděním proměněn v muže.

Já vim, jeden druh života končí, jinej začíná. Lepší? Kdo ví. Byl jsem puberťákem závislým na počítačovejch hrách, a byl jsem jím rád. Byl jsem mladej pseudointelektuál s lehkým náběhem k těžkému alkoholismu, a taky se mě to líbilo. I dráha studenta opravdový školy nebo mladý krve v neziskovým sektoru se mě líbily a šly mi. Třeba se mi bude líbit bejt i ten otec, a měnit ty posraný plíny.

Životní období přicházej a odcházej, a člověk asi tak nějak naprogramovanej aby se mu to víceméně líbilo. Jasně, kus nostalgie tu je vždycky – nechtěl jsem z gymplu, z party alkoholiků, z vejšky .. a jednou stejně tak nebudu chtít do hrobu. Nemá smysl se marně vzpouzet, nebo to dokonce zkoušet řídit. Cestu životem jde tak nejvejš zlehka korigovat, aby si jí člověk tak nějak užil. Což hodllam. Tak teda jo .. teda chtěl jsem říct ANO.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>