Jak jsem pěstoval tu marihuanu

Tímto článkem se asi opět propadnou moje šance na zvolení prezidentem (protože ten jak známo nemá bejt nikdy zhulenej). Smí se vo tom vůbec psát? No bodejť, co by se nemohlo, když se to smí pěstovat a požívat. I v televizi. Ale v televizi kolikrát taky lidi vražděj, a to se nesmí. No nic, ukončím tento amatérský právní rozbor prohlášením, že osoba autora je smyšlená, a že všechno kdykoliv popřu. Což teda od prezidenta neni hezký.

Já měl vodjakživa zabržděnej vývoj, puberta začala tak asi v šestnácti. Jenže zatímco já prvně zatoužil hrát Flašku, tak vyspělejší vrstevníci (a hlavně vrstevnice) už dávno šukali na pokojích a dětinský hry je úplně nezajímaly. Líp dopadly moje opožděný, leč o to zábavnější námluvy s alkoholem. Nicméně, k trávě jsem se dostal tak asi v jednadvaceti – a i tehdy mě trochu děsila vzpomínka na některý kluky, který z hulení dokázali ještě na gymplu solidně zblbnout. Což se mě úplně nechtělo – proč? Už v pěti letech mě maminka, pozorujíc mou hru s míčem, silně formovala prohlášením: “Jiříku, ty se budeš muset živit hlavou. Dyk ty máš vobě ruce levý”. No a chápejte, živit se hlavou vyhulenou na úroveň medvídka Pů, to by nemuselo dobře dopadnout. (Čím se vlastně ten medvěd živil? Ze seriálu si pamatuju, že furt kradl med králíkovi .. ale to nezní moc udržitelně. No vidíte, o důvod víc proč se nemá hulit.)

Jenže co svět nechtěl, zjistil jsem, že efekty týhle lehký drogy jsou v mým případě samý pozitivní. Někdo zažívá úzkost, paniku .. to já ne, maximálně tak lehce zábavnou paranoiu typu “jak dlouho už tu stojí ten pes? proč na mě čumí? co když nám dojdou lentilky? .. proč na mě furt čumí?” No zkrátka pochopte, že argument s medvídkem Pů dostal zabrat v souboji s pozitivama: absencí kocoviny, příjemnýma zážitkama, a faktem že si ty příjemný zážitky člověk druhej den pamatoval.

Nakonec to dopadlo kompromisem. Účinkům magický látky jsem se nevyhejbal, ale ani je nevyhledával. Hádám, že jsem k ní čuchnul nejvejš jednou do měsíce (spíš míň). Z čehož se doufám zblbnout nedá – a když jo, tak možná přece jenom budu ten prezident. Ten podle všeho medvídka Pů převyšovat nemusí.

Vždycky jsem byl přísavka, a hulil akorát cizí matroš. Ne ani tak proto, že bysem byl socka, ale proto že do tajů nákupu marihuany v čechách jsem nikdy nepronik. Prej to prodávaj hlavně vietnamci -ale to jako nakráčim do večerky a zeptam se za kolik prodávaj hulení? Nebo budu voblejzat hosty levných putyk s dotazem “kámo nemáš gram”? (tu otázku jsem sám slyšel mockrát – asi vypadam, že mam.) No zkrátka, jelikož mi ani jedna metoda nákupu nevoněla, a třeba bych si i dal, řek jsem si jednou – když už máš ty vole tu zahradu, kumbál .. proč ty vlastně něco nevypěstuješ? Zavřít tě dneska už nemůžou, a bude to zábava.

A teď už k tomu zemědělství

Píše se červenec 2014, rozhodl jsem se vypěstovat marihuanu. Začínám přirozeně studiem dostupné literatury. Otevřel jsem komp, pustil Boba Marleyho (nikdy jsem ho neposlouchal, ale když už, tak už!), dočet se z různých zdrojů že:
a) pěstování je brutálně náročný, musí se denně měřit ph půdy a prohlížet listí pod mikroskopem
b) peace, kámo – konopí je v podstatě plevel, pokud to úplně neposereš, tak ti prostě vyroste
Rozhodl jsem se věřit spíš zdroji b), mikroskop a měřák na ph nekoupil a dal klíčit semínka z eshopu do kelímku vod jogurtu. Pak šly normálně ven do květináče se substrátem pro muškáty.

Následovat by měl dlouhej popis série pokusů a omylů, ve kterých dvě rostlinky chcíply, tři vyrostly, a šuf se naučil, že kytky je sice vhodný zalejvat, ale ne moc. Autor b) měl pravdu, je to celkem blbuvzdorný (co mě vyklíčilo, to vyrostlo), to jenom vyfetla-pěstitelé jsou moc velký citovky. Je sice pravda že jsem kytky pravidelně vážil a pořídil si lupičku – to ale nebylo ani tak míněný vážně, ale jako součást tý pěstitelský zábavy. Když člověk pěstuje bonsai, taky na ní počítam civí mnohem dýl než to ten strom potřebuje. Jinak by z toho nic neměl, že jo.

Překvapilo mě to, ale fakt jsem si ke kytkám vyvinul určitej vztah – sice jsem si s nima nepovídal, ale rád jsem je navštěvoval, sledoval je, čuchal k nim. Když se jedna zlomila (vítr? děti?), normálně jsem za ní truchlil. Ty vole, truchlil za kus biomasy, hloupý jak hlávka zelí. No nic, emoce stranou – jde o produkt!

Jediná obava zbyla, abych nenarušil morální vývoj sousedovic dětí – ale s jejich maminkama jsme seznali, že to bude dobrý. Když měly kytky půl metru, všimli si akorát dělníci, co nám dělali fasádu. Trochu jsem se bál že dostanou lupičské choutky, ale místo polního pychu jsem se dočkal zasvěceného: “Máte pěknou zahrádku, to je bílá vdova?”, na což jsem neméně profesionálně odpověděl “Ne, modrej mamut”, a jal se diskutovat hnojení a dobu květu. Cho cho, na moment to vypadalo, že pěstění rozumim.

Na moment. Bylo chvíli před sklizní, což jsem poznal bo jsem se lupou podíval na (pozor, přijde odbornej termín) trichomy. To jsou takový chlupy, co když všecky zežloutnou, tak už jste to podělali. No a jak jsem se na ně lupou koukal, tak mi přišlo divný, jak jsou potažený bílou věcí. Prdlačku bílá vdova, plíseň to byla. Chytla se jak hodně pršelo.

Po chvíli panického gůglení docházim k názoru, že jsem to kouřit stejně nechtěl. Sklízim, sušim. Je to docela přeceňovaný s tim smradem, po dni venku kytky normálně můžou schnout doma, aniž bychom padli smradem. Ještě že máme dva hajzly, jeden přejmenovávám na sušárnu, a je to. Žena plesá nadšením, jako ostatně v průběhu celého procesu výroby. Ale pořád je lepší koníček drobné pěstitelství, než třeba drogy, že jo? Jedinou výtku beru, ať ty kytky aspoň nevěšim do vokýnka směrem na ulici. Legální to možná je, ale machrovat nemusíme.

Napínám strunu trpělivosti ještě o kousek, otevírám všecky vokna, roštuju digestoř i lux a jdu vařit bengálský mlíko. Proč? Mlíku plíseň nevadí, při přípravě chcípne každá spora (a i když ne, tak žaludek neni taková cíťa jako plíce). Ostřihaný palice a trochu listí nadrtit, desetrkát převařit, scedit, a smažit na spoustě másla. Proces výroby trvá asi osm hodin, cejtim se jak alchymista. No neni to super mít home office? Na závěr stáčim několik litrů zelené tekutiny, finálního produktu mýho snažení.

Závěr laboratorní práce

Jsou to dva a půl měsíce od pěstitelskýho nápadu, ukládám do mrazáku zelený ledový kostky. Jedna vám z čaje udělá veselej čaj, dvě jsou už docela jízda. Proces pěstování byl překvapivě docela zábavnej. Proces konzumace, jestli se nezvrhne, bude taky zábavnej, potrvá dloouho, a poslouží jako prima rekreace a inspirace.

Marihuana podle mě neni nebezpečnejší než alkohol, ale neni ani neškodnější. Nebezpečný je, že na ní nejsme jako společnost zvyklý – každá babička pozná, když se jí vnuk ožere jako prase, a ví i co s nim dělat. Když se ale vnuk zhulí jako taška, je to horší. Nejde ani tak o kýbl k posteli a ranní paralen, ale o odpolední promluvu do duše. Neni u nás totiž zavedený, co už je moc, a co je neškodný. Pravidelná konzumace rozumnýho množství piva jde kolikrát táhnout až do důchodu, aniž by trpělo zdraví, práce nebo osobní život. Věřim, že u marihuany to může bejt stejný – jen se musí vyjasnit jak pravidelná, a co je rozumný množství. Tož uvidíme. Pokud se blbne z kostky měsíčně, můžete to tu na blogu pozorovat :) .

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>