Je ti třicet. Sedíš tu potmě, v triku naruby, a čumíš na oheň. Čumíš, a říkáš si kde je ta Nobelova cena a legendární kapela, který tu podle plánů tvýho dvacetiletýho já už dávno měly bejt? Čumíš dál, ale začíná ti to bejt tak trochu jedno. Víš proč? To na tebe přišlo stáří a moudrost, ty vole.
Přežral ses před dvěma hodinama nějakejch těstovin s masovýma koulema. Vůbec to nebylo dobrý, ale byl hlad a v hlavě práce, tak jsi neřešil a žvejkal. Teď je ti trochu blbě. No nemusí bejt každej den posvícení. Oči by už radši čuměly do prohlížeče. Co takhle dát nějaký čtení? Takový, kterým si můžeš lhát že má i smysl, ale přitom mozkový závity masíruje jen tak zlehka, aby to taky někdo dočet do konce.
Ne, todle neni deprese – je to vobyčejná šedá realita, která překvapivě ani moc nebolí. Zvykneš si. Každej si zvykne. Nebo ne? Todle je článek vo ambicích a o erozi, která je potkává. Co máš tak možnost pozorovat, je to v tomhle věku moderní trend. Ideály hoří jak papír, když narazí do hypotéky, vyhazovu nebo nedostatku spánku kvůli řvoucím kindošům.
Čas na sex, drogy a rokenrol? Ten už byl. A třeba zase bude, to prej je trend ve čtyřiceti. Slavný filosof Láďa Junek mi jednou řek, že tou dobou je potřeba si sehnat dvacetiletou milenku, nebo aspoň motorku (ta může bejt i mladší). No uvidíme.
To jako vážně dáš todle na blog, a zmrvíš si pestrou image rebela intelektuála? Budeš tim votravovat lidi? Ale jo. Šedá je taky barva. A i na tu si člověk musí někdy šáhnout. Ale ty masový koule už žrát nebudu.