Jak to začalo? 14.9. jsem se kdesi dočetl, že 15.9.je uzávěrka přihlášek na navazující magisterský studium FJFI ČVUT. Ha, toť znamení, bude to těsně. A bylo. Během týdne jsem se už smažil kdesi v neprobádaných částech Prahy (až pod Karlovým náměstím) nad písemkou z matiky, následně i programování. Oboje jsem s chlupem zvládl, matiku zaslouženě, programování naprostým omylem (měl jsem napsat dva algoritmy, o kterých jsem nikdy neslyšel, zkoušející o nich naštěstí slyšel, tak mi je namaloval:). Čo bolo, bolo, terazky som studentem softwarového inženýrství v ekonomii. A co teď?

Jestli jsem to s žízní po vědomostech nepřehnal, to ukáže čas. Mam před sebou magisterský studium na dvou celkem těžkých školách – to by ještě šlo. Když ale přidám fakt, že jsem lempl, že mám i jiný záliby než studium a že nerad chodím byť jen jednou ročně na studijní…vypadá má budoucnost podstatně černěji. Studium na dvou školách může paradoxně předčasně ukončit má studentská léta, jak si je každej představuje – jako nekonečnou párty či flákárnu občas lehce narušenou zkouškama. A neni to vlastně to, co jsem chtěl?

Vlastně asi jo, ale nikomu to neříkejte, nebejt povalečem totiž v čechách vůbec neni in. Tak asi in holt nebudu, ale stejně se na to celkem těšim. IES už pomalu přestává být taková výzva jako v prváku. Motivace “dostat se na další level” slábne, a tak si naložím další břemeno na bedra. Že mě život naučí nedělat podobný kraviny? Možná. Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Zbyšek tvrdí, že si kazim studentský léta – tim spíš, jestli mě to na jaderce bude bavit..a ono asi bude. Zkazim studentský, zlepšim studijní. Ale nebojte, já se nestrham – to zabíjí kreativitu.

Tenhle příspěvek nebudu, oproti předchozím dvěma, slavně oznamovat ani číslovat. Tady končí hurá sekce, a začíná opravdickej blog – rutinní deníček, jeden z mnoha.

V tom “mnohu” jsou nějaký zajímavý, jiný ne, ale o to ani tak nejde – jen blázen by si mohl myslet, že blogování je tu od toho aby to někoho zajímalo. Taková věc se sice v několika málo slavných případech stává, ale vo tom to neni. Je to spíš věc vlastní reflexe (nemam cizí slova moc rád, ale sem se hodí).

Tak třeba dneska – už jsem se dávno vrátil z islandu, prázdniny ale pořád nekončí a člověku se zdánlivě nechce nic dělat. Venku svítí sluníčko, já mam po pěti týdnech pod stanem přírody plný zuby a z vysoka na něj kašlu. Nuda se pomalu vkrádá do mého podkrovního pokojíčku. Zvolna nabíram ztracený kila, a tuším, že i dneska ulehnu s pocitem, že jsem zase celej den nic nedělal. … Ne, tak to není, člověk jest od přírody tvor činorodý – a dobře že tak. Jen málokdo dokáže skutečně celý den nicnedělat. Děláme radši věci, které alespoň zdánlivě připomínají užitečnou činnost – hrajeme fotbal, okopáváme zahrádku a … blogujeme. Fyzička z fotbalu, mrkev ze zahrádky ani návštěvnost blogu přece skutečně nejsou důvod proč to doopravdy děláme – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A tak tu píšu blog, který se stěží dočká publicity jako Kosmova kronika nebo nástěný malby v Altamiře a je mi to celkem jedno. Stejně tak jedno to bylo nejspíš Kosmovi, tomu pračlověku ve Španělských jeskyních, i tisícům dalších – anonymnějších. Pocvičím se v psaní, češtině, provětrám mozek a zaplním stránky – ale co je to všechno proti tomu, že mě to baví. Follow your instinct – přichází doba(už pár tisíc let…a přichází pořád dál), kdy je k uživení potřeba stále míň užitečný práce, a co má dělat chudák člověk-od přírody činorodý tvor? Dělat práci zbytečnou. A taky že jo. Tak bloguju, hraju fotbal a pěstuju brambory. Nemyslim si, že jde o úplně zbytečný činnosti, ale jejich užitečnost je mnohem víc spojená s tim instinktem, nežli s mrkví, fyzičkou a návštěvností. O tom ale jindy, mých teorií tu ještě bude dost a dost.

Tady co teď píšu byl odstavec o tom, že člověk za jedny 3-měsíční prázdniny strašně zvlčí. Smazal jsem ho jednak proto, že byl blbej a jednak proto, že to neni vždycky pravda – záleží, jaký zbytečný činnosti provozuje. Aby si někdo nemyslel – “ejhle, přece to píše pro jiný, nejdřív to promazává, a teď se dokonce snaží napsat co si myslim”, jde tady hlavně o autocenzuru a rozmluvu s druhým já. To je kritičtější než většina čtenářů, a strašně nepříjemný coby oponent. Tenhle odstavec je taky konec konců kandidát na smazání. A tím končí dnešní večerníček

Ještě poslední dodatek – vidíte-li v pozadí tohoto webu běhající prasátka, vězte, že i ona jsou výsledkem dnešního nicnedělání. Navíc se umí rozmnožovat – zkuste třeba tohle: index.php?pocet_prasatek=50 Můžete prasátka ještě přidat – jen pro rychlejší stroje, já skončil na 1000. Nakonec ale (jako já) nejspíš zjistíte, že 4 prasátka jsou celkem akorát.

Teď zrovna nic významného světu sdělit nechci, leč potřebuju vidět, jak stránka funguje s větším množstvím textu, a tak tu takhle plkam. Lorem Ipsum 🙂

Je opravdu škoda, že tu nemam láhev šampaňského. Tímto zápisem totiž počíná nová epocha mého života – epocha v jejímž běhu již nebudu tím joudou z vidlákova, ale člověkem, který má vlastní blok. Kdo neblokuje, jako by nebyl (i ve volejbale) – a já už teď jsem. Radujme se, stroje pracují za nás!