Mizíme do buše. Když to půjde dobře, tak z ní za tři tejdny vylezem živí, zdraví a o zážitky bohatší. Cestou hodláme opéci vlastnoručně uloveného klokana. plán: jedem na sever. asi. nazdar!

Nemyslel jsem že přijde, ale přišla. Melancholie. Včera jsem byl naposled regenerovat buš. To byl první z dlouhý řady 'naposledů', co mě teď čekaji. Tak třeba na obyčejným vynesení odpadků neni nic extra pozoruhodnýho, rozhodně o nic víc než před tejdnem. A přec při něm mam podivně sváteční pocit. Div se neloučim s popelnicema. Dokonce i spolubydlící jsou najednou o kousek sympatičtější.

Říká se tomu myslim Stockholmskej syndrom – když si při delším únosu rukojmí vybudujou citovej vztah k únoscům a odmítaj je pak opustit. Ponaučení? Lidi si časem zvyknou na všechno. A jakkoliv ono 'všechno' může někomu zvenčí připadat blbý, stane se tak nějak částí člověka. Částí kterou pak nechcem opouštět – né snad proto že by byla bůhvíjak dobrá, ale prostě proto, že je naše.

Vyšlapem si myšlenkový cestičky, vytvoříme si svoje soukromý rituály, vymyslíme vtipy kterým nikdo jinej nerozumí. A pak kdesi něco cvakne, přehodí se výhybka v běhu života, a my chceme nebo musíme jít dál, jinam. Opustit vyšlapaný cestičky, se najednou člověku nechce – jakkoliv mu vždycky přišly nudný. I největší tvrďáci, co maj 'změna je život' vytetovaný na čele, uroní aspoň v duchu slzu, než bez mrknutí hodí kus sebe za hlavu.

A tak to prostě máme. Je to hloupý? Možná. Můžem se rozčilovat, můžeme nesouhlasit, a to je asi tak všechno co se s tim dá dělat.

Konec monologu. Básník pomalu zavírá popelnici a odchází. Z dálky zní dívčí sbor, zpívající šlágr Káji Maříka: Loučení, loučení, jaká je to smutná věc, když se musí rozloučiti, s panenkou koní klec. Opona. Chvíle pohnutého ticha. Potlesk.

Tak, za chvilinku končí dnešní den v Sydney. Trval přesně devět hodin a padesát dva minut. Čekoval jsem to na webu – za dvanáct dní se totiž se Sandálem vydáváme na dloouhej čundr po austrálii, a já mam bobky z toho že bude furt tma. Což bude. Ale žádný strachy, místní Lucie upíjí noci hlavně v červenci, tak se do toho snad pořádně opře. Pro jistotu jsem zakoupil hafo sirek a baterky do čelovky – člověk moderní si možná v noci rozsvítí, ale člověk bez elektřiny může hrát leda tak tichou poštu. Což je prekérka pokud chcete bejt vzhůru třeba i dýl než deset hodin do dne.

Ale neva, ještě před edisonem jsme totiž měli voheň. A zase mít budem! (a na něm opečem vlastnoručně ulovenýho klokana. sorry skippy). Austrálie je většinou liduprázdná země, požáry buše v tomhle období nehrozí, tak se snad z ohníčku nikdo nezblázní. Myslíte že pralidi a indiáni dělali všechny ty šarády a tančení u ohně, protože byla tma jak v prdeli, a oni neměli roupama coby? Já bych řek že jo. A my do toho jdeme taky. Chochó, ještě by to chtělo nějaký halucinogení listí co budem po nocích pálit!

A nebo pojedem na sever, kdesi tam maji den skoro o dvě hodiny delší. A taky tam tolik neprší. A je tam víc jedovatejch hadů. Rozumný kluci tyhle jedovatý hadi – asi nemaj rádi tichou poštu. Ale nebojte, jsou to poserové, nekousnou nás a utečou.

Tuhle dlouhou čtrnáctihodinovou noc bych měl strávit učením, zejtra mam zkoušku. Žádná metoda pokusu a omylu jako doma, žádný "zkouška je od slova zkusit". Jeden termín a šmitec, neuděláš a čau. … A stejně se neučim. A vymyslel jsem si pro to dvě výborný výmluvy: jednak je ten předmět celkem jednoduchej, navíc se tady – v zemi obdařený placeným školstvím – od zkoušek prakticky nevyhazuje. Druhak doma stejně nikoho nebude zajímat kolik bodů jsem tu získal (ono se to na český měřítka stejně těžko převádí). .. Ale opravdickej důvod proč se neučim, a místo toho čekuju hady a západy slunce je jinej a mnohem jednodušší. Ano přátelé – ten předmět je vopruz.

Včera se mně jedna slečna ptala, jestli bych řekl, že jsem studijní typ. Já jí odpověděl, že jsem vždycky myslel, že ani ne, ale vzhledem k tomu jak pořád ještě studuju a hodlam v tom pokračovat, tak asi trochu jsem. .. Dneska se ukazuje, jak jsem jí kecal (Neúmyslně! Balit slečny na prohlášení že JSEM studijní typ skutečně nepovažuju za dobrej nápad). Neboť den před zkouškou muj "studijní" mozek stávkuje – jen proto že se mu nelíbil učitel a že předmět je nudnej. Kdykoliv se zadívam na přednášky, tak místo aby si něco mozek pamatoval, tak jenom nadává. Jak může doktor ekonomie napsat že Ricardo Mill a Marx měli největší vliv po druhé světové válce a Keynes na počátku 19 století? Jeden takovej slajd a ten muž si podle mě nezaslouží žít. Jako fakt. Né za svou fatální neznalost, ta by byla v pohodě jako u miliard dalších. Ale arogance, s jakou jde takovej vidlák učit na univerzitu šířit s blahosklonným úsměvem dál bludy, no ta mě vytáčí. Mě naštve máloco, ale tohle teda jo.

Osobně pro to používam temín "intelektuální znásilnění". Hrubou silou, danou mu z moci učitele, ten chlap usurpuje čas a myšlení mé i kolegů studentů. Neni to poprvé ani naposled, co se mi něco takovýho děje, ale věřte že se to nestává mockrát a pokaždý mě to vytočí až ke stropu. Ale já na něj vyzraju, a číst to nebudu! Chochó! Takhle se na něj musí, na násilníka. To mu to nandam. A jdu psát dál o hadech a věčné tmě. Nebo ne. Já vám napíšu něco o austrálii, když už je to ten cestovní blog!

Jak se tady vůbec teď mam? No povim vám, že jakmile si člověk zvykne, že je hlavou dolů, tak je to tu fakt jak doma. Jakmile přejde exotika v každodenní chleba, tak už neni o čem psát blogy. … Teda až na pár věcí. Dem na ně:….v hospodách se stojí na pivo čtvrthodinová fronta, což nechápu, protože to pivo nemá ani tři decky a stojí v přepočtu osm pětek. I kdybyste se hnedle po koupení piva postavili zpátky do fronty, tak než dostanete další, už budete mít sucho v hubě. A navíc takhle za chvíli budete švorc. Přesto se místní i nemístní obyvatelé dokážou v hospodách celkem solidně opíjet. Blíž jsem to nestudoval, pobyt v místních putykách mě z výše uvedeného důvodu frustruje a vyhýbám se mu co to jde. Je tam děsnej kravál, člověk se ani neslyší. Svou poučkou "beer is not just a drink, it is a social event" (pivo neni jenom pití, ale společenská událost) dráždím fanoušky mísní opilecké kultury. Akorát jeden pěknej zvyk tu maji – v těch hospodách jsou bankomaty. Chápu, divim se že to ještě nemáme v čechách, taková věc může solidně zvednout tržby. Taky se divim že to maj tady, kde supermarkety nesmí prodávat alkohol, aby náhodou nepodporovaly alkoholismus. A pití na veřejnosti jenom z pytlíku. Je to velká legrace, jednou mi kamarádka přinesla v pytlíku pivo na přednášku, srkali jsme ho a tvrdili, že to je minerálka. Ale dost o chastu – abyste věděli, moje játra tu maj dovolenou a povážlivě měknou. Tak se pojďme podívat na jiné oblasti zdejšího života.

Semafóry tu maj takovej zvláštní signál pro slepce. Zní to podobně jako jeden místní pták. Nevim kdo se to naučil od koho, ale je to pěkně na hovno. Teda zvlášť pro ty slepce to může znamenat nemilý překvápko. Ani my ostatní semaforům nevěříme, a běháme přes ulici jak se nám zachce. Teda až na číňany, ty jsou disciplinovaný a opravdu čekaj na zelenýho panáčka. Někdy třeba i pět minut. Myslim, že australani postavili ty semafory jenom proto, aby diskriminovali číňany, a mohli se jim smát jak všude čekaj jak trubky. … (teď jenom tak mimochodem, čekat na zelenýho panáčka mi přijde jako rozkošnej dvojsmysl, a kdybych teď nepsal o austrálii, tak bych se zeleným panáčkům jistě věnoval další dva odstavce).

Sluníčko tu jde zprava doleva a přes poledne je na severu. Nevěřili byste jak mě to vadí. Já tomu taky nevěřil. Ale zjistil jsem, že se podle sluníčka podvědomě orientuju – když si zapamatuju mapu, automaticky jí v hlavě otáčim za světlem….a tady jí tudíž otáčim hlavou dolů! V životě by mě nenapadlo, že můžu narazit na podobnej problém. Deset let orientačního běhání mě poznamenalo víc než jsem myslel…vyrážim tudíž zásadně na druhou stranu, kdykoliv se naskytne příležitost.

Všichni tu nadávaj, že je děsně drahej benzín. To je zřejmě globální fenomén. Fígl je v tom, že tady (natož pak v americe) nemaj šajn, jak by taky mohl bejt benzín drahej. Když na jejich lamentování kontruju, že v mojí chudý východoevropský zemi je béňo ještě o čtvrtku dražší, tak na mě koukaj divně. No co maj dělat. To je jak když si někdo opaří ruku, a vy řeknete: no a kamarád si jednou opařil vobě. .. Myslíte že je to neslušný, říkat jim že maj v podstatě benzín levnej? Já mam skoro pocit že jo…divný co? A stejně jim to říkam. Aby si nemysleli. Saláti.

Bydlim v domečku s američankama a kanaďanem. I v okolních rezidencích převládají obyvatelé severoamerického kontinentu. Povězme si něco o tomto záhadném živočišném druhu.

Znak první: řvou. Neni se čemu divit. Já bydlet v New Yorku mezi bandou takovejch tak taky řvu. Né snad zoufalstvím, to bych si nějak asi zvykl, ale prostě proto aby mě bylo přes ostatní slyšet.

Když sou na párty, řvou víc – přeci jen je tu k přeřvání ještě muzika, navíc jsou opilí. Znak druhý, Američani tu totiž pijou alkohol, a celkem fest. Jenže to neumí. To je tak, když si někdo dá první pivo potajmu v osmnácti. Pak přiletí do Austrálie, a je jak utrženej ze řetězu. Je to docela prdel, sledovat vysokoškoláky, co nejspíš už od dvanácti předstíraj jak jsou děsně dospělý, kterak zápolí s alkoholem asi jako deváťáci na lyžařským zájezdě. Pravda, zájezd už nám tu trvá pár měsíců, a největší překvapení tedy máme za sebou.

Znak třetí, fun musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Párty, chápete. Kdo nePárty, ten neŽije. O tajemné zábavě mítinkňůpípl už jsem psal, ale řekl bych, že tak nějak celý umění párty spočívá v tom, vypadat že se bavíš. Buď se pije, řve a nebo hromadně fotí (přičemž se pije, řve a nasazuje pravej American Smile – praví párty borci umí všechny tyhle tři věci provozovat zároveň), pak je tu samozřejmě sex v poschodí – kvalitnější samci i samice si s různými partnery odskočí až třikrát za večer. Vrcholem každé párty je však americká hra beer pong – házíte pingpongáč do kelímků s chlastem, když se trefíte, soupeř ho musí vypít. Poetický je, že hra je v univesničce oficiálně zakázaná – při každé hře je tedy třeba mít vedle konvici s vodou a předstírat, že tu vodu jako pijete, ha ha. (fakt zakázaná! vzpomněl jsem si na svůj šok když jsem se v polovině třech mušketýrů dozvěděl, že souboje jsou zakázány). Problém třetího znaku je v tom, že fun musí bejt i když neni. Když jsem viděl jednu spolubydlu – čerstvě rozejitou, zhroucenou v obýváku, kterak zamáčkla slzičku a šla na párty, vzpomněl jsem si na ten text od queenů – inside my heart is breaking..but my smile, still stays on. Je to zvláštní, američan vám nikdy neřekne že se musí učit, ani že má problém (pokud ho teda nemá s váma). Jeho život musí zvenčí vypadat jako děsná fun. Hádam že to dá docela fušku. Vypadat furt jak v reklamě na zubní pastu a hypotéku v jednom.

Ptal jsem se včera jedný Italky, čim to je, že jak američan vidí (i když ona to dělala taky) foťák, tak se s tymolínovým úsměvem vrhá před objektiv, objímaje kohokoliv kdo se namane. Prej je to reflex. Normálně od malička naučený. Že to dělá sem tam někdo, ok. Ale všichni? To je fakt hustý. Jednou bych rád viděl jak vypadá takový pořádný americký rodinný fotoalbum – snad jim na něj nehodim šavli.

Jako pravej američan nevedeš vážný rozhovory, což je znak čtyři. Člověk jehož život je jenom fun přece nemá důvod o něčem opravdu diskutovat. Dlouhý hovory nikoho nezajímaj a navíc kazí imič. Na párty neustále korzuješ, musíš se přece stihnout vyfotit se všema friends (těch máš řádově padesát, navzdory tomu, že sem přijel každej sám před třema měsícema). Když mi deset lidí po sobě sdělí jak rádi mě zase vidí a pak odejdou, říct to taky dalším, opouští mě veškerá chuť se s někym z nich bavit (a co teprve s těma, co mě rádi neviděj 🙂

Z výše psaného je asi jasný, že americkým párty neholduju. Absolvoval jsem jich jen pár a muj pohled může bejt dost mimo. Na jedný jsem seděl na podlaze u zdi obýváku, a ten mumraj asi tři hodiny v kuse pozoroval – stavily se u mě za tu dobu dvě holky, když jsem jim na otázku jak se mam odvětil, že studuju americké párty zvyklosti, tak o věc projevily obrovský zájem, a bez čekání na odpověď odešly. Tak jsme si pak dali vodku s jednim Finem, kterej jako správnej evropan dokázal s jednim člověkem prohodit i víc než tři věty v řadě, a vyhrál u mě tedy titul krále večera.

Vždycky jsem měl v čechách pocit, že v porovnání s vrstevníkama jsem mírně vývojově opožděnej. Asi tak o dva roky. Začal jsem se pozdějc zajímat o holky, celá puberta byla tak nějak šoupnutá a i teď se mi decánko zdá že mam mírně zastydlý priority. Což mi v nejmenším nevadí :D. Ve srovnání tady s američanama jsem ale na druhou stranu pan dospělej. Vážně…připadaj mi chvílema jako děcka, a to nejenom kvůli znakům který jsem zmiňval.

Jedno moje oblíbený moudro praví: Kdo chce hledá způsoby. Kdo nechce hledá důvody. A tak to třeba je. Asi nemam chuť s těma lidma kalit a poznávat se, hledat mezi spoustou lidskýho balastu schovaných pár sympaťáků. Sejně odtud za měsíc mizim. Jednoduchá věc, označit je za bandu kreténů, a užírat se sám doma. I když já se ani nějak moc neužíram. Z alternativ: blbej společenskej život, a žádnej společenskej život jsem zkrátka zvolil druhou – ačkoli to může znít smutně, neni to zlý. V někom se mi už dřív neúmyslně podařilo vzbudit dojem že tu bůhvíjak trpim, což tak neni. Objevuju jenom … jiný formy zábavy. Skamarádit se sám se sebou má taky něco do sebe. Starou vodováhu (moje zkratka pro taoistickou harmonii mezi všema sférama života) se společenským životem a tak obnovim až doma. Nebo taky ne. Uvidíme.