Jo, velikonoční zajíčkové jsem to zase já. Jistě se vám po mě stýskalo, dlouho jsem sem nic nepřipsal. Určitě jste si to vyložili tak, že mam spoustu práce s poznáváním klokanů a kanaďanek, a na klávesnici se práší. Tak to jste si vyložili blbě. Času mam docela spoustu, jenom sem línej. Ale né tak línej, jako nějakej vesnickej balík, to já jsem línej na úrovni. Odborně se tomu říká tvůrčí krize. Člověk by třeba i psal ale neví jak začít nebo i začne psát, ale neví jak skončit. Od pradávna příchody a odchody takových období autoři připisovali nadpozemským vlivům, tak třeba u řeků tuhle práci měly na starost můzy.

Když můzy zrovna stávkovaly, a nelítaly na zem líbat umělce, spokojili se umělci s líbáním někoho jinýho, chlastem nebo jinýma radovánkama. Zní to fajn, že jo? Taky to nemohl dělat jen tak někdo. I umělec, postava jež žije na samé hranici fyzického a snového světa, potřebuje žrát. V tuhým středověku to fungovalo jednoduše. Koho můza nepolíbila dost dlouho, ten nenašel sobě obecenstvo a buď šel hákovat, nebo chcípnul hlady. Podle toho vypadaly i výsledky – nebylo jich moc, ale většinou stály.

Dneska je to na světě snazší. Za umělce se může považovat kdokoliv s kytarou, blogem a slovní zásobou hodně podprůměrnýho kapesního slovníku (plus trocha sebeironie jako bonus). Pokud člověk neni totální lama, tak nemá problém co strčit do huby, a hledáním můz může trávit zbylou většinu svých dnů. Dobře pro něj, ne vždy až tak dobře pro jeho okolí….ale dobře pro něj :).

Ekonomie i zdravej rozum nám říkaj, že čím víc času a peněz jeden má, tim víc hovadin si bude vymejšlet. Karl Marx si představoval, že s osmihodinovou pracovní dobou dojde k obrovskému osvobození lidského ducha, k uvolnění tvůrčí síly vzdělaných (tj gramotných) mas, která byla dosud potlačována nelidskými pracovními nároky, to dá rozum že od kapitalistů. A co se nestalo? Osmihodinová pracovní doba o třicet let později přišla, obrovský intelektuální potenciál mas se uvolnil a dal vzniknout lecčemu – miliónům nápadů, hromadě nových náboženství, ideologicky podložený nejstrašnější válce v historii, stovkám dobrých umělců a tisícovkám těch špatných. Svět se stal svobodnějším ale i mnohem komplikovanějším místem.

A vidíte, už pátej odstavec píšu – článku o kterým si nejsem jist zda kdy dospěje k pointě, a vy, vy ho dokonce čtete! Většina textu je šunt, z něj při troše štěstí prosvitne zajímavá myšlenka, nejvejš dvě. Když říkal pan Werich, že člověk se životem musí pročíst, neměl tušení o kolik větší to bude pravda za půl století. My, tisícovky špatných umělců, co už dneska nemůžeme chcípnout hlady, teď zahltíme svět. Zahltíme ho spamem – přívalama textu, muziky, sonetů a obrázků, který se tváří jako obstojný….akorát nemaj gule.

Ne, já vim že to nejde jinak. Jenom obecenstvo umí oddělit zrno od plev. Jen se nám to osvobození lidského ducha zkomplikovalo. V polovině 19. století mohl znalec poznat na poslech všechny významnější autory světový hudby. To dneska neni člověka, kterej by slušně znal třeba jen polovinu pražských kapel. Je jednoduchý kritizovat programy rádií a televizí, že se polovině lidí nejsou schopný trefit do vkusu. Aby jo! Se stovkama žánrů se u lidí vyrojily i stovky vkusů. Jak jednou prohlásila Iveta Bartošová, dřív byli lidi takový vděčnější (fakt nevim, kde se ve mně tahle vzpomínka vzala).

Posloucham zrovna Iné Kafe. Slovenskej neo-punk, jenž si dopřávam jenom jednou za čas. Řemeslně výborně zvládnutá muzika, kluci hrajou co se od nich čeká, a hrajou to dobře. Jo, dobře – ale nemá to ty gule. Do toho texty, jejichž autora bych tipnul nejvejš na čtrnáct. .. Nedávno jsem přemejšlel co je podle mě opravdovýmu tvůrčímu duchovi potřeba. Myslim že dvě věci – první je výdrž potřebná k alespoň slušnýmu zvládnutí řemeslný části profese, a k setrvání u ní. Druhej je osobitej pohled na svět – dost jedinečnej na to, aby jiným přišel zajímavej. Těm dvěma se normálně říká píle a talent, podle mě hodně matoucí slova. Talent je naprosto mystickej pojem, padající odnikud jako mana nebeská. Píle je jenom souhlasný zařazení pro tvrdohlavost namířenou správným směrem.

Osobně jsem zcela přesvědčenej, že kluci z Iného Kafe postrádaj tu osobitost. Nic proti nim, takových kapel jsou spousty – a některý z nich poměrně vysoko. Sebe jsem optimisticky zařadil na opačný konec pole: osobitých pohledů by byla hromada, ale s výdrží jsem na tom bídně. Čímž se dostávam tam kde jsem začal. Ti kterým se nedostává polibků múz, neví jak začít. Začnou-li, vyprodukujou spíše spam. Ti z druhé škatulky (čili jako i já) maj spousty nápadů kterak začít, ale u toho taky často skončí.

Hořkej paradox. Tvůrčí mysl ze svý podstaty musí bejt originální, svobodná nekonvenční. Aby něco dokončila, potřebuje výdrž, disciplínu. Ty vlastnosti jsou od pohledu prakticky protikladný. Smůla. Nejspíš proto se těm, kteří maj obě říká géniové. Utěšuju se tim, že proto vymyslel člověk dělbu práce – a že se nakonec najde někdo šikovnej kdo nápady dotáhne dokonce. A tak zoufale to nechci bejt já :).

Ale co, ti méně šťastní umělci si v tvůrčí krizi třeba uřízli ucho, postřelili kamaráda, nebo šli pěšky do Itálie. Já jsem aspoň celkem neškodnej.

Jak už to tak bývá, přišla na mě filosofická nálada právě v momentě, kdy jsem si na koleji vychutnával jednu z vyhlášených studentských pochoutek – těstoviny s podravkou. Zahleděn do oné inspirativně bleděžluté hmoty počal jsem plodit myšlenky, a to bych vám teda nepřál. Už jsem se tady na stránkách přiznal k lecčemu. Ze svého intelektuálství jsem se tu dokonce hrdě vyznával. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Právě jsem se totiž vrátil z jednoho velice hloubavého semináře, cestou domů vedl zajímavou diskusi s celkem osvíceným spolužákem a po našem rozchodu se začetl do Kundery. A když dojdu na kolej, mam konečně vypnout mozek, nažrat se a spokojeně koukat do zdi přijde co? Filosofická nálada. Ha, jako intelektuál bych měl být nadšen – vydržím být nonstop duševně plodný třeba celý den! Kupodivu jsem nadšen nebyl, myšlenku jsem odehnal jak otravnou mouchu a dojídal pochutinu za poslechu příjemně přiblblé hudby.

Co mi na nás intelektuálech (a na mě nejvíc!) vadí je, že neumíme říkat věci jednoduše. Je to tim že věci který nás zajímaj často jednoduchý nejsou. Jak proniknete pod povrch něčeho, nejste vůbec ochotný o tom něčem pronášet jasný holý věty. Těm větám by každej krásně rozuměl, jenže vám přijdou jako děsně zjednodušený. Nebo rovnou jako lži. Na toho kdo podobný skvosty vypouští se díváme skrz prsty. Proto noviny, který jsou pro banální sdělení rájem, o věcech, kterým rozumíme radši nečteme – to člověka akorát tak nadzvedne ze židle.

..

Zde text končí, nečekaně jako deník Jana Tleskače. Zřejmě došlo k znechucení mladého intelektuála povrchností dnešního světa následovaném sebevraždou, případně k znechucení žaludku přesolenou těstovinou, následovaném zvracením (nebo kombinací obého). Nevyřčené myšlenky, odpočívejte v pokoji.

Události mého života posledních šestnácti hodin by vydaly na knihu. Život občas míchá kartama fakt rychle. Omluvte sníženou kvalitu přenosu (tj. textu), v mé krvi právě svádí pu-erh boj se zbytkovým alkoholem. Jejich vlivem jsem děsně naspeedovanej.

Takže: přiklepli mi roční stipendium na univerzitě Macquarie v Sydney, následně jsem dostal novej projekt za těžký péňo, pak jsem absolvoval strahovskej open air koncert. V závěru dne jsem potkal jednu slečnu a tu teď miluju. To vše v rozmezí necelých osmi hodin.

Jestli boží mlýny melou, tak se mi teď stane něco mooc ošklivýho aby se to vyrovnalo. Ve snaze zabránit takové události jsem si zrovna zakoupil Nový prostor. Jenže jsem moc zrychlenej na to abych ho četl. Ale dobrej skutek to je i tak, no ne? Čekám právě na přednášku z makroekonomie, která snad trochu přibrzdí kolotoč. Musim totiž mimo euforického poskakování v co nejkratší době přesvědčit dvě různá studijní oddělení aby se domluvila, odnikud mě nevyhodila a ještě mi dala stýpko, grantovou agenturu aby mi schválila grant, naprogramovat pár věcí, zúčastnit se módní přehlídky bezdomovců, domluvit výzkumný úkol a přesvědčit tu slečnu že mě taky miluje.

Vidíte nekecal jsem, je to fakt fofr. A do toho teď ještě počítáme nějaký diferenciální rovnice (makro už začlo). A já si tady ťukam myšlenky napřeskáčku do kompu, abych si ve vzniklym guláši udělal tak nějak pořádek. Chvíli to potrvá než mi to všechno dojde, jenže tou dobou kdy se to stane už musím být dávno ověnčen štemplama, a vůbec. Ta rovnice prej nemusí mít řešení, ale každopádně ho můžem namalovat. A zapomněl jsem si na koleji kapesník.