A tak mi zase začíná to údobí života, kdy je člověk vlastním libidem nucen dívat se na každou dívku v okolí jako na samičku, budoucí matku živitelku a potenciální cíl zároveň. Jako otrok bouřících pudů se i největší duch stává občas přiblblým primitivem a nesmyslnou válkou s vlastním tělem vyčerpává mnoho sil. Je směšné, že se právě tomuto údobí se říká svoboda.

Svoboda! Cha, sotva je někdy skutečnost tak daleko od slova kterým ji popisujeme. Volil bych jiné, – třeba "pusto". Stojí – li člověk uprostřed pusté a nehostinné krajiny, je skutečně "svobodný" může se vydat kterým směrem chce. Ale co, zdá se, ve všech těch směrech číhá?Pusto. Šťastlivec dojde do oázy – ani neví jak, a rád odhodí svou "svobodu" jít kamkoliv.

Ale co, umělcova duše musí být rozervaná. Právě obtíže a (duševní) nepohodlí působí jako ta největší hybná síla a inspirace. Lenošivý život v oáze – alespoň ten, který provozoval já, a ke kterému se snad každý dá zviklat – je pohodlný, a krásně líný. Nechci se k němu vracet – alespoň ne v této podobě. Oáza která neukolébévá ale inspiruje – existuje vůbec? I pro mě? A co na to Jan Tleskač? Já se moc rád sám ukolébám – a právě proto jsem teď svobodný prokletý básník.

Znáte to – člověk sedí na cvičeních či se účastní podobně zábavného pořadu ve škole, když v tom – světe div se – pedagog vznese otázku. Navíc je to otázka, na kterou si sám neodpoví, ale očekává odpověď od zbytku osazenstva místnosti. Jen naivka by si myslel, že zná-li někdo v plénu odpověď, tak jednoduše řekne co musí být řečeno a jede se dál. Na podobným cvíku jsem teď seděl – a vytvořil tuto průkopnickou teorii, která daný jev – tedy šanci cvičícího na obdržení odpovědi – docela dobře popisuje.

Jak se tedy věci mají? Už jsem naznačil, že problém (ne)komunikujícího publika je mnohem širší, než otázka znalosti odpovědi. V zásadě rozlišujeme pět možností obtížnosti dané otázky. Probereme je teď jednu podruhé, a na imaginárním studentu Bivojovi si ukážeme, že v žádném případě není dvakrát rozumné na otázku odpovídat.

1. otázka turboobtížná: je tím jediným případem kdy neznalost je skutečnou příčinou hrobového ticha, jenž následuje hnedle po doznění otazníku. To může být přerušeno leda smíchem studentů, rozveselených naivitou cvičícího, který věří že to skutečně někdo ví. Náš Bivoj je sice výborně naučenej hustodémon, ale co je moc, to je moc. Na otázku tedy neodpovídá.

Druhým případem je otázka hustě těžká. Ne že by v místnosti nikdo krom cvičícího odpověď neznal, Bivoj si včera jen tak četl skripta, a přesně tohle ho tam zaujalo. Přesto si však moc dobře rozmyslí, než vypustí hlásku. V prvé řadě je tu riziko, že domnělá odpověď nebude ta správná – nebo spíše, že se nebude líbit cvičícímu, který tomu konec konců taky moc nerozumí. Ať tak či onak – spolužáci jí nebudou rozumět určitě a Bivoj úspěch rozhodně nesklidí. A i kdyby sklidil – moc si nepomůže, aktivní blbečky nikdo moc rád nemá, a úsměv na tváři cvičícího stěží stojí za umístění na seznam šprtů.

Třetím případem je průměrně těžká otázka, na kterou Bivoj rovněž neodpoví 🙂 Máme tu totiž máme riziko doplňujících otázek – to že náš filuta zná odpověď na jednu hustě těžkou, a všechny středně těžký otázky ještě přeci neznamená, že by odolal nějakému dodatečnému šťournutí hlouběji do znalostí. Považte, že to je nerozum, vystavovat se takovému riziku. O tom, že v otázce může být (a on prevít bývá) chyták – a ona se jenom tváří jako střední, a přitom je to otázka turboobtížná – ani nemluvě.

Ne lehkou otázku Bivoj neodpoví jednoduše proto, že je pod jeho úroveň namáhat se otevíráním pusy k předání něčeho tak plytkého a samozřejmého, jako je odpověď na takovou otázku. Navíc není špatné udržovat cvičícího v lehké nejistotě, že na onu otázku SKUTEČNĚ nikdo odpověď nezná (po všech těch letech!) – ale o tom později.

Poslední jsou otázky vnadidlové – ty vůbec nemají sloužit k ověřování znalostí. Často se ani netváří, že mají co společného s předmětem – mám na mysli otázky typu "v kolik dneska končíme?" "byli jste přece na přednášce?" atp. Že jde o otázky zbytečné student bystře rozezná, leckterý dokonce vytuší, že jde jen o "zahřívačky" které budou následovány lehkou či střední otázkou. Studenti odpovědí na vnadidlovou otázku a) prokáže že umí mluvit b) naruší svou koncetraci, a vystavují se riziku, že by čistě automaticky mohli nedopatřením odpovědět i na šrapnel – tedy lehkou či střední otázku bezprostředně následující po vnadidlové. Bivoj neni žádnej prváček, a takový levný fígle ho nemůžou oblbnout.

Jak to všechno vidí nebohý cvičící? Většinou tragicky. Vzhledem k tomu že studenti (v případě že vůbec sledují co říká) nemění výraz při jakékoliv otázce – o vydání hlásky v pokusu o odpověď ani nemluvě, nedoví se cvičící odpověď, ba ani to, zda studenti něčemu rozumějí, zda považují celou věc za trivialitu, nebo všichni jen okázale spí s otevřenýma očima. Cvičení se mění buďto v nudnou tragédii, nebo zoufalou one-man-show, při níž si cvičící pokládá i zodpovídá otázky, zadává příklady a následně je řeší. Nikdy se ani nejspíš nedozví zda jsou jeho otázky považovány za lehké nebo hustě těžké.

Jak se v takovém případě cvičící zachová? Nejhorší případy dospějí k názoru, že všechno dále než tři metry od tabule je pouhá mlčenlivá kulisa, která si přinejlepším něco opíše. Uzavřou se do sebe, a stráví cvičení tichým brumláním pro sebe – které studenty nakonec ani moc neruší. Ambicióznější cvičící studenty všelijak motivují (za pět malých bodů dostatete jeden velký bod, za tři velké jeden opravdu velký..), nebo je naprosto surově po jednom vyvolávají. Že se ani tak nedočkají kloudné odpovědi je celkem časté, mohou si však být jisti že nebudou patřit k populárním. Jako optimistickou tečku na konec bych rád uvedl příklad "Janů Amosů" mezi doktorandy – kteří ze cvík udělají skutečná "cvičení" aniž by šli přes mrtvoly. Bohužel tento třetí případ se (podle mé dosavadní zkušenosti) nekoná. Amosům se omlouvám.

Po obloze budou létat metanové ohnivé koule, což vyvolá další globální oteplování. Oceány přijdou o svůj kyslík a promění se v stagnantní vody. Začnou uvolňovat sirovodík a zlikvidují ozónovou vrstvu. Pouště se rozšíří skoro až do Arktidy. Po světě bude docházet k obrovským hurikánům, které budou způsobovat přívalové povodně, které splaví z území půdu. Z lidstva zůstane na světě jen malé množství lidí, kteří se budou snažit přežít jako polární uprchlíci. Většina života na planetě Zemi bude zlikvidována, neboť teploty stoupnou výše než za stamiliony let.

Hádejte, copak tohle je? Ne není to předpověď žádnýho zfetovanýho věštce, ani článek ze Strážný věže. Jde o citát z britského deníku Independent (já to převzal z blisty.cz ). Tento text poměrně věrně shrnuje ono nedávné a přec veleslavné sdělení "předních vědců" lidstvu. Obrázek ať si udělá každý sám. Ekologický fundamentalista, který by mě nejraději pro následující řádky proklel, ať tak s klidem učiní.

Před necelým tisícem let se přední vědci poměrně shodovali na tom že Země je placatá, o něco dříve byl o dokonce blížící se milénium považováno za poměrně pravděpodobné datum konce světa. Z novějších katatrofických vizí uveďme třeba vyčerpání světových zásob uhlí do roku 1860(!), nebo beznadějné přelidnění světa do začátku 20. století. Obojí mělo vést k strašné a poslední válce :). Lidstvo si zřejmě v katastrofických vizích libuje.

Nechci tady popírat existenci klimatických změn, nebo autoritu zmíněných vědců. K těm bych směřoval jen poznámku, že dělat předpovědi na sto let dopředu je hodně odvážnej kousek (kterej prakticky nikdy nikomu nevyšel). Proč to asi dělají?

Ekologie je náboženstvím dneška – má svou masu věřících. A troufám si tvrdit, že v oněch vědcích právě získala nové kněží. Ne to není banální analogie, myslím to celkem vážně. Je nakonec jedno, jestli se "víra" upíná k metafyzickému bohu, nebo k něčemu pro "malého" člověka jen o zlomeček bližšímu – budoucnosti planety. Důležitější je, že dokáže dát člověku nepřítele, návod jak žít atp.

A co oni novodobí kněží? Jsou i oni "věřícími"? Kdo ví, někteří možná jsou, další pak jen v ekologických prognózách našli slušnou obživu. Lidé rádi platí za to že se jim říká co chtějí slyšet. I odpustky ve formě výzkumných grantů ropných a uhelných společností si najdou pár hladových přikyvovatelů. A oteplování? Ale no tak, o to tady vlastně nejde.

Tak jsem se chtěl se světem podělit o tento nový poznatek : v Datartu (obchod s elektrem) NEMAJ OBJÍMKY BA ANI DRÁTY. Teda dráty maj – ale museli byste si je koupit i s nějakým hifi multimediálním dývýdý. Tomu říkam elektro.

A já se ptám – kde udeří taková pohroma příště? V zelenině už nebudou prodávat mrkev?

Takže na úvod..chtěl jsem tenhle příspěvek postnout až dneska ve 23.11. abych tak trumfnul datum minulýho článku (11.11. v 8.22). Pak mě napadlo, že ještě líp bych udělal, kdybych počkal ještě 305 let, pak by to datum bylo 23.11. 2311 ve 23:11. Nepochybuji, že by to čtenáře tohoto blogu uvedlo do extáze..ale přeci jen jsem se rozhodl že je lepší dát sem horší příspěvek a brzo. Kdo chce kvalitu ať de jinam, že jo.

Máme ten prosinec, tak bych měl psát vo kaprech a salátu. Prosím – tímto vycházím průměrném čtenáři vstříc : KAPR,SALÁT. Tak to by taky bylo.

A teď k opravdickýmu obsahu, kterej kromě data nahoře asi nemá s kaprama a salátem nic společnýcho. Tématem dnešního dne je: úskalí blogování. Bystrý čtenář usoudí, že tím pádem bude článek krátký – blogování je činost až přiblble jednoduchá (proto se jí taky věnuje tolik lidí), úskalí to nemá, můžeme jít domů. Jo, to si řekne bystrý čtenář. Jenže už ne tolik bystrý autor (a to sem já:) to vidí jináč, takže domů ještě nemůžem.

Ústřední problém je následující – blogování sice opravdu je jednoduchoučký asi jako stavění hradů z písku, ALE – kdo na ně (blogování i hrady) má dneska čas? (To byla řečnická otázka, odpovím si sám – jinak bych se tak blbě neptal) Odpověď zní: já to nejsem. Neberte to jako výraz neochoty dělit se (teoreticky) o své názory s (opravdu velmi teoreticky) milióny uživatelů internetu. Spíš je tomu tak proto že jsem strašně vytížen. .. .. Tenhle článek asi vyzní hodně blbě, když přímo pod ním je esejík na téma “jak trávit čas počítačovými hrami”. Tak jinak

Vážení čtenářové, vězte že i v průběhu vzniku tohoto textu autor přemýšlí (neupozorňoval bych na to, kdyby se mi to nezdálo mírně neobvyklé). Tenhle článek měl být o tom, že blogování je pro pracující, zvášť pro kancelářský prevíty co stejně osm hodin denně akorát dělaj vlaštovky z formulářů, tak co by si nezablogovali. Zatímco student, vytížen studiem, zábavou a sháněním chleba vezdejšího je na tom bídně a tak zvládne přinejlepším jeden příspěvek do blogu za měsíc. Hm .. no myslim, že nejsem sám, kdo vidí jak děravá je to výmluva. Tak holt ani o tom to dneska nebude. No, sice jsou zejtra Vánoce, ale přesto..nemůže být každý den posvícení.

Takže závěrem: studentský život je sice velmi těžký, ale zas tak zlý to nebude. Do nového roku se má jít s ideály, a velkohubými budovatelskými hesly na rtech .. tak tedy: Ano, dostanu se na dva příspěvky do měsíce! A taky sem dám nějakou muziku. To čumíte,co?

Ještě speciální dodatek pro čtenáře, kterým se sice zdálo, že je to jen nudnej nevánoční článek, plný všedního lamentování, a přesto se dočetli až sem: KAPR, SALÁT, ROLNIČKA.

Tak, dneska si tu něco napíšu o počítačových hrách. A začnu rovnou aktuálně – s World of Warcraft, kterej poslední dobou hýbe nejen jednou vilou na Dědině. Kdo m8 ruce, nohy, myš a internet, ten už si tůní postavičku a pomalu ale jistě přesunuje své “já” ze světa skutečného do toho virtuálního. .. Teda každý ne, drobnou výjimku tvoří (aspoň na vile) dívky a podivíni. Ale takové lidi správný pařan v podstatě nevnímá..takže z mýho hlediska tvoří tu podružnou skupinku. ( víme že to tak neni, ale jsme na blogu, co bych se neodvázal 🙂

Při jednom rozhovoru nad zeleným čajem jsme s Pavlem dospěli k názoru, že na 60. level (to je ve WoW úplně nejvíc) se můžou dostat jen asociální staří mládenci. Každý ať si to přebere po svém, ta implikace může vést (a podle mě někdy i vede) oběma směry – ať už se stávají z asociálních mládenců náruživí hráči, nebo naopak. Jestli je to případ několika jedinců, nebo masová záležitost, to se teprvá uvidí – první větší generace pařanů (za jejíhož člena se hrdě považuju) zatim v průměru nedospěla ani do kristových let, takže všichni asociální staří mládenci jsou zatím moc mladí na to, aby šli definitivně odepsat. Dejte jim (a mě) šanci!

Jak píšu v třetím záznamu tohoto bloku, lidi se v převážný většině času zabývaj (přinejmenším zdánlivě) zbytečnýma činostma. Leč okolí pařana si to zjevně nemyslí, a plýtvání časem civěním do monitoru považuje za plýtvání časem (brilantní obrat což? ale on tu situaci fakt vystihuje). Navíc to okolí vzápětí projevuje naprosto stejnou chybu jakou vyčítá pařanovi – a plýtvá časem kdy mu jeho neškodného koníčka rozmlouvá.

Prekérka (nebo výhoda?) každýho blogu je v tom, že ať tam autor píše sebevětší kraviny, nikdo mu neodporuje. Tu jsem se právě rozhodl eliminovat. Budu si teď odporovat sám. To plánuji činit po několik odstavců, v samém závěru pak nad sebou hodlám triumfálně zvítězit. Která část mého schizofrenního já to bude, samozřejmě neprozdradim, nikdy sem neměl rád detektivky, kde je vrah od začátku jasnej (Colombo je výjimka – tam snadno poznáme vraha podle toho, že se s nim Colombo od začátku nejvíc baví. Přesto je to dobrá detektivka :). Takže co praví hlásek správňák, kterej by mě nejradši poslal na rozkvetlou louku tančit s motýly?

Hlas 2: ty vole, co to tu mektáš? Přečti si cos tu psal před pár dnama. Student, intelektuál, ajťák? Povaleč! Práce jak na kostele, hafo zajímavých věcí ke čtení i k učení a co dělá pán? Běhá se svým Mágem po lesích složených z pixelů a metá ohnivý koule na kance, medvědy a podobnou verbež. Teď píše blog, ale to vyjde vlastně na stejno, jenom tak vyplňuje čas mezi narozením a smrtí. Místo aby stavěl pyramidu, nebo aspoň bořil mrakodrapy..Díky bohu, že apoň ta trocha morálky tam je, ale jen v zoufalý menšině. Je to problém, ty hry jsou dělaný tak, aby hráče vtáhly a nepustily. Zneužívaj lidský přirozenosti – člověk je od přírody hravej a zvědavej, a o tobě to platí přinejmenším dvojnásob. No jo, ale jiný hry zase hrajou na jiný struny v pozadí lidský mysli .. takže se mezi nima najde droga prakticky pro každýho. A mašinérie herních kolosů tyhle drogy navíc rok od roku piluje a rafinuje do ještě lepší a návykovější podoby. Jak z toho ven? Používat hlavu? Ta za to jak vidno do velký míry sama může..no tak teda používat tu správnou půlku hlavy (stéblo pro ty, co už se v tom guláši slov topí: tou správnou půlkou je myšlen Hlas 2, těm co se už utopili stébla házet asi nemá cenu. Jinak řečeno: chytrýmu napověz, a hloupej za to nemůže, bo sem to já kdo tu píše pátý přes devátý :). Takže abych to shrnul, těžko nebohýho pařana vinit, že podlehl něčemu, co bylo od začátku vymýšleno a do detailu vysoustruženo tak aby tomu podlehl. Na druhou stranu, komu tu jde o etiku? Má oblíbená evoluce zapůsobí, a asociální mládenci vyhynou, ať už za to můžou, nebo ne. Tak co se trochu zasnažit mladíku?

A proč, táže se hlas 1 – epikurejec (člověk jehož jediným náboženstvím je vlastní potěšení). Evoluce ať se stará, klidně vyhynu. Ono mě neubude. Rozhodně ne tolik, jako kdybych místo plnění questů šel na louku za těma motejlama. .. A jsme u toho. Oba maj trochu pravdu, nebo ne? Jak praví mé vlastní oblíbené přísloví(kdo nezná, možná nepochopí. rád někdy vysvětlim) “Důležitý je hledat tu vodováhu” – čili pravda bude asi někde uprostřed. A lidi to dobře ví..nebo aspoň tuší. Prakticky nikomu nezní v hlavě jenom hlas 1, nebo hlas 2, všichni hledáme tu vodováhu. A že hlas 1 vymře? Nemyslim si. Ať se to komu líbí nebo ne, hraní má i svoje dobrý stránky (proto k němu konec konců máme ty sklony).

Takže co? Takže nic. Tento blok asi nikdy nebude nejčtenější 🙂 lidi nemaj rádi nejasný závěry. A vodováha bohužel málokdy dává jiný. howgh

Probudil jsem se v neděli ráno. Ukrutná bolest hlavy. Štěpánko, nevíš proč mam na obou rukách napsáno “hever”? Ukaž..no jo. Tak to fakt nevim.

Včera totiž naše dědinská vila zažila další z nechvalně proslavených párty. Tahle se jmenoval “kurva párty”, a spočívala v tom, že jsme odděni v dresy prostitutek tančili na stole, popíjeli drahé nápoje a obtěžovali hosty v blízkém hostinci. Výsledky konec konců může každý vidět na vila.skuhry.com.Pili ostatní, pil jsem i já. Kocovina jen tak štípne, zítra si užijeme nádherně línou neděli.

Jenže ouha, jelikož jsem zodpovědnost sama, naplánoval jsem si, že v neděli přečtu půlku skript a v pondělí díky nabytým znalostem a vrozené inteligenci úspěšně složím polovinu zkoušky z mikroekonomie. Asi nikoho nepřekvapí, že nabyté znalosti nějak zůstaly na papíře, a vrozená inteligence (byla-li kdy nějaká) si po prochlastaným víkendu dala pauzu. Naděli jsem jednoduše proáchal s bolavou hlavou, a v pondělí už toho moc dohnat nešlo, ač jsem hrdinně vstal v 5:30 abych se pokusil dohnat nedohnatelné

Teď sedim po mizerným testu u kompu ve škole, a plísním se tím způsobem, že se pomlouvam na vlastních stránkách. Případným čtenářům se omlouvam, vy jste si tyhle stránky vybrali, já vás nenutil.

Takže končim s alkoholem? Ale no tak…to už jsme slyšeli stokrát. Jak ví každej správnej buddhista, dobrej život neni o extrémech…ale vo tý rovnováze. Takže chlastat, ale zodpovědně. Mam vytyčený nějaký cíle, a ty se budou plnit, i kdyby na pivo bylo. Teda doufam.

A teď veselejc. Zítra se po velkých prodlevách sejde úžasné hudebně komické uskupení Hudební Skupina, a začne zkoušet a nahrávat, na což se tuze těšim. Hodláme vydat CD, než skončí třetí série suprstár, a jakýkoliv výtvor jejího vítěze spolehlivě zastínit. Malý ten kdo má jen malý cíl. Až něco nahrajem, dam to sem, a svět nám počítam tak během tejdne padne k nohám 🙂

Ano, je to tak. Přestože životním krédem jsem povaleč, se začátkem semestru jsem se začal válet tak nějak ve vyšším tempu. Tři dni v týdnu vstávám před sedmou hodinou, o čemž se mi posledních pár let nezdály ani noční můry. Tak trochu jsem tušil, že jednou přijde čas, kdy dvě hodinky psychického vypětí týdně nebudou stačit k udržení mé existence, že se to ale stane tak brzo, to jsem netušil.

Kdo chce kam, pomozme mu tam. Já jsem sem chtěl. Postoupit na vyšší úroveň a utkat se s ještě většíma a ultimátnějšíma obludama, to je motivace, která dneska hýbe světem (jak praví naprostý neklasik – hrdina filmu School of Rock, co nevim jak se jmenuje : “Children, the most important thing in your life is to kickass.” V mým případě jsou obludami jazyky C# a Java. Zatim se jen tak oťukáváme, závěrečná bitva je tu za pár měsíců.

Život na vile kypí. Střídavě alkoholem a nepořádkem – na obojím se podílím, byť o něco občasněji nežli dříve. Pokusím se rozběhnout sekci webu vila.skuhry.com, tam se možná dovíte víc.

Hudební skupina naprosto stagnuje, což mě fakt mrzí – dle mých představ je teď nutno zaznamenat aspoň část naší úžasné tvorby, a ukázat světu, že má zas o jednu (zatím) podprůměrnou kapelu víc. Leč nabitý program všech tří členů zdá se neumožní pravidelná setkání při kvalitní muzice. Asi odstartuju sólovou dráhu. Bo založim velmi alternativní kapelu s Bartem a Líbou – toť nejnovější z oněch “hospodsky založených” kapel, co se v reálu nikdy nesejdou…nebo jo?

Tak teda bajbaj, jdu volit do komunálních voleb. Jsem nadprůměrně informovaný volič – znám víc než dvě kandidující strany, a viděl jsem i nějakej program. Takže to nemůže dopadnout jinak než dobře. Dnešnímu slohovému cvičení NAZDAR!

V úterý jsem si byl vyzvednout index na studijním – a co čert nechtěl? Zatímco u všech 14-ti spolubydlících na vile ještě zuří prázdniny, jaderka už má semestr. Tak to sem trochu prokoučoval – plán byl tam aspoň první tejden chodit, zjistit co a jak, seznámit se se spolužákama. Neva. Život je jeden velkej průser, a je to dobře, bo jinak by to byla nuda. Řítim se do skoly, a fakt se tam přednáší. Spolužáci dobrý, ale na pivo se mnou zatim nešli. To je pech, musim y nich tahat royumy při přednáškách.

Je to tady, dva dny po zápisu na FJFI instaluju na svou nebohou herku linux. Možná to nepotrvá dlouho, a stane se ze mě ještě hrbatější a pobledlejší stvoření, který touží po tom, aby i osobní automobily šly ovládat z příkazový řádky. I když některý spolužáci vypadaj, že občas čerstvej vzduch potkaj, celkově to vyzerá, že jsem to já, kdo tráví u kompu málo času (odhaduju, že v průměru 4 hodiny denně). Neva, budu to muset dohnat inteligencí, snad to pude :).

Tak to vidíte, měsíc nic (přesně jak pravim v nadpisu) a pak hned dva příspěvky ve dvou dnech. Čim to? Pořádám totiž ekonomickou konferenci světový úrovně. To znamená, že sedim v přednáškový aule, a posloucham/neposloucham tlachání hostů ze všech konců světa. Naštěstí tu mam notebook s internetem, jináč bych odsud brzo uprchl se strašlivým řevem, nebo spíš usnul, což by taky nebylo společensky korektní. A to by bylo blbý, přeci jen mě za to tady platí a luxusně krmí. Koho chléb jíš, toho píseň zpívej. O řízečcích nakládaných v tymiánu to platí dvojnásob, ale přesto..

Iluze o tom, že na takovou konferenci se sjede banda chytrých lidí a bude mluvit o zajímavých tématech jsou ty tam. V každém povolání zjevně existují lidé výteční, průměrní, a diletanti. Po konferencích zjevně jezdí druhé dvě skupiny (výjimkám se omlouvám, pár jich tu je – ale fakt jenom pár). Nikdy bych netušil, kolik lidí dokáže zaměstnat obyčejná metoda OLS regrese (taková trochu vytůněná statistika). Snad každej tady sehnal “ňáký data”, udělal na nich “ňákej výzkum”, dostal na to spoustu peněz z “ňákýho grantu”, a – světe div se – ještě s tim jel někoho otravovat na konferenci do Prahy. Co naplat, že jsou jejich zjištění k ničemu, hlavně, že si prohlídnou Pražskej Hrad.

Dobře, nechal jsem se trochu unést, tak zlý to neni – ale zklamanej trochu sem. Až na slečnu z MIT a pár borců co zkoumaj důvěru a reciprocitu při laboratorních pokusech to tu je ale vážně bída. Spravuju sice jenom vedlejší přednáškovou místnost (ukazuju lidem kam se dává fleška, sem tam otevřu nebo zavřu okna – za 1000 na den slušný, ne? :), ale stejně by to mohlo bejt trochu o něčem. Třeba je to o patro níž lepší. Vyštuduju a ukážu jim, jak se dělaj zajímavý přednášky. Krleš!