(tenhle článek se smyslem trochu tluče s předchozím. obsažené myšlenky jsou totiž staršího data)

Když jsme se vrátili z Eurotripu a maminka se mě ptala jak bylo, sdělil jsem jí hned za tepla: "kouřili jsme tam mami spoustu marihuany a moc se mi to líbilo." To bylo poprvé v životě co jsme spolu o hulení mluvili. Věřím, že mnohé matky by u synů ocenily menší nadšení ke konzumaci omamných látek (zvláště pak těch nezákonných), nebo alespoň větší ohledy k rodičům. Má maminka do této skupiny patří oběma nohama, přesto ani tentokrát synkovi svému oblíbenému (to jako mně) nenafackovala, jen jej mírně pokárala. Pašák maminka, jako zkusšený pedagog vytušila, že její syn sice zhřešil, ale zase nelže takže není třeba zapalovat oheň na střeše.

Pubertou počínaje, jsem se vždy pohyboval spíš v prostředí kde se konzumoval alkohol. Nešlo o žádný puritánství, prostě okolním lidem z nějakýho důvodu přišlo zajímavější huntovat svý mladý zdravý organismy pomocí ethanolu a ne THC. Škatulkování na alkáče a huliče mi sice ještě dneska přijde legračně černobílý (stejně jako zavedené členění veškeré dnešní mládeže na šprty, nácky, skejťáky, smažky a pankáče), přesto jsem o velký většině vrstevníků tak nějak tušil k jakýmu táboru maj blíž. Ať si kdo chce co chce říká, ty dvě drogy jsou nekompatibliní – ne snad proto že se jejich konzumenti na sebe dívaj skrz prsty, ale jednoduše proto že si v povzneseném stavu po konzumaci tak nějak navzájem nerozumí.

Zkrátka, náhoda, prozřetelnost, tradice, osud, bůh, nebo nějaký jiný vesmírný breberky…někdo z nich tomu chtěl, že jsem více méně vyrostl na té tradičnější straně barikády. Zkušenosti s hulením typu "někdo něco donesl" pominu, byl sem většinou zlitej (..a tim pádem dost blbej na to abych to kombinoval), a fakt, že si toho ráno pamatujete ještě míň než obvykle, nepovažuju za plodnou zkušenost. Výjimek bylo míň než šafránu (teda já moc nevim kolik je šafránu, předpokládam že tak čtyři. výjimky i šafrány), ale během těch jsem zjistil že na mě hulení působí hodně pozitivně, po několika hodinách euforie navíc zase bez problémů odejde. A i když odejde, nechá po sobě pár zajímavejch nápadů, vzpomínku na pěknej zážitek. Žádný bolení hlavy, ranní šavlovačky a dny v prdeli.

Výlet do Amsterdamu jsme podnikli s obdobně alkoholem odkojenými vrstevníky (žádná jména. nechci nikoho kompromitovat :)), přesto jsme jako praví turisté prostě museli okusit místní manu nebeskou, jež do Amstru přitahuje mládež ze všech koutů světa. Okusili jsme. Nadšení, zážitky. Řekl bych že u velký části výpravy. (Pominu-li ty, kterým to vůbec nic nedělalo) Dva dni v rauši stačily, abychom poměrně radikálně přehodnotili svůj názor na věc. Vrcholkem ledovce změny byl moment ve Štrasburku, kde už to zas až tak legální neni, kdy jsme v jednu v noci běhali po parku a ptali se místních negrů, zdali nemají "nějaký roští". Měli. A dali. Přestože byli právě dovyslýcháni místní policií.

Ale zpět, tak teda co? Tak super. Čtenáře zklamu, rozuzlení nejen že bude nudný. Ono totiž nebude žádný. Přeš všechna zjevná krátkodobá plus marihuanových radovánek se totiž nad člověkem vznáší obrazy opravdivých pravidelných konzumentů THC. Závěr? Radši játra z kamene než vyhulená hlava. Aspoň v mým případě, protože tu hlavu tak jak je mam celkem rád (vsunu jeden nemoderní názor: myšlení JE návyková zábava) a asi mě bude živit. Kdyby pro mě pekařina byla jasná volba, možná bych se na to díval trochu jinou optikou. Jenže ona neni.

Komu přijde tenhle článek absurdní v tom smyslu, že automaticky předpokládam, že nějakou omamnou látku člověk konzumovat musí? Mě jo.

Je 17.9. 2007 sedm ráno, a já se řítím ranní mhou ku Praze. Autobus plný podřimujících lidí, letuška jim roznáší horkou čokolídu a má játra odbourávají zbytky zbytkového alkoholu. Zbývá deset dní prázdnin, babí léto pozvolna končí – včera jsem měl při spaní pod širákem na spacáku jinovatku. Přichází čas, kdy i nejlínější část národa, lid studentský, bude donucena k návratu z domova i ze světa, návratu do kamrlíků kdesi na rozhraní mezi větší králíkárnou a těsným panelákem z dob vrcholící normalizace. Ti poctivější začnou možná navštěvovat i o poznání větší přednáškové místnosti, ostatní poznají tváře pedagogů až o pár měsíců později. Letos to období prožívám už po páté, což mi dává nárok nazývat se mazákem, na kterýho se opravdu necítim.

Jsem svobodný mladý muž, čekají na mě co nevidět dvě školy a jedna práce. Hodlám se všem třem věnovat se zápalem, což je u mě věc nebývalá. Zvláště ta práce, která přibyla oproti loňsku bude zajímavá – školy už nejsou výzva, a je načase ověřit v praxi zdalipak mam skutečně nějakej potenciál, nebo spěju v ukecanýho akademika. Jak praví jeden z mých mnoha hrdinů "Children, the most important thing in your life, is to kickass!" A tak teda jo.

Zvláštní pocit – nemam chuť na rum ani na válení, čímž, zdá se, zrazuji své někdejší ideály. Budiž. Nic nebaví člověka věčně….ne nelekejte se nemam iluze o změně sebe sama ze dne na den. Už pěkných pár dní to ale vypadá, že mam potřebu trochu zamíchat vlastníma kartama. Že by tohle byla ta dospělost? Jestli jo, tak prosim. Ve třiadvaceti přišla tak akorát – přesně podle mé osobní teorie o tom, že oproti svým vrstevníkům je můj mentální vývoj asi o dva roky opožděnej. Měl bych něčeho litovat? Blbost. Moje životní ideologie spočívá v tom, že dělam JENOM věci který dělat chci. Něco se holt přecvaklo kdesi uvnitř a teď chci dělat jiný věci. Sbalim si skicák popsanej rebelskýma řečma, a včlením se do procesu – a vůbec ne proto že bych musel.

Ne nebojte se (netěšte se – nehodící se škrtněte), nevyjdu z tohoto autobusu jako jinej člověk. S úžasem jsem v minulých letech sledoval podobnou proměnu u některých kamarádů, a za tepla jí odsuzoval. Částečně proto, že jsem jí nerozuměl a částečně proto, že to s ní podle mě přeháněli. Vlna hypoték a spálených mostů, mám pocit, pořád doznívá mezi mými vrstevníky. Všichni – ti noví i ti nezměnění – kolem sebe tlučou jako by změna ideálů byla něco bolestivýho. A dělaj a říkaj se věci, až člověku zůstává rozum stát.

Možná právě proto, že s tim rozum nemá moc co dělat. Holky z ničeho nic maj chuť mít děti, my zase blbnem po svým – a v přechodových obdobích, snad právě z pocitu že teď bude všechno jinak, kácíme stromy který ničemu nepřekážely.

Kolem ubíhá důvěrně známá krajina, válí se po ní mlha a do toho vychází sluníčko. Nebojte se, lyrické pasáže opěvující nádhery české přírody nejsou moje specialita ale tohle člověka fakt nadchne. Jistý je, že se cítim opravdu nabitej energií, i když si nejsem úplně jistej, jestli proto, že prázdniny (prvně v historii mého života) skutečně splnily svůj účel, nebo jde jen o dočasný pominutí smyslů způsobený konstelací toho krásnýho rána a přílivu optimismu kterej občas přijde na každýho – jen tak bez příčiny. Jestli přijde co nevidět odliv, a vykolejení ze starých kolejí se odloží na neurčito, nebo naopak nastolím kurz ode zdi ke zdi, těžko říct. Mládí vpřed!

Dneska je nová doba. Každej vám na potkání řekne co si o vás myslí, jako v americe. Nebo aspoň jako v amerických seriálech (ty máme zmapovaný mnohem líp). Lidi jsou na sebe možná chvilku nasraný, možná i dlouho nasraný, ale aspoň si nebodaj nečekaně kudly do zad. Takže paráda.

Čechům tohleto moc nevoní (i když Pražáci už si docela zvykaj). Když se mě nějakej hostitel zeptá jestli nemam hlad, říkam většinou rovnou že mam (ač jsem občanem rozvinuté země, mam hlad takřka pořád, asi jsem se měl narodit v africe). To některý hostitele překvapí, občas si dokonce i pomyslí, že jsem nezdvořák. V tomhle případě je totiž lhát zdvořilý. Hm. Toť na kokot. A proto to nedělam.

V tomhle článku hodlám tepat jeden ze (zlo)zvyků národa českýho, ale vlastně i evropskýho a třeba i světovýho. Asi jste uhodli, že půjde o lhaní ze zdvořilosti. To jste uhodli blbě. Což vám nevytýkam – ono to tak zatim vypadalo. Já si vezmu na mušku věc podobnou, ale podle mě ještě horší a častější, a to mlčení ze zdvořilosti. Lhaní ZZ je jenom taková společenská slovní hra, na kterou se dá zvyknout, a nejste-li cizinec neznalý věci, neudělá nikde žádnou větší neplechu. Zato mlčení, to je prevít, ale o tom až po krátké přestávce vyplněné příběhem ze života. (mýho)

To jsme jednou takhle vyklízeli Vilu před vystěhováním. Pěknej vopruz, člověk furt něco nosí, bourá, maskuje, dělá bordel, pije lahváče, uklízí bordel, pije lahváče, dělá jinej bordel …

Po třech dnech této úžasné povznášející činnosti (prováděné studenty – budoucí elitou národa. komunista se raduje, i intelektuálové makaj ručkama.) si tak sednu do posledního křesla na vile a vychutnávam jednoho z posledních piváků. Když tu. Pojednou. Cosi cítim. (příběh vrcholí, tak zkracuju věty, jak nás to učili na češtině). Co to je? Hovno? Ne! Kanál? Ne! Jsem to já. Jak tchoř.

Vyběhl jsem na verandu, kde si kolegové pracanti zrovna dávali rauchpauzu, a sděluji jim svuj objev (přímá řeč oživuje příběh. poučka z češtiny číslo dva):

J(já): právě jsem zjistil, že smrdim jako prase.

O(ostatní): My víme. Smrdíš už dva dny.

J: He? A proč jste mi to neřekli?

O: My ti to naznačovali. A taky si vedle tebe už dva dni nikdo nesed.

J(zamyslí se): Jejda

KONEC ROZHOVORU

Rozbor a poučení? Měl bych se možná častěji očuchávat. A nebo by mí kamarádi mohli častěji používat přímou řeč. K tomu účelu, k jakýmu byla vynalezena, tedy ke sdělování informací. O což jsem je hned po druhým "(zamyslí se)" požádal. Kupodivu to nese i ovoce.

Dosti mě a mýho smradu, je čas na tu veselejší část – opřu se do národa, čili do těch ostatních. Chochó! Takže, proč vůbec zdvořile mlčíme…teda mlčíte….nebo ještě líp mlčej (voni. do těch se tluče nejlíp)? Je neuvěřitelný, jak dlouho dokážou (voni) mlčet o něčem co je každodenně prudí. Tiše si doutnaj, maximálně vyšlou zlej pohled. A pak prásk. Dodoutnaj a dělaj věci nepěkný.

Tenhle příspěvek je pěknej vopruz. Žádný veselý historky, ba ani tipy do vaší kuchyně. Takže sem už se nejspíš nikdo nepročet. A já jedu jezdit na bajku po Alpách, takže víte co. Ale poučení z tohohle článku byste si vzít mohli, ne? Už aby ta nová doba byla, budeme na sebe sice všichni nasraný, ale místo doutnání si to pěkně vyříkáme u piva. Což je vlastně metoda typická pro starou dobu. Hm. Skončím tedy okřídleným citátem doc. Půlpána: u nás v čechách v každé době, v každý okamžik platí, že bylo dobře, bude líp, akorát dneska je to na hovno. krleš.