Dneska jsem sám sebe coby neplavce hodil do hluboký vody. Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy v životě neposlouchal techno. Omlouvám se znalcům oné hudby. Nerozeznávám jemné nuance jednotlivých žánrů – veškerou tuto, abych tak řekl, kolejovitou muziku nazývám techno. Spolužák Karel Půlpán mi sice jednou vysvětlil, že rozdíl mezi různými větvemi technařského hudebního stromu spočívá v tom, jak rychle po těch kolejích jede vlak. Tak ten muj jel tak osumdesátkou

No zkrátka, povídam si: ohrnuješ furt nos a nikdy si to pořádně neslyšel. Třeba je to super. Tak jsem na torrentu stáhnul nějaký nejpopulárnější setíky a pustil si je na vile do sluchátek (do repráků ne, bál jsem se, že bych ve zdejší punk-rockově smýšlející obci byl ukamenován). Teď mám za sebou půlku setu, nebo jak se tomu řiká. Prostě už tak 40 minut mi tu hraje nějakej DJ Tiesto.

Jen si neudělat rychlej názor. Nejsem přece nějakej intelektuál, ale uvažující člověk. Ale bohužel – euforie a touha skákat v jenom chlupatých tangách po klubu se u mě zatim nekoná. Buďto zvítězily předsudky, nebo jsem snědl málo veselých tablet a nebo tu prostě chybí ta správná atmosféra. Nebo se já, chlapec z drahovic s touhle muzikou prostě srůst nedokážu?

Poslouchali jste, milí čtenářové, někdy techno? Zkuste to, třeba je to super :). A kdybyste narazili na něco lepšího než je Těsto, dejte vědet. Sorry, nemůžu sem dát nahrávku, OSA řádí všude kolem.

Dnešnímu slohovýmu cvičení nazdar! Tuc tuc tuc. Tak příště třeba nějakej fakt hustej hip-hop.

A je tu další z tragikomických okének do světa, který skromně nazývám šufův život. Tentokrát zasedám ke klávesnici pln optimismu po absolvovaném "jarním mácháči". Pro neznalé – jde o několikadenní pochod po Českém ráji a okolí ve stopách K.H Máchy, a to pochod velmi tradiční – letošní ročník byl dle slov (služebně) nejstaršího účastníka Sidiho "asi tak třiatřicátej".

Generacemi prověřená kombinace dlouhého pochodu, alkoholu a krás naší přírody skutečně potěší na duchu, uvolní po dlouhé zimě a před (opticky) ještě delším zkouškovým. O lyrice toho typicky českýho trempingu tu ale psát nehodlám – na to jsou určitě jiní lepší a povolanější. Já se teď prostě vrátil ze sympatický akce, která (prozatim?) uzavírá mou "lehce" alkoholickou šňůru posledních dní, a přemejšlim o tom, co mě na ní vlastně nabilo energií a optimismem.

I když téma je podobný, budu tu teď psát trochu jinak než ve starším článku Už zase končim s alkoholem..:), vlastně se teď chci pokusit o zpověď na téma "proč piju alkohol". Nemyslim si, že moje motivy jsou stejný jako u ostatních (ba mnohdy naopak), ani že to, co teď vybleju na papír plně vystihuje můj vztah k alkoholu. Jenom mám pocit, že český národ pije tak nějak ze setrvačnosti víc než z čeho jinýho, o motivech nepřemýšleje. A to včetně "intelektuálů" od kterých se snad čeká že budou o věcech který dělaj taky někdy přemejšlet. Byl bych rád, kdyby někdo, kdo tenhle článek dokáže dočíst do konce, opravdu promyslel, v čem je jed zvanej alkohol pro něj "užitečnej" – ať už s uvozovkama nebo bez. Budu rád za nějaký ohlasy, hlavně negativní :).

Takže – nevim jak by se mnou souhlasili medici a psychológové, já si myslim že chlastam (a podle okolí soudě jsem v tom lehce nadprůměrný) ze tří důvodů. Alkohol je pro mě: 1)pomocník k uvolnění stresu 2)nástroj k překonávání bariér v mezi mnou a jinýma lidma a o jak známých tak cizích, a konečně 3) mě stimuluje tvořivý myšlení. Vezmu tyhle tři věci popořadě a vysvětlim proč právě ony jsou pro mě významný.

První účel – uvolnění stresu je všem asi nejjasnější ze všech tří. A souhlasim s nim přestože jsem zásadní odpůrce chlastání v jednom o samotě a "řešení" kritických životních situací alkoholem. Ono totiž často jedno s druhým dost souvisí. Jde mi spíš o situace, kdy člověk skutečně potřebuje vypnout. Typickej příklad je zkouškový období, kdy studenti po zkoušce "mažou hárddisk". Finišování před těžkou zkouškou je klasická stresová situace, pro mě osobně jedno z mála období, kdy mam problémy se spánkem atd. Jako nejlepší přirovnání mě napadá, že v mozku se jednoduše některý kolečka točej nadzvukovou rychlostí a jiný se sotva pohnou. Je to nepřirozenej stav, a zvlášť učí-li se (případně pracuje-li atp.) člověk dýl, kolečka si na to tempo zvykaj. Když včas nevrátí do normálu, je to na Freuda. Alkohol podle mě podobnou věc dokáže poměrně pěkně zařídit, samozřejmě ideálně v kombinaci s další spoustou vjemů – kamarádi, kultura atd. Pokud mam zůstat uvnitř vlastní metafory, roztočený kolečka se zabrzdí, a ostatní roztočí – díky novým vjemům. Alkohol plní v tomhle případě roli oleje, kterej usnadní roztáčení zaseklých a brzdy co zpomalí ty rozjetý.

Z Islandu jsem si mimo jiné přivezl i jedno svoje moudro, zapsaný někde na stránkách Marxova Kapitálu: "Chceš poznat nové lidi? Začni nebo přestaň pít alkohol!" Tak o tom je ve zkratce muj druhej bod: alkohol jako pozitivní vítr do mezilidských vztahů. (Než mě začne někdo kamenovat – samozřejmě že alkohol má i negativní vlivy, a nejen na vztahy, ale třeba i na ty játra. O tohle mi ale v článku nejde – téma je "proč piju?", a ne "proč bych neměl pít?".) I tak má tahle moje odpověď (druhá ze tří) dvě součásti – jak alkohol tvoří nový vztahy, a jak upevňuje ty starý. První část je jasná nesmělým typům – a já s ní mam jako částečně přeučenej introvert taky svý zkušenosti. Nejde mi tu ani tak o odvahu pokládat oplzlé návrhy osobám opačného pohlaví, jako o obyčejný začlenění do společnosti. Tim myslim schopnost komunikovat s prakticky neznámými lidmi o čemkoliv jiném než o banalitách (větami o počasí si ještě nikdo kamarády nenašel). Já, a věřím že i spousta dalších lidí, jsem nedůvěřivej člověk – jen těžko se učím (ale učím se! 🙂 bavit se o čemkoliv zajímavějším s cizím člověkem, nebo mu dokonce říkat vlastní názor. Netušim, jestli je to náhoda, že v době kdy jsem začal pít začala i ona proměna v extroverta, ale možná i proto tuhle spojitost (alkohol a ochota komunikace s cizími lidmi) vidim tak jasně.

Otevřenost vůči ostatním (teď už píšu o vztazích se známými lidmi) není dobrá neustále. Jinak bychom nejspíš neustále otevření byli. Vyvstane-li mezi lidmi nějaký problém, a začne-li nabývat na rozměrech, je nutné ho řešit. Tady alkohol může (uznávám že nemusí) pomoci. Od zdánlivě jednoduchého sdělení problému tomu druhému, až po závěrečné potykání a kompromis je veškerá komunikace těžko překousnutelná. Myslím, že leckdo má podobné praktické zkušenosti jako já – nejde tu jen o odvahu, ale i o větší důvěru k člověku který pije pivo na židli vedle, než k člověku kterého "jen" běžně potkáváme. Pití s někým jiným je jednoduše stmelujícím prvkem samo o sobě. V tomhle směru není nejspíš o nic lepší než fotbal nebo rybaření – má pouze tu výhodu (aspoň u nás v čechách), že pije téměř každý, a není proto problém s ním sdílet aspoň nejaký ty hodnoty. Tady je vidět velká paralela třeba s kouřením – kde je ten tmelící prvek asi ještě patrnější. Rituál nabídnutí cigarety, ohně, nebo jen fakt, že dva lidi kouří vedle sebe v místě vyhrazeném se mně, nekuřákovi, jeví jako celkem častý styl seznamování (k minulému bodu), ale i upevňování vztahů. Na gymplu jsem chodil každou přestávku s kuřákama "na bránu" prostě proto že tam byla nejlepší atmosféra (tak tohle rozhodně neberte doslova. a i přes ten smrad jsem tam byl radši než kde jinde). Těžko se to popisuje slovy, ale snad každý zaloví ve vzpomínkách a bude se mnou souhlasit, že společná konzumace alkoholu stejně jako společný kouření mezi lidmi tak nějak podvědomě zvyšuje důvěru a může pomoci ke sblížení, kde předtím nebyla šance.

Dostávam se ke třetí – nejspornější části. Alkohol jako podpora tvůrčího myšlení. Jde u mě o čistě praktickou zkušenost – o podobné zkušenosti mluví řada umělců (mí oblíbení prokletí básníci jsou v tom pravda až trochu extrém). Nehodlám se tu stavět na ničí úroveň, prostě si myslim že k něčemu podobnýmu dochází u každýho. Když už dneska používam ty metafory: moje představa je taková, že v mozku normálně myšlenky poletujou podle poměrně ucelenýho řádu, kterej si budujem po celej život. Ten řád nám umožňuje dělat velkou spoustu věcí rychle a úspěšně s naprostou rutinou. Když ale přijde na kreativitu, není organizovanej tok myšlenek tak úplně vhodnej. Rutina zabíjí volný asociace, je vlastně prostředkem, kterej má zabránit tomu aby si myšlenky někde poletovaly v oblacích, zatímco by měly řešit praktický záležitosti. Tady vstupuje na scénu alkohol – myšlenky díky němu pomalu opouštějí zavedený řád, a narážejí do sebe nepředvídatelnými způsoby. Samozřejmě v drtivý většině srážek dojde ke stvoření kočkopsa – myšlenky která je k ničemu. Stejně tak ale dochází občas i k stvoření dobrých nápadů. Moje zkušenost je taková, že to neni ani tak přímo v momentě kdy jsem opilej, jako spíš v delším období v okolí konzumace. A ty nápady jsou mým třetím důvodem proč piju. Programově s sebou nosím zápisníček, a snažim se si ty lepší poznamenat – na období nouze, kdy myšlenky už zase budou pochodovat ve vyšlapaných koridorech. Někomu možná přijde smutný, že kreativitu spojuju víc s rumem, než s polibkem můzy. Toť muj názor. Jistěže že na nápady nestačí jen ožrat si držku – konec konců v hlavě kde myšlenky nelítaj se jen těžko můžou nějaký srazit. Jenže ony lítaj skoro v každý..jen toho umět využít. Abych byl správně pochopen – ty myšlenky který vznikaj nemusí bejt zrovna teorie relativity, nebo devátá symfonie. Jde spíš (v mým případě rozhodně) o nápady který někoho pobaví, nebo o nový úhly pohledu na obyčejnou věc. A z těch pak těžim daleko za horizont kocoviny, přemejšlim o nich a hraju si s nima mnohem, mnohem dýl – a některý i zužitkuju.

Přichází čas na epitaf článku. (Ne, nepletu si epilog a epitaf. Jednu dobu jsem měl pocit, že když si zapíšu pár myšlenek, a ty se zveřejní, je to jako jejich poprava. To proto, že mám pocit, že píšu natolik zkratkovitě, až muj text nemůže nikdo jinej pochopit. Snad tomu tak není.) Tak tedy : všechny postavy jsou smyšlené – rozhodně bych na výše popsané teorie nedal krk – i když pohádal bych se za ně rád a srdnatě. Netvrdim že "alkohol je super, pijte ho co to dá". Jen bych si rád vyjasnil, proč vlastně piju. Myslim, že i samotný psaní tohohle článku mi napovědělo, snad i správně. A proč pijete vy?

Netušim, k čemu to může bejt dobrý široký veřejnosti, ale můj oblíbený server mapy.cz zprovoznil novou službu. Asi někdo našel na půdě parádní starou mapu a mrsknul jí na web. Link vás zavede do exotické části Německa nápadně připomínající Prahu 6 – názvy jako Dejwitz,Hradšin a dokonce i perly mezi čechoněmeckými hybridy – Gr. Břewniov a Střešowitz. Naší rakouskou minulost nám nedokáže odpárat ani Jára da Cimrman.

Byl jsem na muzikálu, fakt. A to přesto, že už jsem si jednou slíbil že "nikdy více". V českým podání jsem totiž doteď viděl akorát úžasnej Jesus Christ Superstar a prvních 15 minut z Monte Christa (právě na jejich konci došlo k onomu slibu). S návštěvou celé akce jsem souhlasil možná proto, že jsem masochisticky toužil shlédnout další podobnou ohavnost (kterou autoři stvořili nejspíše jen proto, aby se svezli na doznívající muzikálové módní vlně, a vytřískali z ní nějakej ten peníz), ale spíš protože to bylo zadarmo. Jana kdesi hrdinně sehnala lístky a tak se šlo na kultůru.

Když člověk nic nečeká, jen těžko může být zklamán. Obrněn naprostou připraveností na veelmi podprůměrný hudební zážitek, kombinovaný s tancem a "úžasnými" efekty, usedl jsem do křesílka v fungl novým divadle Hybernia, a celkem se těšil až uvidím poskakovat po jevišti Petra Muka bo ňákou jinou celebritu. Jediným zklamáním bylo, že jsme si nestihli před tyjátrem koupit lahváče pro případ nouze nejvyšší. Se zaujetím jsme pozorovali publikum – který se zjevně těšilo na nadcházející velký věci. Náladu nám vylepšovalo akorát pár věcí, který s představením neměly příliš společnýho – pěkný uvaděčky v těžkých šedivých kápích, a fakt že "přízemí" maj v divadle Hybernia v druhým patře.

První půle byla slabá, písničky nudný, a celebrity žádný (akorát jednu ženu, co hrála bordelmama Jana identifikovala jako Petru Janů). Vildu Čoka s techno-punkovým hitem kde zpívá "probouzí se ve mně golem" jsem vyhlížel marně. Vrcholy první části pro mě bylo několik momentů, kdy zaváhal operátor jevištní techniky. Některé pohyby všelikých propadel a vysouvadel tak zjevně překvapily nejen publikum ale i protagonisty. Přeci jen, když se vám uprostřed vlastní árie pod nohama začne propadat jeviště, nepotěší to.

Netuším, zda to bylo rychlým Bráníkem na sluníčku před divadlem, nebo náhlým nárůstem kvality programu, ale druhá půle co do zábavnosti mnohonásobně převýšila prvou. Hudba chvilkami prosakovala z původní otřesné až na průměrnou úroveň(!), jevištní efekty se staly ještě nepředvídatelnějšími, a některé pasáže textu mi vyloženě zahýbaly bránicí. Namátkou golemovo vyznání lásky (Ten příběh je vo zamilovaným golemovi. To je panečku nápad!)

Neznám jíst a pít
jílem proudí cit.
Chci jen žít
a být žid!

Zážitek večera měl však přijít až v následující scéně. Viděli jsme totiž na vlastní oči vrchol playbacku. A pořádnej. V momentě kdy nám měl ten Kolář zazpívat klíčovou zamilovanou árii, rozsvítilo se na jevišti modré světlo a v něm…..nikdo. Hudba začíná hrát, světlo se pohybuje směrem, kterým se měl podle choreografie sunout umělec. Ten byl asi zřejmě na cigárku, nebo co. Publikum už počalo nervóznět, že neuslyší ten velký hit, když tu se z reproduktroů ozval libý hlas našeho hrdiny. Místo naživo nám mistr zpíval z repráků. Světlo ještě chvíli zmateně jezdilo po prázdným jevišti a pak zhaslo. Rozsvítilo se až na mohutný závěrečný refrén, ale zase nic. Není každý den posvícení. Tohle byla jediná scéna který jsme s Janou opravdu zatleskali. Zážitky si nekoupíš.

Jsem zas o zážitek bohatší – a vůbec ne o malej. Absolvoval jsem svou první šifrovačku. Pro neznalé věci: jde o hru založenou na tom, že soutěžící týmy provozujou střídavě dvě činnosti – za prvý si huntujou mozkový závity, za druhý pobíhaj po městě a okolí hledaje něco na čem by si mohli huntovat mozkový závity. To vše provozují tak dlouho, dokud nepadnou totálním vyčerpáním, nebo se nedostanou do cíle. Romantika hry spočívá v tom, že ten první z obou možných konců je MNOHEM častější.(Podle neoficiálních výsledků, dorazily tentokrát do cíle 2 týmy ze 176 startujících. Tak vidíte že nekecam.)

Hra se jmenovala Matrix , hrála se už třetím rokem a zúčastnilo se jí kolem tisícovky lidí. Já, jakožto úplná prvnička jsem objevil novej svět – a docela jsem si to užíval. Stačí pár kliknutí, a zjistíte, že podobných her se u nás koná hnedlle několik do roka, a že kolem toho roste docela solidní komunita nadšenců. Prapodivná směska lidí, mě povětšinou sympatických, krom toho nutně taky celkem hravých a inteligentních.

Na celou akci jsem se přichomejtl naprostou náhodou – na pozvání starý kamarádky Barčy. Jeden člen týmu si jim zlomil nohu, a ona si na poslední chvíli vzpomněla (přestože mě tak dva roky neviděla), že bych mohl být ten pravý, pro podobnou soutěž :). A tož jo, řekl jsem si, a už to bylo. V týmu jsem znal akorát Barču, ale se zbytkem jsem se rychle srostl (i když jsme se potkali až pět minut po startu 🙂

Start v páteční podvečer byl vskutku masový, následujících 20 hodin už ale bylo spíš o naprosto individuálním luštění a pobíhání mezi stanovištěma a MHD. Setkání se soupeři probíhalo buď tam, nebo v "kofeinových centrech" tj. jakýchkoli přístupných místech s dobrým světlem, topením a klidnou atmosférou – která spousty soutěžících rychle zaplnily (v Praze!). Naše skupinka sídlila nejprve šest hodin v McDonaldu na Andělu, poté se přesunula do ornitologického klubu. Kofeinová centra tomu říkam proto, že mimo blekotání nesrozumitelných věcí a zuřivého čmárání do papíru vyplňovali lidé čas strávený na těchto místech pitím čaje, kafe redbullu a jiných nakopávadel. Okolní lidi moc nechápali (málokdy mají u McDonalds v jednu ráno 40 lidí obložených mapami, notebooky a civících do podivně vyhlížejících papírů).

O průběhu tady psát nebudu – fascinuje mě jen, jakej tuning účastníci podobných akcí provozují. Tak v první řadě je tu znalost šifer – "top" týmy jsou skutečně neuvěřitelný, a způsob jakým absolvujou podobný soutěže mi přijde přinejmenším jako hooodně zajímavej týmovej sport. Je to v prvý řadě o zkušenostech, pak znalostech a nakonec o výdrži – fyzický i psychický. Přitom jsou šifrovačky celkem i sranda (má-li člověk dobrej tým). Taky výbava je neskutečně různorodá – nejrůznější tabulky, šifrovací kolečka, elektronika, všebarevný malovátka, povzbuzovadla, vysílačky, GPSky.. (navzdory tomu že na většinu šifer bohatě stačí tužka a papír a někdy ani to ne. Tzv delfská metoda luštění šifer nepotřebuje žádných pomůcek – prostě se na šifru podíváte a řeknete výsledek :)) Samozřejmě mapy, baterky a housky se salámem.

Pro mě osobně byla hra hlavně o 16ti hodinách naprostý koncentrace nad luštěním. Čaj, notebook, tužka papír a jedu. Sem tam si odskočit pro novou šifru – to se ale nedělo moc často, bo jsem byl po většinu času z týmu duchem nejčerstvější. V půl jedenáctý ráno náš tým definitivně vypadl – a moje hlava s nim. Až do toho momentu mě hnali soutěžní duch spolu s teinem zcela úžasným tempem, až jsem se divil. Následný propad byl o to hlubší. Přesto, nebo právě proto – výbornej zážitek, už plánuju účast na květnový Bedně Má-li kdo chuť to zkusit, nechť se přidá.

Všechno pučí a na pivo mi nikdo nepučí.Zhubl jsem 7 kil, něco se ve mně zlomilo a nyní opět celý muž (i když kariéry prokletého básníka se nevzdávám), a nikoli zoufalá manželka, což je můj osobní technický termín pro uzlíček neštěstí obviňující sebe i všechno kolem sebe z nespravedlnosti světa. Prokletý básník to ví, ano svět je nespravedlivý, a co? A nic.

Tak teď nehraju ty počítačový hry, hraju na kytaru učim se a vůbec jsem skoro způli tak činorodý jako moje hyperaktivní sestra Ája, což mi činí potěšení. Mam nový pokoj v něm záchod, v něm vodu a v ní rybičky – takže nejsem buzerant. Tenhle článek nemá bejt o něčem, takže sorry milý čtenáři dychtivý po obsahu. Jen tak si plkam ve své spokojené jarní náladě.

A tak mi zase začíná to údobí života, kdy je člověk vlastním libidem nucen dívat se na každou dívku v okolí jako na samičku, budoucí matku živitelku a potenciální cíl zároveň. Jako otrok bouřících pudů se i největší duch stává občas přiblblým primitivem a nesmyslnou válkou s vlastním tělem vyčerpává mnoho sil. Je směšné, že se právě tomuto údobí se říká svoboda.

Svoboda! Cha, sotva je někdy skutečnost tak daleko od slova kterým ji popisujeme. Volil bych jiné, – třeba "pusto". Stojí – li člověk uprostřed pusté a nehostinné krajiny, je skutečně "svobodný" může se vydat kterým směrem chce. Ale co, zdá se, ve všech těch směrech číhá?Pusto. Šťastlivec dojde do oázy – ani neví jak, a rád odhodí svou "svobodu" jít kamkoliv.

Ale co, umělcova duše musí být rozervaná. Právě obtíže a (duševní) nepohodlí působí jako ta největší hybná síla a inspirace. Lenošivý život v oáze – alespoň ten, který provozoval já, a ke kterému se snad každý dá zviklat – je pohodlný, a krásně líný. Nechci se k němu vracet – alespoň ne v této podobě. Oáza která neukolébévá ale inspiruje – existuje vůbec? I pro mě? A co na to Jan Tleskač? Já se moc rád sám ukolébám – a právě proto jsem teď svobodný prokletý básník.

Znáte to – člověk sedí na cvičeních či se účastní podobně zábavného pořadu ve škole, když v tom – světe div se – pedagog vznese otázku. Navíc je to otázka, na kterou si sám neodpoví, ale očekává odpověď od zbytku osazenstva místnosti. Jen naivka by si myslel, že zná-li někdo v plénu odpověď, tak jednoduše řekne co musí být řečeno a jede se dál. Na podobným cvíku jsem teď seděl – a vytvořil tuto průkopnickou teorii, která daný jev – tedy šanci cvičícího na obdržení odpovědi – docela dobře popisuje.

Jak se tedy věci mají? Už jsem naznačil, že problém (ne)komunikujícího publika je mnohem širší, než otázka znalosti odpovědi. V zásadě rozlišujeme pět možností obtížnosti dané otázky. Probereme je teď jednu podruhé, a na imaginárním studentu Bivojovi si ukážeme, že v žádném případě není dvakrát rozumné na otázku odpovídat.

1. otázka turboobtížná: je tím jediným případem kdy neznalost je skutečnou příčinou hrobového ticha, jenž následuje hnedle po doznění otazníku. To může být přerušeno leda smíchem studentů, rozveselených naivitou cvičícího, který věří že to skutečně někdo ví. Náš Bivoj je sice výborně naučenej hustodémon, ale co je moc, to je moc. Na otázku tedy neodpovídá.

Druhým případem je otázka hustě těžká. Ne že by v místnosti nikdo krom cvičícího odpověď neznal, Bivoj si včera jen tak četl skripta, a přesně tohle ho tam zaujalo. Přesto si však moc dobře rozmyslí, než vypustí hlásku. V prvé řadě je tu riziko, že domnělá odpověď nebude ta správná – nebo spíše, že se nebude líbit cvičícímu, který tomu konec konců taky moc nerozumí. Ať tak či onak – spolužáci jí nebudou rozumět určitě a Bivoj úspěch rozhodně nesklidí. A i kdyby sklidil – moc si nepomůže, aktivní blbečky nikdo moc rád nemá, a úsměv na tváři cvičícího stěží stojí za umístění na seznam šprtů.

Třetím případem je průměrně těžká otázka, na kterou Bivoj rovněž neodpoví 🙂 Máme tu totiž máme riziko doplňujících otázek – to že náš filuta zná odpověď na jednu hustě těžkou, a všechny středně těžký otázky ještě přeci neznamená, že by odolal nějakému dodatečnému šťournutí hlouběji do znalostí. Považte, že to je nerozum, vystavovat se takovému riziku. O tom, že v otázce může být (a on prevít bývá) chyták – a ona se jenom tváří jako střední, a přitom je to otázka turboobtížná – ani nemluvě.

Ne lehkou otázku Bivoj neodpoví jednoduše proto, že je pod jeho úroveň namáhat se otevíráním pusy k předání něčeho tak plytkého a samozřejmého, jako je odpověď na takovou otázku. Navíc není špatné udržovat cvičícího v lehké nejistotě, že na onu otázku SKUTEČNĚ nikdo odpověď nezná (po všech těch letech!) – ale o tom později.

Poslední jsou otázky vnadidlové – ty vůbec nemají sloužit k ověřování znalostí. Často se ani netváří, že mají co společného s předmětem – mám na mysli otázky typu "v kolik dneska končíme?" "byli jste přece na přednášce?" atp. Že jde o otázky zbytečné student bystře rozezná, leckterý dokonce vytuší, že jde jen o "zahřívačky" které budou následovány lehkou či střední otázkou. Studenti odpovědí na vnadidlovou otázku a) prokáže že umí mluvit b) naruší svou koncetraci, a vystavují se riziku, že by čistě automaticky mohli nedopatřením odpovědět i na šrapnel – tedy lehkou či střední otázku bezprostředně následující po vnadidlové. Bivoj neni žádnej prváček, a takový levný fígle ho nemůžou oblbnout.

Jak to všechno vidí nebohý cvičící? Většinou tragicky. Vzhledem k tomu že studenti (v případě že vůbec sledují co říká) nemění výraz při jakékoliv otázce – o vydání hlásky v pokusu o odpověď ani nemluvě, nedoví se cvičící odpověď, ba ani to, zda studenti něčemu rozumějí, zda považují celou věc za trivialitu, nebo všichni jen okázale spí s otevřenýma očima. Cvičení se mění buďto v nudnou tragédii, nebo zoufalou one-man-show, při níž si cvičící pokládá i zodpovídá otázky, zadává příklady a následně je řeší. Nikdy se ani nejspíš nedozví zda jsou jeho otázky považovány za lehké nebo hustě těžké.

Jak se v takovém případě cvičící zachová? Nejhorší případy dospějí k názoru, že všechno dále než tři metry od tabule je pouhá mlčenlivá kulisa, která si přinejlepším něco opíše. Uzavřou se do sebe, a stráví cvičení tichým brumláním pro sebe – které studenty nakonec ani moc neruší. Ambicióznější cvičící studenty všelijak motivují (za pět malých bodů dostatete jeden velký bod, za tři velké jeden opravdu velký..), nebo je naprosto surově po jednom vyvolávají. Že se ani tak nedočkají kloudné odpovědi je celkem časté, mohou si však být jisti že nebudou patřit k populárním. Jako optimistickou tečku na konec bych rád uvedl příklad "Janů Amosů" mezi doktorandy – kteří ze cvík udělají skutečná "cvičení" aniž by šli přes mrtvoly. Bohužel tento třetí případ se (podle mé dosavadní zkušenosti) nekoná. Amosům se omlouvám.

Po obloze budou létat metanové ohnivé koule, což vyvolá další globální oteplování. Oceány přijdou o svůj kyslík a promění se v stagnantní vody. Začnou uvolňovat sirovodík a zlikvidují ozónovou vrstvu. Pouště se rozšíří skoro až do Arktidy. Po světě bude docházet k obrovským hurikánům, které budou způsobovat přívalové povodně, které splaví z území půdu. Z lidstva zůstane na světě jen malé množství lidí, kteří se budou snažit přežít jako polární uprchlíci. Většina života na planetě Zemi bude zlikvidována, neboť teploty stoupnou výše než za stamiliony let.

Hádejte, copak tohle je? Ne není to předpověď žádnýho zfetovanýho věštce, ani článek ze Strážný věže. Jde o citát z britského deníku Independent (já to převzal z blisty.cz ). Tento text poměrně věrně shrnuje ono nedávné a přec veleslavné sdělení "předních vědců" lidstvu. Obrázek ať si udělá každý sám. Ekologický fundamentalista, který by mě nejraději pro následující řádky proklel, ať tak s klidem učiní.

Před necelým tisícem let se přední vědci poměrně shodovali na tom že Země je placatá, o něco dříve byl o dokonce blížící se milénium považováno za poměrně pravděpodobné datum konce světa. Z novějších katatrofických vizí uveďme třeba vyčerpání světových zásob uhlí do roku 1860(!), nebo beznadějné přelidnění světa do začátku 20. století. Obojí mělo vést k strašné a poslední válce :). Lidstvo si zřejmě v katastrofických vizích libuje.

Nechci tady popírat existenci klimatických změn, nebo autoritu zmíněných vědců. K těm bych směřoval jen poznámku, že dělat předpovědi na sto let dopředu je hodně odvážnej kousek (kterej prakticky nikdy nikomu nevyšel). Proč to asi dělají?

Ekologie je náboženstvím dneška – má svou masu věřících. A troufám si tvrdit, že v oněch vědcích právě získala nové kněží. Ne to není banální analogie, myslím to celkem vážně. Je nakonec jedno, jestli se "víra" upíná k metafyzickému bohu, nebo k něčemu pro "malého" člověka jen o zlomeček bližšímu – budoucnosti planety. Důležitější je, že dokáže dát člověku nepřítele, návod jak žít atp.

A co oni novodobí kněží? Jsou i oni "věřícími"? Kdo ví, někteří možná jsou, další pak jen v ekologických prognózách našli slušnou obživu. Lidé rádi platí za to že se jim říká co chtějí slyšet. I odpustky ve formě výzkumných grantů ropných a uhelných společností si najdou pár hladových přikyvovatelů. A oteplování? Ale no tak, o to tady vlastně nejde.

Tak jsem se chtěl se světem podělit o tento nový poznatek : v Datartu (obchod s elektrem) NEMAJ OBJÍMKY BA ANI DRÁTY. Teda dráty maj – ale museli byste si je koupit i s nějakým hifi multimediálním dývýdý. Tomu říkam elektro.

A já se ptám – kde udeří taková pohroma příště? V zelenině už nebudou prodávat mrkev?