Touhle dobou už to bude skoro půl roku co jsem přestal hrát počítačový
hry. Se začátkem tohohle experimentu to bylo docela divoký, plný emocí
a nechci zabíhat do detailů – tenhle článeček má bejt zpovědí
notorickýho pařana odstavenýho po dobrých deseti letech od jeho
kamaráda

(To kamarádství spočívá v tom, že vám kamarád kazí oči, neustále
vyžaduje lepší součástky, dělá z vás asociála krade spánek a čas
vůbec. Vy mu naoplátku zavaříte přetaktovanej procák a grafárnu,
rozflákáte klávesnici a za věrné služby ho stejně po dvou letech
hodíte do šrotu jakožto starou plečku dobrou leda tak na tetris a
účetnictví).

Ale vážně, za těch deset let jsem s tou krabičkou docela srostl, v
dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Nemyslim si, že by čas strávenej
u ní byl úplně promrhanej, rozhodně ne z nějaký supr velký části.
Nechci tvrdit že jsem se toho bůhvíjak hodně naučil (sice se říká Co
jsem se naučil ve stáří jako když najdu, nicméně se dnes zdá, že totéž
co jsem, se tak těžce učil už ve stáří našel každej druhej
čtrnáctiletej puberťák :), ale něco v tý hlavě přece jen zůstalo. Ale
to jen tak mimochodem, psát chci o jiný věci.

Z mýho tatínka, jenž je horolezcem, si občas dělaj srandu že po
většinu času kdy provozuje svého koníčka stejně akorát "čumí ze
třiceti čísel na skálu". Přestože by hnidopiši (a nejen oni) našli
řadu výhod horolezectví oproti hraní – většina oněch jedovatých
poznámek se bude týkat zdravotní vhodnosti obého, jako bych je už
slyšel.. – v principu jde o stejnou věc. Čučení do monitoru z třiceti
čísel je zkrátka u širší společnosti v nemilosti, no jo novinky bejvaj
málokdy oblíbený i když nás nutí říkat wow (a i když na ně oproti
pádům ze skály zatim snad nikdo neumřel). Širší společnost se nejspíš
jako na blba koukala i na sira Hillaryho :).

Troufám si říct, že patřím k první generaci, který rodiče místo aby
říkali "doma budeš", vštěpovali opak – tedy "venku budeš". Odřezávání
dětí od nejoblíbenějšího zdroje zábavy je výchovná metoda
přetrvávající věky – jen mění své podoby spolu se samotným způsobem
zábavy.

Existuje spousta mýtů používaných proti nově vyrostlé generaci pařanů,
teda vlastně proti jejich koníčku. Že jde o asociální zábavu (podle mě asi stejně
jako jízda na kajaku a maratónský běh), že si kazí oči (na slušným
LCD zhruba stejně jako by koukali do zdi), že to v nich probouzí
brutální sklony (protože nějakej kluk v americe někoho zabil..což
rovněž dělaj denně tisíce lidí který v životě klávesnici neviděli) atd. Neni
divu, že podobný plky každej pařan kterej ví o co jde bez problémů
ignoruje. Ještě bych se vyjádřil k asi nejdůležitějšímu bodu – s těma
asociálama. To je samozřejmě taky blbost – přinejmenším od rozvoje
internetu a multiplayer her toho hádam pařani nakecaj v průměru víc
než kdejaká sekretářka. A co se analogie s maratoncema a kajakářema
týče – jo, samozřejmě oni maj společenskou zábavu po tréninku, na
soustředění. Což obé maj ovšem pařani taky (kdo ještě neslyšel o
jediný akci kdy deset kompů natáhli do jednoho baráku a hráli tam
spolu tři dny v kuse, ať první hodí kamenem. Nejdřív ať si ale najde
starý noviny, a zjistí z nich, že doba bronzová už skončila). Čili –
hraní na počítači nedělá z lidí slintající retardy neschopný
artikulovat trojslabičný slova, nezpůsobuje úplavici, rakovinu
konečníku ani žádnou jinou zkázu o nic víc než třeba člověče nezlob se.

Tak tedy, proč jsem skončil? (respektive proč jsem chtěl skončit už
dříve než vypukaly emoce) Koníčky jsou pěkná věc, ale je čas, kdy
člověk zjistí že už je to čim dál tim stejný, neposunuje ho to dál
atd. Když člověk deset let jachtaří každej den, taky ho to nejspíš
omrzí. To je celý. Nehodlam nikomu tlouct biblí o hlavu, ani tvrdit,
že jsem objevil vyšší pravdu a adresář hry už nikdy neodevřu (přestože
poslední půl rok tomu tak bylo – s tim adresářem, ne s tou biblí). Hraní s kamarádama mi přijde
přípustný, možná si sem tam střihnu i nějakou zajímavou hru sám, jako si
starej labužník s potížema se srdcem dá jednou za čas povolí epesní stejk. A
možná všechno bude jinak 🙂

Co jsem vlastně chtěl říct? Jasně, na počítačových hrách jsem nechal spoustu času, a zkazil si tak mládí. Stejným způsobem jakým si ho jiní kazí volejbalem nebo filatelií. (totéž platí i pro stáří) Moderní člověk je přece typickej tim, že drtivou většinu energie zanechá v neužitečných činnostech. Tak co? Tak nic. Lidé jsou spokojení.

Tímto záznamem porušuju nejzákladnější pravidlo psaní deníků kronikářství a tak – no prostě začnu vyprávět na přeskáčku. Několik posledních dní bylo totiž zážitkově vysoce koncetrovaných, a to dokonce natolik, že nebyl čas ony zážitky hodit na papír. Teda na web. … Nyní vytvořím nové slovo: wapír. Význam má následující – je to fiktivní materiál z kterýho jsou udělaný takový věci, jako třeba elektronický knížky. No a na tenhle wapír teď napřeskáčku ty zážitky napíšu. Normálně se vyprávění zahajuje třeba slovy "začalo to tak..", ale poněváč sem rebel, uděláme to jinak.

Skončilo to tak, že zazvonil pan Bučko a já, pln spánkem načerpané energie a zbytkového alkoholu vyskočil z karimatky a vyrazil ku pomoci s nakládáním. Leč můj mladistvý elán byl velmi zčerstva zpacifikován – speciálně upraveným pazmekem, pastí na bosé nohy kolemjdoucích. Podobný se určitě používaly ve Vietnamský válce. Vyteklo ze mě něco krve (dezinfikováno fernetem drsoňem, to sem drsoň), a já se stal neschopným úklidových prací. Tedy jsem se po několika dnech dřiny a odříkání dostal sem, k notebooku na marodku a mohl se začít zabývat podružnostmi jakými jsou čtení zpráv a psaní blogů.

K tomu co se dělo několik dní předchozích se vyjadřuju tady. Jde o teskný příběh zániku naší malé dědinské koleje.

Ještě předtím jsem se, tradičně jako člen elitního týmu Šiška v mouce, zúčastnil polotajného závodu Jízda do neznáma. Ten závod lze jen těžko objektivně popsat, optikou každého týmu i závodníka se musí jevit hodně rozdílně. Zdánlivě jde o klasickou stopovací hru s auty, kdy týmy jezdí křížem krážem po rodné vlasti shánějí odpovědi na rozličné otázky a podle nich pak pokračují v cestě. To se děje po dobu tří dní, s většími či menšími kolektivním přestávkami. Jak jsem řekl – v tom je pro mě těžiště jen zdánlivě. Skutečná zábava spočívá v atmosféře celého závodu – rivalita týmů přes den, stejně jako noční (alkoholické?) orgie, menší i větší naschvály mezi týmy a spousta navštívených lokalit všeho druhu (toť to neznámo v názvu závodu). Nevyhráli jsme, ale skoro. Smrt Kobře!

Vlastně jsme tak trochu vyhráli – krásnýho gumovýho Charmandera, který je pro neznalost pokémonského názvosloví zbytkem týmů nazýván oranžová obluda. Jde o putovní cenu, o kterou se teď musíme rok starat. Pojmenovali jsme ho Kuba Kalina (po bývalém členovi šišky v mouce, jehož hlava však jezdí stále s námi) a uděláme mu i vlastní blog. Samozřejmě ne tak dobrej jako tenhle, ale skoro. Konec konců, bude nejspíš tady na stránkách 🙂 Tož se tedy máte na co těšit.

Věřte nevěřte, dokonce i já – rozený pecivál – rozhodl jsem se vyjet so světa na zkušenou, anšto je to teď děsně moderní. A když už na zkušenou, tak vopravdu do světa, a ne do nějakýho německa, který máme za humnama a dojdu tam z domova pěšky za den svižný chůze, že jo. Tedy jsem si zvolil cíl o něco vzdálenější. Vlastně se dá říct že prakticky nejvzdálenější co jde, protože na měsíci ani jiný další planetě žádnej graduate course of economy (hifi ekonomickou výuku) nemaji. Zkrátka a dobře, cílem mým je Austrálie, klokani, AC-DC, Kylie Minogue a ostatní aboridžinézani.

Šance se tam dostat je mizivá a letenky drahý, takže jenom dělam takovou bouři ve sklenici vody. Pobíhá to totiž takhle, já si dam na fakultě přihlášku, a tu nevyberou. Tři který vyberou poputujou na rektorát spolu s šťastnýma přihláškama z jiných fakult. A tam je nevyberou, a pošlou na vejlet do země Krokodýla Dundeeho dva filozofy a jednoho právníka. A já vůl se přesto smolim s motivačním dopisem a studijním plánem.

Je to něco jako loterie, a los do ní mě stojí nějakej ten inkoust do tiskárny, a hlavně spoustu času – což je teď ve zkouškovým dost nedostatkový zboží. .. No jak vidno, tak nedostatkový zas neni, když si ještě najdu čas datlovat něco do tohoto pompézního deníku..forget it. V posledních dnech jsem takříkajíc padělal vlasntí osobnost – i s minulostí, ideálama a plánama do budoucna. Při přečtení "vlastního" CV mě jímá jednak ohromná touha toho člověka poznat a druhak zklamání že ona postava se stejným jménem jako já je čistě fiktivní. O motivačním dopisu se radši rozvádět ani nebudu, kdyby mi bylo 40 a byl bych americkej vobčan, tak by mě podle něj nejspíš z fleku vzali na prezidenta.

Jak známo, v austrálii se točí voda v hajzlu a jiných vodních vírech na opačnou stranu než u nás. Je to způsobeno silama co se jmenujou nějak jako koroidolioiosovy. A ty síly jsou způsobený tim, že je to na vopačný polokouli. A to přesně je teď muj problém. Proč?

Ne, tamních záchodů ani sifonů se nebojim. Jenže jak vono je to na druhý polokouli tak tam maji vobráceně ty roční období. Pořád v poho – holt se v zimě víc opálim. Ale – oni maj podle těch období uspořádaný i semestry, a to už tak v poho nejni. No prostě jsem napsal přihlášku, že tam jako pojedu na letní semestr, vybral jsem si předměty na letní semestr a těšil se jakej to bude pěknej letní semestr. Ouha. Jejich letní semestr je v zimě.

Mám nyní dvě možnosti:

1) najít deník Adama Bernaua, a s jeho pomocí znovuobjevit teorii kterak lze přemisťovat kontinenty. Šoupnu Austrálii někam nad rovník řekněme vedle Japonska. Tam je místa dost. Roční období se nám srovnaj a bude po ptákách.

2) Přepsat studijní plán a motivační dopis. To znamená překopat celou svoji virtuální osobnost, zjevně bohem předurčenou k studiu Australských předmětů vyučovaných v zimním semestru.

Zvolil jsem snazší cestu, tedy první možnost. Ale Adamův deník není k nalezení. Pech. Tak to asi budu muset jít tou trnitější cestou. Co naplat, život je sice krásný, ale jenom občas. Tak teda krleš, kdo chce s klokany býti, musí nad formuláři výti. Jo, tak to je hodně blbá věta na konec. Tak za ní dam radši ještě jednu – tuhle – abych to vyretušoval. Lepší? Ne. Tak snad příště.

Vážení přátelé, ano. Můj život se právě přehoupnul do své lepší poloviny, neboť jsem si koupil spešl hifi mobilní telefon. Teď ještě vytůněnou káru který duní repráky na vzdálenost půl kilometru, a můžu se jít družit se skutečně moderní mládeží. Dáme špeka, mrknem na foce a budeme si navzájem vyměňovat výměnný kryty. Přes bluetooth samozřejmě.

A teď opravdu vážně, jak je na tomto bloku zvykem, že? Mam SE K750i, což (pro případ že vám to říká stejný prd, jako mě před měsícem) je foťák, mp3 přehrávač, 2GB flashka, baterka, kamera…jo a taky se s tim dá volat. Supr, za měsíc mi to stejně někdo ukradne, nebo ho jednoduše někde zapomenu. Do tý doby ale, milí návštěvnící, se váš život stane více kvalitním. A to proto, že mimo mých výlevů v textové formě sem budu házet i multimediální produkty svého hifi miláčka, což každýmu zcela jistě udělá radost. Máme totiž 21. století, a to znamená, že všechno co je multimediální, je super. To dá rozum, že jo.

Takže tenhle web je teď taky super. Na důkaz toho přikládam svuj úplně první snímek. Krátká stopáž a brilantní nápad, jsou samozřejmostí. Doufam že dostanu nějakou uměleckou cenu, jako tehdá bratři v triku. Natáčení i s přípravou, sepsáním scénáře a shánění herců trvalo přesně 29 sekund, což je shodou náhod i délka výledného filmu. Že se můžete těšit na další díla, jejichž kvalita bude ještě vyšší vám můžu už teď slíbit (i když jsem laťku nasadil hodně vysoko).

Dneska jsem sám sebe coby neplavce hodil do hluboký vody. Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy v životě neposlouchal techno. Omlouvám se znalcům oné hudby. Nerozeznávám jemné nuance jednotlivých žánrů – veškerou tuto, abych tak řekl, kolejovitou muziku nazývám techno. Spolužák Karel Půlpán mi sice jednou vysvětlil, že rozdíl mezi různými větvemi technařského hudebního stromu spočívá v tom, jak rychle po těch kolejích jede vlak. Tak ten muj jel tak osumdesátkou

No zkrátka, povídam si: ohrnuješ furt nos a nikdy si to pořádně neslyšel. Třeba je to super. Tak jsem na torrentu stáhnul nějaký nejpopulárnější setíky a pustil si je na vile do sluchátek (do repráků ne, bál jsem se, že bych ve zdejší punk-rockově smýšlející obci byl ukamenován). Teď mám za sebou půlku setu, nebo jak se tomu řiká. Prostě už tak 40 minut mi tu hraje nějakej DJ Tiesto.

Jen si neudělat rychlej názor. Nejsem přece nějakej intelektuál, ale uvažující člověk. Ale bohužel – euforie a touha skákat v jenom chlupatých tangách po klubu se u mě zatim nekoná. Buďto zvítězily předsudky, nebo jsem snědl málo veselých tablet a nebo tu prostě chybí ta správná atmosféra. Nebo se já, chlapec z drahovic s touhle muzikou prostě srůst nedokážu?

Poslouchali jste, milí čtenářové, někdy techno? Zkuste to, třeba je to super :). A kdybyste narazili na něco lepšího než je Těsto, dejte vědet. Sorry, nemůžu sem dát nahrávku, OSA řádí všude kolem.

Dnešnímu slohovýmu cvičení nazdar! Tuc tuc tuc. Tak příště třeba nějakej fakt hustej hip-hop.

A je tu další z tragikomických okének do světa, který skromně nazývám šufův život. Tentokrát zasedám ke klávesnici pln optimismu po absolvovaném "jarním mácháči". Pro neznalé – jde o několikadenní pochod po Českém ráji a okolí ve stopách K.H Máchy, a to pochod velmi tradiční – letošní ročník byl dle slov (služebně) nejstaršího účastníka Sidiho "asi tak třiatřicátej".

Generacemi prověřená kombinace dlouhého pochodu, alkoholu a krás naší přírody skutečně potěší na duchu, uvolní po dlouhé zimě a před (opticky) ještě delším zkouškovým. O lyrice toho typicky českýho trempingu tu ale psát nehodlám – na to jsou určitě jiní lepší a povolanější. Já se teď prostě vrátil ze sympatický akce, která (prozatim?) uzavírá mou "lehce" alkoholickou šňůru posledních dní, a přemejšlim o tom, co mě na ní vlastně nabilo energií a optimismem.

I když téma je podobný, budu tu teď psát trochu jinak než ve starším článku Už zase končim s alkoholem..:), vlastně se teď chci pokusit o zpověď na téma "proč piju alkohol". Nemyslim si, že moje motivy jsou stejný jako u ostatních (ba mnohdy naopak), ani že to, co teď vybleju na papír plně vystihuje můj vztah k alkoholu. Jenom mám pocit, že český národ pije tak nějak ze setrvačnosti víc než z čeho jinýho, o motivech nepřemýšleje. A to včetně "intelektuálů" od kterých se snad čeká že budou o věcech který dělaj taky někdy přemejšlet. Byl bych rád, kdyby někdo, kdo tenhle článek dokáže dočíst do konce, opravdu promyslel, v čem je jed zvanej alkohol pro něj "užitečnej" – ať už s uvozovkama nebo bez. Budu rád za nějaký ohlasy, hlavně negativní :).

Takže – nevim jak by se mnou souhlasili medici a psychológové, já si myslim že chlastam (a podle okolí soudě jsem v tom lehce nadprůměrný) ze tří důvodů. Alkohol je pro mě: 1)pomocník k uvolnění stresu 2)nástroj k překonávání bariér v mezi mnou a jinýma lidma a o jak známých tak cizích, a konečně 3) mě stimuluje tvořivý myšlení. Vezmu tyhle tři věci popořadě a vysvětlim proč právě ony jsou pro mě významný.

První účel – uvolnění stresu je všem asi nejjasnější ze všech tří. A souhlasim s nim přestože jsem zásadní odpůrce chlastání v jednom o samotě a "řešení" kritických životních situací alkoholem. Ono totiž často jedno s druhým dost souvisí. Jde mi spíš o situace, kdy člověk skutečně potřebuje vypnout. Typickej příklad je zkouškový období, kdy studenti po zkoušce "mažou hárddisk". Finišování před těžkou zkouškou je klasická stresová situace, pro mě osobně jedno z mála období, kdy mam problémy se spánkem atd. Jako nejlepší přirovnání mě napadá, že v mozku se jednoduše některý kolečka točej nadzvukovou rychlostí a jiný se sotva pohnou. Je to nepřirozenej stav, a zvlášť učí-li se (případně pracuje-li atp.) člověk dýl, kolečka si na to tempo zvykaj. Když včas nevrátí do normálu, je to na Freuda. Alkohol podle mě podobnou věc dokáže poměrně pěkně zařídit, samozřejmě ideálně v kombinaci s další spoustou vjemů – kamarádi, kultura atd. Pokud mam zůstat uvnitř vlastní metafory, roztočený kolečka se zabrzdí, a ostatní roztočí – díky novým vjemům. Alkohol plní v tomhle případě roli oleje, kterej usnadní roztáčení zaseklých a brzdy co zpomalí ty rozjetý.

Z Islandu jsem si mimo jiné přivezl i jedno svoje moudro, zapsaný někde na stránkách Marxova Kapitálu: "Chceš poznat nové lidi? Začni nebo přestaň pít alkohol!" Tak o tom je ve zkratce muj druhej bod: alkohol jako pozitivní vítr do mezilidských vztahů. (Než mě začne někdo kamenovat – samozřejmě že alkohol má i negativní vlivy, a nejen na vztahy, ale třeba i na ty játra. O tohle mi ale v článku nejde – téma je "proč piju?", a ne "proč bych neměl pít?".) I tak má tahle moje odpověď (druhá ze tří) dvě součásti – jak alkohol tvoří nový vztahy, a jak upevňuje ty starý. První část je jasná nesmělým typům – a já s ní mam jako částečně přeučenej introvert taky svý zkušenosti. Nejde mi tu ani tak o odvahu pokládat oplzlé návrhy osobám opačného pohlaví, jako o obyčejný začlenění do společnosti. Tim myslim schopnost komunikovat s prakticky neznámými lidmi o čemkoliv jiném než o banalitách (větami o počasí si ještě nikdo kamarády nenašel). Já, a věřím že i spousta dalších lidí, jsem nedůvěřivej člověk – jen těžko se učím (ale učím se! 🙂 bavit se o čemkoliv zajímavějším s cizím člověkem, nebo mu dokonce říkat vlastní názor. Netušim, jestli je to náhoda, že v době kdy jsem začal pít začala i ona proměna v extroverta, ale možná i proto tuhle spojitost (alkohol a ochota komunikace s cizími lidmi) vidim tak jasně.

Otevřenost vůči ostatním (teď už píšu o vztazích se známými lidmi) není dobrá neustále. Jinak bychom nejspíš neustále otevření byli. Vyvstane-li mezi lidmi nějaký problém, a začne-li nabývat na rozměrech, je nutné ho řešit. Tady alkohol může (uznávám že nemusí) pomoci. Od zdánlivě jednoduchého sdělení problému tomu druhému, až po závěrečné potykání a kompromis je veškerá komunikace těžko překousnutelná. Myslím, že leckdo má podobné praktické zkušenosti jako já – nejde tu jen o odvahu, ale i o větší důvěru k člověku který pije pivo na židli vedle, než k člověku kterého "jen" běžně potkáváme. Pití s někým jiným je jednoduše stmelujícím prvkem samo o sobě. V tomhle směru není nejspíš o nic lepší než fotbal nebo rybaření – má pouze tu výhodu (aspoň u nás v čechách), že pije téměř každý, a není proto problém s ním sdílet aspoň nejaký ty hodnoty. Tady je vidět velká paralela třeba s kouřením – kde je ten tmelící prvek asi ještě patrnější. Rituál nabídnutí cigarety, ohně, nebo jen fakt, že dva lidi kouří vedle sebe v místě vyhrazeném se mně, nekuřákovi, jeví jako celkem častý styl seznamování (k minulému bodu), ale i upevňování vztahů. Na gymplu jsem chodil každou přestávku s kuřákama "na bránu" prostě proto že tam byla nejlepší atmosféra (tak tohle rozhodně neberte doslova. a i přes ten smrad jsem tam byl radši než kde jinde). Těžko se to popisuje slovy, ale snad každý zaloví ve vzpomínkách a bude se mnou souhlasit, že společná konzumace alkoholu stejně jako společný kouření mezi lidmi tak nějak podvědomě zvyšuje důvěru a může pomoci ke sblížení, kde předtím nebyla šance.

Dostávam se ke třetí – nejspornější části. Alkohol jako podpora tvůrčího myšlení. Jde u mě o čistě praktickou zkušenost – o podobné zkušenosti mluví řada umělců (mí oblíbení prokletí básníci jsou v tom pravda až trochu extrém). Nehodlám se tu stavět na ničí úroveň, prostě si myslim že k něčemu podobnýmu dochází u každýho. Když už dneska používam ty metafory: moje představa je taková, že v mozku normálně myšlenky poletujou podle poměrně ucelenýho řádu, kterej si budujem po celej život. Ten řád nám umožňuje dělat velkou spoustu věcí rychle a úspěšně s naprostou rutinou. Když ale přijde na kreativitu, není organizovanej tok myšlenek tak úplně vhodnej. Rutina zabíjí volný asociace, je vlastně prostředkem, kterej má zabránit tomu aby si myšlenky někde poletovaly v oblacích, zatímco by měly řešit praktický záležitosti. Tady vstupuje na scénu alkohol – myšlenky díky němu pomalu opouštějí zavedený řád, a narážejí do sebe nepředvídatelnými způsoby. Samozřejmě v drtivý většině srážek dojde ke stvoření kočkopsa – myšlenky která je k ničemu. Stejně tak ale dochází občas i k stvoření dobrých nápadů. Moje zkušenost je taková, že to neni ani tak přímo v momentě kdy jsem opilej, jako spíš v delším období v okolí konzumace. A ty nápady jsou mým třetím důvodem proč piju. Programově s sebou nosím zápisníček, a snažim se si ty lepší poznamenat – na období nouze, kdy myšlenky už zase budou pochodovat ve vyšlapaných koridorech. Někomu možná přijde smutný, že kreativitu spojuju víc s rumem, než s polibkem můzy. Toť muj názor. Jistěže že na nápady nestačí jen ožrat si držku – konec konců v hlavě kde myšlenky nelítaj se jen těžko můžou nějaký srazit. Jenže ony lítaj skoro v každý..jen toho umět využít. Abych byl správně pochopen – ty myšlenky který vznikaj nemusí bejt zrovna teorie relativity, nebo devátá symfonie. Jde spíš (v mým případě rozhodně) o nápady který někoho pobaví, nebo o nový úhly pohledu na obyčejnou věc. A z těch pak těžim daleko za horizont kocoviny, přemejšlim o nich a hraju si s nima mnohem, mnohem dýl – a některý i zužitkuju.

Přichází čas na epitaf článku. (Ne, nepletu si epilog a epitaf. Jednu dobu jsem měl pocit, že když si zapíšu pár myšlenek, a ty se zveřejní, je to jako jejich poprava. To proto, že mám pocit, že píšu natolik zkratkovitě, až muj text nemůže nikdo jinej pochopit. Snad tomu tak není.) Tak tedy : všechny postavy jsou smyšlené – rozhodně bych na výše popsané teorie nedal krk – i když pohádal bych se za ně rád a srdnatě. Netvrdim že "alkohol je super, pijte ho co to dá". Jen bych si rád vyjasnil, proč vlastně piju. Myslim, že i samotný psaní tohohle článku mi napovědělo, snad i správně. A proč pijete vy?

Netušim, k čemu to může bejt dobrý široký veřejnosti, ale můj oblíbený server mapy.cz zprovoznil novou službu. Asi někdo našel na půdě parádní starou mapu a mrsknul jí na web. Link vás zavede do exotické části Německa nápadně připomínající Prahu 6 – názvy jako Dejwitz,Hradšin a dokonce i perly mezi čechoněmeckými hybridy – Gr. Břewniov a Střešowitz. Naší rakouskou minulost nám nedokáže odpárat ani Jára da Cimrman.

Byl jsem na muzikálu, fakt. A to přesto, že už jsem si jednou slíbil že "nikdy více". V českým podání jsem totiž doteď viděl akorát úžasnej Jesus Christ Superstar a prvních 15 minut z Monte Christa (právě na jejich konci došlo k onomu slibu). S návštěvou celé akce jsem souhlasil možná proto, že jsem masochisticky toužil shlédnout další podobnou ohavnost (kterou autoři stvořili nejspíše jen proto, aby se svezli na doznívající muzikálové módní vlně, a vytřískali z ní nějakej ten peníz), ale spíš protože to bylo zadarmo. Jana kdesi hrdinně sehnala lístky a tak se šlo na kultůru.

Když člověk nic nečeká, jen těžko může být zklamán. Obrněn naprostou připraveností na veelmi podprůměrný hudební zážitek, kombinovaný s tancem a "úžasnými" efekty, usedl jsem do křesílka v fungl novým divadle Hybernia, a celkem se těšil až uvidím poskakovat po jevišti Petra Muka bo ňákou jinou celebritu. Jediným zklamáním bylo, že jsme si nestihli před tyjátrem koupit lahváče pro případ nouze nejvyšší. Se zaujetím jsme pozorovali publikum – který se zjevně těšilo na nadcházející velký věci. Náladu nám vylepšovalo akorát pár věcí, který s představením neměly příliš společnýho – pěkný uvaděčky v těžkých šedivých kápích, a fakt že "přízemí" maj v divadle Hybernia v druhým patře.

První půle byla slabá, písničky nudný, a celebrity žádný (akorát jednu ženu, co hrála bordelmama Jana identifikovala jako Petru Janů). Vildu Čoka s techno-punkovým hitem kde zpívá "probouzí se ve mně golem" jsem vyhlížel marně. Vrcholy první části pro mě bylo několik momentů, kdy zaváhal operátor jevištní techniky. Některé pohyby všelikých propadel a vysouvadel tak zjevně překvapily nejen publikum ale i protagonisty. Přeci jen, když se vám uprostřed vlastní árie pod nohama začne propadat jeviště, nepotěší to.

Netuším, zda to bylo rychlým Bráníkem na sluníčku před divadlem, nebo náhlým nárůstem kvality programu, ale druhá půle co do zábavnosti mnohonásobně převýšila prvou. Hudba chvilkami prosakovala z původní otřesné až na průměrnou úroveň(!), jevištní efekty se staly ještě nepředvídatelnějšími, a některé pasáže textu mi vyloženě zahýbaly bránicí. Namátkou golemovo vyznání lásky (Ten příběh je vo zamilovaným golemovi. To je panečku nápad!)

Neznám jíst a pít
jílem proudí cit.
Chci jen žít
a být žid!

Zážitek večera měl však přijít až v následující scéně. Viděli jsme totiž na vlastní oči vrchol playbacku. A pořádnej. V momentě kdy nám měl ten Kolář zazpívat klíčovou zamilovanou árii, rozsvítilo se na jevišti modré světlo a v něm…..nikdo. Hudba začíná hrát, světlo se pohybuje směrem, kterým se měl podle choreografie sunout umělec. Ten byl asi zřejmě na cigárku, nebo co. Publikum už počalo nervóznět, že neuslyší ten velký hit, když tu se z reproduktroů ozval libý hlas našeho hrdiny. Místo naživo nám mistr zpíval z repráků. Světlo ještě chvíli zmateně jezdilo po prázdným jevišti a pak zhaslo. Rozsvítilo se až na mohutný závěrečný refrén, ale zase nic. Není každý den posvícení. Tohle byla jediná scéna který jsme s Janou opravdu zatleskali. Zážitky si nekoupíš.

Jsem zas o zážitek bohatší – a vůbec ne o malej. Absolvoval jsem svou první šifrovačku. Pro neznalé věci: jde o hru založenou na tom, že soutěžící týmy provozujou střídavě dvě činnosti – za prvý si huntujou mozkový závity, za druhý pobíhaj po městě a okolí hledaje něco na čem by si mohli huntovat mozkový závity. To vše provozují tak dlouho, dokud nepadnou totálním vyčerpáním, nebo se nedostanou do cíle. Romantika hry spočívá v tom, že ten první z obou možných konců je MNOHEM častější.(Podle neoficiálních výsledků, dorazily tentokrát do cíle 2 týmy ze 176 startujících. Tak vidíte že nekecam.)

Hra se jmenovala Matrix , hrála se už třetím rokem a zúčastnilo se jí kolem tisícovky lidí. Já, jakožto úplná prvnička jsem objevil novej svět – a docela jsem si to užíval. Stačí pár kliknutí, a zjistíte, že podobných her se u nás koná hnedlle několik do roka, a že kolem toho roste docela solidní komunita nadšenců. Prapodivná směska lidí, mě povětšinou sympatických, krom toho nutně taky celkem hravých a inteligentních.

Na celou akci jsem se přichomejtl naprostou náhodou – na pozvání starý kamarádky Barčy. Jeden člen týmu si jim zlomil nohu, a ona si na poslední chvíli vzpomněla (přestože mě tak dva roky neviděla), že bych mohl být ten pravý, pro podobnou soutěž :). A tož jo, řekl jsem si, a už to bylo. V týmu jsem znal akorát Barču, ale se zbytkem jsem se rychle srostl (i když jsme se potkali až pět minut po startu 🙂

Start v páteční podvečer byl vskutku masový, následujících 20 hodin už ale bylo spíš o naprosto individuálním luštění a pobíhání mezi stanovištěma a MHD. Setkání se soupeři probíhalo buď tam, nebo v "kofeinových centrech" tj. jakýchkoli přístupných místech s dobrým světlem, topením a klidnou atmosférou – která spousty soutěžících rychle zaplnily (v Praze!). Naše skupinka sídlila nejprve šest hodin v McDonaldu na Andělu, poté se přesunula do ornitologického klubu. Kofeinová centra tomu říkam proto, že mimo blekotání nesrozumitelných věcí a zuřivého čmárání do papíru vyplňovali lidé čas strávený na těchto místech pitím čaje, kafe redbullu a jiných nakopávadel. Okolní lidi moc nechápali (málokdy mají u McDonalds v jednu ráno 40 lidí obložených mapami, notebooky a civících do podivně vyhlížejících papírů).

O průběhu tady psát nebudu – fascinuje mě jen, jakej tuning účastníci podobných akcí provozují. Tak v první řadě je tu znalost šifer – "top" týmy jsou skutečně neuvěřitelný, a způsob jakým absolvujou podobný soutěže mi přijde přinejmenším jako hooodně zajímavej týmovej sport. Je to v prvý řadě o zkušenostech, pak znalostech a nakonec o výdrži – fyzický i psychický. Přitom jsou šifrovačky celkem i sranda (má-li člověk dobrej tým). Taky výbava je neskutečně různorodá – nejrůznější tabulky, šifrovací kolečka, elektronika, všebarevný malovátka, povzbuzovadla, vysílačky, GPSky.. (navzdory tomu že na většinu šifer bohatě stačí tužka a papír a někdy ani to ne. Tzv delfská metoda luštění šifer nepotřebuje žádných pomůcek – prostě se na šifru podíváte a řeknete výsledek :)) Samozřejmě mapy, baterky a housky se salámem.

Pro mě osobně byla hra hlavně o 16ti hodinách naprostý koncentrace nad luštěním. Čaj, notebook, tužka papír a jedu. Sem tam si odskočit pro novou šifru – to se ale nedělo moc často, bo jsem byl po většinu času z týmu duchem nejčerstvější. V půl jedenáctý ráno náš tým definitivně vypadl – a moje hlava s nim. Až do toho momentu mě hnali soutěžní duch spolu s teinem zcela úžasným tempem, až jsem se divil. Následný propad byl o to hlubší. Přesto, nebo právě proto – výbornej zážitek, už plánuju účast na květnový Bedně Má-li kdo chuť to zkusit, nechť se přidá.

Všechno pučí a na pivo mi nikdo nepučí.Zhubl jsem 7 kil, něco se ve mně zlomilo a nyní opět celý muž (i když kariéry prokletého básníka se nevzdávám), a nikoli zoufalá manželka, což je můj osobní technický termín pro uzlíček neštěstí obviňující sebe i všechno kolem sebe z nespravedlnosti světa. Prokletý básník to ví, ano svět je nespravedlivý, a co? A nic.

Tak teď nehraju ty počítačový hry, hraju na kytaru učim se a vůbec jsem skoro způli tak činorodý jako moje hyperaktivní sestra Ája, což mi činí potěšení. Mam nový pokoj v něm záchod, v něm vodu a v ní rybičky – takže nejsem buzerant. Tenhle článek nemá bejt o něčem, takže sorry milý čtenáři dychtivý po obsahu. Jen tak si plkam ve své spokojené jarní náladě.