Dnes ráno jsem vstal a zjistil, že mi došla gumička do vlasů (ano měl jsem jedinou). To zamrzí, neb chodit prostovlasý se dnes nesluší, a hlavně vám furt lezou vlasu do obličeje, do pusy a tak. Cestou do práce jsem tedy zašel do DM (což byla sama o sobě velká oběť – nidky se v tom krámu necítim úplně dobře, stejně tak ani dnes, kdy z deseti přítomných zákazníků jsem byl jediný mužského pohlaví..).

Postupoval jsem analogicky, jako při nákupu těstovin – našel jsem ty nejlevnější gumičky a koupil je. Nutno poznamenat, že šlo o vůbec první nákup gumiček v mém životě – až dosud jsem kradl gumičky sestrám, dostával od četných obdivovatelek a nacházel je na neobvyklých místech (nekecam). No prostě – těch nejlevnějších gumiček bylo v balení pět a stály padesát korun. Asi si založim gumárnu, to musí děsně sypat. Nebo spíš gumičkárnu.

Ale vážně: ty gumičky co teď mam jsou nejspíš značkový. Celý černý, s kovovou svorkou – dozajista stříbrnou. Nebojim se v nich jít ani do nejvyšší společnosti. Navíc jsou trvanlivý, bo jsou z pravý arabský gumy (z vopravdickejch arabů!!).

Říká se že člověk sní za život ve spánku asi osm pavouků. Taky se říká že jich sní asi 63. A prej taky 8 do roka. A taky 3 kila za život. A tady, tady a tady se píše, že to je všechno totální kravina.

Ať je to jak chce, lidová slovesnost jednadvacátýho století, je mocná. Lidé dnes míň makaj a víc kecaj, takže se podobný infromace šíří rychlostí blesku po celým světě. Tuhle údajně vypustili v nějaký lokální americký TV show – a vidíte, dneska si o tom povídal i pokrejvači v Dejvicích na střeše. Vrabci ne, ty si podobný voloviny nakukat nenechaj.

Kdo viděl Vrtěti psem (To wag the dog) ví, že nejlepší způsob jak rozšířit lež je ji veřejně popřít. To dělaj výše zmíněný zdroje a dělam to i já. Nepochybuju že co nevidět se to rozkřikne i mezi eskymákama, který sice pavouka nejspíš v životě neviděli ale přesto okamžitě začnou ve strachu před nima ucpávat svý iglů. Ze stejných důvodů z jakých se onehdá přestali bavit s tučňákama po epidemii ptačí chřipky.

Za časů, který my, euromládež, rozhodně nepamatujeme se pánům rodičům vykalo. Můžu si tu zaspekulovat zda šlo o projev úcty, a uznání jejich přirozený autority, nebo o holou formalitu vynucenou řemenem, ale koho to zajímá. Tehdy se prostě vykalo, mykalo, onkalo, onikalo (a makalo). Náš národ tomu byl nejspíše uvyknutý, a nepochybuju, že když si pán pořídil psa, oslovoval jej prvních pár týdnů plurálem, než se tak nějak lépe poznali. Byl byste tak laskav a posadil se u nás, žeryku?

Myslim že nejsem staromilec (i když kdo jinej než staromilec ještě dneska používá slovo "staromilec", he?). Ale povim vám, že i do mě ta vykací tendence tak nějak prosákla. Napříč celým dvacátým stoletím.

Nedávno jsem se nastěhoval na kolej a začal pracovat u McKinsey. Zažil jsem dvojí šok, asi jako když vás hodí do dvou studených bazénů zároveň. To proto že obě zdánlivě nesouvisející instituce mají jednu společnou vlastnost: všichni se tam zdraví pozdravem ahoj a tykají si. Čestnou výjimku tvoří pan vrátný na hlávkovce, kterýmu je přes šedesát a důsledně mi vyká (i když mé "vrostlé" společenské konvence říkají, že ten by zrovna vůbec neměl).

Abyste mě nepochopili špatně – rozhodně mi nevadí, že mi někdo tyká, ba právě naopak. Necítím se ještě natolik důstojnou osobou abych byl oslovován nikoliv jako jeden jirka skuhrovec, nýbrž jako mnoho jirků skuhrovců což, uznejte je samo o sobě představa děsivá. Ale zpět – co mi vadí není tykání jiných, ale to že musim tykat já jim.

McKinsey je firma plná mladých úspěšných lidí jejichž práce podle mě spočívá v přípravě powerpointových prezentací. Nechci vůbec snižovat jejich zásluhy, jsou v tom skutečně dobrý a měsíčně odpracujou hodin o půlku víc než pilnej ukrajinec. Píšu to jenom proto, abyste si představili ten typ lidí. Oni maj podle mě místo pyžama druhý sako, jenom si na spaní trochu povolej kravatu.

No a těchto úspěšných mladých lidí za den v práci potkám dejme tomu dvacet který jsem v životě neviděl – a všichni mě vesele zdraví "Ahoj!". Odpovídám na ty bodré námořnické pozdravy úplně nenámořnicky. Zdráhavým mumláním, asi jako když má prvňáček paní učitelce vysvětlit kdo rozbil to okno.

Ve firmě je to součást firemního "koudu", tedy se všichni vítáme tak trochu na povel. Přesto je zjevné, že dlouhodobějším zaměstnancům už celá věc bez problémů přešla do krve, bojácní lidé mého typu buď odešli či svou nesmělost rozpustili v powerpointové eufórii a koudu. Kdo ví, možná to jednou potká i mě. Ahoj cizí světe!