Že nebude předávka žádnej med jsme tušili všichni. Jediný štěstí, že tu žádnej z rodiny majitelovy nestrávil dětství, ani tu vlastně nikdy pořádně nebydlel. Dva roky svůj domek zevnitř pořádně neviděli – mohli si jen domýšlet jaká zvěrstva tam za tu dobu banda študáků napáchala.
Připadaly v úvahu dvě strategie – strategie "Plzák" alias zatloukat,zatloukat zatloukat (jak poznamenal Bárt, my ten barák nerenovujeme, my jenom maskujeme co všechno je rozbitý), a strategie "Hele Zdeňku" (křestní jméno pana majitele) která zahrnovala vyjevení strašné pravdy v celé síle – kredenc stojí na cihlách, okno nestojí v pantech…a vůbec celej dům nestojí za nic. Zdaleka ne všechny závady jsme zapříčinili my! Zjevně i předchozí nájemníci a ti před nima (ono se to střídalo v rychlém sledu, od Korejců až po ruský baletky) volili Plzáka – a to úspěšně. Férová varianta Hele Zdeňku se zdála být riskantní leč přitažlivá.
To všechno do chvíle, kdy pan majitel skutečně přišel – od první chvíle kdy jsme ho spatřili byl Plzák jasná volba. Tvářil se zle, navíc měl s sebou dva nohsledy – dceru Jolanu alias obtaženou (kdo neviděl, nepochopí), a neznámého mužíka, zřejmě jejího manžela (o něm Hůša prohlásila, že musí bejt impotent, protože obtaženou zjevně už nikdo dloouho neobtáh). No zkrátka, jakmile se naše oči střetly, začali všichni tři pálit rovnou od boku jak zběsilí. Šlo o útoky typu "tady je kapka barvy", "ve sklepě je pavučina" nebo "na topení je prach". Tady vůbec nešlo o to v jakým stavu dům je, ale o 27 tisíc zálohy za něj. Bojovali výhradně ránama pod pás – my jenom stáli jak opařený. S žádným z členů inspekce se nedalo rozumně mluvit – prohlašovali jenom dokolečka střídavě "to snad neni možný", "to nemyslíte vážně" a "jak si to představujete". Hůša prý není z funkční rodiny, neví totiž že v digestoři je BEZPODMÍNEČNĚ nutné měnit filtr každý půlrok.
Vrcholem byla návštěva pokoje u kluků, kde Jolanka nalezla skvrnu na koberci. Po několika jaksitopředstavujete přišla otázka
M (majitel) : můžete mi říct co to je?
J (já): flek. na koberci.
M : jak je to možný? Můžete mi říct jak se vám to mohlo stát?
J: asi se tam něco vylilo.
M: to je strašný!
J: vám se nikdy na koberec nic nevylilo?
Ten dobrý muž (solidně vypadající asi šedesátiletý pan inženýr pracující ve švýcarsku) odvětil ledově klidným hlasem "za posledních deset let se mi nic takového nestalo". Nevydržel jsem to a vyprsknul smíchy. V podobném duchu se nesla celá půlhodinová prohlídka – nakonec jsme pod tíhou reality museli s Hůšou začít hrát jejich hru a hádat se s nima o těch kravinách. Šlo o zákopovou válku, bojovali jsme o každý metr a nakonec vítězně vyrazili z pana majitele papír se soupisem závad (fotka dole). Vypadá to docela v pohodě, opravíme co je na papíře a prdíme na ně, snad to všechno dobře dopadne.
Poučení? Až budu příště přejímat dům či byt, zkontroluju všechno, i jestli je utřenej prach a majiteli to náležitě vytknu…no to je ale blbost, to bych v životě neudělal. Lidé jsou různí, když jde o prachy může se ve svini obrátit i docela sympatickej strejda. Až bude po všem, pošlu mu odkaz na tuhle stránku.