Dneska ráno jsem se probudil a zjistil že je odpoledne. To člověka zmate. Zvlášť, je-li zvyklý na celkem pevný týdenní rytmus, přesně sešněrovaný všemožnými rozvrhy hodin, a rozpisy v práci. A víte vy co? Mam z toho radost. Né, že by měla nějakej rozumnej důvod, ale prostě tam je. A to značí, že když jsem si včera se Zbyškem a spol ožral držku, řval po ulicích a prošvihl den školy, tak jsem udělal správnou věc.

A vidíte, byly by doby kdy bych se za tu samou akci neměl rád. Z pohledu některých minulých článků tady byste mohli dokonce říct, že si protiřečim. Něco napíšu a pak to popřu. A to byste mohli říct úplně oprávněně. A víte co si můžete.

Ne, nejsem rád za pružnost vlasních názorů. Naopak – mnohem radši bych bydlel ve světě, kde se vám vlastní pohledy na věc nedrolí pod nohama, a kde člověk ví že to, co ho baví dneska ho bude bavit i zejtra a za rok taky. Jenže v tomhle světě nikdo nežijem. Kdo na nějakým názoru nebo myšlence moc ulpí, zažije tim větší bolest až jí bude opouštět. To je pěkná teorie, co? Jenže nás lidi baví ulpívat. Nadchnout se pro něco (nebo někoho) – to je jádro pudla kterýmu říkáme život. Bez podobných eskapád, krátkých či dlouhých, bychom se prostě jenom narodili, podívali se jak se vystřídá sedmdesát sterilně stejných jar zim a podzimů, a pak natáhli bačkory. A to my ne.

Ulpíváme tuze rádi. Jak si v hlavě dávam dohromady větu za větou, zní celá ta teorie děsně depresivně: potácíme se mezi dvěma plotama. Nadchneme-li se pro něco, narazíme dřív nebo později do plotu. Nenadchneme se a bude nuda – neuděláme nic co by stálo za zapamatování a hlavně nic co by nás opravdu těšilo. Tak a takhle negativně to vůbec vyznít nemělo. Vidíte, člověk zvolí blbou metaforu a obrátí tak svoje cílový sdělení úplně naruby. Myslim si totiž, že ono potácení mezi plotama je moc zábavná činnost.

Kdo mě zná ví že rozhodně nejsem člověk bez zásad, kterej si mění pohledy na svět jak ponožky. Spíš naopak – kolikrát se až tvrdohlavě držim názorů který by rozumnej člověk dávno nechal plavat. A možná právě proto jsem v tomhle směru citlivější – a všímam si změn vlastních i cizích poměrně intenzivně. Lidi (ti co mění ty ponožky) kteří stihnou dráhu mezi plotama opsat párkrát do týdne asi mou teorii nepotřebujou. Teorii která ospravedlňuje (omlouvá?) změnu postojů. Že by jim (k spokojenosti) pomohlo podobný zamyšlení, a třeba i snížení frekvence nárazů do plotu si tvrdit netroufam – možná to maj v hlavě jenom jinak poštelovaný. Každopádně vakomyš bych jim nesvěřil (v této větě nehledejte myšlenku. chtěl jsem napsat že bych jim nesvěřil něco důležitýho, jenže všechno co mě napadlo znělo uhozeně. vakomyš? proč ne.)

Jak již je u mě tradicí, závěr shrnutí a ponaučení vynecham. Kdo se pročetl až sem, a obětoval něco své mozkové kapacity na přemýšlení o tom co jsem asi chtěl napsat mezi řádky, tak už si patrně něco našel. A kdo ne, tak má smůlu, jděte číst třeba (zde doplňte váš neoblíbený deník) – tam se celé sdělení článku většinou záludně ukrývá už v nadpisu :). Těm prvním děkuji za obětovaný čas, těm druhým ne protože žádnej čas neobětovali. Čas totiž my lidé měříme myšlenkama, ne vteřinama. Vidíte.. už přeskakuju svýma myšlenkama úplně jinam, je čas ukončit článek nebo z něj udělam totální slátaninu. končim. tři dva jedna teď.

Milá kapelo ZNC,

píšu vám abych vám dal nabídku jaká se odmítá. Vyhovíte-li mi, nebude vám to naprosto k ničemu, teda vyjma faktu že vás budu na věčné časy (což znamená přinejmenším rok) opěvovat. Takže o co jde:

Je to asi 16 hodin co mě univerzita karlova z řad svých studentů vyvolila, a věnovala mi roční stipendium na Macquarie University v Sydney. Ještě mi to tak nějak pořád nedochází a nevim co bych, jednim jsem si ale jist – rád bych na svůj blog (který se co nevidět stane deníkem novopečeného australana) dal coby výjezdní hymnu vaší písničku Austrálie.

Jsem váš velkej fanoušek, nikdy jsem si nekoupil žádný vaše CD (ale 6 kazet ve výprodeji to jo :), absolvoval jsem něco přes dvacet vašich koncertů a vůbec. No prostě bych byl moc rád, kdybyste mi dali laskavé svolení k uveřejnění tý písničky.

navždy váš

Jiřík Skuhrovec

Hola

K tomu nepotřebuješ souhlas. Písničky si žijou svůj vlastní život 🙂 Ale jestli je to pro tvý klidný svědomí, tak samozřejmě ano .-) A hezkej výlet k protinožcům 🙂

za ZNC Golda

Tak už nám zase řvou jeleni, žloutne listí a ve škole se zase přemnožili prváci. Ano, neklamné známky blížícího se podzimu. Pro nás, řadové členy studující inteligence to znamená návrat z velkých i malých cest do stresujícího prostředí vyžadující nemalé oběti. Mám na mysli vstávání před probuzením (nelze neocitovat geniálního Ing. Koubka: Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se po jedenáctý.), a usínání někde těsně předtim. A noční tramvaje pukaj ve švech.

Někdo přes den shání vědomosti, jinej prachy rozkutálený o prázdninách a největší nešťastníci ještě loví kredity. Ať tak či onak, dostávám pocit jako když někdo v mixéru zvaném svět prudce přidal otáčky. Číst neni kdy, spát neni kdy, a plánovací horizont spadl někam těsně nad hranici 24 hodin. Welcome in Prague! Život se ještě neredukuje na střídání světla a tmy ale náběh tam je. A proto si tady vlasně tak píšu tuhle ohranou filipiku, která zatim jako by vypadla z úst nějakýho nepřítele velkoměst, plastových příborů a konzumní společnosti vůbec.

Neni tomu tak – skutečně jsem se na ten mumraj těšil a přiznam se, že chvílema ho mam i docela rád. Aby bylo jasno, jde mi o to turbo životní tempo co dělá z Pražáků Pražáky (a kvůli kterýmu je zbytek republiky často nemá v lásce). Za průměrnej den najedete 10 km městskou dopravou, máte pár srazů, přednášek, zajdete na oběd, na pivko, pár dalších pochůzek po úřadech, knihovnách do toho nějaká práce či brigáda, koncert…a než se nadějete tejden v kýblu. Co jsi vlastně dneska dělal? Nic zvláštního, nepamatuju se. Pauza, víkend, výměna stran a jedem dál. Člověk který nemá brzd, zarazí se až o Vánoce.

Občasným čtenářům tohoto blogu je známo že jsem strávil kousek tohohle léta na vesnici. Ne u babičky, ani žádná zahraniční exotika. Prostě na vesnici, kde bydlej lidi, zkrátka ould skůl. Tam kolikrát člověk (a tak to tam má spousta lidí) za den udělá JEDNU věc. Otázku co vlastně dělal zodpoví snadno. Třeba i za dva dny. Nebojte, nebudu se lísat k nějakým tradičním hodnotám, a požadovat návrat moderního člověka k pluhu a volům.

Moderní západní civilizace stojí na koncentrátech. Přetváří všechny věci se kterýma člověk přijde do styku, i jeho životní styl samotnej. Tak aby všechno bylo malý, rychlý, levný a vůbec – prostě aby se vešlo co nejvíc lidí na akr a nezabili se přitom. Pomeranče do krabic, knížky do filmů, filmy na dývýdý a dývýdý na internet, adrenalin do koňských dávek předávaných v minimálním čase, dovolenou do tejdne, symfonie do dvouminutových šotů, krávu do hamburgru a sporty do upocenýho rychlýho vyhopsání pokud možno realizovatelnýho někde poblíž centra.

Ani proti jednomu z výše zmíněných nic nemam. Mohl jsem v onom výčtu zabrousit i do citlivějších (a komplikovanějších) oblastí mezilidských vztahů, vlastních ambicí a podobně, ale nebylo to potřeba. Chtěl jsem jenom naznačit co asi tou koncentrovaností života myslim. Je to totiž podle mě věc nesmírně důležitá, o to důležitější, že se vkrádá do každodenního běhu tak nějak snadno a přirozeně. Mnohem dál, než by člověk chtěl kdyby o tom skutečně přemýšlel. Jenže přemýšlení v módě neni, zvlášť ne tenhle typ přemýšlení.

Má teorie pro tento den (která by měla bejt jádrem tohohle článku) v kostce zní: je naprosto individuální záležitost, jak koncentrovanej život člověku vyhovuje. Můj názor je takovej, že velký většině by pomohlo zabrzdit. Jenže názor tý většiny je nejspíš jinej. Ekonomie, moje zamilovaná věda, stojí už dvěstě let na tvrzení že člověk sám je nejlepším soudcem toho co je pro něj dobrý. Jsem toho názoru, že to neni pravda, a dokonce že to neni pravda každým rokem o kousek víc. Nebudu nikoho nudit detailama (a že bych se dokázal rozepsat, jéje). Ono magické tempo života je věcí osobní volby pro některé, a podivnou míchanicí ve které se střídavě zrychluje a bourá pro ty ostatní.

Jak praví Petr Fiala: Lidé jsou spokojení, jak praví Funda: šufe, stejně jsem nejradši když kácim ty stromy. Loni touhle dobou jsem si říkal: dvě školy jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy(od stresu). Dneska si říkam dvě školy a práce jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy. Důležitý je přemejšlet o tom jestli si člověk svým tempem nedělá víc škody než užitku. Kdybych věděl loni co vím dnes, na druhou školu bych se asi zčerstva vysral, ale zapomeňme na kdyby. I negativní zážitek člověku může prospět – jinak bych tenhle článek těžko psal a nejspíš bych svět viděl pokřivenějšíma brejlema než ho vidim dneska.

Po prvním týdnu v Praze ležim doma s menší angínou bo co to je, čtu si (zcela nekoncentrovaný) knížky, popíjim čaj a dumam nad otázkou jak rychle se žije nejlíp šufánkovi. Mam toho na teď bedrech dost, unesl bych ještě víc. Zatim jsem spokojenej, že bych tentokrát nezapomněl zabrzdit včas až to bude potřeba? Budu se o to opravdu snažit. Jsem přinejmenším o krůček dál než ti kdo se slepě tlučou o mantinely. Aspoň si uvědomuju kde hledat problém 🙂

Ono se to snadno řekne zabrzdit. Všichni víme, že kolikrát je blízká budoucnost nalinkovaná, a ty linky jsou blízko sebe až běda. A v tom asi tkví ten problém. Předem se omlouvám všem které při příštím brždění zklamu, třeba poruším slovo – jednou k tomu asi dojde. Vždycky jsem tvrdil, že správnej student se pozná podle toho, že vycítí čas kdy končí prdel a blíží se moment zlomu kdy je nutno počít studovat, aby člověk nevypadnul ze školy, správnej umělec života asi umí vycítit něco podobnýho. Hm, to bude těžší oříšek. Čtenář nechť začne u sebe. Nejede mixér moc rychle, pomalu nebo tak něco? A kdo určuje rychlost otáček?

Asi před půl hodinou jsem si hrál písničku na kytaru. Hrál jsem jí prvně v životě, moc mi nešla. Krásná písnička. Hrál jsem jí několikrát jen tak potichu jsem si k tomu broukal text – přestože pan Hlávka tuhle kolej postavil z fajnových cihel, mohlo by moje skřehotání rušit sousedy. No a když jsem hrál písničku asi po čtvrtý tak jsem se z ničeho nic rozbrečel. Poprvé po asi deseti letech.

Byl to strašně zvláštní pocit. Bylo mi moc příjemný brečet, tak jsem hrál dál, hrál a broukal si dokud mi stačil hlas. Pak už jsem si slova jenom četl a představoval, bylo to jako bych si broukal. Tu samou písničku už asi po desátý. Nakonec se mi oči zamlžily a ani číst jsem nemohl, brečel jsem jak malá holka. Slova už jsem stejně znal nazpaměť, slyšel jsem jejich zpěvačku jak zpívá s mojí kytarou. Pak jsem se vysmrkal, uklidnil, osušil oči a hrál dál. Fungovalo to ještě silněji než prve. Celkem asi po dvaceti minutách jsem se šel na sebe nevěřícně podívat do zrcadla, který nepřekvapilo. Pak jsem si hotovej sedl na židli.

Tak a teď co si o tom mám myslet (a co teprve vy?). Nevim, ale doufám že o odstavec nebo dva níž bude jasněji. Proto to ostatně píšu. Jestli všechno někdy později hodim na blog nebo ne je otázka, zdali text uznam srozumitelným, ale primární účel psaní to neni. Věříte mi? To je jedno. Jsem rád, čte-li někdo věci který píšu. Ale ještě radši mam to psaní a třeba i někdy zpětně čtení..

Ale o tom jindy, to se jen mé podvědomí snaží uniknout uchopení do kleští a prozkoumání. –(tady uplynulo pět minut)– .. což se mu nakonec asi povede. Během posledních týdnů jsem měl pár (nejmíň v jednom případě velmi) emotivních zážitků o kterých tu psát nebudu, ať už kvůli jiným zúčastněným osobám, nebo kvůli tomu že mi během plakací eskapády ani moc nepřišly na mysl.

Asi šlo o víc věcí najednou, který mě dohromady zasáhly. Jsem třetí den sám v jednom pokoji na poloprázdný koleji s jen knížkama čajem a polívkama z pytlíku. Otevírá se novej školní rok a vim že většinu kamarádů jen tak neuvidim – ať už jsou v cizině, nebo poblíž a odcizený. A pak ta písnička. Ale stejně je to jen proměnlivá nálada, cítil jsem se celkem dobře celej den, teď taky…a vlastně i v momentě kdy jsem brečel jsem měl dobrej pocit. Asi bych měl brečet častěji.

Zvláštní věc, že člověk sám neví co má jeho vastní hlava za lubem. Chci říct – to neví tak úplně nikdy, ale přemýšlet o tom začne až v takovýmhle momentě. A na nic nepřijde (a to málo na co přijde sem napíše a než to dá na web zase smaže). Frustrující skutečnost pro člověka kterej rád všemu rozumí. Ale smířit se s prohrou je vlastně tak trochu taky výhra.

Jo, ona písnička je naživo tady v záznamu ČT. Pro nedočkavý: začíná chvíli po 26. minutě, ostatním doporučuju skouknout celej koncert. Audio s mnohem lepším zvukem pak máte tu