Netušim, k čemu to může bejt dobrý široký veřejnosti, ale můj oblíbený server mapy.cz zprovoznil novou službu. Asi někdo našel na půdě parádní starou mapu a mrsknul jí na web. Link vás zavede do exotické části Německa nápadně připomínající Prahu 6 – názvy jako Dejwitz,Hradšin a dokonce i perly mezi čechoněmeckými hybridy – Gr. Břewniov a Střešowitz. Naší rakouskou minulost nám nedokáže odpárat ani Jára da Cimrman.

Byl jsem na muzikálu, fakt. A to přesto, že už jsem si jednou slíbil že "nikdy více". V českým podání jsem totiž doteď viděl akorát úžasnej Jesus Christ Superstar a prvních 15 minut z Monte Christa (právě na jejich konci došlo k onomu slibu). S návštěvou celé akce jsem souhlasil možná proto, že jsem masochisticky toužil shlédnout další podobnou ohavnost (kterou autoři stvořili nejspíše jen proto, aby se svezli na doznívající muzikálové módní vlně, a vytřískali z ní nějakej ten peníz), ale spíš protože to bylo zadarmo. Jana kdesi hrdinně sehnala lístky a tak se šlo na kultůru.

Když člověk nic nečeká, jen těžko může být zklamán. Obrněn naprostou připraveností na veelmi podprůměrný hudební zážitek, kombinovaný s tancem a "úžasnými" efekty, usedl jsem do křesílka v fungl novým divadle Hybernia, a celkem se těšil až uvidím poskakovat po jevišti Petra Muka bo ňákou jinou celebritu. Jediným zklamáním bylo, že jsme si nestihli před tyjátrem koupit lahváče pro případ nouze nejvyšší. Se zaujetím jsme pozorovali publikum – který se zjevně těšilo na nadcházející velký věci. Náladu nám vylepšovalo akorát pár věcí, který s představením neměly příliš společnýho – pěkný uvaděčky v těžkých šedivých kápích, a fakt že "přízemí" maj v divadle Hybernia v druhým patře.

První půle byla slabá, písničky nudný, a celebrity žádný (akorát jednu ženu, co hrála bordelmama Jana identifikovala jako Petru Janů). Vildu Čoka s techno-punkovým hitem kde zpívá "probouzí se ve mně golem" jsem vyhlížel marně. Vrcholy první části pro mě bylo několik momentů, kdy zaváhal operátor jevištní techniky. Některé pohyby všelikých propadel a vysouvadel tak zjevně překvapily nejen publikum ale i protagonisty. Přeci jen, když se vám uprostřed vlastní árie pod nohama začne propadat jeviště, nepotěší to.

Netuším, zda to bylo rychlým Bráníkem na sluníčku před divadlem, nebo náhlým nárůstem kvality programu, ale druhá půle co do zábavnosti mnohonásobně převýšila prvou. Hudba chvilkami prosakovala z původní otřesné až na průměrnou úroveň(!), jevištní efekty se staly ještě nepředvídatelnějšími, a některé pasáže textu mi vyloženě zahýbaly bránicí. Namátkou golemovo vyznání lásky (Ten příběh je vo zamilovaným golemovi. To je panečku nápad!)

Neznám jíst a pít
jílem proudí cit.
Chci jen žít
a být žid!

Zážitek večera měl však přijít až v následující scéně. Viděli jsme totiž na vlastní oči vrchol playbacku. A pořádnej. V momentě kdy nám měl ten Kolář zazpívat klíčovou zamilovanou árii, rozsvítilo se na jevišti modré světlo a v něm…..nikdo. Hudba začíná hrát, světlo se pohybuje směrem, kterým se měl podle choreografie sunout umělec. Ten byl asi zřejmě na cigárku, nebo co. Publikum už počalo nervóznět, že neuslyší ten velký hit, když tu se z reproduktroů ozval libý hlas našeho hrdiny. Místo naživo nám mistr zpíval z repráků. Světlo ještě chvíli zmateně jezdilo po prázdným jevišti a pak zhaslo. Rozsvítilo se až na mohutný závěrečný refrén, ale zase nic. Není každý den posvícení. Tohle byla jediná scéna který jsme s Janou opravdu zatleskali. Zážitky si nekoupíš.

Jsem zas o zážitek bohatší – a vůbec ne o malej. Absolvoval jsem svou první šifrovačku. Pro neznalé věci: jde o hru založenou na tom, že soutěžící týmy provozujou střídavě dvě činnosti – za prvý si huntujou mozkový závity, za druhý pobíhaj po městě a okolí hledaje něco na čem by si mohli huntovat mozkový závity. To vše provozují tak dlouho, dokud nepadnou totálním vyčerpáním, nebo se nedostanou do cíle. Romantika hry spočívá v tom, že ten první z obou možných konců je MNOHEM častější.(Podle neoficiálních výsledků, dorazily tentokrát do cíle 2 týmy ze 176 startujících. Tak vidíte že nekecam.)

Hra se jmenovala Matrix , hrála se už třetím rokem a zúčastnilo se jí kolem tisícovky lidí. Já, jakožto úplná prvnička jsem objevil novej svět – a docela jsem si to užíval. Stačí pár kliknutí, a zjistíte, že podobných her se u nás koná hnedlle několik do roka, a že kolem toho roste docela solidní komunita nadšenců. Prapodivná směska lidí, mě povětšinou sympatických, krom toho nutně taky celkem hravých a inteligentních.

Na celou akci jsem se přichomejtl naprostou náhodou – na pozvání starý kamarádky Barčy. Jeden člen týmu si jim zlomil nohu, a ona si na poslední chvíli vzpomněla (přestože mě tak dva roky neviděla), že bych mohl být ten pravý, pro podobnou soutěž :). A tož jo, řekl jsem si, a už to bylo. V týmu jsem znal akorát Barču, ale se zbytkem jsem se rychle srostl (i když jsme se potkali až pět minut po startu 🙂

Start v páteční podvečer byl vskutku masový, následujících 20 hodin už ale bylo spíš o naprosto individuálním luštění a pobíhání mezi stanovištěma a MHD. Setkání se soupeři probíhalo buď tam, nebo v "kofeinových centrech" tj. jakýchkoli přístupných místech s dobrým světlem, topením a klidnou atmosférou – která spousty soutěžících rychle zaplnily (v Praze!). Naše skupinka sídlila nejprve šest hodin v McDonaldu na Andělu, poté se přesunula do ornitologického klubu. Kofeinová centra tomu říkam proto, že mimo blekotání nesrozumitelných věcí a zuřivého čmárání do papíru vyplňovali lidé čas strávený na těchto místech pitím čaje, kafe redbullu a jiných nakopávadel. Okolní lidi moc nechápali (málokdy mají u McDonalds v jednu ráno 40 lidí obložených mapami, notebooky a civících do podivně vyhlížejících papírů).

O průběhu tady psát nebudu – fascinuje mě jen, jakej tuning účastníci podobných akcí provozují. Tak v první řadě je tu znalost šifer – "top" týmy jsou skutečně neuvěřitelný, a způsob jakým absolvujou podobný soutěže mi přijde přinejmenším jako hooodně zajímavej týmovej sport. Je to v prvý řadě o zkušenostech, pak znalostech a nakonec o výdrži – fyzický i psychický. Přitom jsou šifrovačky celkem i sranda (má-li člověk dobrej tým). Taky výbava je neskutečně různorodá – nejrůznější tabulky, šifrovací kolečka, elektronika, všebarevný malovátka, povzbuzovadla, vysílačky, GPSky.. (navzdory tomu že na většinu šifer bohatě stačí tužka a papír a někdy ani to ne. Tzv delfská metoda luštění šifer nepotřebuje žádných pomůcek – prostě se na šifru podíváte a řeknete výsledek :)) Samozřejmě mapy, baterky a housky se salámem.

Pro mě osobně byla hra hlavně o 16ti hodinách naprostý koncentrace nad luštěním. Čaj, notebook, tužka papír a jedu. Sem tam si odskočit pro novou šifru – to se ale nedělo moc často, bo jsem byl po většinu času z týmu duchem nejčerstvější. V půl jedenáctý ráno náš tým definitivně vypadl – a moje hlava s nim. Až do toho momentu mě hnali soutěžní duch spolu s teinem zcela úžasným tempem, až jsem se divil. Následný propad byl o to hlubší. Přesto, nebo právě proto – výbornej zážitek, už plánuju účast na květnový Bedně Má-li kdo chuť to zkusit, nechť se přidá.

Všechno pučí a na pivo mi nikdo nepučí.Zhubl jsem 7 kil, něco se ve mně zlomilo a nyní opět celý muž (i když kariéry prokletého básníka se nevzdávám), a nikoli zoufalá manželka, což je můj osobní technický termín pro uzlíček neštěstí obviňující sebe i všechno kolem sebe z nespravedlnosti světa. Prokletý básník to ví, ano svět je nespravedlivý, a co? A nic.

Tak teď nehraju ty počítačový hry, hraju na kytaru učim se a vůbec jsem skoro způli tak činorodý jako moje hyperaktivní sestra Ája, což mi činí potěšení. Mam nový pokoj v něm záchod, v něm vodu a v ní rybičky – takže nejsem buzerant. Tenhle článek nemá bejt o něčem, takže sorry milý čtenáři dychtivý po obsahu. Jen tak si plkam ve své spokojené jarní náladě.