Drtivá většina lidí potřebuje pro udržení mentálního zdraví provozovat pravidelně nějakou tupou aktivitu. ….. Po přečtení předchozí věty asi začnete myslet na prasárny. To vám sice schvaluju, ale dneska budu psát o něčem jiným. Chci si totiž koupit bicí, elektronický. A věřte nebo ne, zdůvodnění který jsem si pro takhle elegantně vyhozených osmnáct tisíc vymyslel je: duševní hygiena.

Na bicí hraju špatně ale rád. Moc rád. A když nejsou v okolí bicí, tluču do jiných věci. Neživých! Teda…až na moje vlastní stehna třeba, taky samozřejmě stromy, brouči co se blbě nachomejtli a tak. Ale nemyslim si, že by za tim byla touha zděděná od pračlověka něco ztlouct. Naopak, mě dost frustruje když se tlučený objekt nějak deformuje, utíká a tak. To potom totiž nedělá ten zvuk co chci já. A vo ten tady de! Když jsem šel bubnovat k Veselým Trubadůrům, do dotazníku jsem uvedl, že mé hudební bubenické vzory jsou střídavý proud (50 Hz) a sbíječka (120 dB).

Při vyluzování zvuků mě totiž jímá zvláštní euforie. Nevim nakolik to funguje i u ostatních, ale evidentně míň než u mě, protože míň než já tlučou do stehen, stromů a tak. A nebo se jim to líbí stejně, akorát nechtěj vypadat jako kreténi? Kdo ví, to by bylo na delší úvahu. Já při vyluzování jako kretén vypadam (je to potvrzený z několika nezávislých zdrojů), což moje ego intelektuála nenese až tak těžce protože mu to vynahradim jindy, když pro změnu předstíram, že jsem distingovaný vzdělanec. To se dělá například tak, že používam slovo "distingovaný".

A proč teda ty bicí jako kupuju. No a věřte nebo ne, urodilo se mi v hlavě přesvědčení, že bubnování:
a) je prima tělocvik
b) se dá (s elektronickýma bubnama!) provozovat kdekoliv, kde máte prostor 2×1.5m
c) umožňuje mi namlouvat že jsem umělec (to jako muzikant 🙂
d) uvolní všechny ty adrenalíny a endorfíny co se maj občas uvolnit, abych nezmagořil
e) je to děsná zábava

A tak, přestože se v lepších chvilkách považuju spíš za kytaristu, jsem se rozhodl investovat do bubnů víc než jsem kdy napral do kytary, bo jinýho hudebního nástroje. Vlastně jsem tolik peněz nikdy nedal za nic, mimo počítače a letenky do austrálie. … momentík …. ne opravdu za nic jinýho. Pracující muž by nad obnostem mávl rukou – splněný sen za měsíční mzdu? Cha! Já si však zvolil dráhu chudého postgraduálního studenta, a jedny takovýhle bubny stojí stejně jako tři měsíce pohodovýho přežití v Praze (včetně piva)!

Navzdory tísni já se rozhod že si je prostě zasloužim. A tak při regenerování buše tluču do stromů a usmívam se. Jak říkáme my sudeťáci: Wen die Natur anruft, du mußt!

Milí přátelé drobného hazardu, dovoluji si vám oznámit, že zde, v podkrovním pokojíku ve státě Nový Jižní Wales, právě začíná nová éra československé kinematografie! Dnešním dnem totiž počíná práce na trháku jenž zasáhne srdce našich národů nebývalou dávkou emocí, na šokujícím odhalení toho co již dávno víme, ale bojíme se to říct nahlas, na filmu SLOVENSKÝ KOMPLEX!

Právě jsem si byl ve sprše umejt hlavu. Bylo to fajn, ale zapomněl jsem si při tom umejt hlavu. Neklamná známka kypící tvůrčí energie! Takže jakej je plán? Jasná věc, tvorba musí bejt spontánní, ale vono se blbě spontánně tvoří film, když zrovna nemáte například herce, kameru a scénář. Takže hrubej plán:

Nejprve se nacucám slovenskou kulturou. Jakpak já to udělam, tady v NSW? Obstaral jsem si DVD plný slovenskýho top seriálu panelák, a k tomu hafo slovenskýho hiphopu. Z prvních ochutnávek tušim že to bude nářez, i kdyby nakonec k žádnýmu filmu nedošlo. Jenže vono dojde.

Každopádně to bude průser. Když se film nepovede, bude to průser obyčejnej. Spousta povyku a snahy pro nic, na youtube ho uvidí osmdesát lidí, třicet řekne že se jim to líbilo, a dva to budou myslet vážně. Oukej, stane se. Druhá, mnohem zajímavější, varianta jak to může dopadnout je průser neobyčejnej. Když se totiž film povede (a bude-li patřičně zobrazovat realitu), tak nasere přibližně všechny slovenský nacionalisty, co ho uvidí. Čili v podstatě skoro všechny slováky. Až mně, a další spoluautory, najdou po ránu někde zmlácený se slovenskou vlajkou vytetovanou na čele, budu se usmívat, protože bude jasný že Slovenský komplex se povedl.

Spousta lidí už ví o co jde, těm ostatním neprozradím než že film bude kupodivu o česko-slovenských vztazích. Až nadejde čas, jistě některé z vás oslovím za účelem spolupráce (teda pokud jste ochotný riskovat slovenskou vlajku na čele). S největší pravděpodobností k ničemu skutečně slavnýmu nedojde, ale historky z natáčení budete vykládat u táborových ohňů ještě svým vnoučatům. Nevim zda se něco stihne kolektivně dělat třeba už koncem tohohle léta, každopádně ocením slušný náměty a nabídky spolupráce (zejména technický). Soundtrack onoho filmu bude nejspíše má osobní třešnička na dortu, třeba se mi k něčemu podaří přesvědčit zbytky Veselých Trubadůrů, Hudební Skupinu, nebo jiné svobodné hudebníky.

Ultimativní úkol bude získání slovenských osob k obsazení klíčových rolí, jazykové konzultaci atd. Bylo trapný, když ve Vinetouovi hráli indiány opálený chorvati, předpokládam že obsadit čecha do role Košického východňára by mohl být nápad ještě horší. Nebojte, film bude vyvážený. Vždyť přece syrová realita, to je to co dneska táhne diváky (vona totiž kolikrát docela stačí, přikrášlování ani přičerňování netřeba). Ba ne, kecam. Jasně že film bude těžce zaujatej, a bude podkopávat důstojnost každýho kdo bydlí pod tatrou a neni maďar. Co byste taky chtěli, od zasratého pražáka? Znam spoustu sympatických slováků, snad se na mě bratia až tak nenaserou 🙂

A co jsem vám tím vším jako chtěl říct? Kokot kokot kokot. Blíží se něco super!
Vzorový hiphop:

Sameček se samičkou se pomalu přibližují a vzájemně druhého přesvědčují o svých genetických kvalitách. On předvádí mužné svalstvo a zlatý řetízky, ona staví na odiv své dokonale symetrické vnady zvýrazněné přesně podle tipů z časopisu …. Nebo …. On jí po nocích předčítá pod oknem poezii, ona předstírá nezájem, či dokonce spánek. I v rozumnější denní dobu s ním takřka nepromluví, neb testuje jeho vytrvalost, zakrývaje vlastní vnitřní muka. Zároveň ho však udržuje na dobré cestě tisícovkou nenápadných signálů. Vytrvale krouží kolem sebe, a udržují druhého v nejistotě. Je to náročná hra v níž oba předstírají že on je lovcem a ona obětí, i když ve skutečnosti …. Nebo …. O své přízni se budoucí milenci přesvědčují rafinovaně a nepřímo. S využitím všech dostupných moderních technologií si vyměňují spoustu zdánlivě nepodstatných informací, do nichž pečlivě ukrývají dvoj a trojsmysly, které jsou nezávazně nevinné a přitom tak jasně srozumitelné. Síla jejich vztahu graduje spolu s vyplýtvaným kreditem a časem, jejichž investice jest živoucím důkazem vzájemné náklonosti.

Tak, to byly tři různý pohledy, který vám měly nastínit, jak jsem v pubertě viděl namlouvací rituály, a proč jsem se odmítal jich účastnit. Namlouval jsem si, že takový věci jsou pod mou důstojnost, a co víc pod důstojnost mých vysněných dívek, nebo spíš dokonalých andělských mrch, který jsem v nich viděl. Pod mojí důstojnost to možná bylo, ale pravej důvod mé zdrženlivosti byl mnohem prostší. Byl jsem posranej. A vlastně do dneška trochu jsem. Síla pubertálního libida je jak vidno mnohdy přeceňována, ne každýho první lásky doženou k zoufalým krokům, a né každý tim pádem už ve čtrnácti zjistí, že to je vlastně celkem v pohodě.

A tak jsem spolu s takovou polovinou stejně starých chlapců trpěl. Slečnám jež jsem tajně miloval, jsem se v praxi spíš vyhýbal a namlouval si, že jsou sice pěkný, ale že jsou to děsný husy o který vlastně nestojim. To by se vidělo, jak bych o ně nestál, kdyby projevily špetku zájmu :). Šťastnější polovina chlapců si procházela prvníma (dozajista) úžasnýma zkušenostma, a my hovno. O tom období se nerado mluví, píše, a spousta lidí včetně mě se za něj tak trochu stydí. Jó, kouzlo vzpomínek 🙂

A pak se to zlomilo. .. Kecam. Nic se nezlomilo, i když na lepší časy se nám tak po sedmnáctým roce blýskat začlo. Mohla za to náhoda, kamarád alkohol, nebo prostě jenom globální oteplování vztahů s holkama který tehdy tak nějak nastávalo všude kolem. Já počal ztrácet iluze o svojí důstojnosti nebo holky přestaly bejt takový husy? Kdo ví? Ale oukej, spolu s ostatními opozdilci (se ví že každej zvlášť) jsme taky získali nějaký ty prima nezapomenutelný zážitky, a bylo dobře.

Mimochodem, všechny holky co jsem kdy pořádně poznal se nakonec ukázaly bejt mnohem komplikovanější a tudíž zajímavější, než se zdálo na první pohled. Neni úplně jistý, zda jsem se prostě díky štěstí či podvědomým volbám vždycky nachomejtl k těm správnejm, nebo je prostě na světě míň hus než se od oka zdá. Každopádně je to dobrý.

A teď už hurá do přítomnosti!

No asi před tejdnem jsem totiž velmi opožděně překonal velký životní milník, a prvně v životě pozval dívku na rande. Děsně sympatickou! Chodíme spolu na jeden seminář. Teď už vím že se jmenuje Tara, je z Kanady a že je vdaná. To se mi ten milník teda vyved.

Jo, jen se smějte artyčokové. Je mi pouhých 23 let, a už takovej významnej krok jsem dokázal udělat. A kupodivu docela v pohodě. Prostě nikdy dřív na to nebyla příležitost, nebyla správná dívka, a hlavně nebyl morál. A teď byl. Leč mé dlouhé čekání se mi vymstilo. Než jsem našel odvahu žádat dívky o schůzku, ony se začly vdávat. No to mně poser, a to hádam s časem bude ještě horší.

Teda, měl to bejt článek jenom vo tom, ale co bych psal víc. Syrová realita týhle historky myslim stačí. Co se týče svádění dívek ze mě jak vidno žádný moudro nevypadne, ba ani nemůže. Konec.

Epilog:
Mým novým heslem je: "Když se to nehejbe, pořádně do toho šťouchni." V tomto duchu nyní sám sebe vychovávám k větší průraznosti, zdaleka nejen co se dívek týče. Jde to ztuha, zvyk je železná košile. Ale aspoň se něco děje, takže je to fajn :). I když je vdaná.

František Sahula nedávno umřel – zbytečně a tragicky kvůli pár ožralým hovadům. Ale umřel taky jak se na ikonu českého alcoholic-rocku sluší: nad ránem, zpitej cestou z hospody. Viděl jsem toho člověka dvakrát v životě, přečetl od něj jednu knížku a nikdy s nim nemluvil. Přesto o něm teď píšu, stejně jako o něm píše banda novinářů co nejspíš četli o jednu knížku míň než já, a s osobníma setkáníma jsou na tom podobně.

Lidi, s kterýma jsem nikdy nemluvil, umřou každou vteřinu asi tak čtyři. Nevěřim na nic, tak z toho nejsem ani nadšenej ani nešťastnej, a necítim potřebu pro ně truchlit. Přesto zrovna v tomhle případě jsem z jakýchsi okultních pohnutek musel otevřít okno a zahrát univerzitní vesničce Sovy v Mazutu. Proč? O tom je tenhle článek. Nepochybně jsem byl v okolí jedinej kdo rozuměl slovům, a kdo věděl že v tomto případě nejde o řvaní opilýho blba, ale o velmi veselý umíráček. Podobných umíráčků mu dozajista po světě světě zaznělo víc a v různých podobách. Stránky Sahuly i Tří Sester teď nejspíš praskaji ve švech. Cynik, realista i reklamní agentura jsou zajedno: neni lepší propagace pro dílo umělcovo, než když umělec umře.

A sláva nehynoucí je tu. Nejspíš se Sahulovi díky ní v rakvi neleží pohodlnějc. To je pochopitelný, sláva nehynoucí je totiž kurva prodejná a vlastně s jeho osobou má málo co do činění. Stíny na duši nebo Nebarevnej svět jsou prima písničky, nic však nemění na tom že Sahula mohl bejt klidně pěknej vůl.

Nevim jestli byl, a rád se opájim představou že ne, že jeho písničky a život maj hlubší smysl. Tomu opájení se říká kultura. Chraplavý hlas a příjemný kytarovky, to je jediný co z toho chlapa znam. Prej taky děsně rád fotil, vochomejtal se kolem divadla a spoustu dalších věcí, kdo ví? Já ne. A přesto tu řvu na vesničku že "Ten strom plakal!".

Člověk-Kulturní ikona má dvě osobnosti – soukromou a veřejnou. Soukromá umřela, a pro jeho okolí je to tragédie. Veřejná je slavnější a živější než kdy předtim. My co jsme znali jen toho veřejnýho Sahulu jsme rozpačitý. Už nebudou nový sovy, nebudou živý koncerty. Umřel kousek naší kultury. Opravdu umřel? Za poslední dny jsem slyšel víc Sahulovo písniček než za předchozí rok. A nejenom já. Proto Sahula neni úplně hotovej.

Ne, nechci nikomu cpát že "Sahula žije dál v nás". V mě ne, já toho chlapa neznal. A myslíte že by ho to zajímalo? Jeho veřejnou osobnost těžko. Ikona Alcoholic Rocku kráčí pro jasně vytyčené dráze: nejdřív sex, chlast a rokenrol pak už jenom chlast,chlast a rokenrol a nakonec chlast,chlast a alkohol. Žádný místo na ohlížení se zpátky ani dopředu. Život je krátkej a jinej nebude. To dává jejich muzice šťávu, a koncertům atmosféru.

A tak se kulturně opájim Sahulovou veřejnou osobností, tou jedinou kterou znam, a říkam si že žil tady a teď (nebo spíš tehdy a tam…no prostě pro přítomnost). Muziku dělal proto že ho bavila, a ne pro slávu nehynoucí. Když slyšel opilce cestou z hospody řvát že sovy v mazutu houkaj, zahřálo ho to u srdéčka, ale ne natolik, aby zaplatil útratu a šel taky spát, nebo cvičit na kytaru. A dál? Že byl ten chlap úplně jinej, než si ho představuju? Nejspíš. Ten už je pro mě hotovej. Prostě jeden z těch čtyř lidí za sekundu. Ale o tom pánovi vlastně ani noviny ani já nepíšem.

Tak proč sovy pro vesničku? Kromě cizío člověka nám umřela taky kulturní ikona. Tvoreček kterej skutečnýho Františka živil, bavil ho a byl možná jednou malou částí jeho já. Tou částí kterou jsem znal, měl jí rád, a který je mi jí líto – protože byla součástí mojeho světa. (Teď nemluví ekonom co hledá za všim egoistu. Může mi být třeba líto spousty ostatních, co ho kvůli tý jedný pitomý rvačce nikdy neuslyšej hrát..) Když umře cizí herec, možná se to ani nedozvíte, bude vám jen líto vaší oblíbený seriálový postavy, která umřela s ním. Možná mu byla podobná, možná vůbec.

…a teď odjinud…

Hérostratos byl nejspíš naprosto řadovej venkovskej jouda. A tak šel a zapálil div světa – Artemidin chrám, aby získal nesmrtelnou slávu. A vida, povedlo se. I po 2000 letech je znám jako "ten blbec co zapálil Artemidin chrám". Ale když umřel, nejspíš to vzbudilo stejně povyku a slz, jako když umřel kdokoliv jinej.

Tak. Oba zanechali na tváři světa stopu. "They made the difference", jak říkaj američani. Ta stopa se jich přímo nějak moc netýká, to spíš nás, co se dneska díváme na svět. Možná se na ně časem zapomene možná ne. Vlastně je úplně jedno jestli to byli volové. Písničky jsou napsaný a chrám spálenej. A co oni soudí o svým odkazu? Co to vlastně umřelo za chlapa? To už dneska nikdo netuší.

P.S. Svět neni nebarevnej.