…nebo že by byly obě pravý? jak se to, prosimtě, pozná?
šuf : kravál musí bejt, kdyby na chleba nebylo
Drtivá většina lidí potřebuje pro udržení mentálního zdraví provozovat pravidelně nějakou tupou aktivitu. ….. Po přečtení předchozí věty asi začnete myslet na prasárny. To vám sice schvaluju, ale dneska budu psát o něčem jiným. Chci si totiž koupit bicí, elektronický. A věřte nebo ne, zdůvodnění který jsem si pro takhle elegantně vyhozených osmnáct tisíc vymyslel je: duševní hygiena.
Na bicí hraju špatně ale rád. Moc rád. A když nejsou v okolí bicí, tluču do jiných věci. Neživých! Teda…až na moje vlastní stehna třeba, taky samozřejmě stromy, brouči co se blbě nachomejtli a tak. Ale nemyslim si, že by za tim byla touha zděděná od pračlověka něco ztlouct. Naopak, mě dost frustruje když se tlučený objekt nějak deformuje, utíká a tak. To potom totiž nedělá ten zvuk co chci já. A vo ten tady de! Když jsem šel bubnovat k Veselým Trubadůrům, do dotazníku jsem uvedl, že mé hudební bubenické vzory jsou střídavý proud (50 Hz) a sbíječka (120 dB).
Při vyluzování zvuků mě totiž jímá zvláštní euforie. Nevim nakolik to funguje i u ostatních, ale evidentně míň než u mě, protože míň než já tlučou do stehen, stromů a tak. A nebo se jim to líbí stejně, akorát nechtěj vypadat jako kreténi? Kdo ví, to by bylo na delší úvahu. Já při vyluzování jako kretén vypadam (je to potvrzený z několika nezávislých zdrojů), což moje ego intelektuála nenese až tak těžce protože mu to vynahradim jindy, když pro změnu předstíram, že jsem distingovaný vzdělanec. To se dělá například tak, že používam slovo "distingovaný".
A proč teda ty bicí jako kupuju. No a věřte nebo ne, urodilo se mi v hlavě přesvědčení, že bubnování:
a) je prima tělocvik
b) se dá (s elektronickýma bubnama!) provozovat kdekoliv, kde máte prostor 2×1.5m
c) umožňuje mi namlouvat že jsem umělec (to jako muzikant 🙂
d) uvolní všechny ty adrenalíny a endorfíny co se maj občas uvolnit, abych nezmagořil
e) je to děsná zábava
A tak, přestože se v lepších chvilkách považuju spíš za kytaristu, jsem se rozhodl investovat do bubnů víc než jsem kdy napral do kytary, bo jinýho hudebního nástroje. Vlastně jsem tolik peněz nikdy nedal za nic, mimo počítače a letenky do austrálie. … momentík …. ne opravdu za nic jinýho. Pracující muž by nad obnostem mávl rukou – splněný sen za měsíční mzdu? Cha! Já si však zvolil dráhu chudého postgraduálního studenta, a jedny takovýhle bubny stojí stejně jako tři měsíce pohodovýho přežití v Praze (včetně piva)!
Navzdory tísni já se rozhod že si je prostě zasloužim. A tak při regenerování buše tluču do stromů a usmívam se. Jak říkáme my sudeťáci: Wen die Natur anruft, du mußt!
šuf : blíží se něco super
Milí přátelé drobného hazardu, dovoluji si vám oznámit, že zde, v podkrovním pokojíku ve státě Nový Jižní Wales, právě začíná nová éra československé kinematografie! Dnešním dnem totiž počíná práce na trháku jenž zasáhne srdce našich národů nebývalou dávkou emocí, na šokujícím odhalení toho co již dávno víme, ale bojíme se to říct nahlas, na filmu SLOVENSKÝ KOMPLEX!
Právě jsem si byl ve sprše umejt hlavu. Bylo to fajn, ale zapomněl jsem si při tom umejt hlavu. Neklamná známka kypící tvůrčí energie! Takže jakej je plán? Jasná věc, tvorba musí bejt spontánní, ale vono se blbě spontánně tvoří film, když zrovna nemáte například herce, kameru a scénář. Takže hrubej plán:
Nejprve se nacucám slovenskou kulturou. Jakpak já to udělam, tady v NSW? Obstaral jsem si DVD plný slovenskýho top seriálu panelák, a k tomu hafo slovenskýho hiphopu. Z prvních ochutnávek tušim že to bude nářez, i kdyby nakonec k žádnýmu filmu nedošlo. Jenže vono dojde.
Každopádně to bude průser. Když se film nepovede, bude to průser obyčejnej. Spousta povyku a snahy pro nic, na youtube ho uvidí osmdesát lidí, třicet řekne že se jim to líbilo, a dva to budou myslet vážně. Oukej, stane se. Druhá, mnohem zajímavější, varianta jak to může dopadnout je průser neobyčejnej. Když se totiž film povede (a bude-li patřičně zobrazovat realitu), tak nasere přibližně všechny slovenský nacionalisty, co ho uvidí. Čili v podstatě skoro všechny slováky. Až mně, a další spoluautory, najdou po ránu někde zmlácený se slovenskou vlajkou vytetovanou na čele, budu se usmívat, protože bude jasný že Slovenský komplex se povedl.
Spousta lidí už ví o co jde, těm ostatním neprozradím než že film bude kupodivu o česko-slovenských vztazích. Až nadejde čas, jistě některé z vás oslovím za účelem spolupráce (teda pokud jste ochotný riskovat slovenskou vlajku na čele). S největší pravděpodobností k ničemu skutečně slavnýmu nedojde, ale historky z natáčení budete vykládat u táborových ohňů ještě svým vnoučatům. Nevim zda se něco stihne kolektivně dělat třeba už koncem tohohle léta, každopádně ocením slušný náměty a nabídky spolupráce (zejména technický). Soundtrack onoho filmu bude nejspíše má osobní třešnička na dortu, třeba se mi k něčemu podaří přesvědčit zbytky Veselých Trubadůrů, Hudební Skupinu, nebo jiné svobodné hudebníky.
Ultimativní úkol bude získání slovenských osob k obsazení klíčových rolí, jazykové konzultaci atd. Bylo trapný, když ve Vinetouovi hráli indiány opálený chorvati, předpokládam že obsadit čecha do role Košického východňára by mohl být nápad ještě horší. Nebojte, film bude vyvážený. Vždyť přece syrová realita, to je to co dneska táhne diváky (vona totiž kolikrát docela stačí, přikrášlování ani přičerňování netřeba). Ba ne, kecam. Jasně že film bude těžce zaujatej, a bude podkopávat důstojnost každýho kdo bydlí pod tatrou a neni maďar. Co byste taky chtěli, od zasratého pražáka? Znam spoustu sympatických slováků, snad se na mě bratia až tak nenaserou 🙂
A co jsem vám tím vším jako chtěl říct? Kokot kokot kokot. Blíží se něco super!
Vzorový hiphop:
šuf : Anarchy in the AU
Ten zvukař si postavil mixák a aparaturu jen tak, ven. To myslim o spolehlivosti zdejšího počasí říká úplně nejvíc. A nebo o nátuře místních obyvatel. Ono se to neposere, a když jo, tak snad né tak moc, říkal si onen fousatý pán, když rozmisťoval ty svoje drahocený bedýnky. Pódium je decentně zastřešeno, aby se neřeklo, první kapela ladí. Jak jste asi poznali, přináším vám krátkou reportáž z místní hudební události.
Festiválek SmartArt festival, hraje asi osm kapel, pár sólistů, na dvou pódiích. Vstup je zadarmo a všechno to pořádá mezi barákama v klidný čtvrti nedaleko centra jedno centrum mládeže. Ohlášen je jazzrock, metal i punk, a já jsem zvědav co se vyvrbí.
Vystřídaly se první kapely..a celkem dobrý, poslouchatelný. Publikum posedávalo na betoně (Jo, australan si sedne kdekoliv: na nádraží na zem nebo do listí v parku. A to včetně takových těch růžových slečen s mikrokabelkama. ) Mladiství diváci i účinkující, neprojevovali moc nadšení, ale mě se po měsících strávených na diskofilním kampuse živá muzika zamlouvala.
Smrákalo se, a festiválek se blížil do finále. Hrála zrovna nepříliš mladistvá banda odněkud z vesnice kde maj sto obyvatel a druhej nejlepší ragbyovej tým v Austrálii. Hoši neopomněli nám to několikrát připomenout, a jako správný chasníci do nástrojů pořádně řezali. Šlapalo jim to, já byl nadšen. Ne tak publikum, který tak nějak nebylo to pravý festivalový. Chvilku jsem zkoumal, čim přesně to tak asi je, a pak mi to došlo. Pivo. Tak nějak jsem automaticky předpokládal, že když tu neprodávaj točený, tak že si ho lidi prostě donesou. Budou ho nenápadně srkat z papírovejch pytlíků, jak je tu v módě. A vono ne!
Rázem jsem se začal upřímně zajímat, jak jako proběhne ten punk, jenž měl být vrcholem večera. Tomu říkam exotika! Punkovej koncert, kde je naprosto střízlivá kapela i publikum. Jo, přeci jenom tady na jižní polokouli maj něco nevídanýho.
A bylo tomu tak. Natužený číra, kovový cvočky pásky sponky….a petky s minerálkou 🙂 Chci říct, že dobrou muziku si člověk poslechne střízlivej radši, ale punk do týhle kategorie rozhodně nepatří. Jiný kraj jiný mrav, neni divu že nebylo moc narváno. Punk is Dead. Tady.
šuf : o nás, špatných umělcích
Jo, velikonoční zajíčkové jsem to zase já. Jistě se vám po mě stýskalo, dlouho jsem sem nic nepřipsal. Určitě jste si to vyložili tak, že mam spoustu práce s poznáváním klokanů a kanaďanek, a na klávesnici se práší. Tak to jste si vyložili blbě. Času mam docela spoustu, jenom sem línej. Ale né tak línej, jako nějakej vesnickej balík, to já jsem línej na úrovni. Odborně se tomu říká tvůrčí krize. Člověk by třeba i psal ale neví jak začít nebo i začne psát, ale neví jak skončit. Od pradávna příchody a odchody takových období autoři připisovali nadpozemským vlivům, tak třeba u řeků tuhle práci měly na starost můzy.
Když můzy zrovna stávkovaly, a nelítaly na zem líbat umělce, spokojili se umělci s líbáním někoho jinýho, chlastem nebo jinýma radovánkama. Zní to fajn, že jo? Taky to nemohl dělat jen tak někdo. I umělec, postava jež žije na samé hranici fyzického a snového světa, potřebuje žrát. V tuhým středověku to fungovalo jednoduše. Koho můza nepolíbila dost dlouho, ten nenašel sobě obecenstvo a buď šel hákovat, nebo chcípnul hlady. Podle toho vypadaly i výsledky – nebylo jich moc, ale většinou stály.
Dneska je to na světě snazší. Za umělce se může považovat kdokoliv s kytarou, blogem a slovní zásobou hodně podprůměrnýho kapesního slovníku (plus trocha sebeironie jako bonus). Pokud člověk neni totální lama, tak nemá problém co strčit do huby, a hledáním můz může trávit zbylou většinu svých dnů. Dobře pro něj, ne vždy až tak dobře pro jeho okolí….ale dobře pro něj :).
Ekonomie i zdravej rozum nám říkaj, že čím víc času a peněz jeden má, tim víc hovadin si bude vymejšlet. Karl Marx si představoval, že s osmihodinovou pracovní dobou dojde k obrovskému osvobození lidského ducha, k uvolnění tvůrčí síly vzdělaných (tj gramotných) mas, která byla dosud potlačována nelidskými pracovními nároky, to dá rozum že od kapitalistů. A co se nestalo? Osmihodinová pracovní doba o třicet let později přišla, obrovský intelektuální potenciál mas se uvolnil a dal vzniknout lecčemu – miliónům nápadů, hromadě nových náboženství, ideologicky podložený nejstrašnější válce v historii, stovkám dobrých umělců a tisícovkám těch špatných. Svět se stal svobodnějším ale i mnohem komplikovanějším místem.
A vidíte, už pátej odstavec píšu – článku o kterým si nejsem jist zda kdy dospěje k pointě, a vy, vy ho dokonce čtete! Většina textu je šunt, z něj při troše štěstí prosvitne zajímavá myšlenka, nejvejš dvě. Když říkal pan Werich, že člověk se životem musí pročíst, neměl tušení o kolik větší to bude pravda za půl století. My, tisícovky špatných umělců, co už dneska nemůžeme chcípnout hlady, teď zahltíme svět. Zahltíme ho spamem – přívalama textu, muziky, sonetů a obrázků, který se tváří jako obstojný….akorát nemaj gule.
Ne, já vim že to nejde jinak. Jenom obecenstvo umí oddělit zrno od plev. Jen se nám to osvobození lidského ducha zkomplikovalo. V polovině 19. století mohl znalec poznat na poslech všechny významnější autory světový hudby. To dneska neni člověka, kterej by slušně znal třeba jen polovinu pražských kapel. Je jednoduchý kritizovat programy rádií a televizí, že se polovině lidí nejsou schopný trefit do vkusu. Aby jo! Se stovkama žánrů se u lidí vyrojily i stovky vkusů. Jak jednou prohlásila Iveta Bartošová, dřív byli lidi takový vděčnější (fakt nevim, kde se ve mně tahle vzpomínka vzala).
Posloucham zrovna Iné Kafe. Slovenskej neo-punk, jenž si dopřávam jenom jednou za čas. Řemeslně výborně zvládnutá muzika, kluci hrajou co se od nich čeká, a hrajou to dobře. Jo, dobře – ale nemá to ty gule. Do toho texty, jejichž autora bych tipnul nejvejš na čtrnáct. .. Nedávno jsem přemejšlel co je podle mě opravdovýmu tvůrčímu duchovi potřeba. Myslim že dvě věci – první je výdrž potřebná k alespoň slušnýmu zvládnutí řemeslný části profese, a k setrvání u ní. Druhej je osobitej pohled na svět – dost jedinečnej na to, aby jiným přišel zajímavej. Těm dvěma se normálně říká píle a talent, podle mě hodně matoucí slova. Talent je naprosto mystickej pojem, padající odnikud jako mana nebeská. Píle je jenom souhlasný zařazení pro tvrdohlavost namířenou správným směrem.
Osobně jsem zcela přesvědčenej, že kluci z Iného Kafe postrádaj tu osobitost. Nic proti nim, takových kapel jsou spousty – a některý z nich poměrně vysoko. Sebe jsem optimisticky zařadil na opačný konec pole: osobitých pohledů by byla hromada, ale s výdrží jsem na tom bídně. Čímž se dostávam tam kde jsem začal. Ti kterým se nedostává polibků múz, neví jak začít. Začnou-li, vyprodukujou spíše spam. Ti z druhé škatulky (čili jako i já) maj spousty nápadů kterak začít, ale u toho taky často skončí.
Hořkej paradox. Tvůrčí mysl ze svý podstaty musí bejt originální, svobodná nekonvenční. Aby něco dokončila, potřebuje výdrž, disciplínu. Ty vlastnosti jsou od pohledu prakticky protikladný. Smůla. Nejspíš proto se těm, kteří maj obě říká géniové. Utěšuju se tim, že proto vymyslel člověk dělbu práce – a že se nakonec najde někdo šikovnej kdo nápady dotáhne dokonce. A tak zoufale to nechci bejt já :).
Ale co, ti méně šťastní umělci si v tvůrčí krizi třeba uřízli ucho, postřelili kamaráda, nebo šli pěšky do Itálie. Já jsem aspoň celkem neškodnej.
šuf : osm let zpoždění
Sameček se samičkou se pomalu přibližují a vzájemně druhého přesvědčují o svých genetických kvalitách. On předvádí mužné svalstvo a zlatý řetízky, ona staví na odiv své dokonale symetrické vnady zvýrazněné přesně podle tipů z časopisu …. Nebo …. On jí po nocích předčítá pod oknem poezii, ona předstírá nezájem, či dokonce spánek. I v rozumnější denní dobu s ním takřka nepromluví, neb testuje jeho vytrvalost, zakrývaje vlastní vnitřní muka. Zároveň ho však udržuje na dobré cestě tisícovkou nenápadných signálů. Vytrvale krouží kolem sebe, a udržují druhého v nejistotě. Je to náročná hra v níž oba předstírají že on je lovcem a ona obětí, i když ve skutečnosti …. Nebo …. O své přízni se budoucí milenci přesvědčují rafinovaně a nepřímo. S využitím všech dostupných moderních technologií si vyměňují spoustu zdánlivě nepodstatných informací, do nichž pečlivě ukrývají dvoj a trojsmysly, které jsou nezávazně nevinné a přitom tak jasně srozumitelné. Síla jejich vztahu graduje spolu s vyplýtvaným kreditem a časem, jejichž investice jest živoucím důkazem vzájemné náklonosti.
Tak, to byly tři různý pohledy, který vám měly nastínit, jak jsem v pubertě viděl namlouvací rituály, a proč jsem se odmítal jich účastnit. Namlouval jsem si, že takový věci jsou pod mou důstojnost, a co víc pod důstojnost mých vysněných dívek, nebo spíš dokonalých andělských mrch, který jsem v nich viděl. Pod mojí důstojnost to možná bylo, ale pravej důvod mé zdrženlivosti byl mnohem prostší. Byl jsem posranej. A vlastně do dneška trochu jsem. Síla pubertálního libida je jak vidno mnohdy přeceňována, ne každýho první lásky doženou k zoufalým krokům, a né každý tim pádem už ve čtrnácti zjistí, že to je vlastně celkem v pohodě.
A tak jsem spolu s takovou polovinou stejně starých chlapců trpěl. Slečnám jež jsem tajně miloval, jsem se v praxi spíš vyhýbal a namlouval si, že jsou sice pěkný, ale že jsou to děsný husy o který vlastně nestojim. To by se vidělo, jak bych o ně nestál, kdyby projevily špetku zájmu :). Šťastnější polovina chlapců si procházela prvníma (dozajista) úžasnýma zkušenostma, a my hovno. O tom období se nerado mluví, píše, a spousta lidí včetně mě se za něj tak trochu stydí. Jó, kouzlo vzpomínek 🙂
A pak se to zlomilo. .. Kecam. Nic se nezlomilo, i když na lepší časy se nám tak po sedmnáctým roce blýskat začlo. Mohla za to náhoda, kamarád alkohol, nebo prostě jenom globální oteplování vztahů s holkama který tehdy tak nějak nastávalo všude kolem. Já počal ztrácet iluze o svojí důstojnosti nebo holky přestaly bejt takový husy? Kdo ví? Ale oukej, spolu s ostatními opozdilci (se ví že každej zvlášť) jsme taky získali nějaký ty prima nezapomenutelný zážitky, a bylo dobře.
Mimochodem, všechny holky co jsem kdy pořádně poznal se nakonec ukázaly bejt mnohem komplikovanější a tudíž zajímavější, než se zdálo na první pohled. Neni úplně jistý, zda jsem se prostě díky štěstí či podvědomým volbám vždycky nachomejtl k těm správnejm, nebo je prostě na světě míň hus než se od oka zdá. Každopádně je to dobrý.
A teď už hurá do přítomnosti!
No asi před tejdnem jsem totiž velmi opožděně překonal velký životní milník, a prvně v životě pozval dívku na rande. Děsně sympatickou! Chodíme spolu na jeden seminář. Teď už vím že se jmenuje Tara, je z Kanady a že je vdaná. To se mi ten milník teda vyved.
Jo, jen se smějte artyčokové. Je mi pouhých 23 let, a už takovej významnej krok jsem dokázal udělat. A kupodivu docela v pohodě. Prostě nikdy dřív na to nebyla příležitost, nebyla správná dívka, a hlavně nebyl morál. A teď byl. Leč mé dlouhé čekání se mi vymstilo. Než jsem našel odvahu žádat dívky o schůzku, ony se začly vdávat. No to mně poser, a to hádam s časem bude ještě horší.
Teda, měl to bejt článek jenom vo tom, ale co bych psal víc. Syrová realita týhle historky myslim stačí. Co se týče svádění dívek ze mě jak vidno žádný moudro nevypadne, ba ani nemůže. Konec.
Epilog:
Mým novým heslem je: "Když se to nehejbe, pořádně do toho šťouchni." V tomto duchu nyní sám sebe vychovávám k větší průraznosti, zdaleka nejen co se dívek týče. Jde to ztuha, zvyk je železná košile. Ale aspoň se něco děje, takže je to fajn :). I když je vdaná.
šuf : zní to jako dobrej nápad, ale..
Spíš si nůžtičkama na náplast, co najdete v lékárničce, sami vlasy stříhat nezkoušejte. Ne že bych byl nějak zvlášť znechucen výsledným účesem, spíš náročný průběh toho pižlacího procesu mi pokazil idealistickou představu "šmik, a je to".
šuf : Austrálie je veliká
Vážení přátelé, ano. Je tomu tak a kdo jste to nevěděli, tak teď už to víte. A proč to sem jako píšu, ptají se ti, kteří i dřív věděli, že ten hnědej flek na tý modrý půlce glóbusu neni až tak malej. Ha? No a že jsem v rozverný náladě, tak těm šťouralům hnedle vodpovim. Milí zeměpisci, já tak decentně naznačuji, že nejen že se během onoho půlroku vezdejšího nepojedu kouknout na Zéland, já dokonce nejspíš nestihnu vomrknout ani tu levou půlku Austrálie. A víte vy proč, sezamoví chlebíčkové moji? Furt, ne? Tak si ten nadpis přečtěte ještě jednou 🙂
No zkrátka, po dnešním výletě jsem nabyl dojmu, že za ten půlrok nestihnu pořádně prozkoumat ani Sydney a blízký okolí. Skočil jsem totiž ráno na bus, a během půl hodinky jsem byl v naprosto neznámý krajině, zas úplně jiný než co jsem tu doteď viděl. Jak Alenka v říši divů to tady mam, a to jsem zatim viděl celkem nicotnou část státu New South Wales, což je vod voka sotva osmina celý Austrálie.
Naproti tomu… (angličan by napsal 'Meanwhile…')
Je konec místních dvoutýdenních prázdnin, a houfy Američanů se vracej do univerzitní vesničky, s očima navrch hlavy si povídaj kam až jeli, a kde všude se podívali. Představuju si jak v duchu zapichujou vlaječky do mapy, a zaškrtávaj si co dalšího už na světě viděli. Tak vám nevim. Zéland už maj prej za minulej tejden hotovej, teď si říkam že by mohli sjet ještě třeba Sumatru a Jávu, to je taky za rohem – a na to důležitý jim tam postačí tři dny. Až jim bude třicet, hrdě se podívají na svůj glóbus pokrytý beze zbytku vlaječkama….a co vlastně budou dělat pak? To to jako vezmou odznova? Nebo odkážou hmotné statky spolku na ochranu domácích zvířat, a odeberou se do kláštera rozjímat o vyšších pravdách, protože už přece viděli "celej svět" a nějak je to neuspokojilo?
..Jo uznávam, tyhle děcka jsou trochu moc snadnej cíl pro uštěpačný poznámky. Tak už jenom poslední – Ryan mi ukazoval fotku nějaký cesty v džungli, a říkal mi že na takový místo by se jednou rád podíval. Opáčil jsem, že úplně stejný místo je asi kilometr odsud, stačí podejít dálnici a zabřednout do Lane Cove parku (park tu fakt znamená něco trochu jinýho :), kudy chodívam celkem rád. Bejvá tam celkem prázdno. Njn, tam se vlaječky asi nezapichujou.
Ale zpátky (Meanwhile končí).
Cestovatelé popisujou často svuj motor jako neutuchající touhu zjistit co je za dalším kopcem, nebo za zatáčkou cesty. Jo, tu taky znam. Na sobě mam vypozorovaný, že mě přechází nejdýl po deseti dnech cestování. Život on the road počíná ztrácet svoje kouzlo, a člověku začinaj opravdu chybět věci. Nejenom sprcha, internet a opravdický jídlo (ty chybí konec konců už první den), zlomovej je až bod když se začne hromadit činorodej elán a stesk po rozmanitý společnosti – dvě věci který si na cestě nevybijete. Tupá jednoduchost života cestovatelova je krásná do romantickejch představ a na několikadenní čundry, jakmile se z ní ale stane každodenní chleba, tak její elegance vyprchá.
Poslední zkoušku mam 27.6., plán na zbytek pobytu zde zní: cestovat (blíže nespecifikováno). Letenku mám na půli srpna, ale asi jste už pochopili, že na měsíc a půl strávený s batohem mezi klokanama to nevidim. Otázka, která se mi dere na povrch zní: přebookovat letenku? A jestli jo, tak na kdy? Nic proti sólo cestování – jako duševní očistu a cestu k zážitkům jaký v grupě nikdy nepotkáte ho každýmu vřele doporučuju. Ale po relativně osamělým semestru tady to na dalších šest týdnů rozjímání s kamarádem batohem nevidim. Ano vážení přátelé, stýská se mi po vás, mimo to taky po rodné hroudě a po takových věcech jaký by mě ve snu nenapadly. Vidim to teď tak, že na počátku srpna budu mnohem radši kroužit s kosmikem po českých luzích, festivalech a užívat léta, to vše spíš než usínat při západu slunce v tropických severních teritoriích.
Jsem blbej? Místo abych využil příležitosti a pořádně to tu všechno prozkoumal tak zaklapnu kufry a pojedu domů? Asi jo. Věřim že tam čekaj lepší zážitky. Tohle léto totiž bude neskutečná kosmo párty! A takový zážitky si nekoupíte ani doma, natož pak v austrálii. Jasný, zbývá tu ještě pár měsíců a stát se může letos – uvnitř mé hlavy, či někde mimo ní dojde ke zvratu a všechno bude zase hlavou dolů! Pokud se tak nestane, čekejte mne časně pučmeloudi 🙂
šuf : významné dny
Dneska je pátýho května, což je velmi důležitej den – moje ulice má narozeniny. Bohužel, ne každý narozeniny se tak pěkně ohlásí – že se člověk podívá na datum a ví. Prostě, kdo si to má furt pamatovat. No a tak jsem se rozhodl, věci zjednodušit – budu lidem přát po kvartálech. Třeba :
Milý Jaromíre, tady koukam že máš v tomhle čtvrtletí narozeniny. Tak to já ti k nim přeju dvě čokoládový tatranky.
S vřelým pozdravem tvůj Jirka Skuhrovec
Tak mi koukejte nahlásit, do jakýho čtvrtletí patříte. Rozkouskujeme se podle slunovratů a rovnodenností na Jarňáky, Letňáky, Podzemce, a Zmrzlíky. A obnovíme tudíž pohanský svátky slunovratu, jenom jim budem říkat narozeniny.
šuf : Sahula neni úplně hotovej!
František Sahula nedávno umřel – zbytečně a tragicky kvůli pár ožralým hovadům. Ale umřel taky jak se na ikonu českého alcoholic-rocku sluší: nad ránem, zpitej cestou z hospody. Viděl jsem toho člověka dvakrát v životě, přečetl od něj jednu knížku a nikdy s nim nemluvil. Přesto o něm teď píšu, stejně jako o něm píše banda novinářů co nejspíš četli o jednu knížku míň než já, a s osobníma setkáníma jsou na tom podobně.
Lidi, s kterýma jsem nikdy nemluvil, umřou každou vteřinu asi tak čtyři. Nevěřim na nic, tak z toho nejsem ani nadšenej ani nešťastnej, a necítim potřebu pro ně truchlit. Přesto zrovna v tomhle případě jsem z jakýchsi okultních pohnutek musel otevřít okno a zahrát univerzitní vesničce Sovy v Mazutu. Proč? O tom je tenhle článek. Nepochybně jsem byl v okolí jedinej kdo rozuměl slovům, a kdo věděl že v tomto případě nejde o řvaní opilýho blba, ale o velmi veselý umíráček. Podobných umíráčků mu dozajista po světě světě zaznělo víc a v různých podobách. Stránky Sahuly i Tří Sester teď nejspíš praskaji ve švech. Cynik, realista i reklamní agentura jsou zajedno: neni lepší propagace pro dílo umělcovo, než když umělec umře.
A sláva nehynoucí je tu. Nejspíš se Sahulovi díky ní v rakvi neleží pohodlnějc. To je pochopitelný, sláva nehynoucí je totiž kurva prodejná a vlastně s jeho osobou má málo co do činění. Stíny na duši nebo Nebarevnej svět jsou prima písničky, nic však nemění na tom že Sahula mohl bejt klidně pěknej vůl.
Nevim jestli byl, a rád se opájim představou že ne, že jeho písničky a život maj hlubší smysl. Tomu opájení se říká kultura. Chraplavý hlas a příjemný kytarovky, to je jediný co z toho chlapa znam. Prej taky děsně rád fotil, vochomejtal se kolem divadla a spoustu dalších věcí, kdo ví? Já ne. A přesto tu řvu na vesničku že "Ten strom plakal!".
Člověk-Kulturní ikona má dvě osobnosti – soukromou a veřejnou. Soukromá umřela, a pro jeho okolí je to tragédie. Veřejná je slavnější a živější než kdy předtim. My co jsme znali jen toho veřejnýho Sahulu jsme rozpačitý. Už nebudou nový sovy, nebudou živý koncerty. Umřel kousek naší kultury. Opravdu umřel? Za poslední dny jsem slyšel víc Sahulovo písniček než za předchozí rok. A nejenom já. Proto Sahula neni úplně hotovej.
Ne, nechci nikomu cpát že "Sahula žije dál v nás". V mě ne, já toho chlapa neznal. A myslíte že by ho to zajímalo? Jeho veřejnou osobnost těžko. Ikona Alcoholic Rocku kráčí pro jasně vytyčené dráze: nejdřív sex, chlast a rokenrol pak už jenom chlast,chlast a rokenrol a nakonec chlast,chlast a alkohol. Žádný místo na ohlížení se zpátky ani dopředu. Život je krátkej a jinej nebude. To dává jejich muzice šťávu, a koncertům atmosféru.
A tak se kulturně opájim Sahulovou veřejnou osobností, tou jedinou kterou znam, a říkam si že žil tady a teď (nebo spíš tehdy a tam…no prostě pro přítomnost). Muziku dělal proto že ho bavila, a ne pro slávu nehynoucí. Když slyšel opilce cestou z hospody řvát že sovy v mazutu houkaj, zahřálo ho to u srdéčka, ale ne natolik, aby zaplatil útratu a šel taky spát, nebo cvičit na kytaru. A dál? Že byl ten chlap úplně jinej, než si ho představuju? Nejspíš. Ten už je pro mě hotovej. Prostě jeden z těch čtyř lidí za sekundu. Ale o tom pánovi vlastně ani noviny ani já nepíšem.
Tak proč sovy pro vesničku? Kromě cizío člověka nám umřela taky kulturní ikona. Tvoreček kterej skutečnýho Františka živil, bavil ho a byl možná jednou malou částí jeho já. Tou částí kterou jsem znal, měl jí rád, a který je mi jí líto – protože byla součástí mojeho světa. (Teď nemluví ekonom co hledá za všim egoistu. Může mi být třeba líto spousty ostatních, co ho kvůli tý jedný pitomý rvačce nikdy neuslyšej hrát..) Když umře cizí herec, možná se to ani nedozvíte, bude vám jen líto vaší oblíbený seriálový postavy, která umřela s ním. Možná mu byla podobná, možná vůbec.
…a teď odjinud…
Hérostratos byl nejspíš naprosto řadovej venkovskej jouda. A tak šel a zapálil div světa – Artemidin chrám, aby získal nesmrtelnou slávu. A vida, povedlo se. I po 2000 letech je znám jako "ten blbec co zapálil Artemidin chrám". Ale když umřel, nejspíš to vzbudilo stejně povyku a slz, jako když umřel kdokoliv jinej.
Tak. Oba zanechali na tváři světa stopu. "They made the difference", jak říkaj američani. Ta stopa se jich přímo nějak moc netýká, to spíš nás, co se dneska díváme na svět. Možná se na ně časem zapomene možná ne. Vlastně je úplně jedno jestli to byli volové. Písničky jsou napsaný a chrám spálenej. A co oni soudí o svým odkazu? Co to vlastně umřelo za chlapa? To už dneska nikdo netuší.
P.S. Svět neni nebarevnej.