U každýho dobrýho filmu se člověk během dvou hodin stihne pořádně zasmát, nadchnout, zastydět, znechutit a zamilovat. Úžasný, jak to s náma režiséři umí. Člověk jenom sedí, kouká, a během chvíle ze sebe vypustí nahromaděné cosi. Tomu cosi teď budu pro nedostatek lepších termínů říkat emoce, tak jak to dělá ono přiblblý a zároveň geniální heslo, který jsem si zvolil za nadpis. Vyvolává ve mě groteskní představu: šest miliard lidských mravenců, feťáků obývajících tento svět, čekajících na svou další "dávku&quot emocí;. Když ji nedostanou, bude zle. Jak pravil jeden románový náčelník šošonů: Indián, který ztratí svou medicinu se stává nebezpečným zvířetem. Má představa je komická a trochu trpká zároveň, protože tušíme že na ní může bejt kousek pravdy.

Už dřív jsem tady psal, jak naše úžasná (míněno čestně, bez většího sarkasmu) civilizace stojí na koncentrátech. Půvabná myšlenka to tehdy byla, přinejmenším jeden důležitej koncentrát jsem ale tehdá zapomněl zmínit, což dneska napravuju. Proč koncentrát? Vždyť ty filmy jsou jako ten pomerančovej džus. Kdesi daleko se ve velkým vyrobí, pak se zhutní, přivezou se k nám do Čech, připraví se co nejlépe k chuti místního pijana a jemu se následně servírují. Spotřebovat je může každý sám, kdy a kde se mu zachce, nezávisle na třetích osobách, denní době a rozmarech přírody. Ještě píšu o džusu, nebo už o filmech? Kdo ví.

Každá metafóra má mít svý meze, takže teď už jenom o filmech a emocích. Svou dávku si dneska může dát každej – zcela nezávisle a individuálně jak jsem psal, navíc ještě aniž by tím komu ublížil, koho nadchnul, znechutil a nebo koho rozesmál. Vidíte, od nadpisu jsme zatim o moc dál nepokročili, já mam pocit že jsem objevil ameriku a přitom to co píšu všichni už dávno víte. Víte? Když už nic jinýho, tak vám snad nabídnu aspoň osobitej úhel pohledu. Jednou z point tohohle článku sice mělo být, jak jsme si všichni krásně podobní, a jak nás proto dokážou skoro všechny opít tim samým rohlíkem….ale přes všechnu naši podobnost tajně doufám že můj pohled stále ještě osobitý je. A když ne, tak se taky hovno děje. Byl jsem globalizován :).

Ale zpět k průmyslu na emoce. K čemu nám ty jejich koncentráty (čili nejen filmy) jsou? Mam takovou teorii, k tý se dostanu ale začnu velmi krátkou historkou o tom, jak mě ta teorie napadla. Takže: Koukal jsem na film, a kupodivu jsem se během něj zasmál, nadchnul, znechutil zastyděl a zamiloval. Po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že za posledních pět dnů skutečnýho života jsem neprožil zdaleka tolik emocí, jako během posledních dvou hodin. To mě vedlo k zamyšlení jež vyústilo v teorii tuto: člověk s minimem emocí je v dnešních časech ideálním prototypem vhodným k přežití. Naučili jsme se velkou většinu emocí přes den potlačovat. Například jedu-li tramvají, jen zřídkakdy si připouštim že osoby kolem mě jsou lidi. Nějakou empatii mam vypnutou prakticky nonstop, schovanou tak leda pro pár blízkých lidí. To neni cynismus nebo bezcitnost, to je praktický opatření abych se nezbláznil – který má do určitý míry zabudovaný každej z nás.

Stejně jako sedavý způsob moderního života nás sem tam nutí si intenzivně zasportovat – v krátkém čase vybít co největší přebytek energie, podobně uzavřený život mezi desetitisíci dalších vede k rychlovybíjení emocí držených většinu času pod pokličkou. Netvrdim že je to špatný, ani dobrý. Naše mozky jsou pořád ještě přivyklý bydlení v jeskyni s kmenem čítajícím pár rodin. Nějak se s tou civilizací co nám tu vyrostla musíme vypořádat. A jestli nám s tim tělocvičny a multikina pomůžou, tak fajn.

Poučení pro vás? Žádný. Poučení pro mě plyne z otázky jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Začali jsme se dřív uzavírat davům okolo a pak až přišla potřeba románů, bulváru a mýdlových oper a nebo naopak koncentráty pomalu vytlačily přirozenej (leč řídkej) zdroj emocí – mezilidský vztahy? Nebudu tu šaškovat s tradičníma hodnotama, lamentování kam ten svět spěje neni muj obor. Ještě bych vás znechutil. Jinak taky počítám že jsem timhle textem nikoho moc nenadchnul, nezahanbil, někdo se možná zasmál, ale nikdo se nejpíš nezamiloval. Fajn, to překousnu. Zítra začínám znovuobjevovat alternativní emoční paliva.

P.S. V článku nehraju na city, takže ho nemá cenu číst.

P.P.S. Pozdě!

Učím se, učím. Šestej den v řadě. Neni už co uklízet, co sníst, vypít a Zoufalý manželky jsem dokoukal už dávno. A ten sajrajt už zase odmítá lézt do hlavy že chce pauzu. Zkouška je zejtra ráno, potřeboval bych tak ještě pět dní v knihách. Co naplat, neni nic horšího než frustrovanej student, jde se ven. Tam číhá čerstvej vzduch, náledí, zloději kapesní a vltava. Rozhodl jsem se k vyčůrání do Vltavy, což je pěknej cíl výletu, ne?

Du tam, čůram. Hotovo, dobrý, přece nepudu hned zpátky. Hoteloparníky na mě blikaj nocí z druhýho břehu, což je nic moc, ale mezi mnou a nima teče jak olej černá vltava. Ta je super, teče pomalu a neplavou v ní žádný diferenciální rovnice. Jenom labutě, ty sice taky nemam rád, ale ve srovnání s těma rovnicema to vyhrávaj na celý čáře. Tudíž volim místo návratu cestu po nábřeží. Je tu takový to snížený kde neni ani noha (až na moje a labutí), jenom pár lodí, laviček náledí a ani jeden zloděj kapesní.

Vlezl jsem do pontonu co slouží jako obří nástupní můstek pro tůristický parníky. Uvnitř je dutej (kupodivu) a nachází se tam prázdná basa na flašky, kus igelitu, rozcupovanej molitan a teď taky já. Možná tam někdy bydlel nějakej houmles, já mam strašnou chuť aby teď bylo léto a já tu s někym mohl pít krabicový víno. Jenže nemam léto, víno a mimo mě tu neni ani ten zloděj kapesní natož pak někdo s kym bych chtěl pít víno.

Odcházím a pamatuju si kudy se leze do podpalubí (je tam z boku odklápěcí dekl). Cestou dál kolem vltavy zjišťuju, že tu kromě mě noha je, teda přesněji řečeno čtyři. Stojí ve výklenku do nábřežní zdi v totální tmě a kouří cigára. Zjevně pozorovali/y celé mé vloupání do pontonu. Snad to nebylo jejich bydliště. Krabicák neměli a beztak se za chvíli musim učit.

Tak jdu teda dál a najednou lezu přes plot na železniční násep a u kolejí nacházim opuštěnou stanici. Jen tak se tu válí, a v ní se válí uhlí, pár odpadků a kusy opadlý ze zdi. Je to velmi smutná stanice, ale taky je to taková klidná oáza vprostřed prahy 2, mého bydliště. To už máme dneska druhou takovou co jsem objevil, a pak že velkoměsto je opruz. Ale stejně jsou na něm nejzajímavější ty místa, kam se nechodí, kde se nebydlí a kde nejspíš žijí lvi, poněvadž na mapách se taky moc nezakreslujou.

Padne na vás taková supr nálada, když se vyšvihnete od taxíků a nonstopů co jsou všude kolem, tady na severní hranici nuslí (a jestli si myslíte, že se vltava a nusle normálně píšou s velkým písmenem, tak to si klidně myslete). Najednou je tu úplně němá budova ve který ani přes den nebzučí flešovky sekretářek, sem zajde tak maximálně jednou za čas sprejer, něco namaluje a pak si řekne že to je škoda spreje bo to stejně nikdo neuvidí. A má skoro pravdu. Ani hovna od psů tu nejsou, tak je to opuštěný místo. Jó, takovýhle oázy velkoměsta nemít tak jsou to jenom černý díry, který do sebe vtahujou spousty lidský hmoty a odmítaj jí pustit ven.

A pak jsem šel zpátky a napsal tuhle historku bez pointy, bo k učení už vůle došla. Byl to totiž výlet, kterej na mě udělal dojem. DOJEM. Namítněte si, že po šesti dnech učení v místnosti 2×3 metry by na mě udělal DOJEM i výlet do druhýho patra koleje. Ale tohle byl jinej dojem, tenhle si budu mooc pamatovat. Jenže popsat to nejde, takže co tady plácám písmenkama. Prostě bych se z fleku odstěhoval na vrchol hory. Nějaký vysoký, co tam nelítá verbež nejezdí taxíky a nevyleze tam ani zloděj kapesní. Tam by se mi líbilo. A jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek sem na blog nepatří, a že je svým stylem levnej plagiát nějakýho beatníka, tak si to myslete. Možná se jednou potkáme na vrcholu hory. zatim čau

Ahoj, jmenuju se Jirka, je mi 23 let a stále se mi nepodařilo objevit smysl života. To zní dost pateticky, ne? Ta otázka mě trápí asi tak od ranný puberty. Dneska se tak nějak obecně předpokládá, že spolu s koncem puberty ta otázka člověku strašit v hlavě přestane. V mým případě nepřestala. Co mě neuvěřitelně zaráží je fakt, jak nepodstatná se ta otázka zdá být pro ostatní. Nikdo se skutečně nezamýšlí nad tim co opravdu chce, jakej má vztah ke světu, co ho vlastně vnitřně pohání a kam. Vždyť to je úplně ta nejpodstatnější věc, kterou by si člověk za těch sedmdesát let jemu svěřených měl vyjasnit!

Dělá to? Chci říct – vlastně jsou dvě možnosti: buď se ostatním během puberty na rozdíl ode mě podařilo si svuj osobní smysl života najít, a nebo se naučili jak se takovýma otázkama vůbec netrápit. V tom prvním případě jim závidim, v tom druhým ne. Muj pocit je ten, že velká většina lidí patří spíš do druhý škatulky. Můžu se mýlit, třeba je to tak, že každý sice nějaký svůj vnitřní cíl má, s ostatními o něm však nemluví, protože jde o něco co jen těžko vyjádřit slovy a větami. A i když se to zhruba podaří, zjistíte, že vás ostatní chápou jen napůl. Tak proč se snažit? Proč psát a mluvit o nějakým smyslu života, když se zdá být zhola nemožný sdělit i ty největší banality z vaší hlavy? Záměrně používam neobratný sousloví "smysl života" – každej kdo ho vidíme už napůl automaticky otáčíme oči v sloup s tím že text před náma bude nudnej, dlouhej a nejasně mlhavej, jak delfská věštba. Moje odpověď lidem z první škatulky, který si myslí právě tohle, je následující: ne. Přijde mi smutný rezignovat na sdělování něčeho tak důležitýho ostatním. Souhlasim, že jde o něco ohromně obtížnýho – nejdřív smysla uvnitř hlavy najít a uchopit, a pak ho ještě někomu sdělovat. Přesto je to věc kterou bychom se měli snažit dělat – pro naše vlastní dobro, protože jak jsem psal: smysl života JE to nejpodstatnější co v životě člověk má. Minulá věta je tak očividná pravda, až to bolí, přesto se mi zdá že si jí málokdo uvědomuje.

Lidi z druhý škatulky asi chápu ještě mnohem míň než z tý první. Jejich filosofii si představuju jako něco ve stylu: nemá cenu řešit co zejtra, žiju tady a teď, a to ostatní nějak vyplyne. Smysl života je hovadina, prostě budu dělat co mi zrovna sedí a to je celý, mudrovat o tom dál je plejtvání časem. Myslim si, že takhle to má velká většina lidí, a myslim si že jsou hloupí. Sorry za upřímnost. Vymyslel jsem pro ně název padělatelé spokojenosti – protože nevěřim že někdo, jakkoliv ode mě odlišnej, může bejt timhle stylem dlouhodobě šťastnej – jakkoli to sobě i o sobě tvrdí. Tuhle filosofii z druhý škatulky u mě reprezentuje heslo "ten most překročim až k němu dojdu". Můj vzkaz jejím fanouškům je následující: až vás překračování jednoho mostu za druhým omrzí (a ono se to stane), zkuste se podívat jestli všechny ty mosty vůbec vedou správným směrem.

Nejdřív zvolím směr a PAK teprve vykročim. Když zjistím, že jdu špatně zastavim se. Tuhle logiku každej chápe když se prochází po lese, v životě ale zřejmě ne. Dívat se dopředu a přemýšlet o tom kterým směrem se vydat – to se nenosí. Život "jen pro ten dnešní den" vede podle mě k sebevraždám, depresím, a hlavně k planýmu hospodskýmu kecání – nadávání na svět ve kterým žiju. Nadáváním na svět kterej jsem si nevybral, kterej sám od sebe přišel a já chudák to teď musim přetrpět. Kdo nepřemejšlí kam jde, jen těžko dojde tam kam chce.

Teď bych měl asi skončit nějak tradičně – všechno co jsem napsal trochu zlehčit, ať se tomu společně zasmějeme. To neudělam – myslete si, že jsem na hlavu ale všechno co jsem psal myslim naprosto vážně, rozhodování o smyslu života považuju za to v životě nejdůležitější. Ještě pro úplnost – když píšu smysl života, mam na mysli osobní cíle, ideály. Důvod, proč by člověk neměl tady a teď spolykat na místě třicet prášků na spaní. Důvod proč je život pro nás lepší než nicota. Jakej je ten váš?

Je asi ode mě hloupý tvrdit spokojeným lidem, že nejsou spokojený a snažit se jim nutit svůj pohled na svět. Co byste nechtěli. Jmenuju se Jirka, je mi 23 let a z nějakýho důvodu si myslim že vim víc než oni. A přitom nevim nic. Vždyť jsem to já a ne oni, kdo tu má problém, neni si jistej co v životě chce a sere ho to. Rozum je dar i prokletí – věřim že samotnej fakt že o takových věcech přemejšim mě posunuje dál, pomáhá mi si líp uvědomit co vlastně od života chci. Věřim a pochybuju. Dubito, ergo cogito, ergo sum.

A máme tu další hudební okénko. Pod příslibem velmi temného zážitku, vydal jsem se s Katkou v sobotu na black metal. Né že bych už na karlovarsku pár hodně tvrdých kapel neviděl – ale tohle mělo být něco jinýho. U nás jde i u nejvíc HC kapel o pohodový kluky v triku, který si jen tak mezi pivama jdou vyblejt hlasivky na mikrofon, přetrhat pár strun a vůbec nadělat spoustu kraválu. Vypustí prostě nějakej ten adrenalín a pak jdou třeba vyzvednout děti do školky.

Zjištění, že za hranicemi rodného karlovarského kraje existujou kapely, který takovou muziku berou fakt vážně, mě uvedlo v nadšení. Nevim jak vám milí čtenářové, ale mě přišla představa kapely, která se pomaluje černobílýma barvama (stejně tak její publikum) a jde na koncert zpívat výhradně o smrti, jezdcích apokalypsy, stokách a moru hustá. Někomu zvenčí (třeba mě) to celý zní jako popis komediálního čísla, ale ty kluci to myslej smrtelně vážně (což dělá tu komedii ještě zábavnější). Toť byla představa s kterou jsem se vydal do klubu Exit Chmelnice bych shlédl koncert kapel Heiden, Tisíc let od ráje a Stíny plamenů.

Právě jsem se rozhodl, že psát kulturní referáty neni ta pravá zábava (rozhodně o nic větší než je číst). Chtěl jsem napsat dva tři odstavce, do kterých vkusně zakomponuju pár perliček a postřehů. Kašlu na to vypíšu vám ty perličky, tři odstavce si domyslete.

Zpěvák skupiny Tisíc let od ráje si v průběhu jedný písničky odebíral krev. Taky slintal po pódiu, parketu a trochu i po publiku. Sliny doplňoval z petky, aby mu nevyschlo, což dovedně kamufloval předstíráním epileptického záchvatu zmítaje se po prknech, která normálně znamenají svět.

Lorda Vodochorda (zpěvákobasák hvězdy večera – Stínů plamenů) jsem potkal už před koncertem na hajzlu. Byl jsem zhnusen faktem že si myje ruce čekal jsem, že špínu miluje a v případě že jí chce dostat z těla, použije svůj mocný hlas a špína strachy uteče. Vodochord ale neni jeho pravý jméno, to zní lord Morbivod. Ještě předtim jsem koukal na youtube na jeho klip smrt v železe, takže jsem věděl co od tohoto hustodémona čekat. Vypadá jako Richard z IT crowd (upír co poslouchá Cradle of Filth), podle mě záměrně.

Zmalovaný Morbivod zazpíval pěkné písně, namátkou: o založení pražských kanalizací, o tom že česká města spojuje jedna velká stoka, v závěru pak megahit Zuřivý monolog Syna Poklopů. Aplaudoval jsem mocně. Mocněji aplaudoval fanoušek vyzbrojený sluchátky ala traktorista a zvonem na čištění odpadů. Další fanoušci volali: "ste málo zlý!"

Jo představoval jsem si je zlejší, ale prej občas i sou. Tak to musim vidět. jedna hláška na závěr: další věc se menuje KOMA!

Dnes ráno jsem vstal a zjistil, že mi došla gumička do vlasů (ano měl jsem jedinou). To zamrzí, neb chodit prostovlasý se dnes nesluší, a hlavně vám furt lezou vlasu do obličeje, do pusy a tak. Cestou do práce jsem tedy zašel do DM (což byla sama o sobě velká oběť – nidky se v tom krámu necítim úplně dobře, stejně tak ani dnes, kdy z deseti přítomných zákazníků jsem byl jediný mužského pohlaví..).

Postupoval jsem analogicky, jako při nákupu těstovin – našel jsem ty nejlevnější gumičky a koupil je. Nutno poznamenat, že šlo o vůbec první nákup gumiček v mém životě – až dosud jsem kradl gumičky sestrám, dostával od četných obdivovatelek a nacházel je na neobvyklých místech (nekecam). No prostě – těch nejlevnějších gumiček bylo v balení pět a stály padesát korun. Asi si založim gumárnu, to musí děsně sypat. Nebo spíš gumičkárnu.

Ale vážně: ty gumičky co teď mam jsou nejspíš značkový. Celý černý, s kovovou svorkou – dozajista stříbrnou. Nebojim se v nich jít ani do nejvyšší společnosti. Navíc jsou trvanlivý, bo jsou z pravý arabský gumy (z vopravdickejch arabů!!).

Říká se že člověk sní za život ve spánku asi osm pavouků. Taky se říká že jich sní asi 63. A prej taky 8 do roka. A taky 3 kila za život. A tady, tady a tady se píše, že to je všechno totální kravina.

Ať je to jak chce, lidová slovesnost jednadvacátýho století, je mocná. Lidé dnes míň makaj a víc kecaj, takže se podobný infromace šíří rychlostí blesku po celým světě. Tuhle údajně vypustili v nějaký lokální americký TV show – a vidíte, dneska si o tom povídal i pokrejvači v Dejvicích na střeše. Vrabci ne, ty si podobný voloviny nakukat nenechaj.

Kdo viděl Vrtěti psem (To wag the dog) ví, že nejlepší způsob jak rozšířit lež je ji veřejně popřít. To dělaj výše zmíněný zdroje a dělam to i já. Nepochybuju že co nevidět se to rozkřikne i mezi eskymákama, který sice pavouka nejspíš v životě neviděli ale přesto okamžitě začnou ve strachu před nima ucpávat svý iglů. Ze stejných důvodů z jakých se onehdá přestali bavit s tučňákama po epidemii ptačí chřipky.

Za časů, který my, euromládež, rozhodně nepamatujeme se pánům rodičům vykalo. Můžu si tu zaspekulovat zda šlo o projev úcty, a uznání jejich přirozený autority, nebo o holou formalitu vynucenou řemenem, ale koho to zajímá. Tehdy se prostě vykalo, mykalo, onkalo, onikalo (a makalo). Náš národ tomu byl nejspíše uvyknutý, a nepochybuju, že když si pán pořídil psa, oslovoval jej prvních pár týdnů plurálem, než se tak nějak lépe poznali. Byl byste tak laskav a posadil se u nás, žeryku?

Myslim že nejsem staromilec (i když kdo jinej než staromilec ještě dneska používá slovo "staromilec", he?). Ale povim vám, že i do mě ta vykací tendence tak nějak prosákla. Napříč celým dvacátým stoletím.

Nedávno jsem se nastěhoval na kolej a začal pracovat u McKinsey. Zažil jsem dvojí šok, asi jako když vás hodí do dvou studených bazénů zároveň. To proto že obě zdánlivě nesouvisející instituce mají jednu společnou vlastnost: všichni se tam zdraví pozdravem ahoj a tykají si. Čestnou výjimku tvoří pan vrátný na hlávkovce, kterýmu je přes šedesát a důsledně mi vyká (i když mé "vrostlé" společenské konvence říkají, že ten by zrovna vůbec neměl).

Abyste mě nepochopili špatně – rozhodně mi nevadí, že mi někdo tyká, ba právě naopak. Necítím se ještě natolik důstojnou osobou abych byl oslovován nikoliv jako jeden jirka skuhrovec, nýbrž jako mnoho jirků skuhrovců což, uznejte je samo o sobě představa děsivá. Ale zpět – co mi vadí není tykání jiných, ale to že musim tykat já jim.

McKinsey je firma plná mladých úspěšných lidí jejichž práce podle mě spočívá v přípravě powerpointových prezentací. Nechci vůbec snižovat jejich zásluhy, jsou v tom skutečně dobrý a měsíčně odpracujou hodin o půlku víc než pilnej ukrajinec. Píšu to jenom proto, abyste si představili ten typ lidí. Oni maj podle mě místo pyžama druhý sako, jenom si na spaní trochu povolej kravatu.

No a těchto úspěšných mladých lidí za den v práci potkám dejme tomu dvacet který jsem v životě neviděl – a všichni mě vesele zdraví "Ahoj!". Odpovídám na ty bodré námořnické pozdravy úplně nenámořnicky. Zdráhavým mumláním, asi jako když má prvňáček paní učitelce vysvětlit kdo rozbil to okno.

Ve firmě je to součást firemního "koudu", tedy se všichni vítáme tak trochu na povel. Přesto je zjevné, že dlouhodobějším zaměstnancům už celá věc bez problémů přešla do krve, bojácní lidé mého typu buď odešli či svou nesmělost rozpustili v powerpointové eufórii a koudu. Kdo ví, možná to jednou potká i mě. Ahoj cizí světe!

Dneska ráno jsem se probudil a zjistil že je odpoledne. To člověka zmate. Zvlášť, je-li zvyklý na celkem pevný týdenní rytmus, přesně sešněrovaný všemožnými rozvrhy hodin, a rozpisy v práci. A víte vy co? Mam z toho radost. Né, že by měla nějakej rozumnej důvod, ale prostě tam je. A to značí, že když jsem si včera se Zbyškem a spol ožral držku, řval po ulicích a prošvihl den školy, tak jsem udělal správnou věc.

A vidíte, byly by doby kdy bych se za tu samou akci neměl rád. Z pohledu některých minulých článků tady byste mohli dokonce říct, že si protiřečim. Něco napíšu a pak to popřu. A to byste mohli říct úplně oprávněně. A víte co si můžete.

Ne, nejsem rád za pružnost vlasních názorů. Naopak – mnohem radši bych bydlel ve světě, kde se vám vlastní pohledy na věc nedrolí pod nohama, a kde člověk ví že to, co ho baví dneska ho bude bavit i zejtra a za rok taky. Jenže v tomhle světě nikdo nežijem. Kdo na nějakým názoru nebo myšlence moc ulpí, zažije tim větší bolest až jí bude opouštět. To je pěkná teorie, co? Jenže nás lidi baví ulpívat. Nadchnout se pro něco (nebo někoho) – to je jádro pudla kterýmu říkáme život. Bez podobných eskapád, krátkých či dlouhých, bychom se prostě jenom narodili, podívali se jak se vystřídá sedmdesát sterilně stejných jar zim a podzimů, a pak natáhli bačkory. A to my ne.

Ulpíváme tuze rádi. Jak si v hlavě dávam dohromady větu za větou, zní celá ta teorie děsně depresivně: potácíme se mezi dvěma plotama. Nadchneme-li se pro něco, narazíme dřív nebo později do plotu. Nenadchneme se a bude nuda – neuděláme nic co by stálo za zapamatování a hlavně nic co by nás opravdu těšilo. Tak a takhle negativně to vůbec vyznít nemělo. Vidíte, člověk zvolí blbou metaforu a obrátí tak svoje cílový sdělení úplně naruby. Myslim si totiž, že ono potácení mezi plotama je moc zábavná činnost.

Kdo mě zná ví že rozhodně nejsem člověk bez zásad, kterej si mění pohledy na svět jak ponožky. Spíš naopak – kolikrát se až tvrdohlavě držim názorů který by rozumnej člověk dávno nechal plavat. A možná právě proto jsem v tomhle směru citlivější – a všímam si změn vlastních i cizích poměrně intenzivně. Lidi (ti co mění ty ponožky) kteří stihnou dráhu mezi plotama opsat párkrát do týdne asi mou teorii nepotřebujou. Teorii která ospravedlňuje (omlouvá?) změnu postojů. Že by jim (k spokojenosti) pomohlo podobný zamyšlení, a třeba i snížení frekvence nárazů do plotu si tvrdit netroufam – možná to maj v hlavě jenom jinak poštelovaný. Každopádně vakomyš bych jim nesvěřil (v této větě nehledejte myšlenku. chtěl jsem napsat že bych jim nesvěřil něco důležitýho, jenže všechno co mě napadlo znělo uhozeně. vakomyš? proč ne.)

Jak již je u mě tradicí, závěr shrnutí a ponaučení vynecham. Kdo se pročetl až sem, a obětoval něco své mozkové kapacity na přemýšlení o tom co jsem asi chtěl napsat mezi řádky, tak už si patrně něco našel. A kdo ne, tak má smůlu, jděte číst třeba (zde doplňte váš neoblíbený deník) – tam se celé sdělení článku většinou záludně ukrývá už v nadpisu :). Těm prvním děkuji za obětovaný čas, těm druhým ne protože žádnej čas neobětovali. Čas totiž my lidé měříme myšlenkama, ne vteřinama. Vidíte.. už přeskakuju svýma myšlenkama úplně jinam, je čas ukončit článek nebo z něj udělam totální slátaninu. končim. tři dva jedna teď.

Milá kapelo ZNC,

píšu vám abych vám dal nabídku jaká se odmítá. Vyhovíte-li mi, nebude vám to naprosto k ničemu, teda vyjma faktu že vás budu na věčné časy (což znamená přinejmenším rok) opěvovat. Takže o co jde:

Je to asi 16 hodin co mě univerzita karlova z řad svých studentů vyvolila, a věnovala mi roční stipendium na Macquarie University v Sydney. Ještě mi to tak nějak pořád nedochází a nevim co bych, jednim jsem si ale jist – rád bych na svůj blog (který se co nevidět stane deníkem novopečeného australana) dal coby výjezdní hymnu vaší písničku Austrálie.

Jsem váš velkej fanoušek, nikdy jsem si nekoupil žádný vaše CD (ale 6 kazet ve výprodeji to jo :), absolvoval jsem něco přes dvacet vašich koncertů a vůbec. No prostě bych byl moc rád, kdybyste mi dali laskavé svolení k uveřejnění tý písničky.

navždy váš

Jiřík Skuhrovec

Hola

K tomu nepotřebuješ souhlas. Písničky si žijou svůj vlastní život 🙂 Ale jestli je to pro tvý klidný svědomí, tak samozřejmě ano .-) A hezkej výlet k protinožcům 🙂

za ZNC Golda

Tak už nám zase řvou jeleni, žloutne listí a ve škole se zase přemnožili prváci. Ano, neklamné známky blížícího se podzimu. Pro nás, řadové členy studující inteligence to znamená návrat z velkých i malých cest do stresujícího prostředí vyžadující nemalé oběti. Mám na mysli vstávání před probuzením (nelze neocitovat geniálního Ing. Koubka: Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se po jedenáctý.), a usínání někde těsně předtim. A noční tramvaje pukaj ve švech.

Někdo přes den shání vědomosti, jinej prachy rozkutálený o prázdninách a největší nešťastníci ještě loví kredity. Ať tak či onak, dostávám pocit jako když někdo v mixéru zvaném svět prudce přidal otáčky. Číst neni kdy, spát neni kdy, a plánovací horizont spadl někam těsně nad hranici 24 hodin. Welcome in Prague! Život se ještě neredukuje na střídání světla a tmy ale náběh tam je. A proto si tady vlasně tak píšu tuhle ohranou filipiku, která zatim jako by vypadla z úst nějakýho nepřítele velkoměst, plastových příborů a konzumní společnosti vůbec.

Neni tomu tak – skutečně jsem se na ten mumraj těšil a přiznam se, že chvílema ho mam i docela rád. Aby bylo jasno, jde mi o to turbo životní tempo co dělá z Pražáků Pražáky (a kvůli kterýmu je zbytek republiky často nemá v lásce). Za průměrnej den najedete 10 km městskou dopravou, máte pár srazů, přednášek, zajdete na oběd, na pivko, pár dalších pochůzek po úřadech, knihovnách do toho nějaká práce či brigáda, koncert…a než se nadějete tejden v kýblu. Co jsi vlastně dneska dělal? Nic zvláštního, nepamatuju se. Pauza, víkend, výměna stran a jedem dál. Člověk který nemá brzd, zarazí se až o Vánoce.

Občasným čtenářům tohoto blogu je známo že jsem strávil kousek tohohle léta na vesnici. Ne u babičky, ani žádná zahraniční exotika. Prostě na vesnici, kde bydlej lidi, zkrátka ould skůl. Tam kolikrát člověk (a tak to tam má spousta lidí) za den udělá JEDNU věc. Otázku co vlastně dělal zodpoví snadno. Třeba i za dva dny. Nebojte, nebudu se lísat k nějakým tradičním hodnotám, a požadovat návrat moderního člověka k pluhu a volům.

Moderní západní civilizace stojí na koncentrátech. Přetváří všechny věci se kterýma člověk přijde do styku, i jeho životní styl samotnej. Tak aby všechno bylo malý, rychlý, levný a vůbec – prostě aby se vešlo co nejvíc lidí na akr a nezabili se přitom. Pomeranče do krabic, knížky do filmů, filmy na dývýdý a dývýdý na internet, adrenalin do koňských dávek předávaných v minimálním čase, dovolenou do tejdne, symfonie do dvouminutových šotů, krávu do hamburgru a sporty do upocenýho rychlýho vyhopsání pokud možno realizovatelnýho někde poblíž centra.

Ani proti jednomu z výše zmíněných nic nemam. Mohl jsem v onom výčtu zabrousit i do citlivějších (a komplikovanějších) oblastí mezilidských vztahů, vlastních ambicí a podobně, ale nebylo to potřeba. Chtěl jsem jenom naznačit co asi tou koncentrovaností života myslim. Je to totiž podle mě věc nesmírně důležitá, o to důležitější, že se vkrádá do každodenního běhu tak nějak snadno a přirozeně. Mnohem dál, než by člověk chtěl kdyby o tom skutečně přemýšlel. Jenže přemýšlení v módě neni, zvlášť ne tenhle typ přemýšlení.

Má teorie pro tento den (která by měla bejt jádrem tohohle článku) v kostce zní: je naprosto individuální záležitost, jak koncentrovanej život člověku vyhovuje. Můj názor je takovej, že velký většině by pomohlo zabrzdit. Jenže názor tý většiny je nejspíš jinej. Ekonomie, moje zamilovaná věda, stojí už dvěstě let na tvrzení že člověk sám je nejlepším soudcem toho co je pro něj dobrý. Jsem toho názoru, že to neni pravda, a dokonce že to neni pravda každým rokem o kousek víc. Nebudu nikoho nudit detailama (a že bych se dokázal rozepsat, jéje). Ono magické tempo života je věcí osobní volby pro některé, a podivnou míchanicí ve které se střídavě zrychluje a bourá pro ty ostatní.

Jak praví Petr Fiala: Lidé jsou spokojení, jak praví Funda: šufe, stejně jsem nejradši když kácim ty stromy. Loni touhle dobou jsem si říkal: dvě školy jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy(od stresu). Dneska si říkam dvě školy a práce jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy. Důležitý je přemejšlet o tom jestli si člověk svým tempem nedělá víc škody než užitku. Kdybych věděl loni co vím dnes, na druhou školu bych se asi zčerstva vysral, ale zapomeňme na kdyby. I negativní zážitek člověku může prospět – jinak bych tenhle článek těžko psal a nejspíš bych svět viděl pokřivenějšíma brejlema než ho vidim dneska.

Po prvním týdnu v Praze ležim doma s menší angínou bo co to je, čtu si (zcela nekoncentrovaný) knížky, popíjim čaj a dumam nad otázkou jak rychle se žije nejlíp šufánkovi. Mam toho na teď bedrech dost, unesl bych ještě víc. Zatim jsem spokojenej, že bych tentokrát nezapomněl zabrzdit včas až to bude potřeba? Budu se o to opravdu snažit. Jsem přinejmenším o krůček dál než ti kdo se slepě tlučou o mantinely. Aspoň si uvědomuju kde hledat problém 🙂

Ono se to snadno řekne zabrzdit. Všichni víme, že kolikrát je blízká budoucnost nalinkovaná, a ty linky jsou blízko sebe až běda. A v tom asi tkví ten problém. Předem se omlouvám všem které při příštím brždění zklamu, třeba poruším slovo – jednou k tomu asi dojde. Vždycky jsem tvrdil, že správnej student se pozná podle toho, že vycítí čas kdy končí prdel a blíží se moment zlomu kdy je nutno počít studovat, aby člověk nevypadnul ze školy, správnej umělec života asi umí vycítit něco podobnýho. Hm, to bude těžší oříšek. Čtenář nechť začne u sebe. Nejede mixér moc rychle, pomalu nebo tak něco? A kdo určuje rychlost otáček?