Navzdory populárním teoriím, že výměnný studenti jsou moc krásný na to aby chodili do školy tam docela docházim, a baví mě to. Jenže místní regule nedovolujou zapsat víc jak čtyři předměty za semestr, což je pro australana full load, jako že by mu to mělo zabrat 40 hodin studia tejdně. Nechci nijak vyvyšovat naše školství, jsem přesvědčenej že i někteří borci z jiných zemí zvládají ten počet hodin skrouhnout na polovinu nebo míň. Já též. Praktickým výsledkem je tzv týden naruby – dva dny škola, pět dní víkend.

Neposedný mladík mého ražení (bohužel?) nedokáže trávit takový množství času sledováním filmů (neobscénních!), válením po pláži, mezinárodní družbou, sledováním filmů (obscénních!), a vycházkami do přírody. Dokonce ani sprcha neni co bejvala. A tak ve zbylém volném čase vlčim (=nedokonavý vid slovesa zvlčiti znamenající, že mé mravy povolují, proces zvlčení však ještě není zcela u konce).

Moudro našich předků říká: ohejbej proutek dokud je mladej. O moudrech předků si jako mladej rebel myslim svý. Přesto však – co bych neohnul tohle starý moudro i s předkama, aby pasovalo na mojí situaci. To je rebelský, takže go!

No prostě, jednoho slunného odpoledne moje zodpovědná třetina (polovina to určitě neni, bo většinou je v menšině. přesto je to právě tahle třetina, a nikdo zvenčí, která má v posledních letech hlavní podíl na ohýbání proutku) bouchla do stolu a povidá: mladíku, bude se pracovat. Seš nadějnej intelektuál, a tak chytíš příležitost za pačesy a půjdeš makat. Rukama, to dá rozum, ať si rozšíříš obzory – dost že si byl kancelářská krysa v čechách. A že mé dvě nezodpovědné třetiny zrovna nezodpovědně obědvaly, návrh byl přijat a já počal shánět pracovní povolení. Pak to šlo ráz na ráz – australskej mobil, opalovací krém, bankovní konto. Dokonce jsem počal jíst jejich národní pomazánku vegemite, která je hnědá mazlavá, děsně smrdí a po prvním ochutnání byste si přáli aby chutnala jenom tak hrozně jak to po čuchu vypadalo. Pak jsem začal rozumět australským reklamám (že by ta magická pomazánka?)…a sehnal práci.

Bush regenerator! Zní to jako titul akčního hrdiny. Ano – budu zachraňovat buš před….já nevim před čim, ale rozhodně jí děsně pomůžu. Budu žít v harmonii s koalou i klokanem! Navíc dostanu místní minimální hodinovou mzdu, což je hafo peněz!

Aby bylo jasno, veškerou ekologii mam naprosto na háku. Vůbec netušim, co je tak asi potřeba regenerovat na porostu kterej tu zabírá stovky, možná tisíce čtverečních kilometrů, a nejeví žádný známky odumírání. Rád se podívam do toho jejich vyschlýho pralesa, plnýho balastu, křoví a pavouků, netušim však, proč by mi nějakej australan (kterej jaktěživ do buše nepáchne) dal celou minimální mzdu abych mu buš regeneroval. No, to je konec konců australanovo věc.

Přijímací pohovor:

Takže vy jste postgraduální student IT a ekonomie, umíte nějaký jazyky, normálně děláte webdesign, ale tady byste chtěl pracovat venku a rukama. Správně?

Jo.

Fajn bereme tě, tady máš věci, podepsat to můžeš pozdějc. Dáme tě do týmu k sympaťákům. Nazdar zejtra

Australani. Jakýpak s tim sraní.

A tak jsem nastoupil, dorazil jsem v sedm ráno totál propocenej, bo jsem dobíhal 2 kilometry na vlak. Za první vejplatu si koupim koloběžku, to je jasný. A jdeme do buše, sympaťáci v týmu jsou tři, a jsou to sympaťáci. Začínáme plením trávy, haha to je fuška. Trháme jenom americkou trávu, ta původní australská tu zůstane. V průběhu se dozvídam, že vůdce naší skupinky projektoval 30 let počítače pro IBM, pak dělal palubní počítače do britskejch stíhaček, a teď pleje trávu v buši, což je úplně nejlepší. Druhej kolega dělá doktorát z biologie, ten třetí studuje ekologii, má rockovou kapelu a půjdem spolu na pivo a na koncert. Sakra, zase jsem neunikl z intelektuálního prostředí mezi lopaťáky, kulturní šok se nekoná. Intelektuálové vypadaj na minimální mzdě celkem spokojený, dobře živený, a je s nima sranda, takže prima.

Přijíždí džíp a paní z něj na nás s úsměvem něco volá. Chci ještě dosbírat trávu, ale počítačový návrhář povídá ať na to prdim, že to nemá cenu. Strká mě do auta a vysvětluje mi, že ta veselá paní povídala: zapálili jsme buš, frčtě odsud, nebo uhoříte. Tak frčíme, a já škemram, že chci vidět požár buše zblízka. Ono prej jak se buš jednou za dvacet let nezapálí, tak to s ní jde s kopce. Je lepší jí zapálit vědomě, než čekat kdy chytne sama od sebe. Jinej kraj jinej mrav. Polykám otázku, jakej smysl mělo pletí trávy v místech kde teď zuří požár. Je to fajn práce, která všechny zjevně baví, tak to nehrotim počkam jak mi na otázku odpoví čas.

Nový místo – jedovatý pavouci tu prej nejsou, zato pijavic a klíšťat hromada, budeme sekat křoví. No bodejť že americký, jmenuje se … privid nebo tak nějak, zní to jako prevít, což sedí. Žádná mechanizace, pěkně ručně, pomalu useknout, nanést herbicid, useknout, herbicid, useknout a tak……čumí na mě klokan. Muj první! Volám ahoj klokane, ostatní se smějou. O něco později i moje první dvě pijavice – dlouhý jak malíček. Lezou normálně po suchu, jejich kousnutí necítíte, ale kvůli protisrážlivejm slinám vám teče spousta krve když se pustěj. A tak si nanášim herbicid, když koukam, že mi crčí krev z ruky a na břiše mam taky flek jak postřelenej. Kolegové se smějou, teprv teď jsem prej pravej bush regenerator, Juchů!

A tak jsem se koneřně rozhoupal, a po vzoru hochů od bobří řeky sbalil tornu, ukázal záda ospalému předměstí a vydal se vstříc náruči matky přírody. Za cíl jsem zvolil národní park Ku Ring Gai, kterej má spoustu výhod – je jeden z nejslavnějších v Austrálii, jsou tam klokani a koaly (který jsem furt ještě neviděl), a konečně je to tam půl hodinky vlakem.

Začalo to nevinně – potácim se ranním vedrem, směrem kde jsem tušil železniční stanici. Zazvoní telefon, nestíham zvednout, zato se stíham podívat kolik je. Vlak jede za deset minut, a podle nízkého letu papoušků a lišejníku na stromech tipuju vlakovou stanici tak na dva kilometry daleko. Ty tam jsou nápady typu "máš jenom jedno triko, tak si ho skrznaskrz nepropotíš hned na začátku". Běžim jak o život, a cestou hulákam na kolemjdoucí asiatky kdeže je tu to nádraží. Asiatky věděj, ukazujou. Prej twenty minutes. Já jim dam!

Stihl jsem to. Totál propocenej se vřítil do odjíždějícího vlaku – kterej odjížděl na minutu přesně. Popadnu dech, a vedle sedící paní se ptám, jakže tu v austrálii kupujou jízdenky. Na nárdaží prej. Prima, první jízda vlakem a hned načerno. Pani povídala že mě nejspíš nechytí, ale příště ať se polepšim. No jasně :). A pak už jenom čumim z okna. Cestou mě zaujala probíhající výstavba železnice. To se ještě dělá? V Číně a Austrálii jo. Železnice byla moderní v devatenáctým století, a to jedenadvacátý prej vypadá že si jí znova oblíbí. Prima, já už si jí oblíbil. A máme to zadarmo, vystupovat.

Kdo spěchá je vůl. Toť nové přísloví. Žádný přiléhavější mě nenapadlo (práce kvapná ani dvakrát měř se mi nehodí do krámu), tak jsem si tohle vymyslel. Je blbý a úderný, takže se jistě ujme.

No prostě: nejenom že jsem si nekoupil mapu (což byl záměr), já si ani neobkreslil a nevyfotil tu mapičku co visela na internetu. Zapamatoval jsem si jenom, tvar cesty, kterou plánuju projít a cílový místo. Hmm, žůžo dobrodrůžo – ale co, zeptam se pocestných, a když dojdu jinam, taky to klokani beze mě ještě chvíli vydržej.

Zarazilo mě, že už 300m od vlakový stanice paní v obchůdku prohlásila, že na cestu do mýho cíle jsem úplně blbě, a že mam jít radši jinam, na druhou stranu, kde je taky hezky. Vydal jsem se přesto původním směrem, kterej se líbil mě (a později se zjistilo, že byl náhodou i správnej).

Cesta buší spočívá v tom, že buď koukáte pod nohy a nevidíte pavučiny, a nebo čumíte po pavučinách a zakopáváte. To první je horší – protože i pro nás co se pavouků nebojíme, je lepší mít nakopnutej palec než decimetrovýho pavouka v ksichtě a pavučinu všude.

Že maj pavučinu napříč turistickou stezkou každejch pět metrů (pani říkala, že je to jedna z nejpopulárnějších stezek v austrálii…připomíná mi to Island), to zamrzí – zvlášť když si v průvodci přečtete že tu maj 280 druhů jedovatých pavouků. Ale co, provoz na místních stezkách je evidentně značný. V cestovní knize na šestým kilometru (něco jako vrcholová kniha, jenže neni na vrcholu, ale vprostřed cesty) čtu, že tudy naposled někdo šel před osmi dnama. Hmm, místní pavouci jsou rychlý, utkali solidní barikády během tejdne. Taky vegetaci tu maj rychlou, les kterým procházim už minimálně jednou solidně prohořel. Jsou tu děravý stromy, černý pahýly i ohořelý zábradlí. Paráda, celodenní procházka takovým lesem vám názorně vysvětlí, proč jsou tu všude ty cedule že nemam v buši dělat oheň. Přesto potkávam pár ohnišť, poctivě obložených kamenama. Dumam nad chycením ryby a opečením nad hořící buší, ale znáte to – stejně nic nechytim. .. zato buš, ta by chytla hned 🙂

První brod, první koupání. Druhej brod, duhý koupání. Kooooupání! Lagunka v džungelním údolí – potok teče kus po skále v mělkým korytě vystlaným jemňoučkým pískem. Pak dvoumetrovej vodopád a pod nim studená tůň, vedle ní vyhřátá skála. Koupu se nahatej, asi půl hodiny se střídavě rochnim ve vyhřátý vodě nahoře a studený tůni dole. Sluníčko, třicet stupňů, tropickej ráj, .. prostě nářez. Ještě chvilku čekam, kdy přjdou nahý exotický krásky a dovedou to k dokonalosti, jenže vony nejdou. Prdim na ně, dobrodruh je živ na cestě a ne v laguně.

A tak jdu, potkávám obrovskej rybník v zařízlým údolí, parádní skalní útvary a takový různý turistický věci. Popisovat to je nuda, mrkněte na fotky. Nepotkávám žádný nástěnný mapy. Ve vesničce u rybníka, stejně jako na nádraží bylo taky kulový. Co mi zbejvá, jdu teda kam mě nohy nesou. Sleduju západ slunce a zjišťuju že jak teplota klesne pod 25 stupňů, tak mi teprv začíná fungovat mozek. To budou tady v austrálii krušný studia. Cvíli po západu slunce už je tma jak prdeli a já s čelovkou přicházim k nějaký vesničce. Moment…chtěl jsem spát v buši. Tak jdu zpátky do buše a spim.

Celou noc kolem mě leze 280 různých jedovatých druhů pavouků a hopsaj dva klokani. Všechny je slyšim. Zvlášť ty klokany, protože takovejhle kravál může dělat jedině zvíře co tak blbě hopsá, to dá rozum. Seru na ně, spim.

Ráno docházim k názoru že totálně nevim kde jsem, a tak bude lepší jet vlakem dom a na příští cestu se líp mapově vybavit, když ty joudové protinožci neumí ani vyvěsit v národním parku mapu národního parku. Tak se vydam směrem k nějakýmu nádraží. Starej pán, co se ho ptam na cestu, mě otáčí, jde se mnou tři kiláky zpátky a ukazuje mi nádraží. Pracuje ve výzkumu kognitivní psychologie a jazyka, jeho povídání je to děsně zajímavý, ale o tom jindy. Taky říká že skutečně jedovatý pavouci si tu nedělaj pavučiny, ale kokony u země. Až příště budu spát pod širákem v buši, mam mrknout jestli tam nejsou, kokoni jedni kulatý 🙂

Naskakuju na vlak a jedu dom. Na bílo, pro jednou. Tak a to je von. Muj první vejlet do nespoutaný Australský přírody. Sněd jsem plechovku fazolí, tousťák a odporný pšeničný sušenky, ušel nějakejch 25 km a neviděl jedinýho klokana ani koalu. Závěr? Laboratorní práce se mi líbila.

Jak jsem již předestřel v předchozím díle tohoto nudného a konečného výletního seriálu, nedorazila má nová a tudíž nejoblíbenější kytara k protinožcům úplně vcelku. Mohl za to nejspíš nějakej anglán v Londýně, nebo šikmoočec v Hongkongu. A abych nebyl rasista, tak taky s mojí nebohou kytarou mohl třísknout nějakej černoch jak noc, mexikánec a indián, který všichni žijou pod bičem otrokáře v londýně. A nebo eskymák. Tak a teď jsem to řek úplně nerasisticky, takže je tenhle deník moderní a můžou ho klidně citovat třeba v evropský ústavě.

No zkrátka, krk a tělo mý kytary se nepohodly a rozešly se někde cestou. Rozumnému člověku ihned dojde, že na takový nástroj nejde hrát. Já to zkusil. Nešlo (leda třískáním by šlo vyloudit zvuky, ale na tenhle styl hry známe řadu lepších nástrojů). No a tak nezbylo než sebrat gůgl, najít nejbližší krám s kytarama a jít se zeptat co by stála taková oprava. A hle – měl jsem štěstí, jeden krám byl hned v naší čtvrti. Nutno poznamenat, že australský čtvrti jsou trochu větší – a protože stále nedůvěřuju místní MHD, šel jsem tam asi tři hodiny. Fajn procházka.

Jamile jsem svůj elektroakustický poklad vytáhl z tlumoku, sympatický fousatý pán za pokladnou se zakabonil. Povidá (australsky, to dá rozum): "Dyk je úplně zlomená. No podívej mladej, hádam že asi stejně nestála moc, co? Koštuju tu opravu totiž asi na čtyřista dolarů, a to si radši kup novou." Tu jsem se zakabonil já – nemaje na novou kytaru, natož pak čtyřista dolarů (za to by bylo sto třicet kilo místních tesko párků!). Ale sympatický fousatý pán, vida rozpaky chudého studenta zřejmě zavzpomínal na staré časy, a mudroval dál (furt australsky. vono tu česky moc lidí neumí): "Hele, ty stejně nemáš co ztratit, viď? (Nothing to lose) Tak mě poslouchej – půjdeš do hobby krámu za rohem a koupíš dvousložkový lepidlo, epoxidovou pryskyřici, rozumíš? No a tou to zkusíš slepit. Vono to nejspíš moc hrát nebude, ale náhoda je blbec." No, uznávam že jsem jeho slova přeložil poněkud volněji, ale můžete bejt rádi. Třeba byl ten rozhovor úplně bezbarvej a ten pán nebyl ani sympatickej ani neměl fousy. A třeba jsem teď na Orlický přehradě a pěkně si užívam za ty prachy co jsem měl na letenku a na žrádlo. Vidíte? Hovno víte, tak mi budete muset věřit.(ale byl sympatickej a fousatej a řikal to. no fakt.)

Tedy, epoxid jsem zakoupil, a doběhl dom. Taková operace se nesmí uspěchat, řekl jsem si. Proto jsem se důkladně připravil – sebral jsem kelímek od jogurtu, a klacíčky na míchání epoxidu, spoje kytary omyl a obrousil kapesním nožíkem, uklidil (operační) stůl v obýváku pod podezřívavým pohledem jedný americký spolubydlící poodvíral okna aby epoxid vysmrád. Nepodceněná příprava zabrala pět minut, i s vymýváním kelímku. Co se pak dělo, nechtějte vědět. Tuhá operace, chirurgická práce, na milimetry! Nevim jak dlouho to trvalo, kapky potu se rosily na čele a kapky epoxidu odkapávaly na koberec. Zamrzí, ale když člověk zná svý priority, nemůže ho taková podřadnost rozhodit.

Obal lepidla říká, že schne tři dny. Dam tomu dva a mezitim vymejšlim kytaře jméno. Lazar. Ne, to je mužský, kytara musí mít ženský jméno abych k ní mohl mít ten správnej vztah. Tak Lazarka. Ne to je blbý. Tak Lazurka. Prima, to je sexy, a ještě navíc modrý!

Strašně nerad píšu historky s happyendem, to se člověk cejtí jak hollywoodskej scénárista. Takže konec příběhu si domyslete. Například: přiběhl velký zlý pes a ted dort sežral.

Tak jsem začal naplno vstřebávat místní, teda spíš americkou, kulturu a na radu spolubydlícího Ryana jsem zakoupil burákový máslo. Už dopředu jsem tušil, že to nebude nic moc, ale skutečnost předčila očekávání. Je to fakt kentus, prostě máslo z buráků. Po půlce toustu už bylo naprosto jasný, že dva dolary investovaný do půlkilovky "smooth peanut butter" jsem prakticky vyhodil z okna.

Pak, ale přišel spásný nápad. Vzpomněl jsem si na dvě postavy, který arašídový máslo halasně propagovaly. Jednak ALF a zadruhý tančící banán. Ano přátelé, banán. A jelikož obě jmenované postavy mají u mě slušnou autoritu, rozhodl jsem se burákovýmu máslu dát druhou šanci.

Klip peanut butter jelly time je jeden z mnoha případů, kdy TOTÁLNÍ píčovina dobyla internet. Jak v něčí hlavě vznikla idea tančícího retrobanánu řvoucího že je čas na toust s burákovým máslem a marmeládou? Proč si dal práci s dvouminutovou animací, kde nic než ten banán neni? A proč se na to milióny lidí dívaj znova a znova?! Protože ten banán, vážení přátelé, je sympaťák.

A tak jsem vyhledal onen klip a počal vstřebávat kulturu. Během chvilky jsem hořel zvědavostí co že to ten "peanut butter jelly" je, a už jsem gůglil. A za chvíli spokojeně chroustal tousťák s burákovým máslem a marmeládou. Jo, chutná to přesně tak jak to zní – totální úchylárna. Přesto – nebo právě proto jich průměrný američan sní od narození po konec střední školy asi 1500. Nemůžu uvěřit že jim to chutná i bez toho aby se koukali na tančící banán.

Jen abyste věděli, ten banán je kultovní. Vznikla třeba spousta klonů původního videa, který jsou krásný a nápaditý, nicméně se jim pořád nedaří zakrýt fakt že původní myšlenka – dvě minuty tančící banán a nic víc – je úplně blbá. A vidíte, i tak dobyla svět. A mě pomohla sníst už třetí toust 🙂

Hurá, přiletěly mi věci. Mezi nejočekávanějšími byly náhradní ponožky a kytara, která však přiletěla na dvě půlky. Malá hlava bez tělíčka a tělíčko bezhlavé.Přál bych si být jako strýček pompo – oba bych zasadil a vyrostly by my kytary dvě. .. A k čemu by mi vlastně byly? Mam rukou akorát tak na jednu. Diogenés by zahodil obě. Já bych zahodil jednu, ale předtim bych z ní vytáhl náhradní struny, ty se vášnivým kytaristům vždycky hodí. Nu dosti bylo snů, pravý muž netruchlí, ale hledá na gůglu opravnu kytar. Tu jsem nalezl, ale taktéž jsem nalezl několik rad ať se na opravy vyseru, že už bude porád znít na hovno, a ať si radši koupim novou. To mam určitě za to, že jsem tý kytaře nedal jméno. Stejně to zkusim spravit.

To bylo úvodní okénko z mého života hlavou dolů, nyní však k hlavnímu tématu. Šel jsem dneska nakoupit chlast – prodává se tu jen ve speciálních šopech, asi aby vyléčený alkoholici nebyli v pokušení hodit při nákupu v suprmárketu mezi kedlubny láhev tuzemáka. .. No prostě, jdu koupit chlast a najednou koukam že v jednom zaprdlým řadovým baráku, co vypadá jak smíšený zboží na socialistický vesnici, probíhá nedělní mše. Tak si řeknu: půjdeš tam, podíváš se na okultní rituály protinožců a kulturně se obohatíš. Pak se ale rázně utnu: seru na to. A pokračoval jsem k obchodu s chlastem. Jenže co se nestalo, krám je o nedělích zavřenej až do deseti. Dovtípil jsem se že majitel je buďto na mši, nebo dospává. Já dospávat nemohl, navíc jsem si řek že to je patrně boží znamení a šel jsem tedy taky na mši.

Mše a kostely vůbec nemam rád, asi proto že jako stoprocentní neznaboh mam k onomu prostředí odpor. Ani ne k samotný víře v boha, ta spočívá koneckonců akorát v identifikaci s nějakýma etickýma principama což je fajn a dělam to taky, možná víc než kdejakej věřící. Ke kostelnímu prostředí mam odpor kvůli lidem v něm obsaženým – jejich falešnýmu pocitu soudržnosti a údajný jednotě ve víře. Komunita! Vsadil bych boty, že půlka z nich se vůbec s ničim neidentifikuje, desatero porušuje obden a v komunitě je jen tak ze setrvačnosti, známostí a aby děti nezvlčily. Ale dost filozofování s kladivem, přečtěte si Nietzcheho, tomu to šlo líp, já pokračuju ve svým výletu za chlastem.

Hned před kostelem mě zaujala veliká upoutávka ve stylu "Ježíš je machr, tak přijď na mši, dostaneš džus zadarmo". Kostel podivného vzezření s parkovištěm "jen pro věřící" (bůh dává sice lásku všem, parkovací místa však jen někomu) vypadal docela pohodově, přesto jsem z výše zmíněných důvodů dovnitř nepáchl, a udělal jen pár fotek. Věřící (a mezi nimi i domnělý prodavač alkoholu) zpívali hezké písně, což je pěkné a tradiční – kdyby ty písně nezněly jak levnej popík osmdesátých let (včetně doprovodu bicích, kláves atd.), a kdyby digitální projektor nepromítal na zeď pakostela jejich text. No jo,holt moderní doba, nemůžu se dočkat až nám Benedikt XVI bude v třicetisekudnovým spotu před zprávama vykládat o svém pocitu čistoty sucha a bezpečí. Hudba dohrála, všichni se pokřižovali pan farář něco řekl a šlo se domů. Tentokrát už popík z ampliónů poskočil na konec let devadesátých, asi aby se starouškové nešourali a pochodovali pěkně zčerstva. Venku se podával slíbenej džus, lidi se zastavovali na pokec, a já odcházel do obchodu sklíčen faktem, že asi nebudu spasen. Což hodlám oslavit drahým pivem a levným vínem který mi pan Chong (ano i v Austrálii prodávaj chlast vietnamci) ochotně prodal. A jestli neumřel, prodává ho dodnes, bohabojným i pohanům.

Něco z výše jmenovaného je zdokumentováno ZDE.

Ještě před přistáním jsem se rozhodl, že klasický cestovní blogy jsou vopruz. Takže sem nebudu psát kam jezdim, co tam dělam, jaký tu prodávaj kartáčky na zuby a kolik stupňů je venku. Místo toho hned na úvod oznámím, že voda v mým hajzlu se netočí nikam. Jestli má trochu tendenci, tak proti směru ručiček, ale pochybuju, že za to můžou ty korojojdisovy (bo jak se ten chlap jmenuje) síly, spíš je tak tvarovaná ta mísa.

A to je vlastně výbronej začátek. Protože nebejt toho že je tu hic jak kráva, to tu zatim vypadá jak u nás doma. Na dítě tu taky musí bejt dva lidi, na studijním sou taky fronty jak bejk .. a záchody se točí podle toho jak je vyrobili, a ne podle nějakých trapných fyzikálních zákonů (btw. ten muj hajzl je značky American standard – která jako by z oka vypadla značce Ideal standard, již tak často vidíme na mušlích v českých putykách). Takže jsem vlastně doma, kterýžto pocit umocňuje hlavně kamarád internet. Jak se ze mě má stát na cestách celý muž, když jsem s domovinou ve stejným spojení jak z práglu?

Takže, co? Jsem tu druhej den, hned po přistání jsem zjistil že batoh zaspal někde v Londýně. Fajn, mam jedny trenky, triko, ponožky, kalhoty a notebook. A zatimco jsem si vyjednával batoh, odjel mi smluvenej odvoz z letiště a já byl v prdeli uprostřed cizího třímiliónovýho města. bla bla bla, běžné cestovní historky bla,bla. Večír už jsem měl parádní ubytování, byl jsem zapsanej do školy, absolvoval jsem jednu párty v americkém stylu, nakoupil si za čtyřicet dolarů internetu a měl proběhanej kampus shora dolů (střídavě s kolegama z bangladeše, německa a nějakých dalších vietnamčíků). Na druhou stranu jsem neměl čim se přikrejt a co žrát, lebo

a) mam sice vlastní sprchu, záchod a magnetickou odmykací kartu, deka ale v ceně ubytování neni

b) celej den jsem na jídlo úspěšně zapomínal, byly důležitější věci

Tak jsem se napil vody, přikryl se vlastní bundou a šel spát nahej (triko jsem užil jako ručník). Časovej posun 10 hodin je klídek, stačí se utahat jak pes.

Bydlim s bandou američanů (většinou holky), a nejspíš mě maj za píčuse, bo jsem toho zatim moc neřek, jenom spim a netáhne mě ve velkým provozovat činnost zvanou mítinkňůpípl. Já jim ještě ukážu straponát!

PS – nebojte se o mě. Dneska (2.den) zakoupil jsem jídlo a flísovej přehoz na kanape jenž jsem pasoval na dekoručník. Sprchovat se budu ráno, aby vždycky do večíra vyschnul. Tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli sobi, čech se přizpůsobí!

Hala letiště Heathrow, Londýn. Na tomto místě počínám psát svůj velkovýpravný deník pojednávající o strastech jednomužné expedice do hlubin kontinentu plného jedovatý havěti a (doufejme) hodných australanů. Tato půlroční expedice obsahuje: 1ks Jirka Skuhrovec, 1ks jeho notebook Koumák, kytara zatím beze jména, spacák, nějaký trenky, trička, pononožky, a kámen vod maminky (normálně kamennej). Dohromady máme 92 kilo i s postelí (tj karimatkou).

Kradem tu s Koumákem nenápadně elektřinu ze zásuvky, což se daří, a internet ze vzduchu což se nedaří. Fajn, jsem přece sotva za humnama – co bych tak novýho chtěl už teď sdělovat domovině. Dnešní den je navzdory obrovský únavě po čtyřdenní gudbáj párty, která byla vskutku nekonečná v tom nejlepším slova smyslu, dnem velmi melancholickým. Poslední loučení s rodnou krajinou a hlavně jejími krajany, do toho pár dalších emocí jež nejsou vůbec cestopisné, tedy tu o nich psát nebudu, o to však jsou palčivější. Loučení i emoce jsem uťal jak se na cestovatele patří (jinak by nikdy cestovat nezačal), jestli se to patří i na šufánka ukáže vám i mě běh dalších dní.

Párty skončila, emoce utnuty a já jsem byl sám na letišti Ruzyně, procházel se po halách plných lidí, kufrů a cestovní atmosféry. Nakonec jsem šel ven a procházel se radši mezi dálnicí a ostnatým drátem letištního plotu. Ha, toť poslední kousek rodné krajiny který vidí mnohá expedice – špinavá tráva zasypaná odpadkama obklopená spedičními centry, monstrózníma kostkama z vlnitýho plechu, který ani nepředstíraj že jsou domy. Rodnou hroudu naposled raději nelíbam, a skáču na letadlo.

Přichází prima letadlová strava, nedbale konverzuji se starším britským párem, vůbec nekonverzuji s českou výpravou (jen počkej holomku až se ti začne stejskat po jadrnosti rodný mluvy, to se najednou budeš družit snad i s polákama). Kolem se pije víno, já přecházim na džus … a hleďme, malej šlofík a už jsme nad Mongolskem. Sedim vprostřed jumba, všichni maj zatemněný okýnka – asi nechtěj vidět Mongoly a severní předhůří himaláje, tak jako já. Jenže jsem nemajetný cestující – okýnka nemaje pomrkávam smutně v pološeru. A to zvenčí prosvítá světlo! No jo, jedu holt na klokany a ne na jaky. Příští zastávka Hong Kong, tam je právě před druhou odpolední, přistaneme v pět. A úplně těch samých pět odpoledne bude v Sydney už za dvacet minut od teď, zato vy krajané si na ně ještě dloouho počkáte. To je bordel, že člověk ani neví na co se má aklimatizovat.

Jdu číst knihu o Austrálii, o který toho jako správnej zaprdlej středoevropan zatim moc nevim, ale tak proto jsem tady, ne? Z displeje s mapkou našeho okolí na mě mává Bajkal, snad cíl mé budoucí cesty po magistrále, ale to až za dlouho (že by léto 2009?). Nyní se jdu koncentrovat na serfaře a koaly, tedy zatím zdar.