Za časů, který my, euromládež, rozhodně nepamatujeme se pánům rodičům vykalo. Můžu si tu zaspekulovat zda šlo o projev úcty, a uznání jejich přirozený autority, nebo o holou formalitu vynucenou řemenem, ale koho to zajímá. Tehdy se prostě vykalo, mykalo, onkalo, onikalo (a makalo). Náš národ tomu byl nejspíše uvyknutý, a nepochybuju, že když si pán pořídil psa, oslovoval jej prvních pár týdnů plurálem, než se tak nějak lépe poznali. Byl byste tak laskav a posadil se u nás, žeryku?

Myslim že nejsem staromilec (i když kdo jinej než staromilec ještě dneska používá slovo "staromilec", he?). Ale povim vám, že i do mě ta vykací tendence tak nějak prosákla. Napříč celým dvacátým stoletím.

Nedávno jsem se nastěhoval na kolej a začal pracovat u McKinsey. Zažil jsem dvojí šok, asi jako když vás hodí do dvou studených bazénů zároveň. To proto že obě zdánlivě nesouvisející instituce mají jednu společnou vlastnost: všichni se tam zdraví pozdravem ahoj a tykají si. Čestnou výjimku tvoří pan vrátný na hlávkovce, kterýmu je přes šedesát a důsledně mi vyká (i když mé "vrostlé" společenské konvence říkají, že ten by zrovna vůbec neměl).

Abyste mě nepochopili špatně – rozhodně mi nevadí, že mi někdo tyká, ba právě naopak. Necítím se ještě natolik důstojnou osobou abych byl oslovován nikoliv jako jeden jirka skuhrovec, nýbrž jako mnoho jirků skuhrovců což, uznejte je samo o sobě představa děsivá. Ale zpět – co mi vadí není tykání jiných, ale to že musim tykat já jim.

McKinsey je firma plná mladých úspěšných lidí jejichž práce podle mě spočívá v přípravě powerpointových prezentací. Nechci vůbec snižovat jejich zásluhy, jsou v tom skutečně dobrý a měsíčně odpracujou hodin o půlku víc než pilnej ukrajinec. Píšu to jenom proto, abyste si představili ten typ lidí. Oni maj podle mě místo pyžama druhý sako, jenom si na spaní trochu povolej kravatu.

No a těchto úspěšných mladých lidí za den v práci potkám dejme tomu dvacet který jsem v životě neviděl – a všichni mě vesele zdraví "Ahoj!". Odpovídám na ty bodré námořnické pozdravy úplně nenámořnicky. Zdráhavým mumláním, asi jako když má prvňáček paní učitelce vysvětlit kdo rozbil to okno.

Ve firmě je to součást firemního "koudu", tedy se všichni vítáme tak trochu na povel. Přesto je zjevné, že dlouhodobějším zaměstnancům už celá věc bez problémů přešla do krve, bojácní lidé mého typu buď odešli či svou nesmělost rozpustili v powerpointové eufórii a koudu. Kdo ví, možná to jednou potká i mě. Ahoj cizí světe!

Dneska ráno jsem se probudil a zjistil že je odpoledne. To člověka zmate. Zvlášť, je-li zvyklý na celkem pevný týdenní rytmus, přesně sešněrovaný všemožnými rozvrhy hodin, a rozpisy v práci. A víte vy co? Mam z toho radost. Né, že by měla nějakej rozumnej důvod, ale prostě tam je. A to značí, že když jsem si včera se Zbyškem a spol ožral držku, řval po ulicích a prošvihl den školy, tak jsem udělal správnou věc.

A vidíte, byly by doby kdy bych se za tu samou akci neměl rád. Z pohledu některých minulých článků tady byste mohli dokonce říct, že si protiřečim. Něco napíšu a pak to popřu. A to byste mohli říct úplně oprávněně. A víte co si můžete.

Ne, nejsem rád za pružnost vlasních názorů. Naopak – mnohem radši bych bydlel ve světě, kde se vám vlastní pohledy na věc nedrolí pod nohama, a kde člověk ví že to, co ho baví dneska ho bude bavit i zejtra a za rok taky. Jenže v tomhle světě nikdo nežijem. Kdo na nějakým názoru nebo myšlence moc ulpí, zažije tim větší bolest až jí bude opouštět. To je pěkná teorie, co? Jenže nás lidi baví ulpívat. Nadchnout se pro něco (nebo někoho) – to je jádro pudla kterýmu říkáme život. Bez podobných eskapád, krátkých či dlouhých, bychom se prostě jenom narodili, podívali se jak se vystřídá sedmdesát sterilně stejných jar zim a podzimů, a pak natáhli bačkory. A to my ne.

Ulpíváme tuze rádi. Jak si v hlavě dávam dohromady větu za větou, zní celá ta teorie děsně depresivně: potácíme se mezi dvěma plotama. Nadchneme-li se pro něco, narazíme dřív nebo později do plotu. Nenadchneme se a bude nuda – neuděláme nic co by stálo za zapamatování a hlavně nic co by nás opravdu těšilo. Tak a takhle negativně to vůbec vyznít nemělo. Vidíte, člověk zvolí blbou metaforu a obrátí tak svoje cílový sdělení úplně naruby. Myslim si totiž, že ono potácení mezi plotama je moc zábavná činnost.

Kdo mě zná ví že rozhodně nejsem člověk bez zásad, kterej si mění pohledy na svět jak ponožky. Spíš naopak – kolikrát se až tvrdohlavě držim názorů který by rozumnej člověk dávno nechal plavat. A možná právě proto jsem v tomhle směru citlivější – a všímam si změn vlastních i cizích poměrně intenzivně. Lidi (ti co mění ty ponožky) kteří stihnou dráhu mezi plotama opsat párkrát do týdne asi mou teorii nepotřebujou. Teorii která ospravedlňuje (omlouvá?) změnu postojů. Že by jim (k spokojenosti) pomohlo podobný zamyšlení, a třeba i snížení frekvence nárazů do plotu si tvrdit netroufam – možná to maj v hlavě jenom jinak poštelovaný. Každopádně vakomyš bych jim nesvěřil (v této větě nehledejte myšlenku. chtěl jsem napsat že bych jim nesvěřil něco důležitýho, jenže všechno co mě napadlo znělo uhozeně. vakomyš? proč ne.)

Jak již je u mě tradicí, závěr shrnutí a ponaučení vynecham. Kdo se pročetl až sem, a obětoval něco své mozkové kapacity na přemýšlení o tom co jsem asi chtěl napsat mezi řádky, tak už si patrně něco našel. A kdo ne, tak má smůlu, jděte číst třeba (zde doplňte váš neoblíbený deník) – tam se celé sdělení článku většinou záludně ukrývá už v nadpisu :). Těm prvním děkuji za obětovaný čas, těm druhým ne protože žádnej čas neobětovali. Čas totiž my lidé měříme myšlenkama, ne vteřinama. Vidíte.. už přeskakuju svýma myšlenkama úplně jinam, je čas ukončit článek nebo z něj udělam totální slátaninu. končim. tři dva jedna teď.

Milá kapelo ZNC,

píšu vám abych vám dal nabídku jaká se odmítá. Vyhovíte-li mi, nebude vám to naprosto k ničemu, teda vyjma faktu že vás budu na věčné časy (což znamená přinejmenším rok) opěvovat. Takže o co jde:

Je to asi 16 hodin co mě univerzita karlova z řad svých studentů vyvolila, a věnovala mi roční stipendium na Macquarie University v Sydney. Ještě mi to tak nějak pořád nedochází a nevim co bych, jednim jsem si ale jist – rád bych na svůj blog (který se co nevidět stane deníkem novopečeného australana) dal coby výjezdní hymnu vaší písničku Austrálie.

Jsem váš velkej fanoušek, nikdy jsem si nekoupil žádný vaše CD (ale 6 kazet ve výprodeji to jo :), absolvoval jsem něco přes dvacet vašich koncertů a vůbec. No prostě bych byl moc rád, kdybyste mi dali laskavé svolení k uveřejnění tý písničky.

navždy váš

Jiřík Skuhrovec

Hola

K tomu nepotřebuješ souhlas. Písničky si žijou svůj vlastní život 🙂 Ale jestli je to pro tvý klidný svědomí, tak samozřejmě ano .-) A hezkej výlet k protinožcům 🙂

za ZNC Golda

Tak už nám zase řvou jeleni, žloutne listí a ve škole se zase přemnožili prváci. Ano, neklamné známky blížícího se podzimu. Pro nás, řadové členy studující inteligence to znamená návrat z velkých i malých cest do stresujícího prostředí vyžadující nemalé oběti. Mám na mysli vstávání před probuzením (nelze neocitovat geniálního Ing. Koubka: Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se po jedenáctý.), a usínání někde těsně předtim. A noční tramvaje pukaj ve švech.

Někdo přes den shání vědomosti, jinej prachy rozkutálený o prázdninách a největší nešťastníci ještě loví kredity. Ať tak či onak, dostávám pocit jako když někdo v mixéru zvaném svět prudce přidal otáčky. Číst neni kdy, spát neni kdy, a plánovací horizont spadl někam těsně nad hranici 24 hodin. Welcome in Prague! Život se ještě neredukuje na střídání světla a tmy ale náběh tam je. A proto si tady vlasně tak píšu tuhle ohranou filipiku, která zatim jako by vypadla z úst nějakýho nepřítele velkoměst, plastových příborů a konzumní společnosti vůbec.

Neni tomu tak – skutečně jsem se na ten mumraj těšil a přiznam se, že chvílema ho mam i docela rád. Aby bylo jasno, jde mi o to turbo životní tempo co dělá z Pražáků Pražáky (a kvůli kterýmu je zbytek republiky často nemá v lásce). Za průměrnej den najedete 10 km městskou dopravou, máte pár srazů, přednášek, zajdete na oběd, na pivko, pár dalších pochůzek po úřadech, knihovnách do toho nějaká práce či brigáda, koncert…a než se nadějete tejden v kýblu. Co jsi vlastně dneska dělal? Nic zvláštního, nepamatuju se. Pauza, víkend, výměna stran a jedem dál. Člověk který nemá brzd, zarazí se až o Vánoce.

Občasným čtenářům tohoto blogu je známo že jsem strávil kousek tohohle léta na vesnici. Ne u babičky, ani žádná zahraniční exotika. Prostě na vesnici, kde bydlej lidi, zkrátka ould skůl. Tam kolikrát člověk (a tak to tam má spousta lidí) za den udělá JEDNU věc. Otázku co vlastně dělal zodpoví snadno. Třeba i za dva dny. Nebojte, nebudu se lísat k nějakým tradičním hodnotám, a požadovat návrat moderního člověka k pluhu a volům.

Moderní západní civilizace stojí na koncentrátech. Přetváří všechny věci se kterýma člověk přijde do styku, i jeho životní styl samotnej. Tak aby všechno bylo malý, rychlý, levný a vůbec – prostě aby se vešlo co nejvíc lidí na akr a nezabili se přitom. Pomeranče do krabic, knížky do filmů, filmy na dývýdý a dývýdý na internet, adrenalin do koňských dávek předávaných v minimálním čase, dovolenou do tejdne, symfonie do dvouminutových šotů, krávu do hamburgru a sporty do upocenýho rychlýho vyhopsání pokud možno realizovatelnýho někde poblíž centra.

Ani proti jednomu z výše zmíněných nic nemam. Mohl jsem v onom výčtu zabrousit i do citlivějších (a komplikovanějších) oblastí mezilidských vztahů, vlastních ambicí a podobně, ale nebylo to potřeba. Chtěl jsem jenom naznačit co asi tou koncentrovaností života myslim. Je to totiž podle mě věc nesmírně důležitá, o to důležitější, že se vkrádá do každodenního běhu tak nějak snadno a přirozeně. Mnohem dál, než by člověk chtěl kdyby o tom skutečně přemýšlel. Jenže přemýšlení v módě neni, zvlášť ne tenhle typ přemýšlení.

Má teorie pro tento den (která by měla bejt jádrem tohohle článku) v kostce zní: je naprosto individuální záležitost, jak koncentrovanej život člověku vyhovuje. Můj názor je takovej, že velký většině by pomohlo zabrzdit. Jenže názor tý většiny je nejspíš jinej. Ekonomie, moje zamilovaná věda, stojí už dvěstě let na tvrzení že člověk sám je nejlepším soudcem toho co je pro něj dobrý. Jsem toho názoru, že to neni pravda, a dokonce že to neni pravda každým rokem o kousek víc. Nebudu nikoho nudit detailama (a že bych se dokázal rozepsat, jéje). Ono magické tempo života je věcí osobní volby pro některé, a podivnou míchanicí ve které se střídavě zrychluje a bourá pro ty ostatní.

Jak praví Petr Fiala: Lidé jsou spokojení, jak praví Funda: šufe, stejně jsem nejradši když kácim ty stromy. Loni touhle dobou jsem si říkal: dvě školy jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy(od stresu). Dneska si říkam dvě školy a práce jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy. Důležitý je přemejšlet o tom jestli si člověk svým tempem nedělá víc škody než užitku. Kdybych věděl loni co vím dnes, na druhou školu bych se asi zčerstva vysral, ale zapomeňme na kdyby. I negativní zážitek člověku může prospět – jinak bych tenhle článek těžko psal a nejspíš bych svět viděl pokřivenějšíma brejlema než ho vidim dneska.

Po prvním týdnu v Praze ležim doma s menší angínou bo co to je, čtu si (zcela nekoncentrovaný) knížky, popíjim čaj a dumam nad otázkou jak rychle se žije nejlíp šufánkovi. Mam toho na teď bedrech dost, unesl bych ještě víc. Zatim jsem spokojenej, že bych tentokrát nezapomněl zabrzdit včas až to bude potřeba? Budu se o to opravdu snažit. Jsem přinejmenším o krůček dál než ti kdo se slepě tlučou o mantinely. Aspoň si uvědomuju kde hledat problém 🙂

Ono se to snadno řekne zabrzdit. Všichni víme, že kolikrát je blízká budoucnost nalinkovaná, a ty linky jsou blízko sebe až běda. A v tom asi tkví ten problém. Předem se omlouvám všem které při příštím brždění zklamu, třeba poruším slovo – jednou k tomu asi dojde. Vždycky jsem tvrdil, že správnej student se pozná podle toho, že vycítí čas kdy končí prdel a blíží se moment zlomu kdy je nutno počít studovat, aby člověk nevypadnul ze školy, správnej umělec života asi umí vycítit něco podobnýho. Hm, to bude těžší oříšek. Čtenář nechť začne u sebe. Nejede mixér moc rychle, pomalu nebo tak něco? A kdo určuje rychlost otáček?

Asi před půl hodinou jsem si hrál písničku na kytaru. Hrál jsem jí prvně v životě, moc mi nešla. Krásná písnička. Hrál jsem jí několikrát jen tak potichu jsem si k tomu broukal text – přestože pan Hlávka tuhle kolej postavil z fajnových cihel, mohlo by moje skřehotání rušit sousedy. No a když jsem hrál písničku asi po čtvrtý tak jsem se z ničeho nic rozbrečel. Poprvé po asi deseti letech.

Byl to strašně zvláštní pocit. Bylo mi moc příjemný brečet, tak jsem hrál dál, hrál a broukal si dokud mi stačil hlas. Pak už jsem si slova jenom četl a představoval, bylo to jako bych si broukal. Tu samou písničku už asi po desátý. Nakonec se mi oči zamlžily a ani číst jsem nemohl, brečel jsem jak malá holka. Slova už jsem stejně znal nazpaměť, slyšel jsem jejich zpěvačku jak zpívá s mojí kytarou. Pak jsem se vysmrkal, uklidnil, osušil oči a hrál dál. Fungovalo to ještě silněji než prve. Celkem asi po dvaceti minutách jsem se šel na sebe nevěřícně podívat do zrcadla, který nepřekvapilo. Pak jsem si hotovej sedl na židli.

Tak a teď co si o tom mám myslet (a co teprve vy?). Nevim, ale doufám že o odstavec nebo dva níž bude jasněji. Proto to ostatně píšu. Jestli všechno někdy později hodim na blog nebo ne je otázka, zdali text uznam srozumitelným, ale primární účel psaní to neni. Věříte mi? To je jedno. Jsem rád, čte-li někdo věci který píšu. Ale ještě radši mam to psaní a třeba i někdy zpětně čtení..

Ale o tom jindy, to se jen mé podvědomí snaží uniknout uchopení do kleští a prozkoumání. –(tady uplynulo pět minut)– .. což se mu nakonec asi povede. Během posledních týdnů jsem měl pár (nejmíň v jednom případě velmi) emotivních zážitků o kterých tu psát nebudu, ať už kvůli jiným zúčastněným osobám, nebo kvůli tomu že mi během plakací eskapády ani moc nepřišly na mysl.

Asi šlo o víc věcí najednou, který mě dohromady zasáhly. Jsem třetí den sám v jednom pokoji na poloprázdný koleji s jen knížkama čajem a polívkama z pytlíku. Otevírá se novej školní rok a vim že většinu kamarádů jen tak neuvidim – ať už jsou v cizině, nebo poblíž a odcizený. A pak ta písnička. Ale stejně je to jen proměnlivá nálada, cítil jsem se celkem dobře celej den, teď taky…a vlastně i v momentě kdy jsem brečel jsem měl dobrej pocit. Asi bych měl brečet častěji.

Zvláštní věc, že člověk sám neví co má jeho vastní hlava za lubem. Chci říct – to neví tak úplně nikdy, ale přemýšlet o tom začne až v takovýmhle momentě. A na nic nepřijde (a to málo na co přijde sem napíše a než to dá na web zase smaže). Frustrující skutečnost pro člověka kterej rád všemu rozumí. Ale smířit se s prohrou je vlastně tak trochu taky výhra.

Jo, ona písnička je naživo tady v záznamu ČT. Pro nedočkavý: začíná chvíli po 26. minutě, ostatním doporučuju skouknout celej koncert. Audio s mnohem lepším zvukem pak máte tu

(tenhle článek se smyslem trochu tluče s předchozím. obsažené myšlenky jsou totiž staršího data)

Když jsme se vrátili z Eurotripu a maminka se mě ptala jak bylo, sdělil jsem jí hned za tepla: "kouřili jsme tam mami spoustu marihuany a moc se mi to líbilo." To bylo poprvé v životě co jsme spolu o hulení mluvili. Věřím, že mnohé matky by u synů ocenily menší nadšení ke konzumaci omamných látek (zvláště pak těch nezákonných), nebo alespoň větší ohledy k rodičům. Má maminka do této skupiny patří oběma nohama, přesto ani tentokrát synkovi svému oblíbenému (to jako mně) nenafackovala, jen jej mírně pokárala. Pašák maminka, jako zkusšený pedagog vytušila, že její syn sice zhřešil, ale zase nelže takže není třeba zapalovat oheň na střeše.

Pubertou počínaje, jsem se vždy pohyboval spíš v prostředí kde se konzumoval alkohol. Nešlo o žádný puritánství, prostě okolním lidem z nějakýho důvodu přišlo zajímavější huntovat svý mladý zdravý organismy pomocí ethanolu a ne THC. Škatulkování na alkáče a huliče mi sice ještě dneska přijde legračně černobílý (stejně jako zavedené členění veškeré dnešní mládeže na šprty, nácky, skejťáky, smažky a pankáče), přesto jsem o velký většině vrstevníků tak nějak tušil k jakýmu táboru maj blíž. Ať si kdo chce co chce říká, ty dvě drogy jsou nekompatibliní – ne snad proto že se jejich konzumenti na sebe dívaj skrz prsty, ale jednoduše proto že si v povzneseném stavu po konzumaci tak nějak navzájem nerozumí.

Zkrátka, náhoda, prozřetelnost, tradice, osud, bůh, nebo nějaký jiný vesmírný breberky…někdo z nich tomu chtěl, že jsem více méně vyrostl na té tradičnější straně barikády. Zkušenosti s hulením typu "někdo něco donesl" pominu, byl sem většinou zlitej (..a tim pádem dost blbej na to abych to kombinoval), a fakt, že si toho ráno pamatujete ještě míň než obvykle, nepovažuju za plodnou zkušenost. Výjimek bylo míň než šafránu (teda já moc nevim kolik je šafránu, předpokládam že tak čtyři. výjimky i šafrány), ale během těch jsem zjistil že na mě hulení působí hodně pozitivně, po několika hodinách euforie navíc zase bez problémů odejde. A i když odejde, nechá po sobě pár zajímavejch nápadů, vzpomínku na pěknej zážitek. Žádný bolení hlavy, ranní šavlovačky a dny v prdeli.

Výlet do Amsterdamu jsme podnikli s obdobně alkoholem odkojenými vrstevníky (žádná jména. nechci nikoho kompromitovat :)), přesto jsme jako praví turisté prostě museli okusit místní manu nebeskou, jež do Amstru přitahuje mládež ze všech koutů světa. Okusili jsme. Nadšení, zážitky. Řekl bych že u velký části výpravy. (Pominu-li ty, kterým to vůbec nic nedělalo) Dva dni v rauši stačily, abychom poměrně radikálně přehodnotili svůj názor na věc. Vrcholkem ledovce změny byl moment ve Štrasburku, kde už to zas až tak legální neni, kdy jsme v jednu v noci běhali po parku a ptali se místních negrů, zdali nemají "nějaký roští". Měli. A dali. Přestože byli právě dovyslýcháni místní policií.

Ale zpět, tak teda co? Tak super. Čtenáře zklamu, rozuzlení nejen že bude nudný. Ono totiž nebude žádný. Přeš všechna zjevná krátkodobá plus marihuanových radovánek se totiž nad člověkem vznáší obrazy opravdivých pravidelných konzumentů THC. Závěr? Radši játra z kamene než vyhulená hlava. Aspoň v mým případě, protože tu hlavu tak jak je mam celkem rád (vsunu jeden nemoderní názor: myšlení JE návyková zábava) a asi mě bude živit. Kdyby pro mě pekařina byla jasná volba, možná bych se na to díval trochu jinou optikou. Jenže ona neni.

Komu přijde tenhle článek absurdní v tom smyslu, že automaticky předpokládam, že nějakou omamnou látku člověk konzumovat musí? Mě jo.

Je 17.9. 2007 sedm ráno, a já se řítím ranní mhou ku Praze. Autobus plný podřimujících lidí, letuška jim roznáší horkou čokolídu a má játra odbourávají zbytky zbytkového alkoholu. Zbývá deset dní prázdnin, babí léto pozvolna končí – včera jsem měl při spaní pod širákem na spacáku jinovatku. Přichází čas, kdy i nejlínější část národa, lid studentský, bude donucena k návratu z domova i ze světa, návratu do kamrlíků kdesi na rozhraní mezi větší králíkárnou a těsným panelákem z dob vrcholící normalizace. Ti poctivější začnou možná navštěvovat i o poznání větší přednáškové místnosti, ostatní poznají tváře pedagogů až o pár měsíců později. Letos to období prožívám už po páté, což mi dává nárok nazývat se mazákem, na kterýho se opravdu necítim.

Jsem svobodný mladý muž, čekají na mě co nevidět dvě školy a jedna práce. Hodlám se všem třem věnovat se zápalem, což je u mě věc nebývalá. Zvláště ta práce, která přibyla oproti loňsku bude zajímavá – školy už nejsou výzva, a je načase ověřit v praxi zdalipak mam skutečně nějakej potenciál, nebo spěju v ukecanýho akademika. Jak praví jeden z mých mnoha hrdinů "Children, the most important thing in your life, is to kickass!" A tak teda jo.

Zvláštní pocit – nemam chuť na rum ani na válení, čímž, zdá se, zrazuji své někdejší ideály. Budiž. Nic nebaví člověka věčně….ne nelekejte se nemam iluze o změně sebe sama ze dne na den. Už pěkných pár dní to ale vypadá, že mam potřebu trochu zamíchat vlastníma kartama. Že by tohle byla ta dospělost? Jestli jo, tak prosim. Ve třiadvaceti přišla tak akorát – přesně podle mé osobní teorie o tom, že oproti svým vrstevníkům je můj mentální vývoj asi o dva roky opožděnej. Měl bych něčeho litovat? Blbost. Moje životní ideologie spočívá v tom, že dělam JENOM věci který dělat chci. Něco se holt přecvaklo kdesi uvnitř a teď chci dělat jiný věci. Sbalim si skicák popsanej rebelskýma řečma, a včlením se do procesu – a vůbec ne proto že bych musel.

Ne nebojte se (netěšte se – nehodící se škrtněte), nevyjdu z tohoto autobusu jako jinej člověk. S úžasem jsem v minulých letech sledoval podobnou proměnu u některých kamarádů, a za tepla jí odsuzoval. Částečně proto, že jsem jí nerozuměl a částečně proto, že to s ní podle mě přeháněli. Vlna hypoték a spálených mostů, mám pocit, pořád doznívá mezi mými vrstevníky. Všichni – ti noví i ti nezměnění – kolem sebe tlučou jako by změna ideálů byla něco bolestivýho. A dělaj a říkaj se věci, až člověku zůstává rozum stát.

Možná právě proto, že s tim rozum nemá moc co dělat. Holky z ničeho nic maj chuť mít děti, my zase blbnem po svým – a v přechodových obdobích, snad právě z pocitu že teď bude všechno jinak, kácíme stromy který ničemu nepřekážely.

Kolem ubíhá důvěrně známá krajina, válí se po ní mlha a do toho vychází sluníčko. Nebojte se, lyrické pasáže opěvující nádhery české přírody nejsou moje specialita ale tohle člověka fakt nadchne. Jistý je, že se cítim opravdu nabitej energií, i když si nejsem úplně jistej, jestli proto, že prázdniny (prvně v historii mého života) skutečně splnily svůj účel, nebo jde jen o dočasný pominutí smyslů způsobený konstelací toho krásnýho rána a přílivu optimismu kterej občas přijde na každýho – jen tak bez příčiny. Jestli přijde co nevidět odliv, a vykolejení ze starých kolejí se odloží na neurčito, nebo naopak nastolím kurz ode zdi ke zdi, těžko říct. Mládí vpřed!

Dneska je nová doba. Každej vám na potkání řekne co si o vás myslí, jako v americe. Nebo aspoň jako v amerických seriálech (ty máme zmapovaný mnohem líp). Lidi jsou na sebe možná chvilku nasraný, možná i dlouho nasraný, ale aspoň si nebodaj nečekaně kudly do zad. Takže paráda.

Čechům tohleto moc nevoní (i když Pražáci už si docela zvykaj). Když se mě nějakej hostitel zeptá jestli nemam hlad, říkam většinou rovnou že mam (ač jsem občanem rozvinuté země, mam hlad takřka pořád, asi jsem se měl narodit v africe). To některý hostitele překvapí, občas si dokonce i pomyslí, že jsem nezdvořák. V tomhle případě je totiž lhát zdvořilý. Hm. Toť na kokot. A proto to nedělam.

V tomhle článku hodlám tepat jeden ze (zlo)zvyků národa českýho, ale vlastně i evropskýho a třeba i světovýho. Asi jste uhodli, že půjde o lhaní ze zdvořilosti. To jste uhodli blbě. Což vám nevytýkam – ono to tak zatim vypadalo. Já si vezmu na mušku věc podobnou, ale podle mě ještě horší a častější, a to mlčení ze zdvořilosti. Lhaní ZZ je jenom taková společenská slovní hra, na kterou se dá zvyknout, a nejste-li cizinec neznalý věci, neudělá nikde žádnou větší neplechu. Zato mlčení, to je prevít, ale o tom až po krátké přestávce vyplněné příběhem ze života. (mýho)

To jsme jednou takhle vyklízeli Vilu před vystěhováním. Pěknej vopruz, člověk furt něco nosí, bourá, maskuje, dělá bordel, pije lahváče, uklízí bordel, pije lahváče, dělá jinej bordel …

Po třech dnech této úžasné povznášející činnosti (prováděné studenty – budoucí elitou národa. komunista se raduje, i intelektuálové makaj ručkama.) si tak sednu do posledního křesla na vile a vychutnávam jednoho z posledních piváků. Když tu. Pojednou. Cosi cítim. (příběh vrcholí, tak zkracuju věty, jak nás to učili na češtině). Co to je? Hovno? Ne! Kanál? Ne! Jsem to já. Jak tchoř.

Vyběhl jsem na verandu, kde si kolegové pracanti zrovna dávali rauchpauzu, a sděluji jim svuj objev (přímá řeč oživuje příběh. poučka z češtiny číslo dva):

J(já): právě jsem zjistil, že smrdim jako prase.

O(ostatní): My víme. Smrdíš už dva dny.

J: He? A proč jste mi to neřekli?

O: My ti to naznačovali. A taky si vedle tebe už dva dni nikdo nesed.

J(zamyslí se): Jejda

KONEC ROZHOVORU

Rozbor a poučení? Měl bych se možná častěji očuchávat. A nebo by mí kamarádi mohli častěji používat přímou řeč. K tomu účelu, k jakýmu byla vynalezena, tedy ke sdělování informací. O což jsem je hned po druhým "(zamyslí se)" požádal. Kupodivu to nese i ovoce.

Dosti mě a mýho smradu, je čas na tu veselejší část – opřu se do národa, čili do těch ostatních. Chochó! Takže, proč vůbec zdvořile mlčíme…teda mlčíte….nebo ještě líp mlčej (voni. do těch se tluče nejlíp)? Je neuvěřitelný, jak dlouho dokážou (voni) mlčet o něčem co je každodenně prudí. Tiše si doutnaj, maximálně vyšlou zlej pohled. A pak prásk. Dodoutnaj a dělaj věci nepěkný.

Tenhle příspěvek je pěknej vopruz. Žádný veselý historky, ba ani tipy do vaší kuchyně. Takže sem už se nejspíš nikdo nepročet. A já jedu jezdit na bajku po Alpách, takže víte co. Ale poučení z tohohle článku byste si vzít mohli, ne? Už aby ta nová doba byla, budeme na sebe sice všichni nasraný, ale místo doutnání si to pěkně vyříkáme u piva. Což je vlastně metoda typická pro starou dobu. Hm. Skončím tedy okřídleným citátem doc. Půlpána: u nás v čechách v každé době, v každý okamžik platí, že bylo dobře, bude líp, akorát dneska je to na hovno. krleš.

Dnes mám narozeniny. Vstal jsem v šest, střídmě posnídal oblékl montérky a hodinu běhal kolem kosmonauta. Pak jsem sedl na kolo a dojel na benzínku. Koupil jsem sedum litrů nafty. Od té doby jí lehce popíjím (hádam že tak litr je už pryč) rozličnými hadičkami, a říkam si že ten kosmonaut se nemá zle když tohle pije.

Proč to dělam? Poradili mi to starší a zkušenější automechanici. Nejspíše se tak dostanu do duševního souzněný s kosmikovým 1.6 turbodieslem a budu úspěšnější při jeho startování. Ale lidský žaludek je asi trochu jiný. Když krknu, dost to smrdí. Toto je možná můj poslední dopis před smrtí, tak by to chtělo nějakou myšlenku…..sory. Nic tam neni. Přeji si epitaf: "Až dosloužím chci do sběru."

Tak skonal král tuningu. Při nasávání nafty do zavzdušněného diesla. Nemohl si přát lepší a hrdinštější smrt.

Na nedávným varským festivalu jsem viděl film o prodavačce, která se chce stát královnou tuningu. Spočívá to v tom že chodí s klukem co má vytůněnou káru a dává mu svuj plat aby si do ní mohl koupit lepší hifi a další serepetičky. Taky se místy snaží sbalit kluka s vytůněnější károu, což jí jde protože je fakt kočka. A co dělaj ty kluci? No když zrovna netůrujou motory někde při nelegálních závodech a neležej na babách co sbalili na svý čupr káry, tak leží pod čupr kárama na který hodlaj balit ty baby. Zkrátka se snaží ze svých parádních a rychlých kár udělat ještě parádnější a rychlejší káry (protože na ty sbalí prsatější slečny, to dá rozum). Life is good.

U nás v čechách vypadá tuning úplně jinak. Pravda, taky se v onom procesu vyskytují kluci baby a káry, ale tim podobnost končí. Nedělaj se z rychlých kár rychlejší, ale z nepojízdných vraků vraky pojízdný. Kluci by na ně rádi sbalili baby, ale tuší že to tak snadný nebude, když kolem po průtahu frčí medvědi z nimecka. Pojízdný. Baby maj taky pro tuning méně pochopení než ty zahraniční, kupříkladu si myslí že je vhodnější utratit jejich plat za jídlo a oblečení, než za nový gumy.

Oba druhy tuningu mi až donedávna přišly celkem směšný. Podivnou shodou náhod a, uznávám, trochu i vlasní blbostí jsem se do podobné činnosti namočil. A jsme v čechách, tedy jde o tuning druhého typu – náš devítimístný Kosmonaut (viz níže) ne a ne se rozjet. Trávím tedy příjemné letní prázdniové dny v leže na zádech pozorujíc Kosmikův podvozek ze vzdálenosti pěti centimetrů. Spolu s neustále rostoucím týmem velkých i malých odborníků (nyní Láďa, Jirka, Rejša, Honza a já) střídavě vyndaváme a nandaváme motor, vyměňujeme součástky a divíme se, jak to že to porád nechce startovat. Světe div se, žádný baby jsem doteď nesbalil. Vlastně jediná příslušnice něžného pohlaví, která se zatim ke Kosmikovi přiblížila, byla ségra s dotazem "kdy už ten šrot zmizí ze zahrady?"

Jsem jedincem nadprůměrně oprimistickým. Někteří lidé si (oprávněně?) myslí, že můj optimismus už občas hraničí s debilitou. No zkrátka – doufám že dnešní den je (už zase) dnem velkým, dnem kdy vstoupím s hlavou vztyčenou do první tuningové skupiny. Tedy přestanu dělat z vraku pojízdnou káru a začnu dělat z pojízdný káry hustopekelnou mašinu. S tou následně pojedeme na Šumavu a do Španěl.

Aspoň v závěru bych se mohl zmínit, jak je to doopravdy. Už v pěti letech mi maminka pozorujíc mé dětské hrátky sdělila "Jiříčku, ty se asi budeš muset živit hlavou. Dyk ty máš vobě ruce levý." A měla pravdu. Nejenom že jsou vobě levý, co se tuningu týče, nacházím se s vědomostmi někde pod úrovní průměrného dvanáctiletého vesničana. A tak se právě takoví vesničané scházejí nad naším vrakem (vlastníky jsme já Zbysheck a Láďa) moudře pokyvujou hlavama a smějou se nám gymplákům kterak nepoznáme alternátor od startéru. Jejich pobavení pochopitelně vzroste, když zjistí že ty blbci pod autem studujou na vejšce (o dvou bych radši nikdy ani nepíp).

No jo, ne při každém prázdninovém dobrodružství je nutno urazit velké vzdálenosti a vidět panoramata přírody i civilizace. Tuning je pakárna, ale docela to člověka pohltí. Teď už zbývá jen happyend typu – a pak kosmonaut začal fungovat a jezdil parádně až do další technický. A jestli jí dostal, brázdí dálnice dodnes.Dobrou noc