Tak jsem se právě vrátil z knihovny. Jo, je sobota, je hezky, a já trávil odpoledne v knihovně nad knížkama. Třeba mě zastřelte, ale mě se tam líbilo. Mimo to – moje škola je teď prakticky výhradně o samostudiu, a já preferuju takovou věc provádět v chvilkách kdy je venku vedro k chcípnutí. Školní knihovna (obrovská!) má supr atmosféru, a tim nemyslim jenom fakt že je tam funkční klimatizace. I když ta je taky prima.

No, študoval jsem tam nějakou knížku o vývoji světový populace, a jejích ekonomických důsledcích. A během toho studia jsem si milí přátelé udělal názor. Názor naprosto opačný, než jaký asi zastává autor knihy (pan Todaro), což je u mě už celkem běžnej jev. Souhlasit je nuda. Jen málo autorům se podaří vzbudit u mě dostatek respektu na to, abych s nima souhlasil.

Né že bych o problematice rozvojových zemí bůhvíjak moc věděl (nejspíš narozdíl od pana Todara), přesto sem teď hrdě napíšu co si myslim, i kdyby jenom proto abych, až se dozvim víc, mohl tady někde o kousek níž se sebou brutálně nesouhlasit. To se ale nejspíš nestane, protože s panem Todarem budu polemizovat nikoli o tom jak to dneska je, ale o tom jak by to mělo bejt. A na tomhle poli už vám znalosti až tak nepomůžou, tady už je to o morálce a pohledu na svět. Takže si tu můžu klidně udělat z prdu kuličku, a vy (a nebo ten Todaro) s ní můžete tak leda souhlasit nebo nesouhlasit, jen těžko ale řeknete že nemam pravdu.

No prostě, knížka byla o tom, že teď je nás na zemi přes šest miliard a za půl století nás bude miliard deset. Západní svět stagnuje, ale rozvojový země – Afrika, Asie a Jižní Amerika rostou o sto šest. A spousta lidí si myslí že je to velkej problém. Ne že by ty budoucí miliardy úplně chcípaly hlady, ale prostě se budou mít o dost hůř než kdybychom nějakým zázrakem zůstali na současných šesti. Mimo oněch zázraků nám zbývá leda podporovat chudý země aby svuj rychlorůst populací zarazily, což se ale podaří přinejlepším někde na těch deseti miliardách. No, a mezinárodní konsenzus (tj. bod kde spolu Todaro a Mezinárody souhlasí) říká, že zarazit ten děsnej růst je docela dobrej nápad, a to co nejrychlejc.

I řekl bůh: Pro mě za mě se milujte jak chcete, ale už se proboha nemnožte!

(úplně mimo mísu: bůh používající jak frázi "pro mě za mě", tak "proboha" je veselá kopa, ne? jó rodnej jazyk, to je kanón..)

Tak fajn, máme konsensus – ale jak to, my bohatý státy, provedem? Inu, budem cpát do zemí třetího (čtvrtýho, pátýho..) světa peníze, ale moudřeji než kdy předtim. Tak aby se sami rozhodli mít míň dětí. Zavedeme jim penzijní systémy a možnosti spoření, aby se nemuseli rodiče spoléhat na další generace, který o ně v stáru postaraj. Zvedneme životní standard – uděláme školy, nemocnice a pokusíme se jim roztočit ekonomiku, aby zapomněli na dělání kupy dětí, tak jak na ně během minulých století zapomněly hospodyňky ve státech nebo v evropě. Ubyde dětí, přibyde polí a bude dobře na světě.

A vidíte, to přesně se mi nelíbí. Za prvé si nemyslim, že pak bude dobře. Že bude všem, nebo aspoň většině, líp. Víte, v hladu, a pod takzvanou hranicí chudoby žije naprostá většina lidí asi tak posledních 40.000 let. Jen konzumní magor by snad mohl tvrdit že celou tu dobu byli lidi hrozně nešťastný a že on je na tom teď o moc líp. Nebudu tu nějak extra vytahovat statistiky, ale podle pár průzkumů jsou v průměru nejspokojenější se svým životem právě obyvatelé subsaharský afriky, a vůbec obyvatelé chudších zemí. Ale zamyslete se nad tim – pokud to tak je, k čemu jako potřebujou tu naší 'pomoc'?

Už slyšim ty poznámky typu: "Chtěl bych tě vidět, jak nemáš co žrát, kde bydlet a půlka rodiny ti umírá na spalničky. Tak se žije v Africe. To bys byl určitě šťastnej." Vážení přátelé, nebyl. Byl bych asi jedním z nejnešťastnějších Afričanů. Ale v tom to právě je – jejich podmínky se zdaj hrozný našima očima. Náš sentiment nás vede k tomu, jim pomoct něco zlepšit, aby se v našich očích měli líp, a my měli pocit že pomohli.

Až bude černý muž trávit mládí ve škole, v dospělosti deset hodin denně v továrně a mít povoleno jedno dítě na pár (tak jako to všechno má dnes muž žlutý), bude sice mít pitnou vodu, peníze na penicilin a dožije se osmdesáti let, ale bude on spokojenější? Statistiky tvrdí že ne, a já si to taky myslim. Rodina v širším smyslu se mu rozpadne – stejně jako se rozpadla v rozvinutých zemích díky sociálním dávkám (ne děti, stát se má starat o rodiče!), a stěhování za prací. Né pod bičem otrokáře, ale pod bičem vlastní blbosti se černý muž zařadí mezi stresované občany "rozvinutých" zemí.

A hle, už se sebou začínam nesouhlasit. Z předchozího odstavce to může vypadat, že jsem nějakej fanda Rosseaua, kterej hlásá návrat lidí do jeskyní k oštěpům, protože tehdá se měli nejlíp. Tak to ne, milí ptakopysci! Jenom tvrdim, že ne všechno co nám pokrok přináší je fajn. A tudíž nemáme důvod to bezmyšlenkovitě ládovat nebohým Afričanům a Filipíncům. Neni divu že se bráněj.

Sousloví "pod bičem vlastní blbosti" se mi tuze zalíbilo. Přesně pod nim se z člověka stává mravenec. Pracující pachtič a fanda koncentrátů, zastávající názor že nejspokojenějším člověkem světa musí bejt Bill Gates. A hovno, hovno! Sebevraždy, deprese a psychický poruchy, to dneska v super rozvinutejch zemích frčí. Ale klídek neni to beznadějný! Tam se dostanete jen pod tim bičem vlastní blbosti. Jsem toho názoru, že když se biči dokážete vyhnout, a třeba i zjistit že vlastně nechcete aby svět byl takovej jako v televizi, můžete se mít i líp než kdejakej obyvyatel Nigérie! Paráda, ne?

No, abych zachoval pesimistický punc tohohle blogu (stejně to už nevydrží dlouho, jsem teď nabit optimismem), položím si nyní otázku: proč my jako teda těm rozvojovým zemím chceme pomáhat? Jo, už jsem tu psal jak s nima soucítíme, a chceme jim všem děsně pomoct. A teď trocha cynismu: děláme to proto, že se bojíme. Pokud nezastaví svuj strašlivej populační růst, zůstane naše milovaná euroamerická kultura za chvilku jen drobnou skvrnkou na tváři světa a posléze vybledne úplně. Jakkoliv skrýváme naše obavy pod roušku charity, ve skutečnosti neshazujeme kondomy z vrtulníků kvůli prevenci AIDS. Základní tvrzení onoho mezinárodního konsensu je, že populační růst vede k větší bídě. Proto je potřeba ho pomoci těm zemím zarazit, a tak je zachránit. To jako téměř dostudovanej ekonom prohlašuju za hovadinu. Je to falešnej důvod. Zkrátka jen sobě nebo ostatním nechceme přiznat, že tady nebojujeme o to aby se někdo v Africe měl za padesát let líp, ale o místo na slunci pro to co po nás zbyde.

A to já se zase přiznat nebojim. Jsem xenofobní. Nechci aby naše česká (natož pak euroamerická) kultura zůstala jen zábavnou epizodou v rané historii Indočíny. Jenom nevěřim že toho jsme schopný dosáhnout pomocí nějaký rafinovaný zahraniční pomoci. Čísla jsou v tomhle smyslu celkem jasný – můžeme se stavět na hlavu ale naše geny se co nevidět rozpustí ve žlutočernohnědým moři. Tak co? Tak nic, vaše pravnoučata nejspíš nebudou vypadat jako slovani. Netřeba típat slzu v oku. A netřeba se tomu marně snažit zamezit.

Je to asi tři dny, co jsem se bavil s jednou číňankou o tom jak se jí líbí Kundera (jehož knížek se mimochodem v Jižní Koreji prodalo myslim víc než v čechách). Víte, přemejšlel jsem pak o tom, že je vlastně jedno že českej jazyk,kterej mam opravdu tuze rád, nejspíš pomalu vymizí. Ty opravdu dobrý věci zůstanou. Co to bude? Úžasně sebeironickej smysl pro humor? Plzeňský pivo? Švejkovskej přístup k autoritám? Nebo ještě vzkřísíme to krásný komunistický dědictví života ve kterým se nespěchá? Nebo vůbec nic?

Kdo ví. Ale bude to tak dobře.

Už o letních prázdninách mi v hlavě vyskočila nevinná myšlenka o tom, jak rád bych zkusil něco poustevnického života. Lhostejno zda bych meditoval na vrcholu hory, putoval po krušnohorském pohraničí a nebo se prostě někde zavřel. Obdivoval jsem prostou krásu a jednoduchost toho nápadu. Být nějakou dobu skutečně sám se svými myšlenkami, to je něco co se mnohým pořádně nepodaří za celý život. Možná je to tím že máme zemi přelidněnou, spíš je to ale tak že se lidi pořádnýho setkání s vlastním já bojí. Jak to zatim vidim, maj důvod.

Právě kvůli oný izolaci jsem se na výlet do Austrálie docela těšil. V duchu jsem jí nazýval právě "vrcholem hory", a doufal jsem že na něm si dam do kupy všechny ty duševní záležitosti co mě poslední dobou trápí. První a největší z nich, od který se všechny ostatní tak trochu odvíjej, je právě ten cíl, smysl života s kterým tady už nějakou dobu otravuju. Víte, právě ten byl posledních pár let tim motorem, kterej mě snad odlišoval od velký většiny ostatních. Studovat dvě těžký vejšky zároveň, koučovat vilu, Hudební skupinu, do toho vymejšlet a organizovat pařby, vydělávat peníze na spoustě různejch front, chlastat jak se na studenta patří a samozřejmě se snažit o nějakej smysluplnej vztah. Díky tomu jak dobře jsem měl v hlavě srovnaný proč to všechno chci dělat, šlapalo to všechno docela dobře.

Poslední dobou jsem ale ten pocit mít přestal. Cíle se rozplynuly kdesi v mlžné dálce a já všechno dělal najednou spíš tak ze setrvačnosti, přerušovaný jen malýma ostrůvkama opravdový radosti z vědomí toho co dělam a proč to dělam. Žije v tomhle nijakým stavu průměrný člověk neustále? Brr, jestli jo, tak je na čase se z toho buď rychle vyhrabat, anebo zakoupit sobě komplet Kafku a začít poustevničit. Představa šedi pohlcující ty, kterým došla motivace, elán a po čase i setrvačnost, mě děsí stejně jako nejspíš potajmu děsí i spousty jiných.

Jak si tu šeď představuju? Kdo nemůže najít uspokojení v současný činnosti, uchyluje se do knížek, seriálů, počítačových her, upíná se k budoucnosti, k minulosti a tak dál. Vyhýbá se samotě, pobytům na vrcholu hory jen se svým já, kde by poprvé naplno ucítil tíhu šedi, která už na něj dávno padla. Tíhu toho, že se jeho život a emoce už kdysi pomalu vykradly pryč z tohohle přítomného světa, který je jen nešťastnou náhodou tím světem kde on nebohý musí přinejmenším pár hodin denně pobývat. Pobývat aby zajistil tělu vše potřebné, a mohl se zas vrátit k neskutečným životům kdesi, tam kde není té tíživé šedi.

Jsem toho názoru, že jen málokdy přijde zvenčí impulz, kterej vrátí člověka duší do skutečnýho světa. Mam na mysli něco jako že přijde kamarád co řekne "vypni už toho kompa a pojď dělat něco pořádnýho". To může člověka vyrušit z šedý letargie nakrátko, životní směr to ale změní jen těžko. Jestli člověk má najít cíle schopný ho nabít energií, pak je spíš najde schovaný uvnitř vlastní hlavy, než v nových zážitcích. Já věřim že se mi dneska podobnej kousek podařil, a pocitově jsem na výši jako málokdy. Stalo se to při něčem, co pro sebe nazývam meditací, ale nějak na tom názvu nelpim. O východních filozofiích totiž vim jenom o něco málo menší kulový než průměrnej středoevropan. Takže si tomu říkejte jak chcete, u mě je to meditace, a teď sem napíšu co jsem to vlastně prováděl.

Nejdřív jde o to co nejvíc vyloučit vnější podněty, aby vám nerušily tok myšlenek. Bolí to. Člověk je od přírody činorodý tvor a nechce bejt sám jenom s myšlenkama. Rád se aspoň naoko něčim zaměstnává – třeba štípe dříví nebo plete ponožky. To je v poho, dokud to nevyžaduje žádnou činnost od mozku. Já jsem například takhle objevil hodně pravděpodobnej důvod proč se tak rád sprchuju (A proč se jiní zavíraj na dlouhý doby na záchodě. Sprchování vede, netáhne vám na prdel.) Tím důvodem je, že při tý naprosto nenáročný činnosti jsem sám, zavřenej v důvěrně známý místnosti bez oken, dobře odhlučněný kachličkama – vnější podněty jenž by vzbudily zájem jsou tedy prakticky nulový.

Tak vypadá meditace v malý formě – chvilku někde vypustíte u štípání dřeva a hlavou se vám honí kdeco. Pokud skutečně potřebujete něco promyslet, jde to líp než kdy jindy – pokud ovšem udržíte pozornost u tématu. Což je první menší problém. Jsou totiž dva pohledy jak se na celou věc dívat. Dokud štípete dříví a nevíte že meditujete, těžko budete sami sebe ukázňovat a říkat si na co myslet. Naopak – jakmile je činnost kterou provozujete meditace (u který jen čirou náhodou zdoláte metrák smrkových polen), je to už o kousek lepší. Víte že tu jste od toho abyste něco promysleli, a ne abyste bůhvíjak máchali sekerou. Proto snáz udržíte myšlenky u tématu, který vás trápí. Nechci se tvářit že jsem objevil Ameriku, tohle už určitě spousta z vás znala i dřív, i když tomu třeba říkala jinak a koukala se na to z jinýho úhlu. Přesto si myslim že je fajn naplno si uvědomit o co skutečně jde.

Na meditaci většího rozsahu už podle mě sekera nebo pletací dráty nestačí. Chce to vůli. Člověk je akční tvor je taženej k jiným činnostem. Tim silněji ho podvědomí táhne, čim nepříjemnější téma je na programu meditace. A že jsem to měl dneska hodně tuhý, pocítil jsem během dne touhu jít běhat, koukat na filmy, hrát na kytaru a podobně intenzivněji než kdy jindy. Dokonce mi v hlavě po dlouhý době vyskočilo pokušení začít zas hrát počítačový hry, s kterýma jsem se s velkou pompou před rokem rozloučil. Pokušením jsem odolal a po zdánlivě proflákaných šesti hodinách jsem, zdá se, zase našel zdroj energie, kterej mi tak dlouho chyběl. Neni úžasnějšího motoru, než mít v hlavě srovnáno co chci. Opravdu by mě zajímalo jak to maj ostatní, ale podle všeobecného nedostatku činorodý energie kterej vnímam bych řekl, že povětšinou jsou na tom hůř než já. A možná ani nepoznali jaký to je bejt na tom líp. Tak proto tady popisuju stohy wapíru, třeba to někomu helfne. A věřte že to udělá rozdíl.

Tak teď ještě pár poznámek pod čarou, který se do textu nějak nepodařilo napasovat, ale chci je zmínit:

Delší pobyt na vrcholu hory, jak já si ho představuju, spočívá právě v utkání tváří v tvář se samotou. Myslel jsem si že jí najdu tady v Austrálii, a že to bude snadný. Nebylo. V okolí dvanácti tisíc kilometrů neni nikdo, koho bych považoval za kamaráda, přesto podnětů který mi ruší myšlenky je spousta. .. Vlastně je muj pobyt tady výborným příkladem upnutí se do budoucna, který jsem zmiňoval jako metodu prchání před šedí. Vážení přátelé, nefunguje to, co jsem vymeditoval, mohl jsem docela dobře vymeditovat i doma za barákem.

Říkáte si, stejně jako já, že mi s těma depresema a smyslama života jen tak něco přelítlo přes nos. Nemyslim si to, je to opravdu věc která udělá děsnej rozdíl. Myslim si třeba, že jsem docela chytrej, ale svojí hlavní výhodu spatřuju v tom, jak jasný cíle si někdy umim vytýčit a umim jich i chtít dosáhnout. Neni to o vůli, ale o něčem co musí přijít ještě před vůlí – motivace. A když ta dojde, neni to prdel. Takovej F.A. Hayek (jeden z mála ekonomů který obdivuju) třeba kvůli podobným depresím podle vlastních slov nedokázal psát skoro deset let svýho života.

Asi jsem byl zbytečně ostrej ve vytyčování oněch "šedivých" činností jako seriály a počítačový hry. Nepovažuju je apriori za špatný (stejně jako sport u mě neni apriori dobrej). Špatný jsou až od momentu kdy vás přestávají reálně těšit, a drží vás u sebe jen svou návykovostí. Tu bezpochyby maj, však oni páni autoři ví jak na to. Ten moment jsem třeba u her rozpoznat nedokázal, a tak jsem s nima musel skončit úplně. Dokud nezačínaj vytěsňovat ostatní radosti, nebo vyplňovat šedý vakuum, jsou tyhle činnosti neškodný. Ale přiznejte si, nedělaj to tak trochu i u vás?

A nakonec jedna praktická – při hledání onoho smyslu jsem probíral ve vzpomínkách minulý roky, a hledal v nich momenty kdy jsem se cítil nejvíc šťastnej a plnej energie. Sebezpytování na tohle téma je parádní věc, to se na sebe dozvíte věci 🙂

Tak a to je všechnno, byl jsem zas chytrej jak lečo. Kritiku právě proto ocenim. přeju vám aby váš motor skvěle Shell!

U každýho dobrýho filmu se člověk během dvou hodin stihne pořádně zasmát, nadchnout, zastydět, znechutit a zamilovat. Úžasný, jak to s náma režiséři umí. Člověk jenom sedí, kouká, a během chvíle ze sebe vypustí nahromaděné cosi. Tomu cosi teď budu pro nedostatek lepších termínů říkat emoce, tak jak to dělá ono přiblblý a zároveň geniální heslo, který jsem si zvolil za nadpis. Vyvolává ve mě groteskní představu: šest miliard lidských mravenců, feťáků obývajících tento svět, čekajících na svou další "dávku&quot emocí;. Když ji nedostanou, bude zle. Jak pravil jeden románový náčelník šošonů: Indián, který ztratí svou medicinu se stává nebezpečným zvířetem. Má představa je komická a trochu trpká zároveň, protože tušíme že na ní může bejt kousek pravdy.

Už dřív jsem tady psal, jak naše úžasná (míněno čestně, bez většího sarkasmu) civilizace stojí na koncentrátech. Půvabná myšlenka to tehdy byla, přinejmenším jeden důležitej koncentrát jsem ale tehdá zapomněl zmínit, což dneska napravuju. Proč koncentrát? Vždyť ty filmy jsou jako ten pomerančovej džus. Kdesi daleko se ve velkým vyrobí, pak se zhutní, přivezou se k nám do Čech, připraví se co nejlépe k chuti místního pijana a jemu se následně servírují. Spotřebovat je může každý sám, kdy a kde se mu zachce, nezávisle na třetích osobách, denní době a rozmarech přírody. Ještě píšu o džusu, nebo už o filmech? Kdo ví.

Každá metafóra má mít svý meze, takže teď už jenom o filmech a emocích. Svou dávku si dneska může dát každej – zcela nezávisle a individuálně jak jsem psal, navíc ještě aniž by tím komu ublížil, koho nadchnul, znechutil a nebo koho rozesmál. Vidíte, od nadpisu jsme zatim o moc dál nepokročili, já mam pocit že jsem objevil ameriku a přitom to co píšu všichni už dávno víte. Víte? Když už nic jinýho, tak vám snad nabídnu aspoň osobitej úhel pohledu. Jednou z point tohohle článku sice mělo být, jak jsme si všichni krásně podobní, a jak nás proto dokážou skoro všechny opít tim samým rohlíkem….ale přes všechnu naši podobnost tajně doufám že můj pohled stále ještě osobitý je. A když ne, tak se taky hovno děje. Byl jsem globalizován :).

Ale zpět k průmyslu na emoce. K čemu nám ty jejich koncentráty (čili nejen filmy) jsou? Mam takovou teorii, k tý se dostanu ale začnu velmi krátkou historkou o tom, jak mě ta teorie napadla. Takže: Koukal jsem na film, a kupodivu jsem se během něj zasmál, nadchnul, znechutil zastyděl a zamiloval. Po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že za posledních pět dnů skutečnýho života jsem neprožil zdaleka tolik emocí, jako během posledních dvou hodin. To mě vedlo k zamyšlení jež vyústilo v teorii tuto: člověk s minimem emocí je v dnešních časech ideálním prototypem vhodným k přežití. Naučili jsme se velkou většinu emocí přes den potlačovat. Například jedu-li tramvají, jen zřídkakdy si připouštim že osoby kolem mě jsou lidi. Nějakou empatii mam vypnutou prakticky nonstop, schovanou tak leda pro pár blízkých lidí. To neni cynismus nebo bezcitnost, to je praktický opatření abych se nezbláznil – který má do určitý míry zabudovaný každej z nás.

Stejně jako sedavý způsob moderního života nás sem tam nutí si intenzivně zasportovat – v krátkém čase vybít co největší přebytek energie, podobně uzavřený život mezi desetitisíci dalších vede k rychlovybíjení emocí držených většinu času pod pokličkou. Netvrdim že je to špatný, ani dobrý. Naše mozky jsou pořád ještě přivyklý bydlení v jeskyni s kmenem čítajícím pár rodin. Nějak se s tou civilizací co nám tu vyrostla musíme vypořádat. A jestli nám s tim tělocvičny a multikina pomůžou, tak fajn.

Poučení pro vás? Žádný. Poučení pro mě plyne z otázky jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Začali jsme se dřív uzavírat davům okolo a pak až přišla potřeba románů, bulváru a mýdlových oper a nebo naopak koncentráty pomalu vytlačily přirozenej (leč řídkej) zdroj emocí – mezilidský vztahy? Nebudu tu šaškovat s tradičníma hodnotama, lamentování kam ten svět spěje neni muj obor. Ještě bych vás znechutil. Jinak taky počítám že jsem timhle textem nikoho moc nenadchnul, nezahanbil, někdo se možná zasmál, ale nikdo se nejpíš nezamiloval. Fajn, to překousnu. Zítra začínám znovuobjevovat alternativní emoční paliva.

P.S. V článku nehraju na city, takže ho nemá cenu číst.

P.P.S. Pozdě!

Učím se, učím. Šestej den v řadě. Neni už co uklízet, co sníst, vypít a Zoufalý manželky jsem dokoukal už dávno. A ten sajrajt už zase odmítá lézt do hlavy že chce pauzu. Zkouška je zejtra ráno, potřeboval bych tak ještě pět dní v knihách. Co naplat, neni nic horšího než frustrovanej student, jde se ven. Tam číhá čerstvej vzduch, náledí, zloději kapesní a vltava. Rozhodl jsem se k vyčůrání do Vltavy, což je pěknej cíl výletu, ne?

Du tam, čůram. Hotovo, dobrý, přece nepudu hned zpátky. Hoteloparníky na mě blikaj nocí z druhýho břehu, což je nic moc, ale mezi mnou a nima teče jak olej černá vltava. Ta je super, teče pomalu a neplavou v ní žádný diferenciální rovnice. Jenom labutě, ty sice taky nemam rád, ale ve srovnání s těma rovnicema to vyhrávaj na celý čáře. Tudíž volim místo návratu cestu po nábřeží. Je tu takový to snížený kde neni ani noha (až na moje a labutí), jenom pár lodí, laviček náledí a ani jeden zloděj kapesní.

Vlezl jsem do pontonu co slouží jako obří nástupní můstek pro tůristický parníky. Uvnitř je dutej (kupodivu) a nachází se tam prázdná basa na flašky, kus igelitu, rozcupovanej molitan a teď taky já. Možná tam někdy bydlel nějakej houmles, já mam strašnou chuť aby teď bylo léto a já tu s někym mohl pít krabicový víno. Jenže nemam léto, víno a mimo mě tu neni ani ten zloděj kapesní natož pak někdo s kym bych chtěl pít víno.

Odcházím a pamatuju si kudy se leze do podpalubí (je tam z boku odklápěcí dekl). Cestou dál kolem vltavy zjišťuju, že tu kromě mě noha je, teda přesněji řečeno čtyři. Stojí ve výklenku do nábřežní zdi v totální tmě a kouří cigára. Zjevně pozorovali/y celé mé vloupání do pontonu. Snad to nebylo jejich bydliště. Krabicák neměli a beztak se za chvíli musim učit.

Tak jdu teda dál a najednou lezu přes plot na železniční násep a u kolejí nacházim opuštěnou stanici. Jen tak se tu válí, a v ní se válí uhlí, pár odpadků a kusy opadlý ze zdi. Je to velmi smutná stanice, ale taky je to taková klidná oáza vprostřed prahy 2, mého bydliště. To už máme dneska druhou takovou co jsem objevil, a pak že velkoměsto je opruz. Ale stejně jsou na něm nejzajímavější ty místa, kam se nechodí, kde se nebydlí a kde nejspíš žijí lvi, poněvadž na mapách se taky moc nezakreslujou.

Padne na vás taková supr nálada, když se vyšvihnete od taxíků a nonstopů co jsou všude kolem, tady na severní hranici nuslí (a jestli si myslíte, že se vltava a nusle normálně píšou s velkým písmenem, tak to si klidně myslete). Najednou je tu úplně němá budova ve který ani přes den nebzučí flešovky sekretářek, sem zajde tak maximálně jednou za čas sprejer, něco namaluje a pak si řekne že to je škoda spreje bo to stejně nikdo neuvidí. A má skoro pravdu. Ani hovna od psů tu nejsou, tak je to opuštěný místo. Jó, takovýhle oázy velkoměsta nemít tak jsou to jenom černý díry, který do sebe vtahujou spousty lidský hmoty a odmítaj jí pustit ven.

A pak jsem šel zpátky a napsal tuhle historku bez pointy, bo k učení už vůle došla. Byl to totiž výlet, kterej na mě udělal dojem. DOJEM. Namítněte si, že po šesti dnech učení v místnosti 2×3 metry by na mě udělal DOJEM i výlet do druhýho patra koleje. Ale tohle byl jinej dojem, tenhle si budu mooc pamatovat. Jenže popsat to nejde, takže co tady plácám písmenkama. Prostě bych se z fleku odstěhoval na vrchol hory. Nějaký vysoký, co tam nelítá verbež nejezdí taxíky a nevyleze tam ani zloděj kapesní. Tam by se mi líbilo. A jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek sem na blog nepatří, a že je svým stylem levnej plagiát nějakýho beatníka, tak si to myslete. Možná se jednou potkáme na vrcholu hory. zatim čau

Ahoj, jmenuju se Jirka, je mi 23 let a stále se mi nepodařilo objevit smysl života. To zní dost pateticky, ne? Ta otázka mě trápí asi tak od ranný puberty. Dneska se tak nějak obecně předpokládá, že spolu s koncem puberty ta otázka člověku strašit v hlavě přestane. V mým případě nepřestala. Co mě neuvěřitelně zaráží je fakt, jak nepodstatná se ta otázka zdá být pro ostatní. Nikdo se skutečně nezamýšlí nad tim co opravdu chce, jakej má vztah ke světu, co ho vlastně vnitřně pohání a kam. Vždyť to je úplně ta nejpodstatnější věc, kterou by si člověk za těch sedmdesát let jemu svěřených měl vyjasnit!

Dělá to? Chci říct – vlastně jsou dvě možnosti: buď se ostatním během puberty na rozdíl ode mě podařilo si svuj osobní smysl života najít, a nebo se naučili jak se takovýma otázkama vůbec netrápit. V tom prvním případě jim závidim, v tom druhým ne. Muj pocit je ten, že velká většina lidí patří spíš do druhý škatulky. Můžu se mýlit, třeba je to tak, že každý sice nějaký svůj vnitřní cíl má, s ostatními o něm však nemluví, protože jde o něco co jen těžko vyjádřit slovy a větami. A i když se to zhruba podaří, zjistíte, že vás ostatní chápou jen napůl. Tak proč se snažit? Proč psát a mluvit o nějakým smyslu života, když se zdá být zhola nemožný sdělit i ty největší banality z vaší hlavy? Záměrně používam neobratný sousloví "smysl života" – každej kdo ho vidíme už napůl automaticky otáčíme oči v sloup s tím že text před náma bude nudnej, dlouhej a nejasně mlhavej, jak delfská věštba. Moje odpověď lidem z první škatulky, který si myslí právě tohle, je následující: ne. Přijde mi smutný rezignovat na sdělování něčeho tak důležitýho ostatním. Souhlasim, že jde o něco ohromně obtížnýho – nejdřív smysla uvnitř hlavy najít a uchopit, a pak ho ještě někomu sdělovat. Přesto je to věc kterou bychom se měli snažit dělat – pro naše vlastní dobro, protože jak jsem psal: smysl života JE to nejpodstatnější co v životě člověk má. Minulá věta je tak očividná pravda, až to bolí, přesto se mi zdá že si jí málokdo uvědomuje.

Lidi z druhý škatulky asi chápu ještě mnohem míň než z tý první. Jejich filosofii si představuju jako něco ve stylu: nemá cenu řešit co zejtra, žiju tady a teď, a to ostatní nějak vyplyne. Smysl života je hovadina, prostě budu dělat co mi zrovna sedí a to je celý, mudrovat o tom dál je plejtvání časem. Myslim si, že takhle to má velká většina lidí, a myslim si že jsou hloupí. Sorry za upřímnost. Vymyslel jsem pro ně název padělatelé spokojenosti – protože nevěřim že někdo, jakkoliv ode mě odlišnej, může bejt timhle stylem dlouhodobě šťastnej – jakkoli to sobě i o sobě tvrdí. Tuhle filosofii z druhý škatulky u mě reprezentuje heslo "ten most překročim až k němu dojdu". Můj vzkaz jejím fanouškům je následující: až vás překračování jednoho mostu za druhým omrzí (a ono se to stane), zkuste se podívat jestli všechny ty mosty vůbec vedou správným směrem.

Nejdřív zvolím směr a PAK teprve vykročim. Když zjistím, že jdu špatně zastavim se. Tuhle logiku každej chápe když se prochází po lese, v životě ale zřejmě ne. Dívat se dopředu a přemýšlet o tom kterým směrem se vydat – to se nenosí. Život "jen pro ten dnešní den" vede podle mě k sebevraždám, depresím, a hlavně k planýmu hospodskýmu kecání – nadávání na svět ve kterým žiju. Nadáváním na svět kterej jsem si nevybral, kterej sám od sebe přišel a já chudák to teď musim přetrpět. Kdo nepřemejšlí kam jde, jen těžko dojde tam kam chce.

Teď bych měl asi skončit nějak tradičně – všechno co jsem napsal trochu zlehčit, ať se tomu společně zasmějeme. To neudělam – myslete si, že jsem na hlavu ale všechno co jsem psal myslim naprosto vážně, rozhodování o smyslu života považuju za to v životě nejdůležitější. Ještě pro úplnost – když píšu smysl života, mam na mysli osobní cíle, ideály. Důvod, proč by člověk neměl tady a teď spolykat na místě třicet prášků na spaní. Důvod proč je život pro nás lepší než nicota. Jakej je ten váš?

Je asi ode mě hloupý tvrdit spokojeným lidem, že nejsou spokojený a snažit se jim nutit svůj pohled na svět. Co byste nechtěli. Jmenuju se Jirka, je mi 23 let a z nějakýho důvodu si myslim že vim víc než oni. A přitom nevim nic. Vždyť jsem to já a ne oni, kdo tu má problém, neni si jistej co v životě chce a sere ho to. Rozum je dar i prokletí – věřim že samotnej fakt že o takových věcech přemejšim mě posunuje dál, pomáhá mi si líp uvědomit co vlastně od života chci. Věřim a pochybuju. Dubito, ergo cogito, ergo sum.

A máme tu další hudební okénko. Pod příslibem velmi temného zážitku, vydal jsem se s Katkou v sobotu na black metal. Né že bych už na karlovarsku pár hodně tvrdých kapel neviděl – ale tohle mělo být něco jinýho. U nás jde i u nejvíc HC kapel o pohodový kluky v triku, který si jen tak mezi pivama jdou vyblejt hlasivky na mikrofon, přetrhat pár strun a vůbec nadělat spoustu kraválu. Vypustí prostě nějakej ten adrenalín a pak jdou třeba vyzvednout děti do školky.

Zjištění, že za hranicemi rodného karlovarského kraje existujou kapely, který takovou muziku berou fakt vážně, mě uvedlo v nadšení. Nevim jak vám milí čtenářové, ale mě přišla představa kapely, která se pomaluje černobílýma barvama (stejně tak její publikum) a jde na koncert zpívat výhradně o smrti, jezdcích apokalypsy, stokách a moru hustá. Někomu zvenčí (třeba mě) to celý zní jako popis komediálního čísla, ale ty kluci to myslej smrtelně vážně (což dělá tu komedii ještě zábavnější). Toť byla představa s kterou jsem se vydal do klubu Exit Chmelnice bych shlédl koncert kapel Heiden, Tisíc let od ráje a Stíny plamenů.

Právě jsem se rozhodl, že psát kulturní referáty neni ta pravá zábava (rozhodně o nic větší než je číst). Chtěl jsem napsat dva tři odstavce, do kterých vkusně zakomponuju pár perliček a postřehů. Kašlu na to vypíšu vám ty perličky, tři odstavce si domyslete.

Zpěvák skupiny Tisíc let od ráje si v průběhu jedný písničky odebíral krev. Taky slintal po pódiu, parketu a trochu i po publiku. Sliny doplňoval z petky, aby mu nevyschlo, což dovedně kamufloval předstíráním epileptického záchvatu zmítaje se po prknech, která normálně znamenají svět.

Lorda Vodochorda (zpěvákobasák hvězdy večera – Stínů plamenů) jsem potkal už před koncertem na hajzlu. Byl jsem zhnusen faktem že si myje ruce čekal jsem, že špínu miluje a v případě že jí chce dostat z těla, použije svůj mocný hlas a špína strachy uteče. Vodochord ale neni jeho pravý jméno, to zní lord Morbivod. Ještě předtim jsem koukal na youtube na jeho klip smrt v železe, takže jsem věděl co od tohoto hustodémona čekat. Vypadá jako Richard z IT crowd (upír co poslouchá Cradle of Filth), podle mě záměrně.

Zmalovaný Morbivod zazpíval pěkné písně, namátkou: o založení pražských kanalizací, o tom že česká města spojuje jedna velká stoka, v závěru pak megahit Zuřivý monolog Syna Poklopů. Aplaudoval jsem mocně. Mocněji aplaudoval fanoušek vyzbrojený sluchátky ala traktorista a zvonem na čištění odpadů. Další fanoušci volali: "ste málo zlý!"

Jo představoval jsem si je zlejší, ale prej občas i sou. Tak to musim vidět. jedna hláška na závěr: další věc se menuje KOMA!

Dnes ráno jsem vstal a zjistil, že mi došla gumička do vlasů (ano měl jsem jedinou). To zamrzí, neb chodit prostovlasý se dnes nesluší, a hlavně vám furt lezou vlasu do obličeje, do pusy a tak. Cestou do práce jsem tedy zašel do DM (což byla sama o sobě velká oběť – nidky se v tom krámu necítim úplně dobře, stejně tak ani dnes, kdy z deseti přítomných zákazníků jsem byl jediný mužského pohlaví..).

Postupoval jsem analogicky, jako při nákupu těstovin – našel jsem ty nejlevnější gumičky a koupil je. Nutno poznamenat, že šlo o vůbec první nákup gumiček v mém životě – až dosud jsem kradl gumičky sestrám, dostával od četných obdivovatelek a nacházel je na neobvyklých místech (nekecam). No prostě – těch nejlevnějších gumiček bylo v balení pět a stály padesát korun. Asi si založim gumárnu, to musí děsně sypat. Nebo spíš gumičkárnu.

Ale vážně: ty gumičky co teď mam jsou nejspíš značkový. Celý černý, s kovovou svorkou – dozajista stříbrnou. Nebojim se v nich jít ani do nejvyšší společnosti. Navíc jsou trvanlivý, bo jsou z pravý arabský gumy (z vopravdickejch arabů!!).

Říká se že člověk sní za život ve spánku asi osm pavouků. Taky se říká že jich sní asi 63. A prej taky 8 do roka. A taky 3 kila za život. A tady, tady a tady se píše, že to je všechno totální kravina.

Ať je to jak chce, lidová slovesnost jednadvacátýho století, je mocná. Lidé dnes míň makaj a víc kecaj, takže se podobný infromace šíří rychlostí blesku po celým světě. Tuhle údajně vypustili v nějaký lokální americký TV show – a vidíte, dneska si o tom povídal i pokrejvači v Dejvicích na střeše. Vrabci ne, ty si podobný voloviny nakukat nenechaj.

Kdo viděl Vrtěti psem (To wag the dog) ví, že nejlepší způsob jak rozšířit lež je ji veřejně popřít. To dělaj výše zmíněný zdroje a dělam to i já. Nepochybuju že co nevidět se to rozkřikne i mezi eskymákama, který sice pavouka nejspíš v životě neviděli ale přesto okamžitě začnou ve strachu před nima ucpávat svý iglů. Ze stejných důvodů z jakých se onehdá přestali bavit s tučňákama po epidemii ptačí chřipky.