Ten souboj už jsem odkládal hodně dlouho. Minimálně tři roky, ale spíš tak deset. Deset let už na sebe s tou velkou jednookou krabicí v koupelně mrkáme, a víme, že jednou to přijít musí. Ale dneska ne, říkali jsme si vždycky. A zejtra taky ne. A tak plynul čas, a já zjistil, že po několika málo divokých dnech, kdy úroveň zprvu čistého a nažehleného trička prudce upadá, nastane dlouhé období klidu, kdy tričko sice není úplně jako ze žurnálu, ale jeho stav je vcelku stabilní a nejeví známky zhoršování.

V tomto stavu tráví mé oblečení velkou část svého textilního života, a zatím si nestěžovalo. Myslim to oblečení. Naopak stížnosti z jiných stran se sem tam objevovaly. A nutno si to přiznat – život je kompromis, a já se pod jejich tlakem nakonec naučil i relativně čisté kousky předkládat k dalšímu čištění. Navzdory hořké zkušenosti, že některé z nich (většinou ty zasloužilé a oblíbené) se už nikdy nevrátily.

Tak vypadal život můj a mého oblečení (což je vlastně jedno a to samý, protože šaty dělaj člověka) dosud. Možná jsem byl relativně samostatným studentem, pět let si sám vařil a tak, ale zlomovou metu vlastního praní jsem nepřekročil. Donedávna.

Ani nevím co bylo hlavním impulzem. Mračna se stahovala už poměrně dlouho (jsem tu přeci jenom už skoro dva měsíce, a i dlouhé období poločistého klidu má své meze). Prací prášek jsem zakoupil už před dvěma týdny, a umístil ho na viditelné místo, aby mi neustále připomínal co se má a musí stát. Čuchal jsem obden k tričkům a košilím, hledaje záminku, bezvýsledně. Pak ale přišly prázdniny, došly ponožky (tj. protočily se podruhý), a já se po čase opět dostal na dno svého intelektuálního biorytmu – někam pod úroveň průměrné tesco prodavačky, něco jako třeba tehdá. To je souhra náhod! Kdy, když ne teď?

Poučen jedním z mých oblíbených dětských komiksů (myslím že se jmenoval Filip, nebo tak nějak), kde maminka odjede do lázní, rodina sama pere, a po návratu maminky jsou všichni komplet oděni do vyblitě hnědo-oranžový, věděl jsem že je nutno vhodně kombinovat barvy, a neoroštovat moc teplotu. Ještě jsem to proklepl na googlu a ne že bych nic nenašel, ale čekal jsem víc. Njn, nerdi neperou. Vybaven vědomostmi, dvěma dolary na pračku a rancem s modrým prádlem, ponožkama a trenýrkama jsem dorazil do univesničkový prádelny. Tam jsem zjistil že mé nové zaručené informace o teplotách a pracích programech jsou mi k hovnu, protože studentská pračka má pouze dva knoflíky "white" a "color". Vložil jsem tedy prášek, prádlo, obnos a zmáčknul color. Pračka se zamkla a začla prát.

To jako má bejt jako všechno? Kolem tohohle jsem kroužil deset let? – Dumam rozčarovaně cestou do domku. Nevyrušil mě z toho dokonce ani objev, že mam vlastně na sobě modrý triko a kalhoty, na což jsem při hledání modrých hardů v podpostelních a zaskříňových skrýších tak nějak zapomněl. Neva, příště. Vrátil jsem se k dumání o volbě mezi dvěma knoflíky, kterou by při troše tréninku zvládl i cvičenej slimák, a který jsem se dlouho úporně vyhýbal. Vzrušení z objevování něčeho nového ale přeci jen nakonec převážilo nad znechucením nad trapnou jednoduchostí světa, a jal jsem se hned po příchodu vázat provázky napříč vlastním pokojem a budovat tak improvizovanou prádelnu. Pan Avokádo tu sice potřebuje sucho, ale co ho nezabije to ho posílí, a když se kácí les, lítaj třísky (vzpomínka na tetu Kateřinu).

Dopráno, pověšeno, jsem úžasný. Cvičenej slimák by to určitě líp nedokázal. Ba ani dobře cvičenej slimák! Nejsem si jist celkovým výsledkem své akce, ale přinejhorším – prádlo pořád nesmrdí, a je pořád modrý. I když mokrý, zapínam tepelný zářič a uvažuju o tom, že menšinový barvy – jako třeba oranžová – se jen těžko nahromadí v dostatečném množství na jednu pračku – aby stálo za to je taky vyprat. No jak chcete, aby se dvě trička nahromadila v dostatečným množství, aha? A jak tak konzumuju klokana na smetaně (má nová specialita), koukam že kousek oné večeře se vpíjí i do jednoho ze zmíněných triček. Toť znamení od prádelního boha, říkam si když napouštim umyvadlo. Prášek je od pohledu neagresivní a vhodný pro ruční praní, tak jdu do toho, a peru menšinové barvy ručmo. To víte, menšiny si vyžadujou speciální zacházení.

(Mluvim o prádle, tak vy kujóni co si v tom chcete hledat něco jinýho, si běžte zatim na kafe. Né že bych neměl mírně kontroverzní názor na ten úžasný moderní antirasismus, ale až na to přijde řeč, tak se o tom vyjádřim na plnou hubu, a né skrz nějaký pochybný jinotaje. Kapišto? No proto. Tak zpátky k prádlu, to je taky důležitý.)

Skončili jsme po dvaceti minutách fest promočený – já, prádlo, koupelna i kus koberce. Nevim jak to prospělo menšinám, ale aspoň flek od klokana na paprice se podařilo odstranit. Přesto asi bude lepší příště i za menšiny utratit dva dolary a vyprat je v pračce s plnou parádou. Tenhle ruční boj musel bejt pěkná pakárna i pro naše předky (a hlavně pro paní předkový) používající necky, a co teprv pro mě vybavenýho malým umyvadýlkem.

…uběhl den…

Mam prázdniny. Vyluxoval jsem (tady v Austrálii taky poprvý, ale to tak velký hrdinství neni), uvařil, a pak to přišlo. Mé oko spočinulo v obýváku na žehlícím prkně. Rozhodnutí padlo vzápětí. Když už, tak s plnou parádou. Kolumbus to taky neotočil na Kubě (teda vlastně myslim že jo, ale nakonec to do tý ameriky nějak dotloukl) – že by si tam vybarvil políčko do modrýho života, a šel ho prokalit zpátky dom. Zkrátka – vim že by praní to fungovalo i bez toho, ale když už jsem se připravil o ono echt šovinistické mužství praním, tak proč rovnou nepřidat i žehlení. Když do toho, tak po hlavě!

Já sice už žehlil dostkrát, ale byly mi povoleny víceméně jenom kapesníky. Větší kousky jsem voral, ať už z nešikovnosti, nebo proto, aby mi je pak snad nedávali žehlit pravidelně. Ale najednou před váma visí pomačkaná košile, a neni to vopruz, ale výzva. Tak tedy go. Už jsem toho dneska napsal až dost, shrnu vám tu tedy své žehlící objevy bodech.

-Když přestanete blbnout s pouštěčem páry, a vůbec se donutíte vypnout všechny ty supr kouřový efekty, tak ta žehlička docela i žehlí.

-Kabel je vždycky moc krátkej

-Myslel jsem, že největší kumšt je udělat puky. Chyba lávky, ty se dělaj úplně samy. Teď jich mam tolik, že by mi Oldřich Nový záviděl.

-Dělba práce je prima věc a bez ní by to nešlo. Ale zužuje člověku obzor.

-Po džínách se cejtíte jak mistr světa. Ale u košil to přejde.

-Když si muž u ženy žehlí, znamená to že se snaží něco napravit, ne vždy, že to skutečně napravuje. (no neni ta čeština úžasná?)

Laboratorní práce se mi tedy celkem líbila. (Vskutku tady v austrálii objevuju nové dimenze lidského života, a vskutku jsem kvůli tomu nemusel nejspíš lítat 20.000 km) Myslim že praní se celkem vydařilo, akorát mě překvapilo že prádlo nevoní (vzpomínam si matně, že nějakej králík v televizi říkal jak na to), a jedny kalhoty podle mě teď dokonce i trochu smrdí. Ale jinak je dobře. Velmi Malý krok pro lidstvo, ale velký pro člověka se podařil.

Vážení přátelé, událost na kterou jste dlouho čekali je konečně tu. Kýžený výsledek mého zdejšího poustevničení, sebezkoumání a filosofování se dostavil. Zcvoknul jsem.

V předstíraném záchvatu tropického šílenství, jsem si dnes zahrál na boha, a stvořil živoucí bytost. A hle, nyní již zastrčený pokojík na předměstí Sydney neobývám sám! Žije tu se mnou ode dneška i můj nový vzor, mentor a … ano … i přítel. Pan Avokádo.

Poznal jsem jej při mém programu objevování exotiky. Vždycky si koupím něco, co je drahý jak u nás jabka, a v životě jsem to neviděl. Většinou jde o nějakej sajrajt, nevěřícím bych doporučil ochutnat například místní široký výběr dýní. Ale včerejšek, ten byl docela jiný. Poznal jsem to už cestou do obchodu. Koloběžka jela rychleji než kdy předtím, podzimní vítr si pohrával s listovím a já už tehdy tušil že ten den – ač zdál se doposud býti obyčejným – bude dnem na který si ještě za dlouhý čas rád vzpomenu.

A vidíte? Tušení se naplnilo. Zakoupil jsem totiž své úplně první avokádo. (kdo ví, třeba se to prodává i doma, ale já objevuju exotiku teď) Hrdě jej odvezl domů a usnul. Dnes ráno jsem vygůglil, jak se taková věc jí, plod rozčtvrtil a tři brášky budoucího pana avokáda jsem snědl. Bez soli, česneku a skurpulí. Ale čtvrtý kousek, ten byl jiný. Jako neobroušený diamant. Tak hrubý a syrový, ale přesto jsem vnímal že uvnitř dřímá kousek dokonalosti. Místo sycení lačného žaludku, jal jsem se tesat a hledat onu dokonalost. Našel jsem ji. Pak už stačilo jen dvěma napínáčky, vdechnout hmotě život a je tu!

Co zádumčivých konverzací nás jistě čeká, co neshod, co bouřlivých výměn názorů! Zažijeme spolu dobré i zlé, časy nepohody, strádání i radosti. A já věřím že po tom všem se pouto mezi mnou a panem Avokádo nepřetrhne, ale naopak ucelí. Snad jen .. modlím se aby mezi nás dva nevstoupila zhouba všech opravdových přátelství – žena. Snad se nikdy nestane, že bychom spolu soupeřili o tutéž žínku, protože ať už by zvítězil kterýkoliv, nakonec by šlo o prohru pro oba. Neboť jinak přátelství mezi mužem a ovocem, to přetrvá věky. Teda pokud pan Avokádo neshnije.

Chcete vidět jak pan Avokádo vypadá? Chápu. To by chtěl každý. A vy dokonce i můžete, neboť pan avokádo je moderní potravina a ví, že fotografie mu duši neukradne. Zde je proto fotogalerie pana Avokádo, a v ní i tady na blogu, se můžete těšit na nová dobrodružství tohoto čerstvě zrozeného akčního hrdiny.

V Blue Mountains fotí každej a furt. Panoramata. Vodopády. Džungli. Lidi s panoramatama, lidi v džungli, džungli s vodopádama a vodopády s panoramatama. Obří paměťový karty se plní modrozelenýma čmouhama, z nichž se povede každá dvacátá – což je výborný, protože to znamená minimálně sto dobrejch fotek. Kluci Japonský samozřejmě v počtu stisknutí spouště vedou, ani se pořádně nekoukaj co fotí. Je to pochopitelný, maj tři dny na celou austrálii, tak co by se zdržovali koukáním. Kde vlastně o víkendu byli si prohlídnou až doma tj. v kanceláři. No jo, ještě že nejsme druhá nejvyspělejší země světa, maj to, chudáci jedni šikmovoký, těžký.

Aby bylo jasno. Vůbec nenadávam na věk digitální, klukům japonskejm fandim, a nemyslim si že smršť levnejch megapixelů degradovala celý umění fotografie. Trapně pohoršená póza typu "kam ten svět spěje" je dneska dobrá leda pro repujícího puberťáka. Vždyť už i některý důchodci z ní vyrostli! Každý svého štěstí strůjcem, kdo si myslí že užije tisíce modrozelených rozmazaných megabajtů, jistě se nemýlí. Vzpomínky si přece nekoupíš. Jistě jednou i vnoučata ocení, jaké že měla obětavé prarodiče, kteří nedbali mozolů na ukazováčku, poctivě osm hodin v kuse cvakali a celý modrý hory jim tak krásně zdokumentovali.

Taky jsem cvakal, trochu míň ale jo. Kouknout na světlo, vybrat místo, poštelovat foťák, počkat až projdou dvě tři výpravy a cvak cvak vodorovně, kolmo šikmo, s bleskem, bez blesku, v dřepu, ve stojce, a nakonec ve vzporu klečmo se zanožením levé nohy a krátkou závěrkou. Ujít sto metrů a znova – kouknout na světlo…

Něco vám teď povim: srát na to. Nafocený megamegapixely nikdo nenatřídí, všechny obrázky jsou skoro stejný, a ty hezký se mezi balastem ztratí. Vy budete mít z pěknýho vejletu kulový, a vnoučata se vám na zdokumentovaný hory stejně vykašlou. Chcete ukázat kamarádům kde jste byli a co za prima věci jste viděli? Pokud na to nemáte celej večer, vystačíte si s pěti obrázkama, a nejspíš i bez nich.

Jeden vodopád byl krásně vysutej nad úroveň džungle. Prodrali jsme se na deset metrů širokou římsu ze který padal a udělali pár obrázků. Já decentně balancuju na okraji propasti, Tomáš (jednodenní výletní kolega ze slovenska) se drží na pevnějším podkladu. Dofoceno, dokoukáno. Přícházejí tři sympatické slečny a já Tomášovi povídam: ještě že jdou až teď. Jinak bych začal na tom ochozu machrovat a spadl bych. Tomáš ještě šel něco vyfotit, a já nevydržel. Ńež se vrátil, byl jsem znova na ochozu namlouvaje si, že ještě musim vyfotit ty malinkatý lidičky dole s hromadou vodní tříště. To jsem učinil a přidal pár nenucených piruet nad třicetimetrovou dírou. Odcházím s jásotem zmíněných dívek a výsměchem Tomášovým. Zjistili jsme: že na tý římse je fakt hezky, že se mnou stále cloumá puberta a že motivací k focení nemusí být jenom hezký obrázky.

Fotky který podle mě opravdu lidi zajímaj jsou v prvý řadě takový, kde jsou oni sami. Pak ty, kde někoho znaj nebo kde se děje něco zajímavýho. Musí v člověku zahrát na nějakou známou strunu, vyprávět příběh, překvapit neobvyklou perspektivou…prostě něčim zaujmout. Ty ostatní fotky jsou jenom zářezem na pažbě, zatrženou kolonkou v seznamu zajímavostí, nápisem "byl jsem zde, Fantomas". Spousta lidí fotí jen proto aby se mohli někde blejsknout, aby měli živoucí důkaz kde všude byli a co "zažili", jako by jim paměť nestačila. Opravdu – ještě jsem se nepřistihl, že bych něco fotil jen tak pro sebe, od toho mam přece oči. Vždycky přemejšlim jak taková fotka zapůsobí na ostatní … a ona většinou ne. Musí to být sakra výkon, aby někomu přišla dobrá fotka místa kde nebyl, člověka koho nezná nebo situace kterou nechápe.

Večeřim na skále vsunut mezi zábradlím a dírou do údolí. Tomáš už zatim drandí vlakem domů do postýlky a já nemaje kolegu fotím vlastní nohu s konzervou, panorámatem a vodopádem (úžasná kompozice). Unavená noha se cukne a plechovka s večeří letí ze skály. Jsem vůl. Koukám dolů jakpak moje vepřový dopadlo a zjišťuju že dobře. Skála potřísněná tomatou sice vypadá, jak kdyby tu pivní skaut odhodil něco ze svého poledního guláše, ale jen asi o pět metrů níž, na plošince, leží konzerva s dobrou půlkou obsahu. Jakožto syn horolezce mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jablko od stromu nejspíš odnesla vichřice, a já dodnes vejšky nemiluju. Přesto – buď rodinná čest a nebo velkej hlad mě donutily se spoustit po skále nad propastí. Konzervu jsem hrdinně získal a dokonce cestou sesbíral lžící ze skály i něco tomaty – a jak chutnala, byť byla o pár kamínků křupavější. Znova fotim nohu, vodopád, hlubinu a plechovku co právě přežila pokus o sebevraždu. Jsou fotky, jež nezasvěcený člověk prostě nepochopí.

Přesto fotim nejradši takový fotky, který maj aspoň nějakej obsah, myšlenku, byť srozumitelnou jen pro pár lidí. Opravdový umění je udělat fotku která osloví skoro každýho, ale to se snad i řemeslnému mistrovi podaří jen párkrát za život. Přesto se o takový fotky neúměrný množství lidí snaží, možná věří že se jim taková jednou podaří, a možná..

..Někoho spíš baví samotný focení. Tahá se s křížencem mezi foťákem a palcátem, nejčastěji ruský výroby, nebo naopak s digitálním čarostřelcem co má objektiv že se nevejde do krosny (a i kdyby se vešel, majitel si radši ukousne ruku, než by riskoval poškození o konzervu). Takový fotograf je něco jako hrdý člen rytířského řádu, který sobě zvolil těžší cestu a okolní cvakálky raději shovívavě nevnímá. Stejně jako nevnímá nefotogenický části okolí, místa se špatným světlem a bůhvíčim. Žádat ho aby se i na ně podíval je jako chtít po sjezdařovi aby se kochal krásou krajiny.

Stráví-li takovej fotograf-sjezdař den s prstem na spoušti, budiž – asi si svou těžší cestu skutečně užil. Nejspíš bude mít supr fotky a bude náramně spokojenej se strávením dne. Neříkejte mi ale, že toho viděl víc, nebo dokonce že je svět očima fotografa bohatší. Hovno hovno. Svět očima fotografa je dvourozměrnej, plnej otravných lidí, větví, a každopádně špatně nasvícenej. V takovým světě tráví dny jenom ten koho to baví (a dobře dělá), nebo ten kdo se chce svýma výplodama děsně vytáhnout (a to je vůl).

Vstal jsem čtvrt hodinky před východem slunce. Spacák a batožinu jsem ponechal svému osudu a pohybem jsem se jal prokrvovat ztuhlé údy. Pojídaje nektarinku k snídani pobíhám po okolí, místo vhodné k fotografování východu slunce nenacházím. Nervozita se stupňuje, jsem sice na vysokým útesu nad dolinou ale okolní džungle nedovolí jedinej rozumnej průzor na protilehlej masiv. Pobíham rychleji, konečně třista metrů od ležení nacházím pěknej plácek. Do východu slunce zbejvá pět minut. Fotim červánky a běžim si pro pastu na zuby. Cestou zpátky radši ještě zrychluju, aby mi sluníčko náhodou neuteklo.

A prd ho. Zakopl jsem o šutrák a rozšlehal se na skále. Nedbaje krve ni bolesti dobíhám na plácek. Šteluju foťák a vybíram místo, už to bude. …chvilinku si oddychuju a přemýšlim co to tu vlastně provádim. O focení vim velký hovno, a o kýčovitý panoramata vlastně vůbec nestojim. Mam rozsekanou ruku, a těšim se na dnešní vejlet, a ne na focení. Dochází ke zlomu, patřim do kategorie volů, nikoliv umělců. Dvě minuty před východem slunce beze slova vypínam foťák, dojídam nektarinku a jdu si opláchnout odřený ruce a koleno. Usmívam se. Tak přesně tehdy jsem se nestal fotografem.

Navzdory populárním teoriím, že výměnný studenti jsou moc krásný na to aby chodili do školy tam docela docházim, a baví mě to. Jenže místní regule nedovolujou zapsat víc jak čtyři předměty za semestr, což je pro australana full load, jako že by mu to mělo zabrat 40 hodin studia tejdně. Nechci nijak vyvyšovat naše školství, jsem přesvědčenej že i někteří borci z jiných zemí zvládají ten počet hodin skrouhnout na polovinu nebo míň. Já též. Praktickým výsledkem je tzv týden naruby – dva dny škola, pět dní víkend.

Neposedný mladík mého ražení (bohužel?) nedokáže trávit takový množství času sledováním filmů (neobscénních!), válením po pláži, mezinárodní družbou, sledováním filmů (obscénních!), a vycházkami do přírody. Dokonce ani sprcha neni co bejvala. A tak ve zbylém volném čase vlčim (=nedokonavý vid slovesa zvlčiti znamenající, že mé mravy povolují, proces zvlčení však ještě není zcela u konce).

Moudro našich předků říká: ohejbej proutek dokud je mladej. O moudrech předků si jako mladej rebel myslim svý. Přesto však – co bych neohnul tohle starý moudro i s předkama, aby pasovalo na mojí situaci. To je rebelský, takže go!

No prostě, jednoho slunného odpoledne moje zodpovědná třetina (polovina to určitě neni, bo většinou je v menšině. přesto je to právě tahle třetina, a nikdo zvenčí, která má v posledních letech hlavní podíl na ohýbání proutku) bouchla do stolu a povidá: mladíku, bude se pracovat. Seš nadějnej intelektuál, a tak chytíš příležitost za pačesy a půjdeš makat. Rukama, to dá rozum, ať si rozšíříš obzory – dost že si byl kancelářská krysa v čechách. A že mé dvě nezodpovědné třetiny zrovna nezodpovědně obědvaly, návrh byl přijat a já počal shánět pracovní povolení. Pak to šlo ráz na ráz – australskej mobil, opalovací krém, bankovní konto. Dokonce jsem počal jíst jejich národní pomazánku vegemite, která je hnědá mazlavá, děsně smrdí a po prvním ochutnání byste si přáli aby chutnala jenom tak hrozně jak to po čuchu vypadalo. Pak jsem začal rozumět australským reklamám (že by ta magická pomazánka?)…a sehnal práci.

Bush regenerator! Zní to jako titul akčního hrdiny. Ano – budu zachraňovat buš před….já nevim před čim, ale rozhodně jí děsně pomůžu. Budu žít v harmonii s koalou i klokanem! Navíc dostanu místní minimální hodinovou mzdu, což je hafo peněz!

Aby bylo jasno, veškerou ekologii mam naprosto na háku. Vůbec netušim, co je tak asi potřeba regenerovat na porostu kterej tu zabírá stovky, možná tisíce čtverečních kilometrů, a nejeví žádný známky odumírání. Rád se podívam do toho jejich vyschlýho pralesa, plnýho balastu, křoví a pavouků, netušim však, proč by mi nějakej australan (kterej jaktěživ do buše nepáchne) dal celou minimální mzdu abych mu buš regeneroval. No, to je konec konců australanovo věc.

Přijímací pohovor:

Takže vy jste postgraduální student IT a ekonomie, umíte nějaký jazyky, normálně děláte webdesign, ale tady byste chtěl pracovat venku a rukama. Správně?

Jo.

Fajn bereme tě, tady máš věci, podepsat to můžeš pozdějc. Dáme tě do týmu k sympaťákům. Nazdar zejtra

Australani. Jakýpak s tim sraní.

A tak jsem nastoupil, dorazil jsem v sedm ráno totál propocenej, bo jsem dobíhal 2 kilometry na vlak. Za první vejplatu si koupim koloběžku, to je jasný. A jdeme do buše, sympaťáci v týmu jsou tři, a jsou to sympaťáci. Začínáme plením trávy, haha to je fuška. Trháme jenom americkou trávu, ta původní australská tu zůstane. V průběhu se dozvídam, že vůdce naší skupinky projektoval 30 let počítače pro IBM, pak dělal palubní počítače do britskejch stíhaček, a teď pleje trávu v buši, což je úplně nejlepší. Druhej kolega dělá doktorát z biologie, ten třetí studuje ekologii, má rockovou kapelu a půjdem spolu na pivo a na koncert. Sakra, zase jsem neunikl z intelektuálního prostředí mezi lopaťáky, kulturní šok se nekoná. Intelektuálové vypadaj na minimální mzdě celkem spokojený, dobře živený, a je s nima sranda, takže prima.

Přijíždí džíp a paní z něj na nás s úsměvem něco volá. Chci ještě dosbírat trávu, ale počítačový návrhář povídá ať na to prdim, že to nemá cenu. Strká mě do auta a vysvětluje mi, že ta veselá paní povídala: zapálili jsme buš, frčtě odsud, nebo uhoříte. Tak frčíme, a já škemram, že chci vidět požár buše zblízka. Ono prej jak se buš jednou za dvacet let nezapálí, tak to s ní jde s kopce. Je lepší jí zapálit vědomě, než čekat kdy chytne sama od sebe. Jinej kraj jinej mrav. Polykám otázku, jakej smysl mělo pletí trávy v místech kde teď zuří požár. Je to fajn práce, která všechny zjevně baví, tak to nehrotim počkam jak mi na otázku odpoví čas.

Nový místo – jedovatý pavouci tu prej nejsou, zato pijavic a klíšťat hromada, budeme sekat křoví. No bodejť že americký, jmenuje se … privid nebo tak nějak, zní to jako prevít, což sedí. Žádná mechanizace, pěkně ručně, pomalu useknout, nanést herbicid, useknout, herbicid, useknout a tak……čumí na mě klokan. Muj první! Volám ahoj klokane, ostatní se smějou. O něco později i moje první dvě pijavice – dlouhý jak malíček. Lezou normálně po suchu, jejich kousnutí necítíte, ale kvůli protisrážlivejm slinám vám teče spousta krve když se pustěj. A tak si nanášim herbicid, když koukam, že mi crčí krev z ruky a na břiše mam taky flek jak postřelenej. Kolegové se smějou, teprv teď jsem prej pravej bush regenerator, Juchů!

A tak jsem se koneřně rozhoupal, a po vzoru hochů od bobří řeky sbalil tornu, ukázal záda ospalému předměstí a vydal se vstříc náruči matky přírody. Za cíl jsem zvolil národní park Ku Ring Gai, kterej má spoustu výhod – je jeden z nejslavnějších v Austrálii, jsou tam klokani a koaly (který jsem furt ještě neviděl), a konečně je to tam půl hodinky vlakem.

Začalo to nevinně – potácim se ranním vedrem, směrem kde jsem tušil železniční stanici. Zazvoní telefon, nestíham zvednout, zato se stíham podívat kolik je. Vlak jede za deset minut, a podle nízkého letu papoušků a lišejníku na stromech tipuju vlakovou stanici tak na dva kilometry daleko. Ty tam jsou nápady typu "máš jenom jedno triko, tak si ho skrznaskrz nepropotíš hned na začátku". Běžim jak o život, a cestou hulákam na kolemjdoucí asiatky kdeže je tu to nádraží. Asiatky věděj, ukazujou. Prej twenty minutes. Já jim dam!

Stihl jsem to. Totál propocenej se vřítil do odjíždějícího vlaku – kterej odjížděl na minutu přesně. Popadnu dech, a vedle sedící paní se ptám, jakže tu v austrálii kupujou jízdenky. Na nárdaží prej. Prima, první jízda vlakem a hned načerno. Pani povídala že mě nejspíš nechytí, ale příště ať se polepšim. No jasně :). A pak už jenom čumim z okna. Cestou mě zaujala probíhající výstavba železnice. To se ještě dělá? V Číně a Austrálii jo. Železnice byla moderní v devatenáctým století, a to jedenadvacátý prej vypadá že si jí znova oblíbí. Prima, já už si jí oblíbil. A máme to zadarmo, vystupovat.

Kdo spěchá je vůl. Toť nové přísloví. Žádný přiléhavější mě nenapadlo (práce kvapná ani dvakrát měř se mi nehodí do krámu), tak jsem si tohle vymyslel. Je blbý a úderný, takže se jistě ujme.

No prostě: nejenom že jsem si nekoupil mapu (což byl záměr), já si ani neobkreslil a nevyfotil tu mapičku co visela na internetu. Zapamatoval jsem si jenom, tvar cesty, kterou plánuju projít a cílový místo. Hmm, žůžo dobrodrůžo – ale co, zeptam se pocestných, a když dojdu jinam, taky to klokani beze mě ještě chvíli vydržej.

Zarazilo mě, že už 300m od vlakový stanice paní v obchůdku prohlásila, že na cestu do mýho cíle jsem úplně blbě, a že mam jít radši jinam, na druhou stranu, kde je taky hezky. Vydal jsem se přesto původním směrem, kterej se líbil mě (a později se zjistilo, že byl náhodou i správnej).

Cesta buší spočívá v tom, že buď koukáte pod nohy a nevidíte pavučiny, a nebo čumíte po pavučinách a zakopáváte. To první je horší – protože i pro nás co se pavouků nebojíme, je lepší mít nakopnutej palec než decimetrovýho pavouka v ksichtě a pavučinu všude.

Že maj pavučinu napříč turistickou stezkou každejch pět metrů (pani říkala, že je to jedna z nejpopulárnějších stezek v austrálii…připomíná mi to Island), to zamrzí – zvlášť když si v průvodci přečtete že tu maj 280 druhů jedovatých pavouků. Ale co, provoz na místních stezkách je evidentně značný. V cestovní knize na šestým kilometru (něco jako vrcholová kniha, jenže neni na vrcholu, ale vprostřed cesty) čtu, že tudy naposled někdo šel před osmi dnama. Hmm, místní pavouci jsou rychlý, utkali solidní barikády během tejdne. Taky vegetaci tu maj rychlou, les kterým procházim už minimálně jednou solidně prohořel. Jsou tu děravý stromy, černý pahýly i ohořelý zábradlí. Paráda, celodenní procházka takovým lesem vám názorně vysvětlí, proč jsou tu všude ty cedule že nemam v buši dělat oheň. Přesto potkávam pár ohnišť, poctivě obložených kamenama. Dumam nad chycením ryby a opečením nad hořící buší, ale znáte to – stejně nic nechytim. .. zato buš, ta by chytla hned 🙂

První brod, první koupání. Druhej brod, duhý koupání. Kooooupání! Lagunka v džungelním údolí – potok teče kus po skále v mělkým korytě vystlaným jemňoučkým pískem. Pak dvoumetrovej vodopád a pod nim studená tůň, vedle ní vyhřátá skála. Koupu se nahatej, asi půl hodiny se střídavě rochnim ve vyhřátý vodě nahoře a studený tůni dole. Sluníčko, třicet stupňů, tropickej ráj, .. prostě nářez. Ještě chvilku čekam, kdy přjdou nahý exotický krásky a dovedou to k dokonalosti, jenže vony nejdou. Prdim na ně, dobrodruh je živ na cestě a ne v laguně.

A tak jdu, potkávám obrovskej rybník v zařízlým údolí, parádní skalní útvary a takový různý turistický věci. Popisovat to je nuda, mrkněte na fotky. Nepotkávám žádný nástěnný mapy. Ve vesničce u rybníka, stejně jako na nádraží bylo taky kulový. Co mi zbejvá, jdu teda kam mě nohy nesou. Sleduju západ slunce a zjišťuju že jak teplota klesne pod 25 stupňů, tak mi teprv začíná fungovat mozek. To budou tady v austrálii krušný studia. Cvíli po západu slunce už je tma jak prdeli a já s čelovkou přicházim k nějaký vesničce. Moment…chtěl jsem spát v buši. Tak jdu zpátky do buše a spim.

Celou noc kolem mě leze 280 různých jedovatých druhů pavouků a hopsaj dva klokani. Všechny je slyšim. Zvlášť ty klokany, protože takovejhle kravál může dělat jedině zvíře co tak blbě hopsá, to dá rozum. Seru na ně, spim.

Ráno docházim k názoru že totálně nevim kde jsem, a tak bude lepší jet vlakem dom a na příští cestu se líp mapově vybavit, když ty joudové protinožci neumí ani vyvěsit v národním parku mapu národního parku. Tak se vydam směrem k nějakýmu nádraží. Starej pán, co se ho ptam na cestu, mě otáčí, jde se mnou tři kiláky zpátky a ukazuje mi nádraží. Pracuje ve výzkumu kognitivní psychologie a jazyka, jeho povídání je to děsně zajímavý, ale o tom jindy. Taky říká že skutečně jedovatý pavouci si tu nedělaj pavučiny, ale kokony u země. Až příště budu spát pod širákem v buši, mam mrknout jestli tam nejsou, kokoni jedni kulatý 🙂

Naskakuju na vlak a jedu dom. Na bílo, pro jednou. Tak a to je von. Muj první vejlet do nespoutaný Australský přírody. Sněd jsem plechovku fazolí, tousťák a odporný pšeničný sušenky, ušel nějakejch 25 km a neviděl jedinýho klokana ani koalu. Závěr? Laboratorní práce se mi líbila.