Asi před půl hodinou jsem si hrál písničku na kytaru. Hrál jsem jí prvně v životě, moc mi nešla. Krásná písnička. Hrál jsem jí několikrát jen tak potichu jsem si k tomu broukal text – přestože pan Hlávka tuhle kolej postavil z fajnových cihel, mohlo by moje skřehotání rušit sousedy. No a když jsem hrál písničku asi po čtvrtý tak jsem se z ničeho nic rozbrečel. Poprvé po asi deseti letech.

Byl to strašně zvláštní pocit. Bylo mi moc příjemný brečet, tak jsem hrál dál, hrál a broukal si dokud mi stačil hlas. Pak už jsem si slova jenom četl a představoval, bylo to jako bych si broukal. Tu samou písničku už asi po desátý. Nakonec se mi oči zamlžily a ani číst jsem nemohl, brečel jsem jak malá holka. Slova už jsem stejně znal nazpaměť, slyšel jsem jejich zpěvačku jak zpívá s mojí kytarou. Pak jsem se vysmrkal, uklidnil, osušil oči a hrál dál. Fungovalo to ještě silněji než prve. Celkem asi po dvaceti minutách jsem se šel na sebe nevěřícně podívat do zrcadla, který nepřekvapilo. Pak jsem si hotovej sedl na židli.

Tak a teď co si o tom mám myslet (a co teprve vy?). Nevim, ale doufám že o odstavec nebo dva níž bude jasněji. Proto to ostatně píšu. Jestli všechno někdy později hodim na blog nebo ne je otázka, zdali text uznam srozumitelným, ale primární účel psaní to neni. Věříte mi? To je jedno. Jsem rád, čte-li někdo věci který píšu. Ale ještě radši mam to psaní a třeba i někdy zpětně čtení..

Ale o tom jindy, to se jen mé podvědomí snaží uniknout uchopení do kleští a prozkoumání. –(tady uplynulo pět minut)– .. což se mu nakonec asi povede. Během posledních týdnů jsem měl pár (nejmíň v jednom případě velmi) emotivních zážitků o kterých tu psát nebudu, ať už kvůli jiným zúčastněným osobám, nebo kvůli tomu že mi během plakací eskapády ani moc nepřišly na mysl.

Asi šlo o víc věcí najednou, který mě dohromady zasáhly. Jsem třetí den sám v jednom pokoji na poloprázdný koleji s jen knížkama čajem a polívkama z pytlíku. Otevírá se novej školní rok a vim že většinu kamarádů jen tak neuvidim – ať už jsou v cizině, nebo poblíž a odcizený. A pak ta písnička. Ale stejně je to jen proměnlivá nálada, cítil jsem se celkem dobře celej den, teď taky…a vlastně i v momentě kdy jsem brečel jsem měl dobrej pocit. Asi bych měl brečet častěji.

Zvláštní věc, že člověk sám neví co má jeho vastní hlava za lubem. Chci říct – to neví tak úplně nikdy, ale přemýšlet o tom začne až v takovýmhle momentě. A na nic nepřijde (a to málo na co přijde sem napíše a než to dá na web zase smaže). Frustrující skutečnost pro člověka kterej rád všemu rozumí. Ale smířit se s prohrou je vlastně tak trochu taky výhra.

Jo, ona písnička je naživo tady v záznamu ČT. Pro nedočkavý: začíná chvíli po 26. minutě, ostatním doporučuju skouknout celej koncert. Audio s mnohem lepším zvukem pak máte tu

(tenhle článek se smyslem trochu tluče s předchozím. obsažené myšlenky jsou totiž staršího data)

Když jsme se vrátili z Eurotripu a maminka se mě ptala jak bylo, sdělil jsem jí hned za tepla: "kouřili jsme tam mami spoustu marihuany a moc se mi to líbilo." To bylo poprvé v životě co jsme spolu o hulení mluvili. Věřím, že mnohé matky by u synů ocenily menší nadšení ke konzumaci omamných látek (zvláště pak těch nezákonných), nebo alespoň větší ohledy k rodičům. Má maminka do této skupiny patří oběma nohama, přesto ani tentokrát synkovi svému oblíbenému (to jako mně) nenafackovala, jen jej mírně pokárala. Pašák maminka, jako zkusšený pedagog vytušila, že její syn sice zhřešil, ale zase nelže takže není třeba zapalovat oheň na střeše.

Pubertou počínaje, jsem se vždy pohyboval spíš v prostředí kde se konzumoval alkohol. Nešlo o žádný puritánství, prostě okolním lidem z nějakýho důvodu přišlo zajímavější huntovat svý mladý zdravý organismy pomocí ethanolu a ne THC. Škatulkování na alkáče a huliče mi sice ještě dneska přijde legračně černobílý (stejně jako zavedené členění veškeré dnešní mládeže na šprty, nácky, skejťáky, smažky a pankáče), přesto jsem o velký většině vrstevníků tak nějak tušil k jakýmu táboru maj blíž. Ať si kdo chce co chce říká, ty dvě drogy jsou nekompatibliní – ne snad proto že se jejich konzumenti na sebe dívaj skrz prsty, ale jednoduše proto že si v povzneseném stavu po konzumaci tak nějak navzájem nerozumí.

Zkrátka, náhoda, prozřetelnost, tradice, osud, bůh, nebo nějaký jiný vesmírný breberky…někdo z nich tomu chtěl, že jsem více méně vyrostl na té tradičnější straně barikády. Zkušenosti s hulením typu "někdo něco donesl" pominu, byl sem většinou zlitej (..a tim pádem dost blbej na to abych to kombinoval), a fakt, že si toho ráno pamatujete ještě míň než obvykle, nepovažuju za plodnou zkušenost. Výjimek bylo míň než šafránu (teda já moc nevim kolik je šafránu, předpokládam že tak čtyři. výjimky i šafrány), ale během těch jsem zjistil že na mě hulení působí hodně pozitivně, po několika hodinách euforie navíc zase bez problémů odejde. A i když odejde, nechá po sobě pár zajímavejch nápadů, vzpomínku na pěknej zážitek. Žádný bolení hlavy, ranní šavlovačky a dny v prdeli.

Výlet do Amsterdamu jsme podnikli s obdobně alkoholem odkojenými vrstevníky (žádná jména. nechci nikoho kompromitovat :)), přesto jsme jako praví turisté prostě museli okusit místní manu nebeskou, jež do Amstru přitahuje mládež ze všech koutů světa. Okusili jsme. Nadšení, zážitky. Řekl bych že u velký části výpravy. (Pominu-li ty, kterým to vůbec nic nedělalo) Dva dni v rauši stačily, abychom poměrně radikálně přehodnotili svůj názor na věc. Vrcholkem ledovce změny byl moment ve Štrasburku, kde už to zas až tak legální neni, kdy jsme v jednu v noci běhali po parku a ptali se místních negrů, zdali nemají "nějaký roští". Měli. A dali. Přestože byli právě dovyslýcháni místní policií.

Ale zpět, tak teda co? Tak super. Čtenáře zklamu, rozuzlení nejen že bude nudný. Ono totiž nebude žádný. Přeš všechna zjevná krátkodobá plus marihuanových radovánek se totiž nad člověkem vznáší obrazy opravdivých pravidelných konzumentů THC. Závěr? Radši játra z kamene než vyhulená hlava. Aspoň v mým případě, protože tu hlavu tak jak je mam celkem rád (vsunu jeden nemoderní názor: myšlení JE návyková zábava) a asi mě bude živit. Kdyby pro mě pekařina byla jasná volba, možná bych se na to díval trochu jinou optikou. Jenže ona neni.

Komu přijde tenhle článek absurdní v tom smyslu, že automaticky předpokládam, že nějakou omamnou látku člověk konzumovat musí? Mě jo.

Je 17.9. 2007 sedm ráno, a já se řítím ranní mhou ku Praze. Autobus plný podřimujících lidí, letuška jim roznáší horkou čokolídu a má játra odbourávají zbytky zbytkového alkoholu. Zbývá deset dní prázdnin, babí léto pozvolna končí – včera jsem měl při spaní pod širákem na spacáku jinovatku. Přichází čas, kdy i nejlínější část národa, lid studentský, bude donucena k návratu z domova i ze světa, návratu do kamrlíků kdesi na rozhraní mezi větší králíkárnou a těsným panelákem z dob vrcholící normalizace. Ti poctivější začnou možná navštěvovat i o poznání větší přednáškové místnosti, ostatní poznají tváře pedagogů až o pár měsíců později. Letos to období prožívám už po páté, což mi dává nárok nazývat se mazákem, na kterýho se opravdu necítim.

Jsem svobodný mladý muž, čekají na mě co nevidět dvě školy a jedna práce. Hodlám se všem třem věnovat se zápalem, což je u mě věc nebývalá. Zvláště ta práce, která přibyla oproti loňsku bude zajímavá – školy už nejsou výzva, a je načase ověřit v praxi zdalipak mam skutečně nějakej potenciál, nebo spěju v ukecanýho akademika. Jak praví jeden z mých mnoha hrdinů "Children, the most important thing in your life, is to kickass!" A tak teda jo.

Zvláštní pocit – nemam chuť na rum ani na válení, čímž, zdá se, zrazuji své někdejší ideály. Budiž. Nic nebaví člověka věčně….ne nelekejte se nemam iluze o změně sebe sama ze dne na den. Už pěkných pár dní to ale vypadá, že mam potřebu trochu zamíchat vlastníma kartama. Že by tohle byla ta dospělost? Jestli jo, tak prosim. Ve třiadvaceti přišla tak akorát – přesně podle mé osobní teorie o tom, že oproti svým vrstevníkům je můj mentální vývoj asi o dva roky opožděnej. Měl bych něčeho litovat? Blbost. Moje životní ideologie spočívá v tom, že dělam JENOM věci který dělat chci. Něco se holt přecvaklo kdesi uvnitř a teď chci dělat jiný věci. Sbalim si skicák popsanej rebelskýma řečma, a včlením se do procesu – a vůbec ne proto že bych musel.

Ne nebojte se (netěšte se – nehodící se škrtněte), nevyjdu z tohoto autobusu jako jinej člověk. S úžasem jsem v minulých letech sledoval podobnou proměnu u některých kamarádů, a za tepla jí odsuzoval. Částečně proto, že jsem jí nerozuměl a částečně proto, že to s ní podle mě přeháněli. Vlna hypoték a spálených mostů, mám pocit, pořád doznívá mezi mými vrstevníky. Všichni – ti noví i ti nezměnění – kolem sebe tlučou jako by změna ideálů byla něco bolestivýho. A dělaj a říkaj se věci, až člověku zůstává rozum stát.

Možná právě proto, že s tim rozum nemá moc co dělat. Holky z ničeho nic maj chuť mít děti, my zase blbnem po svým – a v přechodových obdobích, snad právě z pocitu že teď bude všechno jinak, kácíme stromy který ničemu nepřekážely.

Kolem ubíhá důvěrně známá krajina, válí se po ní mlha a do toho vychází sluníčko. Nebojte se, lyrické pasáže opěvující nádhery české přírody nejsou moje specialita ale tohle člověka fakt nadchne. Jistý je, že se cítim opravdu nabitej energií, i když si nejsem úplně jistej, jestli proto, že prázdniny (prvně v historii mého života) skutečně splnily svůj účel, nebo jde jen o dočasný pominutí smyslů způsobený konstelací toho krásnýho rána a přílivu optimismu kterej občas přijde na každýho – jen tak bez příčiny. Jestli přijde co nevidět odliv, a vykolejení ze starých kolejí se odloží na neurčito, nebo naopak nastolím kurz ode zdi ke zdi, těžko říct. Mládí vpřed!

Dneska je nová doba. Každej vám na potkání řekne co si o vás myslí, jako v americe. Nebo aspoň jako v amerických seriálech (ty máme zmapovaný mnohem líp). Lidi jsou na sebe možná chvilku nasraný, možná i dlouho nasraný, ale aspoň si nebodaj nečekaně kudly do zad. Takže paráda.

Čechům tohleto moc nevoní (i když Pražáci už si docela zvykaj). Když se mě nějakej hostitel zeptá jestli nemam hlad, říkam většinou rovnou že mam (ač jsem občanem rozvinuté země, mam hlad takřka pořád, asi jsem se měl narodit v africe). To některý hostitele překvapí, občas si dokonce i pomyslí, že jsem nezdvořák. V tomhle případě je totiž lhát zdvořilý. Hm. Toť na kokot. A proto to nedělam.

V tomhle článku hodlám tepat jeden ze (zlo)zvyků národa českýho, ale vlastně i evropskýho a třeba i světovýho. Asi jste uhodli, že půjde o lhaní ze zdvořilosti. To jste uhodli blbě. Což vám nevytýkam – ono to tak zatim vypadalo. Já si vezmu na mušku věc podobnou, ale podle mě ještě horší a častější, a to mlčení ze zdvořilosti. Lhaní ZZ je jenom taková společenská slovní hra, na kterou se dá zvyknout, a nejste-li cizinec neznalý věci, neudělá nikde žádnou větší neplechu. Zato mlčení, to je prevít, ale o tom až po krátké přestávce vyplněné příběhem ze života. (mýho)

To jsme jednou takhle vyklízeli Vilu před vystěhováním. Pěknej vopruz, člověk furt něco nosí, bourá, maskuje, dělá bordel, pije lahváče, uklízí bordel, pije lahváče, dělá jinej bordel …

Po třech dnech této úžasné povznášející činnosti (prováděné studenty – budoucí elitou národa. komunista se raduje, i intelektuálové makaj ručkama.) si tak sednu do posledního křesla na vile a vychutnávam jednoho z posledních piváků. Když tu. Pojednou. Cosi cítim. (příběh vrcholí, tak zkracuju věty, jak nás to učili na češtině). Co to je? Hovno? Ne! Kanál? Ne! Jsem to já. Jak tchoř.

Vyběhl jsem na verandu, kde si kolegové pracanti zrovna dávali rauchpauzu, a sděluji jim svuj objev (přímá řeč oživuje příběh. poučka z češtiny číslo dva):

J(já): právě jsem zjistil, že smrdim jako prase.

O(ostatní): My víme. Smrdíš už dva dny.

J: He? A proč jste mi to neřekli?

O: My ti to naznačovali. A taky si vedle tebe už dva dni nikdo nesed.

J(zamyslí se): Jejda

KONEC ROZHOVORU

Rozbor a poučení? Měl bych se možná častěji očuchávat. A nebo by mí kamarádi mohli častěji používat přímou řeč. K tomu účelu, k jakýmu byla vynalezena, tedy ke sdělování informací. O což jsem je hned po druhým "(zamyslí se)" požádal. Kupodivu to nese i ovoce.

Dosti mě a mýho smradu, je čas na tu veselejší část – opřu se do národa, čili do těch ostatních. Chochó! Takže, proč vůbec zdvořile mlčíme…teda mlčíte….nebo ještě líp mlčej (voni. do těch se tluče nejlíp)? Je neuvěřitelný, jak dlouho dokážou (voni) mlčet o něčem co je každodenně prudí. Tiše si doutnaj, maximálně vyšlou zlej pohled. A pak prásk. Dodoutnaj a dělaj věci nepěkný.

Tenhle příspěvek je pěknej vopruz. Žádný veselý historky, ba ani tipy do vaší kuchyně. Takže sem už se nejspíš nikdo nepročet. A já jedu jezdit na bajku po Alpách, takže víte co. Ale poučení z tohohle článku byste si vzít mohli, ne? Už aby ta nová doba byla, budeme na sebe sice všichni nasraný, ale místo doutnání si to pěkně vyříkáme u piva. Což je vlastně metoda typická pro starou dobu. Hm. Skončím tedy okřídleným citátem doc. Půlpána: u nás v čechách v každé době, v každý okamžik platí, že bylo dobře, bude líp, akorát dneska je to na hovno. krleš.

Dnes mám narozeniny. Vstal jsem v šest, střídmě posnídal oblékl montérky a hodinu běhal kolem kosmonauta. Pak jsem sedl na kolo a dojel na benzínku. Koupil jsem sedum litrů nafty. Od té doby jí lehce popíjím (hádam že tak litr je už pryč) rozličnými hadičkami, a říkam si že ten kosmonaut se nemá zle když tohle pije.

Proč to dělam? Poradili mi to starší a zkušenější automechanici. Nejspíše se tak dostanu do duševního souzněný s kosmikovým 1.6 turbodieslem a budu úspěšnější při jeho startování. Ale lidský žaludek je asi trochu jiný. Když krknu, dost to smrdí. Toto je možná můj poslední dopis před smrtí, tak by to chtělo nějakou myšlenku…..sory. Nic tam neni. Přeji si epitaf: "Až dosloužím chci do sběru."

Tak skonal král tuningu. Při nasávání nafty do zavzdušněného diesla. Nemohl si přát lepší a hrdinštější smrt.

Na nedávným varským festivalu jsem viděl film o prodavačce, která se chce stát královnou tuningu. Spočívá to v tom že chodí s klukem co má vytůněnou káru a dává mu svuj plat aby si do ní mohl koupit lepší hifi a další serepetičky. Taky se místy snaží sbalit kluka s vytůněnější károu, což jí jde protože je fakt kočka. A co dělaj ty kluci? No když zrovna netůrujou motory někde při nelegálních závodech a neležej na babách co sbalili na svý čupr káry, tak leží pod čupr kárama na který hodlaj balit ty baby. Zkrátka se snaží ze svých parádních a rychlých kár udělat ještě parádnější a rychlejší káry (protože na ty sbalí prsatější slečny, to dá rozum). Life is good.

U nás v čechách vypadá tuning úplně jinak. Pravda, taky se v onom procesu vyskytují kluci baby a káry, ale tim podobnost končí. Nedělaj se z rychlých kár rychlejší, ale z nepojízdných vraků vraky pojízdný. Kluci by na ně rádi sbalili baby, ale tuší že to tak snadný nebude, když kolem po průtahu frčí medvědi z nimecka. Pojízdný. Baby maj taky pro tuning méně pochopení než ty zahraniční, kupříkladu si myslí že je vhodnější utratit jejich plat za jídlo a oblečení, než za nový gumy.

Oba druhy tuningu mi až donedávna přišly celkem směšný. Podivnou shodou náhod a, uznávám, trochu i vlasní blbostí jsem se do podobné činnosti namočil. A jsme v čechách, tedy jde o tuning druhého typu – náš devítimístný Kosmonaut (viz níže) ne a ne se rozjet. Trávím tedy příjemné letní prázdniové dny v leže na zádech pozorujíc Kosmikův podvozek ze vzdálenosti pěti centimetrů. Spolu s neustále rostoucím týmem velkých i malých odborníků (nyní Láďa, Jirka, Rejša, Honza a já) střídavě vyndaváme a nandaváme motor, vyměňujeme součástky a divíme se, jak to že to porád nechce startovat. Světe div se, žádný baby jsem doteď nesbalil. Vlastně jediná příslušnice něžného pohlaví, která se zatim ke Kosmikovi přiblížila, byla ségra s dotazem "kdy už ten šrot zmizí ze zahrady?"

Jsem jedincem nadprůměrně oprimistickým. Někteří lidé si (oprávněně?) myslí, že můj optimismus už občas hraničí s debilitou. No zkrátka – doufám že dnešní den je (už zase) dnem velkým, dnem kdy vstoupím s hlavou vztyčenou do první tuningové skupiny. Tedy přestanu dělat z vraku pojízdnou káru a začnu dělat z pojízdný káry hustopekelnou mašinu. S tou následně pojedeme na Šumavu a do Španěl.

Aspoň v závěru bych se mohl zmínit, jak je to doopravdy. Už v pěti letech mi maminka pozorujíc mé dětské hrátky sdělila "Jiříčku, ty se asi budeš muset živit hlavou. Dyk ty máš vobě ruce levý." A měla pravdu. Nejenom že jsou vobě levý, co se tuningu týče, nacházím se s vědomostmi někde pod úrovní průměrného dvanáctiletého vesničana. A tak se právě takoví vesničané scházejí nad naším vrakem (vlastníky jsme já Zbysheck a Láďa) moudře pokyvujou hlavama a smějou se nám gymplákům kterak nepoznáme alternátor od startéru. Jejich pobavení pochopitelně vzroste, když zjistí že ty blbci pod autem studujou na vejšce (o dvou bych radši nikdy ani nepíp).

No jo, ne při každém prázdninovém dobrodružství je nutno urazit velké vzdálenosti a vidět panoramata přírody i civilizace. Tuning je pakárna, ale docela to člověka pohltí. Teď už zbývá jen happyend typu – a pak kosmonaut začal fungovat a jezdil parádně až do další technický. A jestli jí dostal, brázdí dálnice dodnes.Dobrou noc

Touhle dobou už to bude skoro půl roku co jsem přestal hrát počítačový
hry. Se začátkem tohohle experimentu to bylo docela divoký, plný emocí
a nechci zabíhat do detailů – tenhle článeček má bejt zpovědí
notorickýho pařana odstavenýho po dobrých deseti letech od jeho
kamaráda

(To kamarádství spočívá v tom, že vám kamarád kazí oči, neustále
vyžaduje lepší součástky, dělá z vás asociála krade spánek a čas
vůbec. Vy mu naoplátku zavaříte přetaktovanej procák a grafárnu,
rozflákáte klávesnici a za věrné služby ho stejně po dvou letech
hodíte do šrotu jakožto starou plečku dobrou leda tak na tetris a
účetnictví).

Ale vážně, za těch deset let jsem s tou krabičkou docela srostl, v
dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Nemyslim si, že by čas strávenej
u ní byl úplně promrhanej, rozhodně ne z nějaký supr velký části.
Nechci tvrdit že jsem se toho bůhvíjak hodně naučil (sice se říká Co
jsem se naučil ve stáří jako když najdu, nicméně se dnes zdá, že totéž
co jsem, se tak těžce učil už ve stáří našel každej druhej
čtrnáctiletej puberťák :), ale něco v tý hlavě přece jen zůstalo. Ale
to jen tak mimochodem, psát chci o jiný věci.

Z mýho tatínka, jenž je horolezcem, si občas dělaj srandu že po
většinu času kdy provozuje svého koníčka stejně akorát "čumí ze
třiceti čísel na skálu". Přestože by hnidopiši (a nejen oni) našli
řadu výhod horolezectví oproti hraní – většina oněch jedovatých
poznámek se bude týkat zdravotní vhodnosti obého, jako bych je už
slyšel.. – v principu jde o stejnou věc. Čučení do monitoru z třiceti
čísel je zkrátka u širší společnosti v nemilosti, no jo novinky bejvaj
málokdy oblíbený i když nás nutí říkat wow (a i když na ně oproti
pádům ze skály zatim snad nikdo neumřel). Širší společnost se nejspíš
jako na blba koukala i na sira Hillaryho :).

Troufám si říct, že patřím k první generaci, který rodiče místo aby
říkali "doma budeš", vštěpovali opak – tedy "venku budeš". Odřezávání
dětí od nejoblíbenějšího zdroje zábavy je výchovná metoda
přetrvávající věky – jen mění své podoby spolu se samotným způsobem
zábavy.

Existuje spousta mýtů používaných proti nově vyrostlé generaci pařanů,
teda vlastně proti jejich koníčku. Že jde o asociální zábavu (podle mě asi stejně
jako jízda na kajaku a maratónský běh), že si kazí oči (na slušným
LCD zhruba stejně jako by koukali do zdi), že to v nich probouzí
brutální sklony (protože nějakej kluk v americe někoho zabil..což
rovněž dělaj denně tisíce lidí který v životě klávesnici neviděli) atd. Neni
divu, že podobný plky každej pařan kterej ví o co jde bez problémů
ignoruje. Ještě bych se vyjádřil k asi nejdůležitějšímu bodu – s těma
asociálama. To je samozřejmě taky blbost – přinejmenším od rozvoje
internetu a multiplayer her toho hádam pařani nakecaj v průměru víc
než kdejaká sekretářka. A co se analogie s maratoncema a kajakářema
týče – jo, samozřejmě oni maj společenskou zábavu po tréninku, na
soustředění. Což obé maj ovšem pařani taky (kdo ještě neslyšel o
jediný akci kdy deset kompů natáhli do jednoho baráku a hráli tam
spolu tři dny v kuse, ať první hodí kamenem. Nejdřív ať si ale najde
starý noviny, a zjistí z nich, že doba bronzová už skončila). Čili –
hraní na počítači nedělá z lidí slintající retardy neschopný
artikulovat trojslabičný slova, nezpůsobuje úplavici, rakovinu
konečníku ani žádnou jinou zkázu o nic víc než třeba člověče nezlob se.

Tak tedy, proč jsem skončil? (respektive proč jsem chtěl skončit už
dříve než vypukaly emoce) Koníčky jsou pěkná věc, ale je čas, kdy
člověk zjistí že už je to čim dál tim stejný, neposunuje ho to dál
atd. Když člověk deset let jachtaří každej den, taky ho to nejspíš
omrzí. To je celý. Nehodlam nikomu tlouct biblí o hlavu, ani tvrdit,
že jsem objevil vyšší pravdu a adresář hry už nikdy neodevřu (přestože
poslední půl rok tomu tak bylo – s tim adresářem, ne s tou biblí). Hraní s kamarádama mi přijde
přípustný, možná si sem tam střihnu i nějakou zajímavou hru sám, jako si
starej labužník s potížema se srdcem dá jednou za čas povolí epesní stejk. A
možná všechno bude jinak 🙂

Co jsem vlastně chtěl říct? Jasně, na počítačových hrách jsem nechal spoustu času, a zkazil si tak mládí. Stejným způsobem jakým si ho jiní kazí volejbalem nebo filatelií. (totéž platí i pro stáří) Moderní člověk je přece typickej tim, že drtivou většinu energie zanechá v neužitečných činnostech. Tak co? Tak nic. Lidé jsou spokojení.

Tímto záznamem porušuju nejzákladnější pravidlo psaní deníků kronikářství a tak – no prostě začnu vyprávět na přeskáčku. Několik posledních dní bylo totiž zážitkově vysoce koncetrovaných, a to dokonce natolik, že nebyl čas ony zážitky hodit na papír. Teda na web. … Nyní vytvořím nové slovo: wapír. Význam má následující – je to fiktivní materiál z kterýho jsou udělaný takový věci, jako třeba elektronický knížky. No a na tenhle wapír teď napřeskáčku ty zážitky napíšu. Normálně se vyprávění zahajuje třeba slovy "začalo to tak..", ale poněváč sem rebel, uděláme to jinak.

Skončilo to tak, že zazvonil pan Bučko a já, pln spánkem načerpané energie a zbytkového alkoholu vyskočil z karimatky a vyrazil ku pomoci s nakládáním. Leč můj mladistvý elán byl velmi zčerstva zpacifikován – speciálně upraveným pazmekem, pastí na bosé nohy kolemjdoucích. Podobný se určitě používaly ve Vietnamský válce. Vyteklo ze mě něco krve (dezinfikováno fernetem drsoňem, to sem drsoň), a já se stal neschopným úklidových prací. Tedy jsem se po několika dnech dřiny a odříkání dostal sem, k notebooku na marodku a mohl se začít zabývat podružnostmi jakými jsou čtení zpráv a psaní blogů.

K tomu co se dělo několik dní předchozích se vyjadřuju tady. Jde o teskný příběh zániku naší malé dědinské koleje.

Ještě předtím jsem se, tradičně jako člen elitního týmu Šiška v mouce, zúčastnil polotajného závodu Jízda do neznáma. Ten závod lze jen těžko objektivně popsat, optikou každého týmu i závodníka se musí jevit hodně rozdílně. Zdánlivě jde o klasickou stopovací hru s auty, kdy týmy jezdí křížem krážem po rodné vlasti shánějí odpovědi na rozličné otázky a podle nich pak pokračují v cestě. To se děje po dobu tří dní, s většími či menšími kolektivním přestávkami. Jak jsem řekl – v tom je pro mě těžiště jen zdánlivě. Skutečná zábava spočívá v atmosféře celého závodu – rivalita týmů přes den, stejně jako noční (alkoholické?) orgie, menší i větší naschvály mezi týmy a spousta navštívených lokalit všeho druhu (toť to neznámo v názvu závodu). Nevyhráli jsme, ale skoro. Smrt Kobře!

Vlastně jsme tak trochu vyhráli – krásnýho gumovýho Charmandera, který je pro neznalost pokémonského názvosloví zbytkem týmů nazýván oranžová obluda. Jde o putovní cenu, o kterou se teď musíme rok starat. Pojmenovali jsme ho Kuba Kalina (po bývalém členovi šišky v mouce, jehož hlava však jezdí stále s námi) a uděláme mu i vlastní blog. Samozřejmě ne tak dobrej jako tenhle, ale skoro. Konec konců, bude nejspíš tady na stránkách 🙂 Tož se tedy máte na co těšit.

Věřte nevěřte, dokonce i já – rozený pecivál – rozhodl jsem se vyjet so světa na zkušenou, anšto je to teď děsně moderní. A když už na zkušenou, tak vopravdu do světa, a ne do nějakýho německa, který máme za humnama a dojdu tam z domova pěšky za den svižný chůze, že jo. Tedy jsem si zvolil cíl o něco vzdálenější. Vlastně se dá říct že prakticky nejvzdálenější co jde, protože na měsíci ani jiný další planetě žádnej graduate course of economy (hifi ekonomickou výuku) nemaji. Zkrátka a dobře, cílem mým je Austrálie, klokani, AC-DC, Kylie Minogue a ostatní aboridžinézani.

Šance se tam dostat je mizivá a letenky drahý, takže jenom dělam takovou bouři ve sklenici vody. Pobíhá to totiž takhle, já si dam na fakultě přihlášku, a tu nevyberou. Tři který vyberou poputujou na rektorát spolu s šťastnýma přihláškama z jiných fakult. A tam je nevyberou, a pošlou na vejlet do země Krokodýla Dundeeho dva filozofy a jednoho právníka. A já vůl se přesto smolim s motivačním dopisem a studijním plánem.

Je to něco jako loterie, a los do ní mě stojí nějakej ten inkoust do tiskárny, a hlavně spoustu času – což je teď ve zkouškovým dost nedostatkový zboží. .. No jak vidno, tak nedostatkový zas neni, když si ještě najdu čas datlovat něco do tohoto pompézního deníku..forget it. V posledních dnech jsem takříkajíc padělal vlasntí osobnost – i s minulostí, ideálama a plánama do budoucna. Při přečtení "vlastního" CV mě jímá jednak ohromná touha toho člověka poznat a druhak zklamání že ona postava se stejným jménem jako já je čistě fiktivní. O motivačním dopisu se radši rozvádět ani nebudu, kdyby mi bylo 40 a byl bych americkej vobčan, tak by mě podle něj nejspíš z fleku vzali na prezidenta.

Jak známo, v austrálii se točí voda v hajzlu a jiných vodních vírech na opačnou stranu než u nás. Je to způsobeno silama co se jmenujou nějak jako koroidolioiosovy. A ty síly jsou způsobený tim, že je to na vopačný polokouli. A to přesně je teď muj problém. Proč?

Ne, tamních záchodů ani sifonů se nebojim. Jenže jak vono je to na druhý polokouli tak tam maji vobráceně ty roční období. Pořád v poho – holt se v zimě víc opálim. Ale – oni maj podle těch období uspořádaný i semestry, a to už tak v poho nejni. No prostě jsem napsal přihlášku, že tam jako pojedu na letní semestr, vybral jsem si předměty na letní semestr a těšil se jakej to bude pěknej letní semestr. Ouha. Jejich letní semestr je v zimě.

Mám nyní dvě možnosti:

1) najít deník Adama Bernaua, a s jeho pomocí znovuobjevit teorii kterak lze přemisťovat kontinenty. Šoupnu Austrálii někam nad rovník řekněme vedle Japonska. Tam je místa dost. Roční období se nám srovnaj a bude po ptákách.

2) Přepsat studijní plán a motivační dopis. To znamená překopat celou svoji virtuální osobnost, zjevně bohem předurčenou k studiu Australských předmětů vyučovaných v zimním semestru.

Zvolil jsem snazší cestu, tedy první možnost. Ale Adamův deník není k nalezení. Pech. Tak to asi budu muset jít tou trnitější cestou. Co naplat, život je sice krásný, ale jenom občas. Tak teda krleš, kdo chce s klokany býti, musí nad formuláři výti. Jo, tak to je hodně blbá věta na konec. Tak za ní dam radši ještě jednu – tuhle – abych to vyretušoval. Lepší? Ne. Tak snad příště.

Vážení přátelé, ano. Můj život se právě přehoupnul do své lepší poloviny, neboť jsem si koupil spešl hifi mobilní telefon. Teď ještě vytůněnou káru který duní repráky na vzdálenost půl kilometru, a můžu se jít družit se skutečně moderní mládeží. Dáme špeka, mrknem na foce a budeme si navzájem vyměňovat výměnný kryty. Přes bluetooth samozřejmě.

A teď opravdu vážně, jak je na tomto bloku zvykem, že? Mam SE K750i, což (pro případ že vám to říká stejný prd, jako mě před měsícem) je foťák, mp3 přehrávač, 2GB flashka, baterka, kamera…jo a taky se s tim dá volat. Supr, za měsíc mi to stejně někdo ukradne, nebo ho jednoduše někde zapomenu. Do tý doby ale, milí návštěvnící, se váš život stane více kvalitním. A to proto, že mimo mých výlevů v textové formě sem budu házet i multimediální produkty svého hifi miláčka, což každýmu zcela jistě udělá radost. Máme totiž 21. století, a to znamená, že všechno co je multimediální, je super. To dá rozum, že jo.

Takže tenhle web je teď taky super. Na důkaz toho přikládam svuj úplně první snímek. Krátká stopáž a brilantní nápad, jsou samozřejmostí. Doufam že dostanu nějakou uměleckou cenu, jako tehdá bratři v triku. Natáčení i s přípravou, sepsáním scénáře a shánění herců trvalo přesně 29 sekund, což je shodou náhod i délka výledného filmu. Že se můžete těšit na další díla, jejichž kvalita bude ještě vyšší vám můžu už teď slíbit (i když jsem laťku nasadil hodně vysoko).