Po pěti hodinách
(asi tak) pobytu na jeho půdě nám Island počal ukazovat
svou skutečnou tvář – čili začlo pršet a strašně
foukat. Nevadí – s antibiotikem, který mam na
shnilou nohu, stejně nemůžu na sluníčko. Přikolíkovali
sme stan, ulít kolík (neznámo kam). Stan zatížen
šutrama, snad to udrží. Ráno (říkáme
tomu ráno ze setrvačnosti, bylo stejný světlo jako
kdykoli jindy) jsme nakradli na letišti co šlo (brožury, špagát)
a hurá na stopa. Rozdělujeme se na dvě operativní
grupy – Meddy a Pendolína míří na Geysir a za
památkama, my do vulkanický oblasti.

Stop mizernej, málem
sme zmrzli, pak však série tří rychlíků
v řadě dovezla nás až do Hveragerdi, kde pěstujou
banány, i když je tu stejně hnusně, jako na zbytku Islandu.
Maj na to totiž vychytávku – skleník, ve kterym je
gejzír a tudíž taky hic.

Šli jsme radši do
supermarketu s prasátkem („Bónus,“ ten je
nejlevnější!), odkud se nám do toho psího
počasí nechce, a tak radši píšu deník a
Štěpka spí. Vezl nás pán, so dělá
v Brusselu, ale přijel si na rodný Island zajezdit na
koních. Ten to teda chytl…no…jako my. Jmenoval se Oskar,
jeho syn je Oskar Oskarsson. Já jsem Jiří Jiřísson
a Štěpánka je Štěpánka Vladimírsson. (Tu
udělal Šufan chybu, já sem Štěpánka
Vladimírsdóttir!!!) Tak my asi pudem do hor, ale
moc se nám nechce. Ale jdem!!!

Jenže…nevíme
kudy. První cíl je gejzír Grýla. Tak ten
sme nenašli, anebo to byl jen takovej trapák, co se z něj
čoudí. Zato sme našli teplej pramen (i když „našli“
asi není vhodný slovo – jsou tu všude…) a cachtali
si nohy. Šufovi se to moc líbilo. Hódně studená,
studená, vlažná, teplá, hódně teplá.
Jak je libo. Asi dvacetkrát sme zmokli, ale nevadí 
Obešli sme ohradníky a přišla divoká řeka se
zbořenou lávkou, tak sme brodili…No nechtělo se mi. Voda
byla chladná až mrazivá.

Jsou tu mušky. Děsně otravný.
Nekoušou, ale sedí mi i v nosní dirce. A to teda
není žádný bájo!!! Nocležiště sme
rozbili na celkem hezkym plácku a uvařili večeři. Pršelo,
tak sme šli spát.

Vstáváme a prší. Ale jsou
to jen přeháňky – teď svítí sluníčko.
Ovesné vločky staly se přirozeným obsahem šufovo
baťoha a všech věcí v něm. Teď to sype všechno ven.
Stále jsou tu ty mušky, to bych ráda zdůraznila.
Jedna si jen tak sedla na mojí oční bulvu.

POSNÍDALI JSME ČAJ Z MINERÁLNÍ
VODY UVAŘENÝ V KOTLÍKU NA HORKÉM PRAMENI A
TÍM UŠETŘILI BENZÍN DO VAŘIČE. Ten nám včera
na benzínce do lahve natočil Magnus. Čí to byl asi
son???

Sbalíme a tradá do hor. Na dnešek
jsme si dovolili sníst 1 vitaminový bonbon napůl
(možná i dva). To bude energie!!! Naštěstí v Bónusu
s prasátkem se ukázalo, že některý
potraviny nejsou tak hrozně drahý…hlavně ty v akci.
To nám udělalo radost.

Milý deníčku – te´d je
spousta času do Tebe zapsat, nebo´t se stalo toto: (viz
obrázek pod textem – z obrázku je patrno, že se
jedná o Šufa, který zachraňuje svou topící
se krosnu). A zatímco Šuf rybaří, já píšu
deník. „Ženo, lov se nevydařil a k večeři bude
kus-kus.“ Ještěže twistr (Ňáká návnada na
rybu, nebo co) je podle Šufana geniálni!!!

Takže celý
den sme strávili v horách, z čehož půlku
koupelí v drsném horském potoce. (40 stupňů
Celsia pozn. autora). A kolem chodili turisti a když nás
viděli nahatý, tak nás nejdřív vyfotili, a pak
se taky svlíkli a taky se koupali. Co se ovšem stalo: ťapkám
tak potůčkem bosky, vylézám na břeh a potom ÁÁÁ!!!
Šlápla sem přímo do žhavého zřídla .

I když byl lov
neúspěšný (beznadějně), stala se při něm důležitá
věc: probudily se ve mně tisícileté pudy lovce! Už
se těším na další lov. Nebude proto překvapením,
utluču-li nějakou ovci šutrákem. Na rozdíl od
pstruhů jsou tu ty bečidla všude, v originálním
rukopisném deníku je nalepen důkaz…

Báli sme se vody z potoka, že bude
moc minerální (sirná) a že nás to
porazí…ale žízeň byla silnější. Nyní
je plán dostat se zpátky do hveragerdi, jenže není
tu cesta, jen sem tam stopa ovčího kopýtka. A hlavně
ta řeka. Ta je chvílema všude…

Takže jsme na to přišli:

SEXUÁLNÍ PŘEDSTAVA MUŽE: prsatá
blondýna, co ráda dá

SEXUÁLNÍ PŘEDSTAVA ŽENY: vize
rodiny o pěti dětech, rodinném domku a perspektivním
muži

SEXUÁLNÍ
PŘEDSTAVA MOJE (ŠTĚPÁNKY): nahý Ivo Pešák
(ten fousáč z čundrkántry šou) zpívající
RUTY ŠUTY

Po proudu dál a nacházíme
příhodné nocležiště na ovčím hovně.
Naštěstí je ovčí trus suchý, zato je všude.

Šufan nepolevuje ve své vášni a
vydává se rybařit. Já zatím vymejšlim
zítřejší plán. Šufan se vrací. Údajně
viděl dvě malé rybky – ještě menší, než je jeho
návnada. Já mu to věřím. A jelikož je Isalnd
země chladného větru, mám stále kapku u nosu a
začíná to pěkně pálit!!!

Co se dnes opravdu
stalo?

vyšli jsme po
geotermální snídani do hor

vykoupali se –
2x, nejdřív 30°C a pak 40°C

sešli jsme z hor,
spadl jsem do potoka i se zásobama

počal jsem
popularizovat dílo K. Marxe – budu jej fotit na spoustě
míst (viz obrázek)

jdeme spát,
ovce chodí okolo, dělaje BEEE!

Dnešní maratón: Nasadili jsme
krosny a šli dokopce. Tam jsme stopli paní a z kopce
sjeli. Pak jsme zas na ten kopec zpátky lezli. Byla tam ale
cedule, ať tam nelezem, tak sme zase zpátky slezli. A pak sme
skončili po opětovném stopování kilometr od
místa, kde sme začli. HOWGH.

Dnešek byl vskutku
dnem cestovním – dle hesla „Z bláta do…ještě
většího bláta.“ První stop nás dostal
do industriální zóny – stavěla se tam
geotermální fabrika. Po výše popsaných
peripetiích jsme přes Hveragerdi a Selfoss dojeli na prdel
světa. Byl tam tři koně a křižovatka, kde nikdo v našem
směru nejel. Další stop nás vyvrhl v Motorestu
na konci světa. Byl tam bufet a koně. Místní chodili
v trenkách a tričku (tady na Islandu mají léto),
my se choulíme v bundách a čepicích. Sou
to strašný Laponci (jediný národ, který
je veselý i při absolutní nule, tj –273°C).
Z motorestu sme to chytli ještě líp – další
stop nás vrhnul do pouště. Všude duny štěrku, auto jsme
viděli na 5km. I tam však Islanďané ukázali ochotu
nás svézt – do dalšího motorestu. Ten se
vyznačoval tímto:

příští
benzínka 273km

Je to uprostřed
Islandu, fakt tam nic není

…až na mouchy

Zakuklili sme se jako
motýli (to byla metafóra) a vydali se pouští –
každý se svým osobním hejnem much. Teď uléháme
uprostřed pouště. Bez much – odfoukl je vítr. Jo a byl
jsem na rybách. Zase nic. Co byste taky chtěli, v poušti.

Dnešní
zjištění:

Islandské
pivo Viking užívá „kozlovej“ naražeč.

Od domorodců
víme, že pitný jsou ty potoky, co nejsou teplý.
Tak je teda pijem. Síra léčí.

Vážně máme radost, že už tu
mouchy nejsou! Byl to děs!!!

Drama – jsme
v obležení much, probijeme se ven?

Probudilo nás bušení na stan. Říkám
si: „ááá, déšť – na Islandu nic
novýho…Otevřu oko. ÁÁÁ!!! On to není
déšť – sou to ty mouchy a dělaj nálety!!! Jsou
všude kolem – eštěže máme moskytiéru, ale ven se
nám teda nechce…Proto vymejšlíme scénář
jak z kreslenýho filmu (viz obrázek).

Dopadlo to dobře – přišel déšť a
mouchy odvál. A tak sme v dešti kráčeli po
silnici, po který nic nejezdilo, doufajíce, že něco
stopneme.

ISLANDSKÝ
SLOVNÍK:

Ryba – fiskur

Slaneček –
saltfiskur

Koruny – krónur

Ešus – ešusur

Lemur – lemurur

FRÁZE:

Leifur er saltfiskur. –
Život je slaneček. (hojně užívané islandské
přísloví

Stopnuli jsme –
německý tůristy. Jeli taky na Landmannalaugar (druhej
nejslavnější islandskej koupák). Včera sme nespali
v poušti, až to, čím jsme jeli byla poušť. Třicet
kilometrů černýho nic, a v tom nic akorát šedivý
šutráky. Německa Mutr vesele poznamenala, že jejich
průvodce říká, že tato cesta je „full of colours.“
Až na ty dvě colours (černá a šedivá) jsme žádný
neviděli.

Koupák na
Landmannalaugaru jest vulkanickej, a proto ho maj turisti rádi
(jako všechno, co je vulkanický – třeba pivo Viking se
vaří na geotermální energii, chleba
(vulkanickej) se peče v podzemních pecích. To dá
rozum, že vulkanických. Jo a s banánama by si tu
bez vulkánů ani neškrtli).

Takže to supr
vulkanický koupaliště, co je uprostřed pouště, za devtero
řekami a 60km od nejbližší civilizace (tj benzínky
v poušti), pojme asi třicet lidí. Převlíkaj se
venku – na to, že tu leží celoročně sníh
(místama), je to docela adroš. Koupaliště je místy
studený, místy si opaříte prdel. Když ale
hrábnete do země, jdou z ní bublinky a horko –
je to vulkanický, takže supr. Jsme turisti, takže máme
vulkanický věci rádi, v Keflavíku si
koupíme vulkanický trika a vulkanizovaný gumy.

Koupání
je super – celej den se koupeme a žerem, ryby jsem opět nechytil.
Ale sou tu supr panoramata. Čekáme tu (den) na Meddyho
s Pendolínou, budem se koupat, až se nám udělaj
varhánky na prdeli. Už dem.

Už sme zpátky i
s varhánkama. Potkali sme krajany, budou se tu koupat dýl
než my. Ale na co jsem zapomněl – mimo koupání jsou
tu taky PANORÁMATA. Všichni dělaj, jako že sem jezděj
kvůli nim a koupání je jenom taková bokovka.
Což e blbost, že jo? Jo.

Začal velkým objevem: alumatka
(moje) neizoluje tak dobře jako karimatka (Štěpánky). Tudíž
jsem už v jednu byl zmrzlej jako drozd a šel se koupat. Zážitek (společenský
i fyzický) byl úžasný, po půlhodinové osamělé meditaci připlulo
pět nahých britek s jednomužným doprovodem a jali se se mnou konverzovat
– což jsme činili až do nádherného slunce východu.

Dopoledne bylo ve znamení
spánku a marného čekání na Meddyho s Pendolínou. Poledne – čas
schůzky – minulo, vydali jsme se na hřebenovku Langmarlankat-borsmo“rk
(4dny). Zjistili jsme na ní, že island není zemí ohně a ledu, jak
se domnívají turističtí průvodci a chudáci turisté, nýbrž zemí
čmoudu a špinavého sněhu. Zatímco oheň jsme zatím viděli jen
na benzinovém vařiči a led v supermarketu Bónus, čmoud tu jde skoro
z každýho kopce a oudolí a špinavej sníh dláždí hřebenové cesty.

Etapa 1 měla měřit 12km
(což možná měřila) a mít převýšení 400m (což se minulo asi
o 600m). Sice pršelo a bylo to po ledu, ale ušli jsme ji v šortkách,
hnáni úžasnou kalorickou snídaní. (chléb+sušený ananas+psikan
– viz jídelníček na konci). Snad úžasná energie ananasu, snad
dynamit v našich lýtkách, snad mé obavy z nocování na sněhu bez
horké lázně nás vedly k rozhodnutí zdolat i etapu 2 – průvodce
pravil shodně 12/400. Kolik to bylo doopravdy nevím, došli jsme se
zaťatými zuby nevnímaje úžasná panoramata, jež se nám otevírala.

Cestou jsme se rozhodli nafotit
fotosérii „hnusnej Island“, která má rozptýlit mylné představy,
že celá tato země jest nádherná. Ba naopak – většinu jejího
povrchu (90%) zabírá štěrk, písek, šutry a ledove (=špinavej
sníh). Zbylých 10% jsou nádherný panoramata, který jsou v zahraničí
drze vydávaný za Island. Odteď fotíme písečný polopouště a
haldy štěrku, vydávající se za hory.

Vrcholem dne měla být večeře:
rýže, sójové maso a sójová omáčka, které se po letech oddělení
měly spojit v harmonický celek – což udělaly. Leč výsledný harmonický
celek byl nevýslovně hnusný – my ale měli hlad a navzdory protestům
chuťových buněk jej zlikvidovali. Zcela vyčerpaní jsme bez pípnutí
zaplatitli 1600 ISK (=500 Kč) za kemp bez teplý vody a usnuli jak
koťata.

Nutno zopakovat že večeře
byla fakt hnusná – ani Šufan(!!!) jí nedokázal dojíst, a protože
nám ve stanu smrděla, museli jsme ji vrhnout do předsíňky, následovně
vyhodit…

Zapoměli jsme ovšem zmínit
veliký zážitek – sedíme u chatky v Langmanndaugau a žereme drobky
chleba se salámem. Přichází muž a povídá : „I am terrible sorry!
I am going ro cook. It will be noisy. Sorry for that.“ My zírali
skoro s otevřenou pusou a řekli OUKEJ. Načež ten muž 5 METRŮ DALEKO
od nás!!! zapálil ÚPLNĚ OBYČEJNEJ BENZ͡NÁK, co udělá tak
nanejvejš PUF PUF PUF. Tak to jsme eště nezažili teda.

Šuf viděl v potoce pstruha
a to ho nesmírně povzbudilo. Jeho nadšení ještě o 100% vzrostlo.
Skoro se zdá, že má raději ryby než mě… No a závěrem: Peněz
málo – máme v plánu padělat visačku na stan…

Odnesly to moje nohy. Puchýře
mam všude, proto další turistický pochod bude krušný. A taky že
jo. Poté co jsme posnídali, se vydáváme vpřed nesmírnou rychlostí
kilometr za hodinu. Je to dáno i tím, že jsme narazili na řeku,
v níž : „Štěpánko, jsou tu ryby!!!“ Pročež Šufan teď
pytlačí. Respektive poté, co opět nic neulovil, rozmotává velice
zašmodrchaný vlasec…údajně už jedna ryba jeho návnadu ožužlala.
To já považuju za úspěch. Snad dneska někam dojdeme, protože zatím
to moc nevypadá. A tak zatímco mě začíná být už celkem zima,
Šufan znova a znova nahazuje.

a tak to bylo celou dobu…celejch
15km. Výprava za krásami Islandu aneb větší hnus sem neviděla…A
navíc v tomto rozmanitém prostředí cesta vůbec neutíkala. Zato
tam utíkalo nebohé zvíře, jehož druh jsme nebyli schopni identifikovat.
Velké asi jako liška, ale černé. Chvost to mělo větří než „Budulínku,
dej mi hrášku, povozím tě na ocásku“, ale bílej. Chvíli jsme
mysleli, jestli to není skunk (chudák! v poušti!!!), ale mě se to
moc nezdálo.

Ještě více kopečků
štěrku a utrpení (chůze štěrkem nápadně připomíná pochod
sněhem). Přesto jsme se dotrmáceli k další chatrči. Plán zněl
: Projít skrz a zakempovat o kus dál bez poplatku. A proto budem tvrdit,
že musíme dojít až do Porsmorku, protože tam čekají friend with
a car. „Tak a teď pudem svižně a budem dělat, jako že na to máme
tam dojít“. A tak jsme přišli k chatrči a pani nás hned chtěla
ubytovat. A my že ne, že musíme za těma friendama dál o 10km. A
ona na to něco jako JÉŽIŠ. A my: kolik je hodin? A ona že devět.
OUKEJ, tak jdem dál.

(Zpětná vsuvka k těm rybám…byl
tam úžasnej pstruh a chytil se na stříbrnou plandavku, leč únava
materiálu způsobila, že jsem vytáhl jen kus urvanýho vlasce. Chudák
pstruh ještě chvilku provokativně plaval kolem s mojí plandavkou
v puse. Remíza tedy byla pro oba týmy špatná – my byli bez plandavky
a bez oběda a pstruh měl zase novej fakt hustej, piercing.)

Jako správní trempi
jsme rozbalili stan načerno v schovaným údolíčku, do kterýho
bohužel bylo z okolních ostrohů vidět. Od zmíněných trempů nás
odlišovaly hlavně svítivý bundy, který nám značně ztěžovaly
utajení tábořiště. Trempové asi kempujou jenom načerno, proto
nosej ty maskáče.

(Ještě jedna vsuvka – v pošti
jsme zanechali vzkaz pro příští Islandské generace. Rozluští
jej, pokud se naučí česky, navíc by se jim hodil luštitel hieroglyfů
(Něco jako Bedřich Hrozný) jenž rozpozná, že „2“ je „s“
Tento vzkaz zněl :NA2RAT). a vyjadřoval naše nadčení z cesty poští.

Ulehli jsme tedy v zátočině
u potoka a dalo se do deště. Zavládla panika, neboť „Šufe, co
budeme dělat když se potok rozvodní?“ Rezerva byla asi 30cm a vzdor
dešti to po celou noc s přehledem stačilo.

Asi v šest ráno mě vzbudil
Šuf se slovy „Hele, vono je sice teprv šest, ale nepudem už?“
Nešli jsme. A ani o půl osmý (=plánovaný budíček nejčasněji
za poslední týden) to nevypadalo o moc líp. Leč hrubý nátlak nakonec
slavil úspěchy, a my se mohli vydat vstříc lepším zážitkům
a další poušti bez neblahé pozornosti ochránců.

Islandští ochránci jsou
velmi vlezlí, neradi vidí stanování načerno. To proto, že sami
provozují nejhustší (a jedinou) síť kempů široko daleko. Vlastně
ne, stanování načerno má jiné, mnohem větší (a mnou netušené)
negativum: Způsobuje totiž EROZI vážení přátelé. Jakmile jsme
sbalili stan, hned jsem pozoroval, jak půda pod ním eroduje. Bylo
to strašné, ještě že to v čechách nemáme.

No takže poté, co mě
Šufan konečně vyšťouchl z pelechu, sme bleskurychle sbalili a vydali
se na cestu. Pršelo skoro celý pochod, až se Šuf bál, že promočí
Marxe, tak radši nasadil Anorak. Odměnou po cestě plné útrap nám
byl jeden asi ze 2 islandských lesů, kterým jsme měli tu čest projít.
Pro ilustraci:

Pórtsmork – Thórův les,
je seskupení „stromů“ na hranici mezi klečí a křovím. Je zde
uctíván jako osmý div světa, zřejmě proto, že většinu rostlin
na Islandu , jež jsou vyšší lidských kolen, tvoří vřes, nebo
nebezpeně přerostlej lišejník. Jezdí se sem na tu kleč dívat
z celýho Islandu. Bůhví proč sem tahají i turisty, který (aby neurazili)
musí dělat, jako že je to les a né jenom křoví. My tu teď (opět)
nesmíme stanovat, protože to křoví je národní park. Stejně to
porušíme.

Loupou se nám xichty, takže
vypadáme jak nakaženi leprou, v lepším případě porostlí lišejníkem…taková
asimilace do islandské krajiny… pPrávě jsem našla ve spacáku
jeden bílý vlas – doufam že není muj. Je to duté vlákno, i když
nechápu co je na něm duté.

Takže nabrali jsme vou
a NENÁPADNĚ zmizeli na noc za ohbím řeky. Je asi šest hodin, přeju
dobrou noc. Asi o dvě hodiny později otevřu oko a Šuf na mě zírá:
„Tak co budeme dneska dělat?Tak jsem nechápala jak dneska, když
podle mě eště nebyla noc. Šuf myslel že byla. Chvíli jsme teda
byli zmateni (na tom Islandu to člověk moc nepozná, když se tu nesetmí),
až pak jsme zapnuli mobil a noc nebyla. Bylo před devátou. Ale Šuf
měl hlad na snídani, tak si dal spoustu psyllia.

Smrdíme. A divně lepíme.
Aspoň teda já…Ledovcová neledovcová, teče tady řeka, jdu se
mejt. Když tu náhle spatřím cestou-v našem úkrytu parkuje auto.
Šufan se nemyl už tři dni. A hlavně to vypadá, že další dva
to nemá v plánu. Je to smraďoch. Údajně vytváří přirozenou vrstvičku
mazu a potu, o který mu vyprávěla moje maminka, než jsme odjeli.
Já mu přeju hodně štěstí!

Celý den trávíme v úkrytu
ve stanu asi necelej kilometr od kempu – co když nás najdou??? Asi
v jednu Šufovi došla trpělivost a pravil, že se půjde projít. S prutem
samozřejmě. Bez prutu ani ránu. Strategie byla jasná – když někdo
přijede, nebo půjde okolo mýho stanu, budu dělat mrtvou. No a sotva
Šuf odešel, přijely dvě auta a začli kus od mýho stanu halekat
nějaký lidi. Odjeli. Šuf se vrátil. Okolo stanu prošel (úplně
okolo hned vedle) ňákej pán a něco brumlal. V půl pátý bylo povalečství
až moc, tak jsme se rozhodli že dem. Sbalili jsme a chtěli uvařit.
A ejhle, vařič nechtěl. Tak jsme to vzdali a šli.
Plán naší trasy je načrtnut zde:

Brodit to nešlo – i auta
tam tahal traktor. A tak jsme za hodinu cesty (né-li víc) skončili
asi 300m od místa, kde jsme začli. Stoupáme do hor. Cílem je překročit
průsmyk mezi ledovcema (1100 m.n.m.) a pak se dostat pěšky k móři.
Jenže jsme jen 300 m.n.m., tak musíme vzhůru. Šufan cestou sbírá
plody lesa Porsmork (to je ten, co ho tvoří asi dvacet bříz).

OBRÁZEK – přidáme do
polívky!

Takže jsme vylezli něco
málo pod 800 m.n.m. a je čas to zapíchnout. Bohužel nevíme jestli
jsme v národním parku nebo né, jestli teda tábořit smíme nebo nesmíme.
Ale je to fuk. Táboříme.

Chytili jsme signál –
přišla akorát zpráva od Zoba (:o))…Meddy s Pendolínou o sobě
vědět nedali. Tak to sme se ztratili brzy. Nojo.

Šuf snědl polívku i s houbama,
což normálně nedělá! ISLAND TĚ NAUČÍ, HOLOMKU!!! Pak nastala
noc divných snů – mě se zdálo že jsem v Tesu a že strkam všechny
ty dobroty do vozejčku. A to přitom ráno nebude ani snídaně, protože
nemáme vodu na vaření.Hmmm :o(

„sedm let tučných a sedm
let hubených“ píše se v bibli. Nyní nastaly ty hubené. Naštěstí
ne 7 let. ale pět neděl (bez balónu:o(). Houby jsem nikdy nežral,
ale tady (na Islandu) nejde o chuť, ale o kalorickou hodnotu.

Třetí noc načerno v národním
parku, jsme čím dál oprsklejší. Tentokrát spíme 15m od značené
turistické stezky. Kolem ještě chodí turisté a říkaj „Haj“
(Na Islandu všichni turisté zdraví, je to horší než jet v červenci
na berounku).

Vyrážíme v 8:00 z úzké skalní
římsy, abychom vystoupali kolmým (skoro) kamenným polem. Těžko
se nám dýchá – kyslíku ubývá. Dosahujeme náhorní plošiny
a konstatujeme, že je o kousek níž než Milešovka – 834 m.n.m.
Ale vypadá to tu jak v Alpách ve 2000 m.n.m. Při následném výstupu
z plošiny do sedla (1107 m.n.m. ´= Plešivec) dokonce pár lidí zahynulo.
Přiznám se, že v případě Plešivce o podobném případu nevím.

Severní stěnou! tedy dosahujeme
sedla, které jest vlastně vrcholem. (no to je teda vrchol!)

Docházejí nám tekutiny,
Štěpánkut (její islandské jméno) zdolala poslední decku. Naší
nadějí je chata v „sedle“. Ta se ukazuje být pustá, prázdná
a BEZ VODY!. Tavíme ledovec v ešusu. Zjišťujeme že tato nouzová
chata je vybavena: matrace 4x
dveře 1x
kohoutek 1x…voda 0x

židle 2x
okno2x

vysílačka 1x suchý záchod
1x

….což je príma, ale spát
tu nebudem. Jo je tu cedulka : Nocleh ve spacáku 500 ISK (166Kč) a
vedle kasička. :o) Islanďani jsou poctiví, na našince nemaj.

Během sestupu fotíme panorámata,
slepici běhavou a první tři vodopády. Další vodopády už ne…je
jich moc. Ale ryby tu nejsou – jak by se sem asi dostaly, skrz ty
vodopády ?!. Štěpánku bolí nožičky, mně zádíčka, naše výkony
mají od Langmarlangatu jasně sestupnou tendenci. Dnešek je však
výjimkou, asi oba skončíme na marodce.

Ze života ovcí:

Islandské ovce se mají líp
než ty české.Aspoň v létě. Veškeré území Islandu, který zrovna
není poušť nebo ledovec, je totiž pastvina. Ovcí je tu 3x víc
než Islanďanů, čili necelej milión. To je supr, každá má spoustu
místa. Ovce jsou chundelaté a největší vemeno má beran. Nikdo
je tu asi moc nestříhá a nejspíš ani nejí. Pastviny jsou řešený
trochu zvláštně, 75% plotu nahrazují horská úbočí. Vlastně
asi mnohem víc, ty údolí jsou dlouhý.

A šťastný turista se při
sestupu z masivu může kochat svobodně pobíhajícími trojicemi ovcí.
Proč trojicemi? Místní berani jsou přísný bigamisti. Každej má
dvě ovce a hlídá si je. Docela sranda. Co dělaj, když jim to nevychází
(třeba se narodí o berana víc) to nevíme. Nejspíš berana prodaj
do jihoafrickýho bordelu.

Už je ze mě skoro pravej
oldschoolovej Islanďan. Mam z těch hub trochu sračku, šetřim papírem,
utíram se lišejníkem. Je to super. (fakt)

Byla jsem si v noci čistit
zuby a přátelé: BYLA SKORO TMA! Takový šero jsem ještě nikde
na Islandu neviděla (leda když jsem byla na záchodkách a ňáká
paní omylem zhasla). No, bylo teda hodně pod mrakem, ale stejně:
TMA!

Tak jsme zvooolna vstali
a šli se umejt do potoka (Šuf s mýdlem)! Jenže jak jsme se koupelí
ochladili, tak jsme zas do stanu zalezli. Kolem začali chodit německý
tůristi, tak jsme sbalili a vyrazili.

Typický islandský vysokohorský
turista:

1)je žena

2) má hůlky píchačky

Vyrazili jsme teda na stopa
okolo vodopádu Skógatoss a přes město Skógar. Vodopád byl atrakce,
jezdí sem všechny zájezdy. Město byla atrakce o dost menší –
ač na mapě velkým písmem, čítalo dohromady deset domů:

1) WC a umývárna pro hosty
kempu

2) restaurace

3)Muzeum

4)hotel Edda

5)farma na koně

6)ohyzdný reprezentativní
barák

7-10) – usedlíci

11) budova infocentra (stan
„admirál“ pro čtyři osoby)

Jo a potkal jsem turistku (zcela
odpovídala předchozímu) a měla jenom nikiny. Pěkně se usmívala
a pozdravila mě. A to je celá historka o turistce :o)

Ve Skógatu jsem stopoval s ohromným
nasazením. Až Štěpánce zvlhly kalhotky , dokonce dvoje!…ona je
teda měla venku na batohu a trochu pršelo, ale tím větší jest
má zásluha. Navlhčit kalhotky na místě přirozenějším dokáže
každej svalovec z pobřežní hlídky.

A Šuf stopoval a nic nejezdilo
a nic nám nestavělo. Tak jsem stopovala já a nejdřív nic a pak:
„Hele Štěpánko jede letadlo..Ty vole, tys ho stopla, pojedeme letadlem“

V letadle pro 4 osoby seděly
dvě vysmátý holky a smály se, že se nevejdem, ale že se nacpem.
Letadlo sice mělo kapacitu 4 osoby ale asi nějak tahkle:

A pak už jsme zcela natěsnáni
letěli do Víku a bylo to děsně turbo. Z okýnka jsem
neviděla nic (překážela mi torna) a odumřela mi noha (zase ta torna).
Na letišti, kde jsme vystoupili byl store, tak jsme koupili nic moc
za sedum stovek a šli pro benzín. Pak na pláž s úplně černým
pískem a pak zas na stopa do Skaftafellu. Byla zima a nic nestavělo.

Stopli jsme Francouzskej karaván
a v ňom byli Francouzí. Jejich mamaka uměla anglicky a před 20ti
lety tu taky stopovala. Zbytek rodiny anglicky neuměl, zato byli rybáři
(poznali řeku s rybama od oka „right fisherman knows“ . Řekl jsem
jim, že jsem taky fišrmen, ale ještě jsem nic nechyt. Jeli jsme
130km prázdnou pustinou – většinou lávovým polem. Uprostřed
bylo největší město jihovýchodního Islandu – tak 500 obyvatel,
obchod, pošta.

Už jsme ve Skaftafelu. Je
to tu príma, v umyvadlech teče teplá voda a k večeři jsme měli opravdický
jídlo – těstoviny s vomáčkou.

Kempujeme těsně za hranicí
parku, jako pravý socky. Teď jsme unavený, tak zase zejtra.BajBaj