Učím se, učím. Šestej den v řadě. Neni už co uklízet, co sníst, vypít a Zoufalý manželky jsem dokoukal už dávno. A ten sajrajt už zase odmítá lézt do hlavy že chce pauzu. Zkouška je zejtra ráno, potřeboval bych tak ještě pět dní v knihách. Co naplat, neni nic horšího než frustrovanej student, jde se ven. Tam číhá čerstvej vzduch, náledí, zloději kapesní a vltava. Rozhodl jsem se k vyčůrání do Vltavy, což je pěknej cíl výletu, ne?

Du tam, čůram. Hotovo, dobrý, přece nepudu hned zpátky. Hoteloparníky na mě blikaj nocí z druhýho břehu, což je nic moc, ale mezi mnou a nima teče jak olej černá vltava. Ta je super, teče pomalu a neplavou v ní žádný diferenciální rovnice. Jenom labutě, ty sice taky nemam rád, ale ve srovnání s těma rovnicema to vyhrávaj na celý čáře. Tudíž volim místo návratu cestu po nábřeží. Je tu takový to snížený kde neni ani noha (až na moje a labutí), jenom pár lodí, laviček náledí a ani jeden zloděj kapesní.

Vlezl jsem do pontonu co slouží jako obří nástupní můstek pro tůristický parníky. Uvnitř je dutej (kupodivu) a nachází se tam prázdná basa na flašky, kus igelitu, rozcupovanej molitan a teď taky já. Možná tam někdy bydlel nějakej houmles, já mam strašnou chuť aby teď bylo léto a já tu s někym mohl pít krabicový víno. Jenže nemam léto, víno a mimo mě tu neni ani ten zloděj kapesní natož pak někdo s kym bych chtěl pít víno.

Odcházím a pamatuju si kudy se leze do podpalubí (je tam z boku odklápěcí dekl). Cestou dál kolem vltavy zjišťuju, že tu kromě mě noha je, teda přesněji řečeno čtyři. Stojí ve výklenku do nábřežní zdi v totální tmě a kouří cigára. Zjevně pozorovali/y celé mé vloupání do pontonu. Snad to nebylo jejich bydliště. Krabicák neměli a beztak se za chvíli musim učit.

Tak jdu teda dál a najednou lezu přes plot na železniční násep a u kolejí nacházim opuštěnou stanici. Jen tak se tu válí, a v ní se válí uhlí, pár odpadků a kusy opadlý ze zdi. Je to velmi smutná stanice, ale taky je to taková klidná oáza vprostřed prahy 2, mého bydliště. To už máme dneska druhou takovou co jsem objevil, a pak že velkoměsto je opruz. Ale stejně jsou na něm nejzajímavější ty místa, kam se nechodí, kde se nebydlí a kde nejspíš žijí lvi, poněvadž na mapách se taky moc nezakreslujou.

Padne na vás taková supr nálada, když se vyšvihnete od taxíků a nonstopů co jsou všude kolem, tady na severní hranici nuslí (a jestli si myslíte, že se vltava a nusle normálně píšou s velkým písmenem, tak to si klidně myslete). Najednou je tu úplně němá budova ve který ani přes den nebzučí flešovky sekretářek, sem zajde tak maximálně jednou za čas sprejer, něco namaluje a pak si řekne že to je škoda spreje bo to stejně nikdo neuvidí. A má skoro pravdu. Ani hovna od psů tu nejsou, tak je to opuštěný místo. Jó, takovýhle oázy velkoměsta nemít tak jsou to jenom černý díry, který do sebe vtahujou spousty lidský hmoty a odmítaj jí pustit ven.

A pak jsem šel zpátky a napsal tuhle historku bez pointy, bo k učení už vůle došla. Byl to totiž výlet, kterej na mě udělal dojem. DOJEM. Namítněte si, že po šesti dnech učení v místnosti 2×3 metry by na mě udělal DOJEM i výlet do druhýho patra koleje. Ale tohle byl jinej dojem, tenhle si budu mooc pamatovat. Jenže popsat to nejde, takže co tady plácám písmenkama. Prostě bych se z fleku odstěhoval na vrchol hory. Nějaký vysoký, co tam nelítá verbež nejezdí taxíky a nevyleze tam ani zloděj kapesní. Tam by se mi líbilo. A jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek sem na blog nepatří, a že je svým stylem levnej plagiát nějakýho beatníka, tak si to myslete. Možná se jednou potkáme na vrcholu hory. zatim čau

Ahoj, jmenuju se Jirka, je mi 23 let a stále se mi nepodařilo objevit smysl života. To zní dost pateticky, ne? Ta otázka mě trápí asi tak od ranný puberty. Dneska se tak nějak obecně předpokládá, že spolu s koncem puberty ta otázka člověku strašit v hlavě přestane. V mým případě nepřestala. Co mě neuvěřitelně zaráží je fakt, jak nepodstatná se ta otázka zdá být pro ostatní. Nikdo se skutečně nezamýšlí nad tim co opravdu chce, jakej má vztah ke světu, co ho vlastně vnitřně pohání a kam. Vždyť to je úplně ta nejpodstatnější věc, kterou by si člověk za těch sedmdesát let jemu svěřených měl vyjasnit!

Dělá to? Chci říct – vlastně jsou dvě možnosti: buď se ostatním během puberty na rozdíl ode mě podařilo si svuj osobní smysl života najít, a nebo se naučili jak se takovýma otázkama vůbec netrápit. V tom prvním případě jim závidim, v tom druhým ne. Muj pocit je ten, že velká většina lidí patří spíš do druhý škatulky. Můžu se mýlit, třeba je to tak, že každý sice nějaký svůj vnitřní cíl má, s ostatními o něm však nemluví, protože jde o něco co jen těžko vyjádřit slovy a větami. A i když se to zhruba podaří, zjistíte, že vás ostatní chápou jen napůl. Tak proč se snažit? Proč psát a mluvit o nějakým smyslu života, když se zdá být zhola nemožný sdělit i ty největší banality z vaší hlavy? Záměrně používam neobratný sousloví "smysl života" – každej kdo ho vidíme už napůl automaticky otáčíme oči v sloup s tím že text před náma bude nudnej, dlouhej a nejasně mlhavej, jak delfská věštba. Moje odpověď lidem z první škatulky, který si myslí právě tohle, je následující: ne. Přijde mi smutný rezignovat na sdělování něčeho tak důležitýho ostatním. Souhlasim, že jde o něco ohromně obtížnýho – nejdřív smysla uvnitř hlavy najít a uchopit, a pak ho ještě někomu sdělovat. Přesto je to věc kterou bychom se měli snažit dělat – pro naše vlastní dobro, protože jak jsem psal: smysl života JE to nejpodstatnější co v životě člověk má. Minulá věta je tak očividná pravda, až to bolí, přesto se mi zdá že si jí málokdo uvědomuje.

Lidi z druhý škatulky asi chápu ještě mnohem míň než z tý první. Jejich filosofii si představuju jako něco ve stylu: nemá cenu řešit co zejtra, žiju tady a teď, a to ostatní nějak vyplyne. Smysl života je hovadina, prostě budu dělat co mi zrovna sedí a to je celý, mudrovat o tom dál je plejtvání časem. Myslim si, že takhle to má velká většina lidí, a myslim si že jsou hloupí. Sorry za upřímnost. Vymyslel jsem pro ně název padělatelé spokojenosti – protože nevěřim že někdo, jakkoliv ode mě odlišnej, může bejt timhle stylem dlouhodobě šťastnej – jakkoli to sobě i o sobě tvrdí. Tuhle filosofii z druhý škatulky u mě reprezentuje heslo "ten most překročim až k němu dojdu". Můj vzkaz jejím fanouškům je následující: až vás překračování jednoho mostu za druhým omrzí (a ono se to stane), zkuste se podívat jestli všechny ty mosty vůbec vedou správným směrem.

Nejdřív zvolím směr a PAK teprve vykročim. Když zjistím, že jdu špatně zastavim se. Tuhle logiku každej chápe když se prochází po lese, v životě ale zřejmě ne. Dívat se dopředu a přemýšlet o tom kterým směrem se vydat – to se nenosí. Život "jen pro ten dnešní den" vede podle mě k sebevraždám, depresím, a hlavně k planýmu hospodskýmu kecání – nadávání na svět ve kterým žiju. Nadáváním na svět kterej jsem si nevybral, kterej sám od sebe přišel a já chudák to teď musim přetrpět. Kdo nepřemejšlí kam jde, jen těžko dojde tam kam chce.

Teď bych měl asi skončit nějak tradičně – všechno co jsem napsal trochu zlehčit, ať se tomu společně zasmějeme. To neudělam – myslete si, že jsem na hlavu ale všechno co jsem psal myslim naprosto vážně, rozhodování o smyslu života považuju za to v životě nejdůležitější. Ještě pro úplnost – když píšu smysl života, mam na mysli osobní cíle, ideály. Důvod, proč by člověk neměl tady a teď spolykat na místě třicet prášků na spaní. Důvod proč je život pro nás lepší než nicota. Jakej je ten váš?

Je asi ode mě hloupý tvrdit spokojeným lidem, že nejsou spokojený a snažit se jim nutit svůj pohled na svět. Co byste nechtěli. Jmenuju se Jirka, je mi 23 let a z nějakýho důvodu si myslim že vim víc než oni. A přitom nevim nic. Vždyť jsem to já a ne oni, kdo tu má problém, neni si jistej co v životě chce a sere ho to. Rozum je dar i prokletí – věřim že samotnej fakt že o takových věcech přemejšim mě posunuje dál, pomáhá mi si líp uvědomit co vlastně od života chci. Věřim a pochybuju. Dubito, ergo cogito, ergo sum.

A máme tu další hudební okénko. Pod příslibem velmi temného zážitku, vydal jsem se s Katkou v sobotu na black metal. Né že bych už na karlovarsku pár hodně tvrdých kapel neviděl – ale tohle mělo být něco jinýho. U nás jde i u nejvíc HC kapel o pohodový kluky v triku, který si jen tak mezi pivama jdou vyblejt hlasivky na mikrofon, přetrhat pár strun a vůbec nadělat spoustu kraválu. Vypustí prostě nějakej ten adrenalín a pak jdou třeba vyzvednout děti do školky.

Zjištění, že za hranicemi rodného karlovarského kraje existujou kapely, který takovou muziku berou fakt vážně, mě uvedlo v nadšení. Nevim jak vám milí čtenářové, ale mě přišla představa kapely, která se pomaluje černobílýma barvama (stejně tak její publikum) a jde na koncert zpívat výhradně o smrti, jezdcích apokalypsy, stokách a moru hustá. Někomu zvenčí (třeba mě) to celý zní jako popis komediálního čísla, ale ty kluci to myslej smrtelně vážně (což dělá tu komedii ještě zábavnější). Toť byla představa s kterou jsem se vydal do klubu Exit Chmelnice bych shlédl koncert kapel Heiden, Tisíc let od ráje a Stíny plamenů.

Právě jsem se rozhodl, že psát kulturní referáty neni ta pravá zábava (rozhodně o nic větší než je číst). Chtěl jsem napsat dva tři odstavce, do kterých vkusně zakomponuju pár perliček a postřehů. Kašlu na to vypíšu vám ty perličky, tři odstavce si domyslete.

Zpěvák skupiny Tisíc let od ráje si v průběhu jedný písničky odebíral krev. Taky slintal po pódiu, parketu a trochu i po publiku. Sliny doplňoval z petky, aby mu nevyschlo, což dovedně kamufloval předstíráním epileptického záchvatu zmítaje se po prknech, která normálně znamenají svět.

Lorda Vodochorda (zpěvákobasák hvězdy večera – Stínů plamenů) jsem potkal už před koncertem na hajzlu. Byl jsem zhnusen faktem že si myje ruce čekal jsem, že špínu miluje a v případě že jí chce dostat z těla, použije svůj mocný hlas a špína strachy uteče. Vodochord ale neni jeho pravý jméno, to zní lord Morbivod. Ještě předtim jsem koukal na youtube na jeho klip smrt v železe, takže jsem věděl co od tohoto hustodémona čekat. Vypadá jako Richard z IT crowd (upír co poslouchá Cradle of Filth), podle mě záměrně.

Zmalovaný Morbivod zazpíval pěkné písně, namátkou: o založení pražských kanalizací, o tom že česká města spojuje jedna velká stoka, v závěru pak megahit Zuřivý monolog Syna Poklopů. Aplaudoval jsem mocně. Mocněji aplaudoval fanoušek vyzbrojený sluchátky ala traktorista a zvonem na čištění odpadů. Další fanoušci volali: "ste málo zlý!"

Jo představoval jsem si je zlejší, ale prej občas i sou. Tak to musim vidět. jedna hláška na závěr: další věc se menuje KOMA!