Umřel pan profesor Sojka – pokud mě někdo z mých učitelů hodně ovlivnil, tak to byl on. Nejspíš by se to slušelo, ale nebudu užívat vzletných frází typu "byl to velký člověk". I když on asi byl. Asi? Za poslední roky jsem byl na desítkách jeho přednášek a seminářů, pár konzultacích – a po pravdě nevím jestli on si rozuměl se mnou, já s ním jo. Před čtrnácti dny mě odmítl vést jako doktoranda, posílal mě k někomu mladšímu – nejspíš už věděl. Ale ukecal jsem ho aspoň na publikaci společnýho článku. Co se dá dělat, napíšu ho in memoriam.

V mým věku se člověk ještě nesetkává se smrtí tak často. Nebo aspoň já ne. A tak se mě to dotklo – podivnou směsí smutku a nasranosti. Nasranosti né na boha, né na nespravedlivej svět, prostě jenom nasranosti která dává člověku touhu něco udělat, i když ví že ničemu nepomůže. Praštit do zdi, hodit hroudou, běžet dokud nepadnu. Nasranosti, a smutku že svět do kterýho vstanu zejtra bude o malej ale pro mě dost citelnej kousek horší než ten včera.

A tak jsem vyběhl nad Drahovice na vodárnu. Šest ráno, svítalo, nikde nikdo. Zblbnutej filmovýma scénama a pohanskou mystikou, chtěl jsem si aspoň něco hodit dolů – asi to má člověku pomoct se s někym rozloučit, přenést se přes to a jít dál. A tak jsem nakonec nic nehodil.

Přijde mi povrchní předstírat že se teď má líp. Nemá. Rozplynul se do nicoty, tak je to. Stejně jako se jednou rozplynu já, i vy. Věřící člověk je pokrytec, kterej znevažuje smrt – kterej si usnadňuje poslední loučení předstíráním, že jednou bude zase následovat shledání. Pokrytec kterej hází kámen do propasti, a sám sobě nalhává že to má nějakej význam.

Smrt neni jako globální oteplování. Smrt je opravdová. Přesto něco uvnitř, nás nutí předstírat že je to obráceně. Asi abychom se cítili líp, asi protože tíhu světa jaký je – bez globálního oteplování a se smrtí bychom neunesli. Nikdo se nechce naordit do světa kde není zač bojovat, kde je nutno jenom čekat až vás matka příroda smete zpátky do nebytí. A přesto právě tam se rodíme.

..

Jsme malý, a úplně nepodstatný shluky živý hmoty poletující vesmírem, kterej se kolem nás netočí. Vznikáme a zanikáme, a všehomírovi je to srdečně jedno. Je tak těžký se s tim smířit? Přece i tak je život sranda. Né, Sojka nebyl superman jak je moderní předstírat o čerstvě zemřelých. Ale co dělal, dělal hodně dobře, a co víc – bavilo ho to, i když to třeba smysl nemělo. A všehomíra mu mohl bejt ukradenej. A proto čest jeho památce, přestože jsem za něj ani nehodil šutr z vodárny.

Každá parta potřebuje vůdčího blbečka. Typicky je to člověk společensky orientovanej, ale trochu zakomplexovanej. Je to on kdo vkládá energii, kdo vymejšlí a organizuje, komu se volá když se něco posere. Taková funkce vyžaduje trochu schopností, trochu fantazie ale hlavně vůli něco dělat. Odkud se taková vůle bere? Může za ní stát libido, ambice, a nebo (jako u mě) komplex zastrčenýho dítěte.

Je to pěkný bejt vůdčí, ale neni už tak pěkný bejt blbeček. Lidi kolem jsou ve svý podstatě líný – a vy před ně jdete s kůží na trh. Blbej datum? Blbý počasí? Blbej nápad? Sorry, dneska nemůžu. Dík za pozvání.

Vim o čem mluvim. V posledních pár letech jsem pořádal pět dědských táborů, založil tři hudební skupiny, staral se dva roky o běh jedný vily a teď mam na triku jeden ateliér. Do toho nějaký vandry, vařby .. kdo ví ten ví, a kdo neví, ten ať si něco představí. Někdy přišlo víc lidí, někdy míň, někdy nikdo.

Nevykládejte si to špatně – nechci tu nadávat že jsou lidi líný. Ať jsou. A vůbec – neni to jenom o lenosti. Já i moje okolí přicházíme do věku, kdy čim dál tim častějc někdo vypadne ze společenskýho života bandy. Odejde vydělávat prachy, chce bejt víc se svým klukem/holkou, vydá se do ciziny atd…oukej, tak to chodí, život jde dál. Už je to nějakej pátek co odzvonilo prvobytně pospolný společnosti, už nežijeme v kmenech (teda až na hokejový fanoušky, něco z pralidí v nás přece zůstalo). A přestože si to my, vůdčí blbečkové, ve svých lepších momentech nemyslíme – tak si dneska hraje každej spíš sám za sebe, maximálně za pár. Za tým těžko.

O to víc člověka (to jako mě) nasere, když mu někdo vmete že on je ten, co by chtěl hrát za sebe. To přece nejde! Od vůdčího blbečka se čeká, že bude blbeček furt. Ostatní si můžou dle libosti přicházet a odcházet, ponořit se do vztahu, knih či panamský džungle, za rok se vynořit a tvářit se jako že se nic nestalo. A v zápětí se ještě tvářit pohoršeně, že k nim ještě nespěchá blbeček s novou kůží na trh.

Jo, je to trochu komplex z dětství, trocha zděděnýho kmenovýho puzení, a taky velká porce znechucení nad tim jak lidi dokážou bejt letargický, co mě vždycky hnalo – a nejspíš taky dál požene – k tomu něco společenskýho vymejšlet a konat, k tomu dělat ostatním blbečka. Vždycky jsem trávil dost času s mailem, s mobilem, nebo jenom tak civěním do zdi a vymejšlením jak co uspořádat. Vždycky jsem se taky zamejšlel, jak to že ta spousta lidí kolem, který maj víc volnýho času, a který rádi něco podniknou … jak to že skoro nikdy nic sami nepodniknou?

Ale co, tohle neni žádný žádný poslední rozloučení. Dělal jsem blbečka většinou celkem rád, a nejspíš ho dál dělat budu. A když náhodou ne? Tak holt ne, a nikdo neřekne ani pumpička. Jasný?

takže slunce v duši

šuf

Čau internetoví brouzdači a povaleči. Nechce se vám učit a pracovat, co? Chápu. Dobře že tak. Já jsem vlastně rád že se vám nechce (mě taky ne) a přišli jste sem :). Abych vás zchladil, zařadim teď dva odstavce ekonomickej úvod – nudnej a nutnej.

Jsou takhle na světě dva typy akcionářů – říká se o nich, že hlasujou buďto rukama nebo nohama (budu jim teď říkat třeba Rukouni a Nožáci). Rukoun je klasickej (i když čim dál tim vzácnější) typ akcionáře – svojí firmu založil, nebo je v ní stálej partner – vložil do ní nějakej kapitál, a ten tam plánuje nějakou dobu nechat – a rozmnožit. Přeje si vydělat peníze tak, že jeho firma bude prosperovat, akcie porostou a on dostane dividendy, nebo je za pár let za těžký prachy prodá. Aby mu přání vyšlo, podílí se na řízení firmy – chodí na valný hromady, do dozorčích rad atd – a tam hlasuje (rukama). Mění běh firmy, snaží se o to aby fungovala líp – a je za to po zásluze odměňován.

Nožák chce taky vydělat peníze (jak jinak, dyk je to ekonomie), ale jde na to jinak. Akcie nakoupí, počká pár tejdnů,měsíců i let (dokavaď rostou), prodá a jde dál. Hlasuje nohama. Svuj kapitál investuje do firmy, která se zrovna jeví nejslibnějc – ale do jejího běhu moc nezasahuje. Jakmile něco začne skřípat, sbalí kufry a jde jinam. Jen tak mimochodem – jsou to právě Nožáci, který se v období růstu přemnožej, ale při krizi si nejvíc nabijou hubu. Aby taky ne, když se vlastně živí obchodováním se zajícema v pytli..neni divu že jim v pytli nakonec zůstane nejsmradlavější zdechlina :).

Nic, než přejdem na hlavní téma, ještě jeden krátkej příkládek: Seš občan. Nelíbí se ti vláda. Máš dvě možnosti – zkusit zvolit jinou (rukama), nebo se odstěhovat jinam (nohama). Jenom pech, že do ciziny je to daleko, a tvůj hlas sám prd změní. Ale u obecního zastupitelstva by to fungovalo líp :). .. to sem dneska zas ukecanej. Dem dál.

Tenhle článek se kouká na 'lásku' očima ekonoma, nebo možná spíš cynika. Dobrý je, že v mým životě se teď otevřelo zamilovaný okno, kdy si můžu dovolit takovej článek napsat, aby se lidi zamysleli nad jeho textem, a né nad motivací autora. To jest, aniž by si ho kdo moh vykládat jako zapšklý hořekování mládence, kterej je buďto osamělej, nebo naopak trudně rozjímá nad smyslem svýho dlouhodobýho vztahu. Zkrátka, ač je na mým osobním blogu, tenhle článek vůbec neni osobní. Napad mě takhle cestou v tramvaji a viděl bych za nim spíš dlouhodobý pozorování americkejch seriálů a českých kamarádů, než moje jho.

Stop. Zamyslete se. Vlastně už byste po tom úvodu měli tušit, co teď přijde … už to máte? Oukej jdem na to.

Máme tu blbou ale poučnou analogii – vztah partner-partner vs. akcionář-firma. Hlavní rozdíl je, že v partnerských vztazích nejde o prachy, ale o štěstí. Když se ale podíváte na to, jakým stylem různý lidi procházeji životem, můžete najít nějakou podobnost, s Rukounama nebo Nožákama. Možná by stálo za to přečíst si ještě jednou první dva odstavce, a číst tentokrát trochu mezi řádkama. Zkrácená zpráva je, že lidi hledají šťastnej vztah dvěma způsoby (nebo spíš nějakým křížencem mezi oběma) – buď chodí světem a hledaj ideálního partnera zkoušením mnoha, nebo se co nejvíc snaží přetvořit toho stávajícího.

Zlomovým bodem, kdy se pozná, kde mezi oběma extrémy člověk stojí je vlastně každej problém ve vztahu. Když nastane, ti dva se buď rozejdou (nohama) a nebo se zasnaží a nějak ho překonaj (rukama). Čim větší problém, tím větší rukoun musí dotyčnej bejt, aby to nezabalil. Zatimco typická Nožačka pakuje kufry sotva najde první trenky v kuchyni, její Rukoun (a majitel trenek) se s ní snaží smířit a poukazuje na (podle něj mnohem víc alarmující) fakt, že i on u ní v kuchyni onehdá našel pánský trenýrky. Tenkrát si to vyříkali, a nakonec jí odpustil. Rukoun jeden.

Co si z toho odnést? Když se nad tim trochu člověk zamyslí, tak vztah dvou Nožáků má jepičí život, vztah dvou Rukounů slušný šance. Smíšený páry jsou souboj nervů, kdy větší Rukoun víc trpí.

Ale netřeba věšet hlavu Nožák a Rukoun nejsou škatulky, který má člověk pevně daný od narození do smrti – ba právě naopak. Myslim, že v různých fázích života to maj lidi poskládaný různě. Nejtypičtější postup je od Nožáka v pubertě, po usazenýho Rukouna ve středních letech. Ale bejt to tak v žádným případě nemusí! Znáte to, puberťák se trefí do lásky jak řemen, usazenýmu Rukounovi se zapálí lejtka – a šup, škatule škatule hejbejte se.

Navzdory takovým příkladům náhlých změn v chování, maj lidi tendenci klonit se celoživotně k jedný nebo druhý straně. A na truc mnohým cizím názorům si myslim, že obě můžou pro někoho fungovat. Jako si oba druhy akcionářů přijdou na svý peníze, tak i obě role – přelétavýho Nožáka, i snaživýho Rukouna někomu vyhovujou. To už si ale musí přebrat každej sám, kolik Rukouna se v něm skrývá, čili s jakou strategií se dobere většího štěstí.

Epilog:

Hmm. Zase jedna z pseudoteorií, co se snaží objevit Ameriku na podivným přirovnání. Takových dneska je .. a některý se tvářej mnohem vědečtějš, než ta moje. Myšlenka dne otce Fura zní: neberte je až moc vážně. Každá analogie má svý limity – může vám ukázat jinej úhel pohledu, ale jen těžko vám dá recept jak něco dělat líp.

Je ráno. Žádná kocovina, smrad jde ze všech pórů těla, a v hlavě zvláštní prázdno… tak vypadá člověk po návratu z vícedenní párty. Byl jsem pět dní v Amsterdamu, požil malé množsvtí lehkých drog a hodně alkoholu. Pět dní bez svýho mobilu, notebooku, bez povinností. Nepotkal jsem kulturu, přírodu a nemluvil jsem s žádným holanďanem (teda až na jednoho černocha,co jsem mu dal koště, ale byl to vůbec holanďan?), zkrátka cestování par excellence.

Jdu do práce, je na čase zapadnout do běžnýho týdenního rytmu. Měl bych bejt plnej elánu, od toho přece rekreace je…nebo? Hmm, nějak nejsem. Což o to, myšlenky v hlavě skutečně uhání jak o život, ale spíš tak nějak nekontrolovatelně. Odcházim z práce po třech hodinách, tady jsem úplně marnej. A mimo to je škoda mrhat explozí tvůrčího potenciálu na pracovní rutinu. Teď mam bezkocovinu, zvláštní duševní stav kdy je na čase psát básně a né ťukat do excelu.

V hlavě mi lítaj slova jako buddha a vyvanutí. Jestli je alkohol k něčemu dobrej, tak k tomu, že vás posune někam jinam. Ne když jste opilí, ale až potom – když se spousta starých myšlenek vyplaví, vyříká, a jiná spousta mnohem chaotičtějších podnětů a zážitků zaujme jejich místo. Ne, neposune vás to vždycky k lepšímu. Jenom jinam. I když kolikrát je posun kamkoliv lepší, než přešlapování na místě se stereotypem zacyklovaným v hlavě. Udělá celodenní procházka po horách totéž? Spíš ne.

Je načase sepsat omluvný dopis vlastním játrům. Kupuju heřmánek, ostropestřec a k tomu nějakej lecithin. Né proto, že by mě něco bolelo, nebo jsem se cítil špatně. Ale prostě je čas zase trochu otočit kormidlem. Nebudu teď nějakou chvíli pít, budu mít spoustu času, peněz, a nepoznam žádný nový lidi (ni dívky), protože lid studentský se dneska seznamuje převážně v hospodách.

Někomu se může zdát, že takový přecházení z extrému do extrému (Amsterdam byl jen poslední z dlouhý řady akcí) je hloupý. Typický pro člověka, kterej nemá jasno co chce, a nedokáže se ustálit na rozumných pár pivech tejdně. Copak játrům pomůžou omluvný dopisy, když nejpozdějc do silvestra budu lít stejně jako včera?

Ale jasně že ne. O fyzickej zdravotní stav, tu ani tak nejde. Moje mladý tělo toho vydrží, až se kolikrát sám divim. Mimo to, až mi bude pětačtyřicet, dostanu nový játra z prasátka (i když nemyslim, že zrovna já je budu potřebovat, pořád piju spíš druhou až třetí ligu).

Život asi opravdu JE změna, což usuzuju z toho, jak pociťuju radost, pokaždý když odhodim starý stereotypy, a přejdu na nový. Dokonce i když vidim Buráka sosat plzeň, tak se cítim relativně spokojeně s čajíkem. Jak dlouho to vydrží? Plán je do Vánoc (těch ateliérových, čili 12.12.), ale uvidíme. Život je plnej překvapení, a dodržování plánů je pro malé duchem.