Už je to nějakej pátek od příletu z mýho půlročního vejletu – dost na to, abych si v hlavě srovnal o čem to bylo, ale né tak moc abych už toho stihnul moc zapomenout. Nuže, tohle je první článek po návratu z Austrálie, a zároveň odpověď šem co se ptali "jak ses tam měl?", a já na to jenom něco neurčitýho zablekotal, protože co na takovou otázku říct. Tož:

Tam kdesi na jižní polokouli, leží tajemná Austrálie, a v ní se žije v podstatě stejně jako tady u nás. Maji tam nudnou pop-music, hezkou krajinu a zhruba stejný procento blbců. Lidi si tam taky myslej že maj dobrý pivo a drahej benzín, a když je zkusíte vyvést z omylu, tak ani moc nekřičej, ale myslej si o vás svý. Jako doma, jenže..

Úplně jiný kafe je, když tam jste z druhýho konce světa, jenom na půl roku. Pak zmizíte, a dost možná nikoho z těch lidí, domů, stromů a pavouků nikdy neuvidíte, a oni vás taky ne. A podle toho se k vám chovají a vy k nim.

Asi jsem se měl narodit do devatenáctýho století, nebo rovnou do jeskyně. Tak nějak nejsem stvořenej pro svět kde potkáváte co měsíc sto novejch lidí a minimálně devadesát devět z nich na základě rychlýho prvního okouknutí označíte jako spam a vykopnete z okruhu, který nazýváte svým světem, tak rychle jako se v něm objevili. A oni vás taky.

To vše je ohromně umocněný, žijete-li uprostřed vesničky studentů ze všech končin světa, který jsou tu taky jenom na otočku. Horizont tří měsíců. Nevymejšlíte s kym na lyže, nezakládáte kapely, a láska je jenom večernice. Nejpozdějc do žní budete každej bydlet na jiným kontinentě. Strategie "úspěchu" v týhle nehostinný velký společnosti, která spíš než harmonickou komunitu připomíná brownův pohyb, je jasná: chodit kolem dokola opakujíc několik vět, co zní jako názory hustýho člověka, hodně se usmívat, fotit, a dávat ostatním najevo jak jsou úžasný, i když nejsou. A doufat že budete pro spoustu jinejch ten jeden ze sta, čimž pádem budete děsně populární, idolem žen či mužů, s tisícem ksichtů na facebooku, a životem kterej je jedna velká párty – až na to, že pro někoho kdo si chce udržet sto kamarádů to místo nevázaný zábavy znamená dost běhání a focení.

Jak možná už víte, tak jsem se po několika polovičatých pokusech na společenský život vysral, a stal se radši poustevníkem. Na tisíckrát položenou (a blbě neurčitou) otázku "jak bylo v Austrálii?" jsem asi měl odpovídat : "fajn, bylo to dost osamělý, ale právě proto dobrý."

Dost jsem chodil, jezdil vlakem a spal sám v buši. Občas jsem fotil, s pár kolemjdoucíma jsem promluvil, ale nijak moc. Byl čas. Chodil jsem po lesích sem tam se kochnul, ale většinou jen přemejšlel a čuměl do blba. Pak jsem přišel dom a dost psal – básničky, blog, i jiný věci. A koukal do zdi a přemejšlel. Měl jsem víc volnýho času než kdy předtim, a víc jsem s nim i mrhal. Teda, mrhal v tom moderním smyslu slova.

Jako student dvou celkem těžkých škol se spoustou vedlejších zájmů, jsem tady doma zvyklej bejt v permanentní časový tísni. Na půlku věcí, který chci dělat prostě nezbjevá čas. .. a tam to najednou bylo jiný. Zmizel ten nepříjemnej hlásek svědomí, kterej vám vyčte, jakmile se mu zdá že někde mrháte časem. Neni proč kvaltovat z vejletu domů, neni proč dobíhat vlak. Vydal jsem se na vejlet na západ, a vrátil se až jsem měl náladu, třeba za tři dni. "Kdes byl?" ptaj se spolubydlící. "Na západě." To bych doma v čechách asi nikdy neudělal. Vy jo?

Né nestal se tam ze mě alternativec a hipíckej povaleč. Určitě né docela. Ale bylo to fajn podívat se tak nějak na druhou stranu bariéry. Na to, jak by se dalo existovat.

A tak i dneska jsem trochu pomalejší. Vynalezl jsem si pro tenhle malej převrat hodnot přirovnání "pořád se vyhejbam vlevo". (australani říděj vlevo, a tak nějak se to přenáší i na vyhejbání protijdoucích chodců. Řada evropanů tak prvních pár tejdnů pobytu působí kolize. A po návratu domů si zas těžko zvykaj zpátky.)

Bejt sám se svejma myšlenkama je fajn. Aspoň myslim. Spousta lidí se tomu intuitivně brání – když neni kolem nikdo živej, tak aspoň zapínaj televizi, otvíraj knížky nebo brouzdaj internetem. Znáte to, člověk je od přírody zvědavej, hledá nový podněty signály a tak dál. Jenže ono je podnětů kolikrát až až, že je ani nestihnete pobrat. V Austrálii jsem se naučil koukat do zdi. Civět do lesa. A nevyčítat si to.

A i dneska se občas vyhejbam vlevo. Kolizí nedbaje.

Aktuální poznámka: Jasně, teď po volbách má každej kydů o výsledcích už plný zuby. Nebojte, tenhle článek je snad trochu nadčasovější – nehodlam se rozplývat ani rozčilovat jakou barvu má zrovna naše republika. Koho to zajímá, ať se podívá z okna, já zrovna vidim žlutou, zelenou a hnědou. A docela se těšim až se obarví nabílo. Barvení republiky mi totiž nijak extra nevadí.

Vždycky jsem si myslel, že mediánovej volič je jenom taková politologická metafora. Fiktivní postava, která stojí uprostřed pravolevýho politickýho spektra, na kterou stranu se on a jeho kamarádi přikloní, ta vyhraje volby. Ale protože jsou uprostřed, tak je jejich politickej názor proměnlivej asi jako přízeň šlapky. To proto, že tihleti mediáni (typicky maminky, nějaký důchodci, státní zaměstnanci a volové) jsou pěkný kujóni – je jasný že rozumnej podnikatel volí pravici, dělník jde doleva. To oni si pěkně počkaj, jaká strana dá víc. A dočkaj se. Pastelek, důchodů, sociálních jistot a reforem s dobrým názvem a žádným obsahem. No a nálada těch pár lidí uprostřed vlastně rozhoduje o osudu země, protože jsou to právě jejich preference, který rozhodujou o tom co bude a co ne.

Moje dosavadní přesvědčení bylo, že celá výše popsaná teorie je postavená na hlavu. Neni to přece pár tisíc, ale pár miliónů lidí, který se skutečně rozhodujou když jdou volit. Neni pár diktátorů uprostřed spektra, jejichž názor se počítá víc než názory jiných, protože on je tim jazýčkem na vahách. Nebo jo? Vlastním pozorováním jsem dospěl k názoru že asi jo.

Podivná houpačka, na který se většina vyspělých národů veze. Říká se jí demokracie, a prej je to nejlepší princip rozdělování moci co zatim kdo vymyslel. Asi jo, ale nic moc to teda taky neni. Díky ní dneska už o našem osudu nerozhoduje banda nafoukaných aristokratů, ale banda matek, důchodců a volů. Nic proti nim (s výjimkou volů teda), ale pro mě jakožto intelektuálního punkera je to trochu frustrující zjištění.

Postavte se třeba na hlavu, ale myslim si, že u politickejch koryt jsou poměrně chytrý lidi. Rozhodně v průměru chytřejší než volové. A právě proto je upřímně lituju, že musí dělat věci který jim volič-vůl diktuje. Jsou politický kroky, o kterejch všichni nahoře ví, že je to děsně blbej nápad – a stejně je udělaj, aby měli mediáni radost.

Tohle neni o levici nebo o pravici, dělaj to všichni. Průměrnej volič, jemuž se snaží vlichotit, totiž neni zrovna dvakrát inteligentní – přinejmenším ne co se třeba makroekonomických otázek týče (těžko mu třeba vysvětlovat, že i při deficitu rozpočtu relativní státní dluh může klesat). My gympláci máme jen dost mlhavou představu jak moc blbej ten průměrnej občan asi tak může bejt, ale já se bojim že docela dost. Soudím tak z toho, jak přiblblýma heslama se na něj (nejen) politická reklama snaží působit, a nejspíš i působí.

Všichni aspoň tušíme, co tady u nás dřív znamenala slova "vláda lidu" (která vlastně byla vládou jedný elity, čili naprostým opakem pravý vlády lidu), ale zažíváme jí doopravdy až dneska. Chytří lidé říkaj v televizi hloupý věci, aby měl lid radost. A lid jí nemá. A neni se čemu divit, protože má co chtěl.

Neva, i tak tu máme docela hezky.

THE END

Poznámka pro rejpaly, politický filosofy a tak různě: ne, nejsem fanda diktatury osvícený většiny, monarchie ani ničeho podobnýho. Jenom si myslim, že podobně jako je rozumný mít fungující sdružení obrany spotřebitelů (SOS), měl by existovat i úřad na ochranu voliče. Proč jsou ty dva případy podobný? Ni spotřebitel, ni volič totiž nemaj a nemůžou mít tušení, co to pro ně potravinář / politik kuchtí. Kdyby si to sami měli do detailu zjišťovat, strávili by tim půl života. Proto je potřeba někdo, jako rozumnej mezičlánek, kdo si tu práci dá, a zjistí to. Spotřebitele tak chrání SOS, voliče by měl chránit (tj. informovat) novinář. Jenže jsou otázky, který ani novinář nechápe, nebo je nedokáže zpřístupnit voličovi. A čim je svět komplikovanější místo, tim takových otázek přibývá.

Chudák volič, on neni blbější než bejval dřív, ba spíš naopak. Ale globalizace je potvora rychlá, a ani inteligent nemá šanci stíhat všechny souvislosti, natož pak průměrnej občan. A tak nám ta demokracie funguje špatně, a bude fungovat čim dál tim hůř, protože volič ví už dneska hovno a zejtra bude vědět ještě míň. Ale co, i tak tu máme docela hezky.

Mluvíval jsem pár let zpátky děsně slušně. Skoro jako Mirek Dušín (co nikdy neřekl sprosté slovo, a proto ho všechny dívky obdivovaly). To teď jsem povětšinou sprostej jak dlaždič. Tak jsem přemejšlel, jestli se nevrátim ke starý mluvě…a rozhodl jsem se, že ne. Jsem pro, nazývat věci pravými jmény. Někdy to zkrátka neni zadnice, ale prdel, která k situaci sedne jak prdel na hrnec. A když někdo šuká, tak prostě šuká, a nešli se projít.

Tak….tady měl článek končit a bejt protentokrát krátkej a stručnej. Fakt, jsem neplánoval pokračovat. Ale budu. Protože vono to neni tak jednoduchý. Půvab naší slovanský kultury je totiž podle mě kolikrát právě ve věcech, který se neříkaj (v kontrastu s přímou leč vulgární kultůrou, co se k nám dere od západu).

Pražáci, který jsou tou amerikou načichnutý nejvíc, jsou považovaný zbytkem republiky za dacany. I když vás ani pořádně neznaj, tak jsou vám jen tak schopný na plnou hubu povědět věci, z kterých by jihočeskou babičku odvezli. No co by to neřekli, nejhorší co se jim může stát je, že si pomyslíte že jsou hovada a v životě s nima nepromluvíte. Což ve městě co má půldruhýho miliónu obyvatel neni zas až takovej průser.

Aby spolu lidi vydrželi, musí se k sobě chovat nějak rozumně ve vzájemný shodě. Jenže oni s váma vydržet nepotřebujou, když nejste podle jejich gusta. A tak vás sem tam pořádně slovně profackujou, ať vidí, s kým maj tu čest. Tak. Berte, a nebo jděte pryč.

Legrace ale začíná v momentě, kdy s někym naopak delší dobu vycházet maji (nechápejte mě špatně. nejde jenom o pražáky, ale obecně o přehnaně upřímný lidi v americkým stylu. .. a ano, upřímnost považuju za prima věc, ale tenhle článek je vo tom, že ani s ní se to nemá přehánět .. hm, tak koukam že jsem se od sprostých slov dostal trochu jinam, ale to je dobře. berte to tak, že článek o sprostých slovech skončil někde u prdele na hrnec, a teď už řešíme zajímavější věci). Najednou nejde všechno říkat až tak na plnou hubu, a pražák odhazuje svou standartní tvář dacana, a hlásí se ke svým slovanským kořenům. Tj. musíte smrdět opravdu hodně aby vám to řekl, dá vám kousnout párku v rohlíku a .. no moc dobrý příklady mě nenapadaj, ale vy už si něco domyslíte z vlastní zkušenosti.

Slovanskej styl komunikace je takovej..vlídnější, skoro bych řekl až harmonickej. Ne, nechci ho idealizovat, ono to má docela velký mouchy – přímá řeč je úžasnej nástroj, což zdůrazňuju s oblibou proto, že jí lidi dost často v pravej čas zapomenou použít. A jsou z toho průsery, nedorozumění, nenávistný pohledy který druhej nechápe a třeba i zničený vztahy. To se stává slovanům. Pražáci maj zase třeba problémy v situacích, kdy doktor Plzák (po slovansku) radí zatloukat.

Prostě je to jako vždycky. Napsal jsem tunu keců, nic mi z toho nevylezlo, a končim prohlášením, že svět neni černobílej a něco si člověk musí odnýst od Pražáka a něco od Plzáka.

Osobně jsem spíš pražák, a protože dost vydržim, tak od kamarádů chci aby se mnou taky po pražsku jednali. Já to taky často dělam, byť pak kolikrát dopadam jak ten slon v porcelánu. Ale povim vám, že lepší, než skončit jako Mirek Dušín v třiceti s želudečníma vředama a chronickou depresí. A nemyslete si, národní obrozenci by ze mě měli radost. Furt lepší někomu říct "čau vole", než po čechoanglicku "mějte hezký den".

Ty vole, ještě že dneska svítí sluníčko, jinak bych z toho upadnu do deprese. Skončilo mi teď trochu hektický období, nebo se spíš přelilo do další fáze. Sehnal jsem pro nás šest byt na Jiřáku, a těsně postoupil v prodloužení do posledního, finálového, kola dvou magisterských vzdělávacích programů. Mimo to jsem stihl vypít spoustu piva a přitom potkat na mé poměry nebývale mnoho nezadaných zajímavých slečen (a né že byly zajímavý jenom proto, že byly nezadaný!).

No, tak a najednou se vám probudim na Ateliéru (tak se ten novej byt jmenuje. dobrý, co?), a nemam co dělat. Což je na poslední období věc neobvyklá. Ale zase co dělat by trochu bylo – mam dva tejdny na to, vymyslet zadání dvou diplomek a ukecat někoho aby mi je vedl.

Tak nějak jsem na kamarádech vypozoroval, že se k týhle věci staví celkem lhostejně. Což nechápu. Teda, předně u mě, jakožto budoucího doktoranda je ta volba o něco důležitější, protože tak trochu předurčuje potenciální akademickou dráhu. A že spektrum věcí, který bych chtěl (a mohl) dělat se rozkládá od dějin ekonomických teorií po statistiku – tak to je docela významnej předěl.

Ale i kdybych nebyl budoucí doktorand, tak se u mě jedná o sakra důležitou záležitost. Téma diplomky rozhoduje o tom, z jakýho oboru si přečtu x knížek, dumáním nad čim stráví moje hlava desítky, možná i stovky člověkohodin. Pokud mýho vrtošivýho ducha zvolený téma omrzí po pár večerech, bude čas vyhlásit červenej poplach. Kdysi jsem tu psal, že nesnášim, mam-li se učit něco co je nudný, nebo s čim nedej bože nesouhlasim. Učení podobných blábolů považuju za nejvyšší formu znásilnění (..kdy silou z moci profesora mu danou, někdo strká do mé hlavy cosi, co tam podle mě být nemá..), chápete proto asi že znásilnit takhle sám sebe blbě zvoleným tématem je chyba kterou bych si dlouho neodpustil.

A máte to tady! Tohle je úplně jasnej příklad. Lidi toho nakecaj o svobodě, jak je pro ně důležitá a základní a blablabla. Ve chvíli kdy maj volit téma diplomky (nebo vysokou školu, nebo zaměstnání, nebo jednu z dvanácti panen, nebo Losnu či Mažňáka…), má svobodu jak řemen. Většina lidí je v tuhle chvíli frustrovaná, tak jako jsem teď já (ještě že svítí to sluníčko…), zahodí svobodu a střelí od boku první věc co je napadne, hlavně ať už jsou karty rozdaný a jistý. Lidi prej byli za komanče šťastnější, když měli na výběr jeden jogurt a né osm.

Ale takhle by to nešlo soudruzi! Chci patřit k lidem co zvládaj i víc jogurtů.Bojuju s vlastní přirozeností a jdu vybírat. Dnes poprvý mi jízda výtahem do pátýho patra připadala děsně krátká. Jdu pěšky kilák na olšanský hřbitovy a dál, kamsi do útrob východní (asijský) části prahy. Hrdě vybíram svuj jogurt, snad se bude líbit i konzultantovi. Ponaučení? Chce to kurva vůli aby se člověk ke skutečnýmu vybírání dokopal, a né ho jenom tak vošmrdlal. Ale myslim že dobrý, až se práce na diplomce ukáže bejt děsnej vopruz, nebudu muset tlouci hlavou o zeď, že jsem to teď podcenil. A vůbec jsem teď takovej spokojenější. Nebo jen proto že karty jsou rozdaný?

čaute, du na pivo

Todle taky neni první článek po návratu z Austrálie. Tohle je až třetí, přinejlepšim čtvrtej. Až ho dočtete, pochopíte čim to je, že první furt ještě neni hotovej, ale pracuje se na něm.

Stávalo se mi ještě před pár lety, že jsem klidně strávil den tak, že jsem ráno vstal, na kompu pustil nějakou hru, o šestnáct hodin pozdějc jí vypnul a šel spát. Mimo krátkých loupeživých výprav k troubě a ledničce se v tom žádný velký pauzy nevyskytovaly. Rozhodně jsem se netrápil výčitkama ohledně promrhanýho času. Toho totiž bylo dost, a zajímavějších činností málo.

Až s podivem to člověku přijde, jak je mi tenhle přístup dneska vzdálenej. Jako chápejte, pořád dokážu proflákat den na jedničku s hvězdičkou, ale už to nikdy neni bez občasnýho remcání ze strany vlastního svědomí. Nebo ještě líp, ze strany svýho vnitřního diáře, toho zařízení který máme všichni v hlavě aby nám říkalo co bychom měli udělat v nejbližších dnech, co jsme měli udělat před tejdnem, a co už vyloženě hoří, protože už jsme měsíc ve skluzu.

Nemusim nejspíš nikomu říkat že z toho skluzu člověk nevyvázne jak je rok dlouhej. I kdyby dělal jak mourovatej, získanej čas rychle zaplní nový věci, jež je nutno udělat. Je to stejnej fenomén, jako s penězma – kolik jich člověk má, tolik jich prošustruje. A když kontokorent dovolí, tak občas i víc. S časem je to stejný, akorát místo do kontokorentu člověk zabředává do zmiňovanýho skluzu.

Nejhorší věc co v takovým případě můžete udělat, je multitasking. (někteří lidi nevědí, že to slovo označuje řešení více problémů současně. tak teď už to vědí.) Když cítim že už se úkoly kupí přespříliš, začnu je brát po trojicích. Čimž se hovno urychlí, akorát z toho jde hlava kolem. Vlastně bych řek, že některý lidi multitaskujou právě proto aby z toho šla hlava kolem. Ono to líp vypadá. Skluz se sice nevyřeší, ale máte aspoň (klamnej) pocit, že pro to děláte maximum. I ostatní si říkaj jak strašně frčíte, možná vás i politujou. Což je hezký ne? 🙂 Pak už se nikdo nebude zlobit, až to položíte, všechno odřeknete a přenesete problémy na cizí hlavy…

Zpět, zpět. Dneska jsem byl celej den "zařizovat" v Praze, oběhnul jsem pár kanclů, vyřídil ňáký telefony, třikrát jsem parkoval kde jsem neměl (a klepal se jestli mě neodtáhnou), a dohromady jsem toho vyřídil žádná celá nula nic. Vrcholem dne byla schůzka s realitním makléřem a majitelem našeho novýho bytu, kdy makléř nestíhal – přišel o půl hoďky pozdě, a majitel nestíhal – odešel deset minut potom co přišel makléř. Za těch deset minut mezi tim jsme se krásně stihli dohodnout, kdy že se znova sejdeme vyřídíme to co jsme měli vyřídit dneska. Hmm, takovej už je život ve velkoměstě. Když máte v plánu na dopoledne dvě věci a v pohodě obě stíháte, proč mezi ně nešoupnout třetí, a nestihnout pořádně žádnou?

A takhle to máte furt. Protože jsem celkem stresuvzdornej, myslim, že vydržim v tomhle rychlorežimu fungovat docela dlouho, a vzdor úskalím multitaskingu i leccos užitečnýho vykonat. Ale i tak mě spíš než uspokojení z vykonaného čehosi, jímá pocit že jsem skákavá koza. A kdybych měl čas se sám sebe zeptat, co že jsem dneska dělal…tak bych si asi nebyl schopnej kloudně odpovědět. Sedlák co celej den oral, to má jednodušší. A i kdyby náhodou zapomněl co dělal, tak jukne na zoraný pole, a hnedle ví. Kujón jeden.

Kdo má, ať si pustí písničku Horkýže Slíže – Česká. Kdo nemá, má smůlu. Život je občas svině. Já si jí třeba teď zrovna taky pustit nemůžu.

P.S. : Todle neni první článek od návratu z Austrálie. Ten první teprve bude, todle je druhej. Von totiž ten první ještě neni hotovej, tak sem dávam tenhle a odjíždim na hippie road trip po krušnejch horách. To víte, o prázdninách se děje hovno, i bloggeři stávkujou.

Ono je teď děsně v módě fandit Tibetu. Prezidenti velmocí dělaj, že by kvůli tomu děsnýmu bezpráví skoro ani nechtěli přijet na olympiádu, naši hlavouni nosej odznáčky a penzion u nás pod barákem vyvěsil tibetskou vlajku. Přijde mi to jako pěkná pakárna, a neřekl bych, že jenom kvůli tomu že rád jdu proti proudu. Ještě než tu začnu tepat do dalajlámy, tak vám říkam že mé znalosti tibetských reálií jsou poměrně choré, nejspíš jako ty vaše. .. což je tak trochu moje první pointa; Tibetu dneska fandí i lidi který si nejsou úplně jistý na kterým kontinentě ten stát vlastně leží. Nejsem na tom o moc líp, a proto jsem si jist, že i kdybych měl penzion, vlajka by na něm nevisela.

Proč zrovna Tibet? Vždyť Svět je plnej separatistů! V každý zemi Čukotky po Madagaskar najdete nějakej kus hlíny, kterej byl původně samostatnej, a pár lidí co na něm bydlí by ho zase chtěli osamostatnit. A i když nebyl, proč se neosamostatnit jen tak z plezíru. Dyk to neni blbej nápad! Kdybych neměl důležitější věci na práci (šťourání v nose a tak..), oplotim pořádně naší chatu a vyhlásim samostatný Děpoltovický stát, ústavu obšlehnu od Lichtnštejců a se vzduchovkou budu na půdě vyčkávat, až přijede z Doupova tank nastolit pořádek.

Ale vážně. Když se chtěj odtrhnout Baskové od Španělska nebo Quebečani od Kanady, tak jsou za teroristy, nebo v lepším případě za voly, co dělaj zbytečný vlny. Kde je rozdíl oproti Tibetu? Maj slabej píár. Nemaj nervy se našroubovat do role slabšího utlačovaného bratra (kterýmu všichni fandí, jsou na to naučený z pohádek),a nemaj sympatickýho dědu v županu, kterej je hlavou jedný víry a kvůli tomu radši emigroval. To je všechno, co potřebujete aby se z vás místo teroristů a volů stali hrdinové.

Jo, jasně že byli obsazený silou! To Baskitsko i Quebec nepochybně taky, ale už je to dýl. Ukažte mi jedinej stát, kterej nebyl. Když Bismarck sjednocoval Německo, taky to nebylo pokoukání pro ďoučí oči. A jenom proto, že v Německu se to stalo o sto let dřív, tak už do toho nikdo nešťourá. Když soudruzi vydrží v Tibetským sedle ještě padesát let, taky se tomu začne říkat sjednocení, protože umřou všichni co si dobře pamatujou, že to vlastně bylo spíš násilný obsazení. Spravedlnost neni slepá, ale sklerotická rozhodně je.

Ale komu jde o spravedlnost? Hlavně že se maj lidi dobře. Důvod proč se Kolín nechce odtrhnout od Čech nespočívá v tom, že k Čechám historicky patří, ale v tom, že z takovýho odtrhávání nic dobrýho nekouká. Řekl bych, že jak v Tibetu tak v Kolíně žijou lidi který jsou na Peking (resp. na Prahu) a jeho politiky naštvaný. Ale většinou jsou rozumný a nedělaj vlny, aby nebyli za voly. Že se občas najde banda tupých nacionalistů, nebo moudrých proroků který chtěj něco dělat jinak a třeba i líp – to se stává, lidi už jsou takoví. Bandě se to povede, a nebo jí spíš rozstřílej na hadry – to se taky stává, dějiny už jsou takový.

Zkrátka, to že se chce Tibet odtrhnout je béčková záležitost. To že mu svět nadšeně tleská je mnohem zajímavější. Fotbal je zkorumpovanej a málo se v něm fauluje. Pojďme radši fandit světový politice! Někde jsem četl, že nadchází doba, kdy si nebudeme uvědomovat rozdíl mezi volením prezidenta a hledáním suprstár. A ta doba se evidentně rychle blíží. Dřív než to udělá někdo jinej jsem chtěl sám sebe obvinit ze zlehčování okupace a útisku při kterým umíraj opravdický lidi. Ale neobvinim :). Když už je to samo o sobě zlehčený natolik, že lidi fanděj Tibetu podobně jako by fandili Baníku, tak už svou troškou škodu nenadělam.

Kdo viděl Život Bryana, ten ví, že okupanti s sebou můžou přinést akvadukt, lepší cesty, fungující státní správu, zákon, pořádek a ještě pár dalších drobností (Což ovšem neni důvod, je nevykopat pryč ze země!) Co jsem slyšel, tak by to mohl bejt tak trochu i případ chudýho Tibetu. Na druhou stranu takovej Kolín, vodovod i železnici už má, a jako daňovej ráj by si určitě nevedl špatně. Když se udělá dobrej píár, tak by to mohlo vyjít. Pražáci tam jezdí jako hovada, a sráží nebohé kolíňany. Po stovkách! Celá zem si zpívá posměšné písničky o rovině kolem Kolína. A čeština je jediný úřední jazyk, ani školám se "nedostává prostředků" pro výuku v kolínštině. Free Kolín!