Tak jsem se právě vrátil z knihovny. Jo, je sobota, je hezky, a já trávil odpoledne v knihovně nad knížkama. Třeba mě zastřelte, ale mě se tam líbilo. Mimo to – moje škola je teď prakticky výhradně o samostudiu, a já preferuju takovou věc provádět v chvilkách kdy je venku vedro k chcípnutí. Školní knihovna (obrovská!) má supr atmosféru, a tim nemyslim jenom fakt že je tam funkční klimatizace. I když ta je taky prima.

No, študoval jsem tam nějakou knížku o vývoji světový populace, a jejích ekonomických důsledcích. A během toho studia jsem si milí přátelé udělal názor. Názor naprosto opačný, než jaký asi zastává autor knihy (pan Todaro), což je u mě už celkem běžnej jev. Souhlasit je nuda. Jen málo autorům se podaří vzbudit u mě dostatek respektu na to, abych s nima souhlasil.

Né že bych o problematice rozvojových zemí bůhvíjak moc věděl (nejspíš narozdíl od pana Todara), přesto sem teď hrdě napíšu co si myslim, i kdyby jenom proto abych, až se dozvim víc, mohl tady někde o kousek níž se sebou brutálně nesouhlasit. To se ale nejspíš nestane, protože s panem Todarem budu polemizovat nikoli o tom jak to dneska je, ale o tom jak by to mělo bejt. A na tomhle poli už vám znalosti až tak nepomůžou, tady už je to o morálce a pohledu na svět. Takže si tu můžu klidně udělat z prdu kuličku, a vy (a nebo ten Todaro) s ní můžete tak leda souhlasit nebo nesouhlasit, jen těžko ale řeknete že nemam pravdu.

No prostě, knížka byla o tom, že teď je nás na zemi přes šest miliard a za půl století nás bude miliard deset. Západní svět stagnuje, ale rozvojový země – Afrika, Asie a Jižní Amerika rostou o sto šest. A spousta lidí si myslí že je to velkej problém. Ne že by ty budoucí miliardy úplně chcípaly hlady, ale prostě se budou mít o dost hůř než kdybychom nějakým zázrakem zůstali na současných šesti. Mimo oněch zázraků nám zbývá leda podporovat chudý země aby svuj rychlorůst populací zarazily, což se ale podaří přinejlepším někde na těch deseti miliardách. No, a mezinárodní konsenzus (tj. bod kde spolu Todaro a Mezinárody souhlasí) říká, že zarazit ten děsnej růst je docela dobrej nápad, a to co nejrychlejc.

I řekl bůh: Pro mě za mě se milujte jak chcete, ale už se proboha nemnožte!

(úplně mimo mísu: bůh používající jak frázi "pro mě za mě", tak "proboha" je veselá kopa, ne? jó rodnej jazyk, to je kanón..)

Tak fajn, máme konsensus – ale jak to, my bohatý státy, provedem? Inu, budem cpát do zemí třetího (čtvrtýho, pátýho..) světa peníze, ale moudřeji než kdy předtim. Tak aby se sami rozhodli mít míň dětí. Zavedeme jim penzijní systémy a možnosti spoření, aby se nemuseli rodiče spoléhat na další generace, který o ně v stáru postaraj. Zvedneme životní standard – uděláme školy, nemocnice a pokusíme se jim roztočit ekonomiku, aby zapomněli na dělání kupy dětí, tak jak na ně během minulých století zapomněly hospodyňky ve státech nebo v evropě. Ubyde dětí, přibyde polí a bude dobře na světě.

A vidíte, to přesně se mi nelíbí. Za prvé si nemyslim, že pak bude dobře. Že bude všem, nebo aspoň většině, líp. Víte, v hladu, a pod takzvanou hranicí chudoby žije naprostá většina lidí asi tak posledních 40.000 let. Jen konzumní magor by snad mohl tvrdit že celou tu dobu byli lidi hrozně nešťastný a že on je na tom teď o moc líp. Nebudu tu nějak extra vytahovat statistiky, ale podle pár průzkumů jsou v průměru nejspokojenější se svým životem právě obyvatelé subsaharský afriky, a vůbec obyvatelé chudších zemí. Ale zamyslete se nad tim – pokud to tak je, k čemu jako potřebujou tu naší 'pomoc'?

Už slyšim ty poznámky typu: "Chtěl bych tě vidět, jak nemáš co žrát, kde bydlet a půlka rodiny ti umírá na spalničky. Tak se žije v Africe. To bys byl určitě šťastnej." Vážení přátelé, nebyl. Byl bych asi jedním z nejnešťastnějších Afričanů. Ale v tom to právě je – jejich podmínky se zdaj hrozný našima očima. Náš sentiment nás vede k tomu, jim pomoct něco zlepšit, aby se v našich očích měli líp, a my měli pocit že pomohli.

Až bude černý muž trávit mládí ve škole, v dospělosti deset hodin denně v továrně a mít povoleno jedno dítě na pár (tak jako to všechno má dnes muž žlutý), bude sice mít pitnou vodu, peníze na penicilin a dožije se osmdesáti let, ale bude on spokojenější? Statistiky tvrdí že ne, a já si to taky myslim. Rodina v širším smyslu se mu rozpadne – stejně jako se rozpadla v rozvinutých zemích díky sociálním dávkám (ne děti, stát se má starat o rodiče!), a stěhování za prací. Né pod bičem otrokáře, ale pod bičem vlastní blbosti se černý muž zařadí mezi stresované občany "rozvinutých" zemí.

A hle, už se sebou začínam nesouhlasit. Z předchozího odstavce to může vypadat, že jsem nějakej fanda Rosseaua, kterej hlásá návrat lidí do jeskyní k oštěpům, protože tehdá se měli nejlíp. Tak to ne, milí ptakopysci! Jenom tvrdim, že ne všechno co nám pokrok přináší je fajn. A tudíž nemáme důvod to bezmyšlenkovitě ládovat nebohým Afričanům a Filipíncům. Neni divu že se bráněj.

Sousloví "pod bičem vlastní blbosti" se mi tuze zalíbilo. Přesně pod nim se z člověka stává mravenec. Pracující pachtič a fanda koncentrátů, zastávající názor že nejspokojenějším člověkem světa musí bejt Bill Gates. A hovno, hovno! Sebevraždy, deprese a psychický poruchy, to dneska v super rozvinutejch zemích frčí. Ale klídek neni to beznadějný! Tam se dostanete jen pod tim bičem vlastní blbosti. Jsem toho názoru, že když se biči dokážete vyhnout, a třeba i zjistit že vlastně nechcete aby svět byl takovej jako v televizi, můžete se mít i líp než kdejakej obyvyatel Nigérie! Paráda, ne?

No, abych zachoval pesimistický punc tohohle blogu (stejně to už nevydrží dlouho, jsem teď nabit optimismem), položím si nyní otázku: proč my jako teda těm rozvojovým zemím chceme pomáhat? Jo, už jsem tu psal jak s nima soucítíme, a chceme jim všem děsně pomoct. A teď trocha cynismu: děláme to proto, že se bojíme. Pokud nezastaví svuj strašlivej populační růst, zůstane naše milovaná euroamerická kultura za chvilku jen drobnou skvrnkou na tváři světa a posléze vybledne úplně. Jakkoliv skrýváme naše obavy pod roušku charity, ve skutečnosti neshazujeme kondomy z vrtulníků kvůli prevenci AIDS. Základní tvrzení onoho mezinárodního konsensu je, že populační růst vede k větší bídě. Proto je potřeba ho pomoci těm zemím zarazit, a tak je zachránit. To jako téměř dostudovanej ekonom prohlašuju za hovadinu. Je to falešnej důvod. Zkrátka jen sobě nebo ostatním nechceme přiznat, že tady nebojujeme o to aby se někdo v Africe měl za padesát let líp, ale o místo na slunci pro to co po nás zbyde.

A to já se zase přiznat nebojim. Jsem xenofobní. Nechci aby naše česká (natož pak euroamerická) kultura zůstala jen zábavnou epizodou v rané historii Indočíny. Jenom nevěřim že toho jsme schopný dosáhnout pomocí nějaký rafinovaný zahraniční pomoci. Čísla jsou v tomhle smyslu celkem jasný – můžeme se stavět na hlavu ale naše geny se co nevidět rozpustí ve žlutočernohnědým moři. Tak co? Tak nic, vaše pravnoučata nejspíš nebudou vypadat jako slovani. Netřeba típat slzu v oku. A netřeba se tomu marně snažit zamezit.

Je to asi tři dny, co jsem se bavil s jednou číňankou o tom jak se jí líbí Kundera (jehož knížek se mimochodem v Jižní Koreji prodalo myslim víc než v čechách). Víte, přemejšlel jsem pak o tom, že je vlastně jedno že českej jazyk,kterej mam opravdu tuze rád, nejspíš pomalu vymizí. Ty opravdu dobrý věci zůstanou. Co to bude? Úžasně sebeironickej smysl pro humor? Plzeňský pivo? Švejkovskej přístup k autoritám? Nebo ještě vzkřísíme to krásný komunistický dědictví života ve kterým se nespěchá? Nebo vůbec nic?

Kdo ví. Ale bude to tak dobře.

Už o letních prázdninách mi v hlavě vyskočila nevinná myšlenka o tom, jak rád bych zkusil něco poustevnického života. Lhostejno zda bych meditoval na vrcholu hory, putoval po krušnohorském pohraničí a nebo se prostě někde zavřel. Obdivoval jsem prostou krásu a jednoduchost toho nápadu. Být nějakou dobu skutečně sám se svými myšlenkami, to je něco co se mnohým pořádně nepodaří za celý život. Možná je to tím že máme zemi přelidněnou, spíš je to ale tak že se lidi pořádnýho setkání s vlastním já bojí. Jak to zatim vidim, maj důvod.

Právě kvůli oný izolaci jsem se na výlet do Austrálie docela těšil. V duchu jsem jí nazýval právě "vrcholem hory", a doufal jsem že na něm si dam do kupy všechny ty duševní záležitosti co mě poslední dobou trápí. První a největší z nich, od který se všechny ostatní tak trochu odvíjej, je právě ten cíl, smysl života s kterým tady už nějakou dobu otravuju. Víte, právě ten byl posledních pár let tim motorem, kterej mě snad odlišoval od velký většiny ostatních. Studovat dvě těžký vejšky zároveň, koučovat vilu, Hudební skupinu, do toho vymejšlet a organizovat pařby, vydělávat peníze na spoustě různejch front, chlastat jak se na studenta patří a samozřejmě se snažit o nějakej smysluplnej vztah. Díky tomu jak dobře jsem měl v hlavě srovnaný proč to všechno chci dělat, šlapalo to všechno docela dobře.

Poslední dobou jsem ale ten pocit mít přestal. Cíle se rozplynuly kdesi v mlžné dálce a já všechno dělal najednou spíš tak ze setrvačnosti, přerušovaný jen malýma ostrůvkama opravdový radosti z vědomí toho co dělam a proč to dělam. Žije v tomhle nijakým stavu průměrný člověk neustále? Brr, jestli jo, tak je na čase se z toho buď rychle vyhrabat, anebo zakoupit sobě komplet Kafku a začít poustevničit. Představa šedi pohlcující ty, kterým došla motivace, elán a po čase i setrvačnost, mě děsí stejně jako nejspíš potajmu děsí i spousty jiných.

Jak si tu šeď představuju? Kdo nemůže najít uspokojení v současný činnosti, uchyluje se do knížek, seriálů, počítačových her, upíná se k budoucnosti, k minulosti a tak dál. Vyhýbá se samotě, pobytům na vrcholu hory jen se svým já, kde by poprvé naplno ucítil tíhu šedi, která už na něj dávno padla. Tíhu toho, že se jeho život a emoce už kdysi pomalu vykradly pryč z tohohle přítomného světa, který je jen nešťastnou náhodou tím světem kde on nebohý musí přinejmenším pár hodin denně pobývat. Pobývat aby zajistil tělu vše potřebné, a mohl se zas vrátit k neskutečným životům kdesi, tam kde není té tíživé šedi.

Jsem toho názoru, že jen málokdy přijde zvenčí impulz, kterej vrátí člověka duší do skutečnýho světa. Mam na mysli něco jako že přijde kamarád co řekne "vypni už toho kompa a pojď dělat něco pořádnýho". To může člověka vyrušit z šedý letargie nakrátko, životní směr to ale změní jen těžko. Jestli člověk má najít cíle schopný ho nabít energií, pak je spíš najde schovaný uvnitř vlastní hlavy, než v nových zážitcích. Já věřim že se mi dneska podobnej kousek podařil, a pocitově jsem na výši jako málokdy. Stalo se to při něčem, co pro sebe nazývam meditací, ale nějak na tom názvu nelpim. O východních filozofiích totiž vim jenom o něco málo menší kulový než průměrnej středoevropan. Takže si tomu říkejte jak chcete, u mě je to meditace, a teď sem napíšu co jsem to vlastně prováděl.

Nejdřív jde o to co nejvíc vyloučit vnější podněty, aby vám nerušily tok myšlenek. Bolí to. Člověk je od přírody činorodý tvor a nechce bejt sám jenom s myšlenkama. Rád se aspoň naoko něčim zaměstnává – třeba štípe dříví nebo plete ponožky. To je v poho, dokud to nevyžaduje žádnou činnost od mozku. Já jsem například takhle objevil hodně pravděpodobnej důvod proč se tak rád sprchuju (A proč se jiní zavíraj na dlouhý doby na záchodě. Sprchování vede, netáhne vám na prdel.) Tím důvodem je, že při tý naprosto nenáročný činnosti jsem sám, zavřenej v důvěrně známý místnosti bez oken, dobře odhlučněný kachličkama – vnější podněty jenž by vzbudily zájem jsou tedy prakticky nulový.

Tak vypadá meditace v malý formě – chvilku někde vypustíte u štípání dřeva a hlavou se vám honí kdeco. Pokud skutečně potřebujete něco promyslet, jde to líp než kdy jindy – pokud ovšem udržíte pozornost u tématu. Což je první menší problém. Jsou totiž dva pohledy jak se na celou věc dívat. Dokud štípete dříví a nevíte že meditujete, těžko budete sami sebe ukázňovat a říkat si na co myslet. Naopak – jakmile je činnost kterou provozujete meditace (u který jen čirou náhodou zdoláte metrák smrkových polen), je to už o kousek lepší. Víte že tu jste od toho abyste něco promysleli, a ne abyste bůhvíjak máchali sekerou. Proto snáz udržíte myšlenky u tématu, který vás trápí. Nechci se tvářit že jsem objevil Ameriku, tohle už určitě spousta z vás znala i dřív, i když tomu třeba říkala jinak a koukala se na to z jinýho úhlu. Přesto si myslim že je fajn naplno si uvědomit o co skutečně jde.

Na meditaci většího rozsahu už podle mě sekera nebo pletací dráty nestačí. Chce to vůli. Člověk je akční tvor je taženej k jiným činnostem. Tim silněji ho podvědomí táhne, čim nepříjemnější téma je na programu meditace. A že jsem to měl dneska hodně tuhý, pocítil jsem během dne touhu jít běhat, koukat na filmy, hrát na kytaru a podobně intenzivněji než kdy jindy. Dokonce mi v hlavě po dlouhý době vyskočilo pokušení začít zas hrát počítačový hry, s kterýma jsem se s velkou pompou před rokem rozloučil. Pokušením jsem odolal a po zdánlivě proflákaných šesti hodinách jsem, zdá se, zase našel zdroj energie, kterej mi tak dlouho chyběl. Neni úžasnějšího motoru, než mít v hlavě srovnáno co chci. Opravdu by mě zajímalo jak to maj ostatní, ale podle všeobecného nedostatku činorodý energie kterej vnímam bych řekl, že povětšinou jsou na tom hůř než já. A možná ani nepoznali jaký to je bejt na tom líp. Tak proto tady popisuju stohy wapíru, třeba to někomu helfne. A věřte že to udělá rozdíl.

Tak teď ještě pár poznámek pod čarou, který se do textu nějak nepodařilo napasovat, ale chci je zmínit:

Delší pobyt na vrcholu hory, jak já si ho představuju, spočívá právě v utkání tváří v tvář se samotou. Myslel jsem si že jí najdu tady v Austrálii, a že to bude snadný. Nebylo. V okolí dvanácti tisíc kilometrů neni nikdo, koho bych považoval za kamaráda, přesto podnětů který mi ruší myšlenky je spousta. .. Vlastně je muj pobyt tady výborným příkladem upnutí se do budoucna, který jsem zmiňoval jako metodu prchání před šedí. Vážení přátelé, nefunguje to, co jsem vymeditoval, mohl jsem docela dobře vymeditovat i doma za barákem.

Říkáte si, stejně jako já, že mi s těma depresema a smyslama života jen tak něco přelítlo přes nos. Nemyslim si to, je to opravdu věc která udělá děsnej rozdíl. Myslim si třeba, že jsem docela chytrej, ale svojí hlavní výhodu spatřuju v tom, jak jasný cíle si někdy umim vytýčit a umim jich i chtít dosáhnout. Neni to o vůli, ale o něčem co musí přijít ještě před vůlí – motivace. A když ta dojde, neni to prdel. Takovej F.A. Hayek (jeden z mála ekonomů který obdivuju) třeba kvůli podobným depresím podle vlastních slov nedokázal psát skoro deset let svýho života.

Asi jsem byl zbytečně ostrej ve vytyčování oněch "šedivých" činností jako seriály a počítačový hry. Nepovažuju je apriori za špatný (stejně jako sport u mě neni apriori dobrej). Špatný jsou až od momentu kdy vás přestávají reálně těšit, a drží vás u sebe jen svou návykovostí. Tu bezpochyby maj, však oni páni autoři ví jak na to. Ten moment jsem třeba u her rozpoznat nedokázal, a tak jsem s nima musel skončit úplně. Dokud nezačínaj vytěsňovat ostatní radosti, nebo vyplňovat šedý vakuum, jsou tyhle činnosti neškodný. Ale přiznejte si, nedělaj to tak trochu i u vás?

A nakonec jedna praktická – při hledání onoho smyslu jsem probíral ve vzpomínkách minulý roky, a hledal v nich momenty kdy jsem se cítil nejvíc šťastnej a plnej energie. Sebezpytování na tohle téma je parádní věc, to se na sebe dozvíte věci 🙂

Tak a to je všechnno, byl jsem zas chytrej jak lečo. Kritiku právě proto ocenim. přeju vám aby váš motor skvěle Shell!