Začínáme oťukávat Reykjavík.Chodíme
po městě, ohříváme se v obchodech (draho) a u internetu zdarma.Hledáme
Bónus, před Bónusem je to samá socka (jako my). Šufovi se líbí
v kuchyňskejch potřebách, mně se líbí všude, kde je teplo. Čekáme
na Gay parádu, na stejdži pro koncerty zvučí docela hustá kapela.
Všichni tůristi si kupujou havajský věnce za těžký péňo, aby
pořádně oslavili ten Gay day. Mraky lidí – mizíme vyfotiti památky
– katedrálu. Jenže foťák nechce. A není to baterkama. Odmítá
komunikovat s paměťovou kartou. Dostáváme záchvat šílenství,
že jsme přišli o všechny fotky (je to klidně možný). Běháme
po RYK shánějíce přístup na net, respektive k počítači. V knihovně
úspěch, ale karta stejně nereaguje, takže snahy vzdáváme a začínáme
promazávat druhou kartu L! Gay paráda začíná!

Lidí jak na Václaváku. Celá
Langavegur – místní Václavák – je ozdobená barvami duhy, všichni
netrpělivě očekávají 4% populace (+?) Islandu. Aby ne, po nich
totiž přijde Norské duo padesátnic, Ómar božský, Regína Ósk
(-místní stars první kategorie) a ta supr kapela, co zvučila. Jinak
to vypadá na prvomájeovej průvod.

Přijížděj s policejním
kordonem (2 polísmeni), úvodní jezdci na motorkách, pohlaví mě
neznámého, ale jeden vypadá podobně jako Ómar (o jehož pohlaví
už vůbec nehodlám spekulovat). Následujou kvanta lidí – někteří
jsou zmalovaní, jiní okřídlení a spousta jejich kožených. K mému
zmatení pochodují i děti. (6+). Štěpánka tvrdí, že je to pochod
solidarity, a ne 4%, čímž pro mě úroveň akce ale značně klesla.
(Myslel jsem že smyslem je světu ukázat : Tady jsme, a je nás tolik!).

Následují velmi alegorické
vozy, co mají společné: mají vlastní sound systémy (v jejichž
rytmu posádky trsají) a sunou se velmi pomalu. Co jim společné rozhodně
není, jsou posádky. Projíždí kolem vše – od bandy dědů motorkářů
(Rammstein) po polonahé anděly s plyšovými křídly. Krom toho kvanta
děv (či mužů?) odděných do alobalu či latexu. Laboratorní práce
se mi líbila. Přichází vrchol odpoledne – úžasná show se všemi
zmíněnými hvězdami. Očekáváme však množství úvodních projevů,
a tak radši jdeme do Bónusu. Cestou Štěpánka nachází žvýkačku
a bonbón (obojí originál zabalený). V Bónusu maj vyprodáno! Není
chléb Euroshopper, ani Pita, což je pro výletníky našeho formátu
rána pod pás. Zřejmě nedocenili menšinu a její fanoušky – a
jejich apetýt a zálibu v nejlevnější stravě, která je přece určena
jen turistům z chudých zemí, ne?! Asi ne.

Vracíme se tedy s fazolema
(samozřejmě Euroshopper) k pódiu. Na něm již trsá Regína Ósk
– neskutečně energická šedesátnice, co se snaží vypadat na
dvacet (místní Helenka Vondráčková). Střídá se ve svých plejbekových
vystoupeních s vyvinutou vítězkou Švédsko hledá superstar, která
neví, kdy má otvírat pusu, aby to vypadalo že zpívá. Obě na scéně
roztáčejí neskutečný aerobik (kam se hrabe Olga Šípková), doprovázený
duem tanečníků – transvestitů, kteří na každou píseň přicházejí
s úžasnějším a úspornějším oděvem. Image klasické estrády
TV Nova však dovršuje až božsý Ómar. Nastupuje na scénu, během
jeho (jediné) písně se komparz na scéně postupně rozrůstá, až
při pětinásobném závěrečném refrénu Ómarova šlágru je pódium
pokryto hvězdami vystupujícími na show i protagonisty průvodu. Všichni
tleskají do rytmu a usmívají se. Nádhera. Ve velkém finále začínají
vzduchem létat konfety. Publikum je v euforii – všichni tančí,
Štěpánka s nimi. Znechuceně dojídám fazole Euroshopper. Snad už
to skončí a přijde ta dobrá kapela. Skončilo. Nepřišla. Uvěřil
jsem tomu až, když počala Staff rozebírat bicí. (To značí konec
každého koncertu). Asi se jim nechtělo hrát na plejbek. Tak to byl
vrchol.

Štěpánka si krade duhový
věnec, procházíme se po okolí, sledujeme davy mířící oslavit
tu úžasnou akci do hospod. Zvažujeme návštěvu all-you-can-eat
restaurace, ale prdíme na to. Restaurace je rybí a my máme smrsklý
žaludky. Srážíme se s MaP a sdělujeme si své ohromné zážitky.
Peddy má dnes narozeniny, my máme přání jediný – domů, do srdce
Evropy. Vedeme je do „našeho“ lesíka pod vodárnou a trumfujeme
se vzájemně historkama. Ta o chycení ryby sklidila ohlas – dáváme
si oslavného panáka domácí slivovice a vyrážim s Peddym na ryby.
Ukázal mi spostu tríčků, ale chytli jsme zas hovno. Neva, rybaření
ve dvou (s jednim prutem) je větší legrace. A viděli jsme tuleně!

Po návratu se pouštíme do
slivovice, naše odvyklé žaludky to nesou nelibě. Plánujeme následující
dny, jak mi už měsíc píše maminka, :vydržet.

Peddy s Mendolínou konstatujou,
že u nás ve stnu to DĚSNĚ smrdí. No my je varovali… Křepčíme
se slivovicí v dešti – zaznamenali jsme zajímavou věc. V noci už
je tma!!! Blíží se polární noc, je načase s Islandem se
patřičně rozloučit a radši zemi opustit…

Dnešní snídaně značí
velkou změnu oproti obvyklému jídelníčku. Měli jsme rejžovou
kaši…Ale není to porridge. Porridge je porridge! Sbalíme a jdem
na jednu ze dvou bílejch islandskejch pláží. Má tam bejt teplej
termální bazének, co se v něm neplatí za vstup, ale za převlíkárny.
Na to my s Pendolínou serem a vystrkujem holé zadky na matky s dětmi,
co jich je kolem fůra.

Rýžová kaše, to je hovno
snídaně (i když do ní otočíte uloupenej džem – furt na porridge
nemá), tak necháváme holky cachtat, a vyrážíme s Peddym „párkrát
nahodit“. Párkrát nahazujeme a oba chytáme rybku. Peddy jesetera
a já nějakou jinou rybu, za oko chudinku. Oba jsou šťastně vráceni
vodě, akorát ta moje to nějak těžko vydejchává. Asi dvě minuty
restartuje mozek v poloze na boku, pak jí to dojde a úspěšně odplavává.
UFF. No a teď je čas chytit nějakou pořádnou rybu.

Vracíme se po hodině a půl,
sluníčko svítí a holky se cachtaj. Tváří se zle – nejspíš
si „párkrát nahodit“ představovaly jinak. Tak radši držíme
huby a vyrážíme. MaP do centra do muzeí, my na poslední nákup
v Bónusu (námět na obraz). Dorážíme do MEGA shopping centra. Štěpánka
zkouší voňavky, já s ní chci hrát karate na Playstationu. Ona nehraje
a já nečucham – po chvíli tedy shoppingu zanecháváme a dem radši
nakoupit do Bónusu. Zjišťujeme, že naše životní náklady jsou
skoro nižší než doma – dosavadní útrata je 9000 Krónur –
3000 Kč, takže to dneska zarovnáme na 10.

Zpět k cachtání v bazénku.
Bylo tam i termálně vyhřívaný moře (Islanďani si to můžou dovolit)
– asi takhle:

OBRÁZEK

Ale v teplym moři byl odliv
a paní velká jako velryba, tak jsme tam teda nešly.

V Bónusu jsme teda koupili,
co košíček a ruce unesly (košík se ukázal být malý) a u pokladny
jsme pak našli ještě bonbónky MINT, co normálně stojí 150 krónur.
No neberte to. Banány na Islandu jsou levnější než v čechách (skleníky
v Hveragerdi) a to je paráda.

Ohledně islandských potravin
jsem provedla zjištění: mlíko je fakt mlíko a né ňákej řepkovej
olej, co do toho lejou v čechách. Zbejvá 443 krónur – vydávám
se na druhý nákup s účelem pořídit dobroty. Je obtížné to nějak
skloubit, aby to dalo aspoň těch 440. Mám ve vozíčku věci za 409
krónur – hledám něco levného…a nacházím HIT. Dar pro Šufa.
Je to nejlevnější přesnídávka za asi 34 krónur.

OBRÁZEK

Navíc nám zbejvá každýmu
1 krónur na památku. Paráda.

„Ty jo, já se fakt těšim,
jak budeme mít poslední tejden ty batohy lehký“ (památná věta
z prvního dne vejletu). „Ty vole, dyť je to těžší než když
jsme přilítli. To nemáme šanci sežrat“ (památná věta – zbývá
5 dnů na Islandu). Na počasí už jsem si patrně zvykla, neboť vzdor
Islanďanům, co měli na sobě fleesky, já s Pendolínou chodila v kraťasech
a hornim dílu plavek. Pak jsme na tabuli spatřily, že je 14 stupňů
C. No to je ovšem vedro!!! Odpoledne pak, když zašlo slunce, sem
chodila v triku a v kraťáskách, tabule ukazovala 12 stupňů. Vždyť
je léto né?

Míříme přes industriál
zónu na ňákou výpadovku z města. Míříme dlouho. Podél dálnice
– no super.

Islanďani jsou zase o krok
napřed. Potkáváme vodíkovou čerpací stanici – záblesk budoucnosti.
Jo, ta stanice si ten vodík taky sama vyrábí, dovnitř jde jen elektřina
a voda. Jsem nadšen. Štěpánka prochází kolem bez známky zájmu.
Hanba. Industriální zónou rovněž protéká lososová řeka –
světový unikát (jinak lososi fabrikám a dokům moc neholdujou).
Tady načerno chytat nebudu – za den se platí 40.000 ISK (13.000Kč),
místo porybnýho prej volaj rovnou policajty. Hukot, nejen každej
člověk, ale i losos más svou cenu. Tohle budou patrně rybí lordstva.

Sice je tu stavba, ale nám
se dál nechce. Stavíme stan za skladem z vlnitého plechu, nedaleko
se nachází jeřáby, bagry a Ringroad. Co bysme ale chodili dál,
heslem posledních :o) dnů je (hned po vydržet!) nespěchat. Což
neděláme.

Štěpánka opět vaří (po
jednodenní rýžové odmlce) porridge k snídani. Je to její 24. (Chtěli
jsme zapsat jubilejní 20., ale nějak se na to zapomnělo). Kupodivu
nám stále chutná. Štěpánka si už život bez něj nedokáže vůbec
představit. „Šufe, mě úplně děsí, že už nám zbývá jenom
5x porridge“. Ať žije oves.

Plán na zbývajících 5 dnů:

– projet Golden Circle (Ringvellur,Geysir,Gullfoss
– trio Sehenswurdigkeiten, který je to jediný, co většina turistů
kdy z Islandu viděla.)

– odletět domu

Odtud heslo „nespěchat“

Jsme líný, tak stopujem přímo
v industriální zóně – na čtyřproudý silnici mezi bagrama. Netušíme,
jak se správně tiskace napsat : „no, tak na tohle tady nemám klávesu,
popsala bych to jako těhotný i , bokorys.L.)“ Ale pán, co tam měří
silnici teodolitem vytáhne sprej, a ochotně nám to na silnici namaluje.
Cedule : (opět těhotný I, ING“ zhotovena a šup..na dvakrát jsme
tam.

V Pingvetliru se kdysi scházel
Islandskej parlament. A kvůli tomu sem všichni jezdí. Jenže vidět
tu není zhola nic. Všichni návštěvníci teda jen tak čumí na
krajinu a cosi si představujou. Je jich tu dost…Ale naštěstí pro
nás je tu ještě jena WOW atrakce.

Vikingové se totiž scházeli
přímo na místě, kde se stýkaj (teda vlastně nestýkaj viz dál)
Severoamerická a Euroasijská zemská deska. To bylo ale vikingům
nejspíš ukradený, spíš se jim líbilo, že je tu pěkný údolíčko,
a že to nemaj z Reykjavíku daleko. Ostatní vikingové (třeba z Akureyri)
to sice daleko měli, ale koho zajímá Akureyri. (Reykjavíčani jsou
něco jako Pražáci, už od 9. století!) Že by teda to údolíčko
nějak krylo aspoň před počasím, to taky ne. Hned po příjezdu
jsme viděli vodorovný déšť – a v údolíčku nejvíc, páč navíc
k tomu normálnímu větru tam byl průvan. To si teda vikingové moc
nevybrali.

OBRÁZEK

Navíc je to pěknej Voser.
Desky jsou od sebe 5 km (a vzdalujou se 2cm/rok) ale to se blbě fotí.
Tak turisty zavedou do mnohem užší rokle, která sice žádný desky
nedělí, zato dobře vypadá. Navíc je v ní vodopád – to ale nadchne
tak turistu co je tu na víkend, my takovej vídáme obden. Celá atrakce
je na americký půlce, po evropský neštěkne ani pes.

Doma je doma, vydáváme se
přez zlom stanovat na Evropskou.

Po tý cestě, co sem choděj
obvykle i koně (tůristi ne, na ty je to daleko). Ty kobyly celou tu
cestu rozdupaly a teď je samý bláto. V Evropě se nám líbí víc,
cítíme se skoro doma. Ustýláme na drnech – tvarování lepší
než kosmodisk.

Evropská deska je hrbolatá!

OBRÁZEK

Fouká Islandský vichr,
když nám uletí stan, nebudem se divit. Silnice nedaleko – ráno
bude na stopa kousek.

A ráno je hezky. My nespěcháme.
My máme čas…Válíme se, pomalu balíme. Stopnem paní, co je Islanďanka
– tourist guide z povolání. Občas nám něco řekne o přírodě.
Baví jí matematika, zajímá se o astrologii. Smrdíme jí. Ne že
by to bylo tim, že nejsme umytý, ale když jsme čekali na stopu,
bylo kolem hejno much, tak sme velmi hojně využili repelent. Dokonce
to trochu pomohlo! Paní nás vyhodí v nějaký vulkanický vsi. Šuf
nelení a vydává se hledat horké prameny na koupání. Mně je na
slunci vedro, skoro bych brala koupel i studenou. Šuf se vrací, svítí
mu očička – je to tutovka! Našel celou vulkanickou pláž. Hurá
do vody. Místama to hodně pálí, vulkanický je to dost. Pán za
plotem na nás něco náruživě gestikuluje, ale nerozumíme, tak si
ho radši moc nevšímáme. Cedule Warning! Hot spring! hovoří za
vše. Opařili jsme si prdele – přestalo se mi to líbit – vylézám
z vody. Šuf se raduje dál a staví si tůňku. Jíme, zásob dosti.
Další stopování

OBRÁZEK

Šuf: „Drž to, jako modelka,
když předvádí nový typ vrtačky“. A tak jsem teda jako modelka
držela kus prkna, na který Šufan namaloval Geysir. Zabralo to rychle,
jsme tam v cuku letu.

Fsufka: Zbývají 3 dny –
4 porridge. Mě zbývají 3 ponožky použitelné. Plán je následující.
Vezmu si každý den dvě a třetí nechám ležet ladem. Tento princip
odhalili předci už tak před 500 lety. Jmenuje se to „trojpolní
systém“. Ponožka „ladem“ si odpočine a bude o to úrodnější.

Tůňka postavena. Systém
proti opaření prdele si nechám patentovat. Každý návštěvník
Langavatr se teď může zadarmo okoupat jako na Langmarlangatu. Teda
jen do tý doby, než na to přijde majitel sousedního bazénu a v hrůze
před krachem tan div světa rozboří. Koupu se tak půl hodiny. Žůžo.

OBRÁZEK

Tak teda přijíždíme do
oblasti Geysiru. Nespěchat. V suvenýr šopu mají kafe, kapučíno
a čokoládu (horkou) zdarma. No, když je to zdarma, tak si dáváme
hned dvakrát a vyrážíme tim směrem, co se čoudí ze země. Tak
slavný Geysir přestal bouchat v roce 1930. Tehdy prej stříkal i 80m,
což je nám teď prd platný. Kdybychom měli sebou 30kg mejdla, tak
ho nasypem do jeho díry. Tim by se rozdováděl (asi rád bublinky)
a zase by bouchl. Dělá se to při zvláštních příležitostech,
třeba když jede kolem švédskej král. Díváme se, ale žádnej
zrovna nejede. Máme smůlu.

O kus dál stříká Strókur.
Sice jenom 30m, ale zato bez krále i bez mejdla, každejch 15 minut.
Spousta lidí, teda vlastně tůristů, čeká s foťákem až to přijde.
Pak to prošvihnou a čekaj dál. Holt sme tady, tak taky čekáme.
Nejchytřejší jsou japonci, kluci jedni žlutý si přivezli kameru,
tak to radši natočí. A už je to tady…a prd, sotva pět metrů.
Vyšla jenom bublina, asi takhle to musí vypadat, když si prdne velryba.
To sme mohli na whale watching. Pak to stříklo. Všichni jsou šťastný,
ještě Gullfoss, maj golden circle z krku a můžou zpátky domů. My
vlasně taky.

OBRÁZEK

Šuf nesl můj chleba v batohu.
To mě těší, o kilo míň. Ale trochu tam utrpěl. To mě netěší…

OBRÁZEK

– no, nebude to asi ňamka,
spíš takový drobky, ale komprese se hodí. Pěkně se mi teď do
torničky vejde.

Fsufka: Osmý div světa.
Na Islandu maj televizní satelity namířena takto:

OBRÁZEK

tedy k zemi. Nejsme schopni
si to vysvětlit. SAKRA! Musíme se zeptat ňákýho Islanďana. Třeba
bude vědět…

Mají tu kafomat na principu
„věčný šálek“. krademe si tedy „věčné šálky“ a dáváme
si spoustu čokomlíka zadarmo. Jsou tu taky cukříky, porridge bude
sladší. Potkáváme drsnou krajanku – jezdí po Islandu sama a hledá
drsnou práci – nejlíp u fishing, nebo v docích. Je to zřejmě ocelová
žena.

Nedaleko národního divu –
Geysiru – se rozkládá skládka. Asi tak dvě minuty chůze. Je tam
travička a pěknej potůček, tak tam kempujem. Ať mi ňákej ochranář
zkusí tvrdit, že je tu národní park. Islanďani jsou sice hodně
free, ale převrácený auta snad v NP nenechaj. Nebo jo? Uvidíme.

Tak teda vstáváme, ale jen,
abychom snědli porridge (zbývají 3 do konce). Jak pravil pán, co
nás vezl předevčírem: „na Islandu už začal podzim“. To se
zřejmě pozná tak, že furt praží sluníčko, a je 20! stupňů.

Chodím opět v horním dílu
plavek. Plán zní: když řidič uvidí prsa, určitě zastaví. Meddy
s Pendolínou už to maj ozkoušený….a taky že jo. Než by ses nadál,
jedeme s rescue týmem dobrovolných záchranářů ke Gulfossu. Ten
je hodně WOW, tůristů moc.

OBRÁZEK

Jsou tu 2 parkoviště –
horní a dolní (rozdíl asi 20m), proto se tu turisté dělí do několika
skupin.

1/ málo početná skupina
– ti zastaví na jednom parkáči a obejdou to všechno.

2/ Ti, kteří přijedou
BUSEM na horní parking a pak je BUS vyzvedne na dolním.

3/ Ti, kteří zastaví
na jednom, projdou se a pak zastaví na druhym, aby (PROBOHA) nemuseli
pěšky 20m do kopce.

4/Ti, kteří zastaví na
jednom z parkovišť, vyfotí to, udělají WOW a honem, honem, pospícháme
dál.

Všichni na mě čumí,
že mam na sobě ty plavky. Jeden pán mě zabírá kameroz a myslí
si, že to nevim. Vtipné.

Tak teda děláme taky WOW
a dem. Co nevidět postaví Islanďani nad Gullfossem elektrárnu a
bude po vodopádě. To je jasný, musí mít čim štěpit vodu a tavit
aluminium. Až sežerou papuchálky a velryby a navrtaj všechny vulkanický
oblati, stejně sem nikdo nebude jezdit, tak co? Islanďani jsou holt
národ praktický – vychovaný krutou severskou přírodou. Ale uvidíme.
No, jediný, kdo tu zatím protestujou proti ničení přírodního
bohatství jsou aktivisti Greenpeace, co sem jezděj z ciziny. Na Islandu
je nikdo nemá rád, asi maj radši karbanátky z velryb a papuchálků,
což chápu.

Stopujem na trase Gulfoss –
Reykjavík a – světe div se – nikdo nás nechce vzít. Sluníčko
praží, já si opět pálím nos a pokouší se o nás tropické šílenství.
To se projevuje asi takto:

1/ Odmítáme lidi jedoucí
30km našim směrem.

2/ Zpíváme trempské písně

3/ Máváme autobusům plným
důchodců (a oni nám)

4/ Odmítáme lidi jedoucí
20km našim směrem

5/ Tancujem Ruty šuty a jiné
tance spočívající v tom, že křepšíme po rozpálené silnici uprostřed
pouště.

6/ Zpíváme lidové písně
– hraju na flétnu.

7/ Vášnivě se líbáme.

8/Furt nic – tak 2 hodiny.

9/ Už nehraju na flétnu

10/ Neodmítáme lidi, jedoucí
10km našim směrem, ale zpátky ke Geysiru.

To se ukázalo jako supr volba.
Dva Italové vybaveni miniaturním autem mířili na Geysir a pak až
za Reykjavík, směr letiště. Sardinky v konzervě se maj asi líp
– neleží na nich krosny. Neva, usmíváme se, hlavně že jedem.
Italové řídí jako Italové, jsou rádi, že vyhráli mistrovství
ve fotbale, ale hokej je lepší. Znaj Jirku Šlégra – jé on se
jmenuje jako já, to je supr :o). Koukáme podruhý na Gejzíry, dáváme
si čokomlíko zdarma.

Dáváme si ho moc. Čokomlíko
je děsně sladký. Sedíme na slunci s čokomlíkem ajsme přeslazený.
Za hodinu se objevujou naši Italové a chtěj nám koupit zmrzku. Musíme
říct, že jí NECHCEM. Z dalšího sladkýho bych se už asi poblila.
Dodatečně nás to mrzí. Chjo.

Pak svištíme do RYK, kde
Italové plánujou stihnout sightseeing během hodiny (je půl sedmý
večer). První atrakce je barák, kde byla ukončená studená válka.
Tak ho fotí. Nádhera. Se Šufanem teda proběhneme město – na záchod
a zpátky, cestou si v bookshopu prohlížíme knihy. Já PENIS book.
Ta je vtipná, samej penis. Dovídám se zajímavé informace. Porce
spermatu má 5 kalorií – složení: proteiny. Večer dorážíme
do Hafnarfjorduru a poblíž výpadovky hledáme místo na stan. Jezero,
stezka. Rovnej plac. „Podívej Štěpánko,
birdwatching“ Stavíme. Vaříme. Jíme. Přichází pán. pán:
povídá našemu stanu „good day“J8: vylejzam s hubou plnou těstovin.
„Hello“. Pán: „Camping not allowed here, I am sorry“.
Pán mi lámanou angličtinou dále vysvětlil, že kempujem v ptačí
rezervaci, za což se nám následně omluvil. :o). Zřejmě šlo o
ptačího fanouška (děda s holí a knírem), který je tu každý den
pozoruje. Prý tu rušíme ubohý ptáčky (myslel to smrtelně vážně).
Bylo mi ho líto, tak jsem spolkl jízlivou poznámku, že široko daleko
nevidim jedinýho ptáka. Pán se rozloučil slovy: Have a nice holiday
on Iceland“. Kempovali jsme načerno skoro ve všech národních parcích,
leč tady nebylo vyhnutí – rozhodli jsme se nerušit dál ubohé
opeřence a klid místních důchodců. Dojídáme, uklízíme, pakujem
stan.

O 500m dál již zjevně v rezervaci
nejsme – je tam štěrko – lávový pole s výhledem na další div
Islandskýho industrial parku. Před námi se stavělo – ale ne pár
baráků, ale komlet nový město. Viděli jsme všechny fáze – zarovnávání
terénu, stavba dokonale pravoúhlé sítě silnic, pokládání potrubí,
paneláky i rodinný domky ve výstavbě, následně hotový a prázdný.
Takhle nějak si představuju, že to muselo probíhat, když Karl IV
řekl: „Postavte Nové město Pražské“! a oni ho postavili. Inspirováni
těmi divy, postavili jsme alespoň stan – ať na tom máme taky podíl.
Začíná už podzim, tudíž se stmívá (doopravdy). Pohádku na dobrou
noc Štěpánka tradičně neposlouchala ani do půlky a usnula. Já
se musel provyprávět ke šťastnýmu konci (Perseus zabíjí Titána
a zachraňuje Andromedu) a usínam taky.

Budíme se brzo – trénink
na přechod na evropský čas. Za chvíli ale zase usínáme, nebudeme
to přehánět!!! Znovu se budíme, sníme porridge a opět uléháme.
V plánu je akorát návštěva města, jinak výkys. Budeme pozorovat
přístav. V průvodci píšou, že je to město neviditelných lidí
– tak to je sice neuvidíme, ale třeba to bude sranda…A fakt. Jen
co procházíme kolem prvního křoviska, ozývaj se dětský hlasy
a nikdo nikde není vidět. Je to důkaz – jsou tady!!!

Prošli jsme okolo cedule.
která vymezuje prostor pro ty ptáky, co jsme se kvůli nim včera
stěhovali…psali tam o ptačí rezervaci…ovšem že se sem nesmí
od 1. mái do 15. júlí. No to mě teda poser, teď je to OUKEJ. Šufův
nos je opět rudý bratr. Já nemám co říkat: zde znázorněny části
těla, které mám opálené (černě), méně opálené (šedě), neopálené
bíle.

V městě dobrý – docela
se snaží dostat sem ňáký tůristy vzdor Reykjavíku, tak si město
hezky tůní. Kemp zdarma na pěkný travičce ve sculpture parku, v infocentru
maj zadarmo kafe. Svačíme v přístavu, doufaje, ře uvidíme ňáký
ryby a cituju průvodce: „Rybáři spravují své sítě“. Ani hovno.
Ale loďky jsou tam hezký, tak se nám to líbí.

Jinak je to srovnatelný s procházkou
Sokolovem. I když tady maj vlastně moře: No, Sokolov má zase Ohři.
Byli jsme v obchodě, v bance, na skalce nad městem i v zaplivaným průchodě.
Všude bylo hezky a svítilo sluníčko…vlastně jenom na tý skalce,
ostatní jsou vevnitř. Neviditelný skřítky jsme neviděli, což
je důkaz, že jsou fakt neviditelný. Uřícení jsme vystoupali na
naši výšinku mezi městem a budoucím městem. Opalujem se, čtem
Marxe (vlastně čtu) a píšem deník. To je holidej :o)

Ráno se loučíme s Islandskou
modrou oblohou. Naším posledním cílem je Keflavík. Letiště nechvalně
známé svým stabilním počasím.

Fsuvka: Je takřka nepochopitelné
(zdánlivě), že poloostrov Rejkmes (Kde je lávový pole a Keflavík)
není nejdeštivějším místem světa. Prší tu totiž furt – má
to však jeden háček. Déšť totiž díky silnému větru nelétá
shora dolů, jak jsme zvyklí, nýbrž zleva doprava, případně zprava
doleva. Je to takový oblbovák na srážkoměry – déšť totiž
na zem prakticky nedopadá – a tedy se nepočítá. O to víc dopadá
na člověka, kterýmu je v tu chvíli ukradený, že podle srážkoměru
vlastně neprší.

OBRÁZEK:

Ještě před stopováním
z Hafnafjoduru nalézáme zánovní kopačák a jdeme znovu utratit poslední
Krónur (drobný ze směnárny) – kupujeme v Bónusu pomeranče, drahý
je to jak u nás.

Kolem poledne dorážíme na
letiště ozdobené ze všech stran cedulkami „It is forbidden to
spend night on airport or in surrounding“. Ne, že bysme to nevěděli,
ale za 35 dní jsme si bivakování v zákazech oblíbili. Tážem se
místních taxikářů, jak moc je to drsný. Nechaj nás vevnitř,
ale budou nás budit. Jak jsme viděli později, tato záležitost probíhá
takto: Sekuriťák se tichounce přiblíží k nicnetušícímu spáči
(i když jen klimbá na sedačce) a škodolibě mu zatleská 10cm před
ksichtem. To provádí, dokud spáč nejeví známky probuzení. Pak
sekuriťák spokojeně odchází budit dalšího.Teda, na takovejhle
job musí mít člověk fakt žaludek. My raději stanujem na nejluxusnější
travičce u parkoviště.

Hurá, bude odvoz z letiště
– pan Říha coby švarný rytíř na zeleném koni značky ŠKODA
pro nás neohroženě přijede přes sedmero hor, devatero řek a jedno
Německo. A že jsme frackové rozmazlený, naporoučíme si přivézt
karbanátky a štrůdl. Hurá, starý kontinent nás přivítá s otevřenou
náručí, kam se hrabe chléb se solí.

Ale zpět na pevnou zem. Tedy
na vulkanicky nestabilní ostrov jménem Island. Naporoučel jsem rovněž
tašku chladící na ryby – jdu teda 4 km k moři nějaký ulovit.
Co taky dělat 18 hodin na letišti? Jediná zábava je vařit před
hlavní bránou (čumilové taky zjevně nemaj roupama coby, tak se
rádi kouknou i na člověka operujícího s vařičem) a jezdit na erárních
kriplkárách. Obojí jsem probnul, ale fishing je fishing.

Rybařím v přístavu asi 5
minut, když má aktivita přiláká tlupu malých (4-8let) blonďatých
vikingů. Ačkoliv tu na Islandu jí rybu 3x tejdně (a 3x jehněčí,
máme to z místního zdroje. Náš jídelníček – viz vzádu –
tomu zjevně neodpovídá), rybařícího člověka zjevně viděli
leda v televizi. Zato všichni mluví anglicky! Povídaj si se mnou o
rybách a o životě. Přitom mi kradou nůž a návnady, padaj
do studenýho moře a řevem plaší ryby. Nevadí – je s nima sranda,
učim je nahazovat a rázem se cejtim jako zkušenej mazák :o) Vikingové
odcházej a já chytnu velikou rybu. Jsem nadšen, ale zatímco vytahuju
foťák, ryba mi záludně odskáče zpátky do moře. To jsem teda
mazák. Chytam dvě další (druh neznámý), jsou krásný, ale malý.
(30cm), tak je vracim do moře, zalovil jsem si parádně, ale domu
holt nic nepřivezu. Prej byli ňáký teroristický útoky, tak se
stejně nesmí skoro nic vozit. My vlastně vůbec nevíme, co se děje
doma a ve světě – třeba se globálně oteplilo a doma už vládnou
komunisti. Ví bůh – my víme akorát, že ropa zlevnila – benzín
šel pod 130 krónur.

Nový letištní nařízení
zní, že nesmíme vozit žádný tekutiny ani gely. Ani do letadla.
Tak teda v panice odhazujeme všechny flašky co máme. Sou nám teď
k hovnu. Zatímco Šuf rybaří, čekám na airport. Dost nuda. Letadla
sem přilítaj zásadně ve skupinách a pak je hukot. Například mezi
pátou a devátou hodinou večerní nepřilítlo absolutně nic.

Moc nespíme, přichází
drizzling. No bodejť. Vodorovnej. Zvoní budík (4:00), je čas chystat
porridge. V absolutní tmě. Šátrám po čajovejch pytlících (bude
Lipton), nemohu je najít..Ááá..něco vlhkého…ááá, to je jen
moje tlustá ponožka. To asi budou v Německu koukat, až tam přiletíme
zabalený od hlavy až k patě…jedna paní, taky celou noc sockovala
na letišti, má na sobě dokonce 2 svetry (tlusté) a bundu. Škoda
že nemá čepici…

Na check –inu dobré zprávy,
zhubly nám baťohy..28kg dohromady oba, přibližně půl na půl (Marx
samozřejmě letí na důstojném místě v kabině). Tentokrát pípaj
boty Šufovi, tak je zouvá – eštěže sem mu dala dneska své čisté
ponožky! :o) Rozhlas hlásá, že kdo si něco kupuje v DUTY FREE shopech
a letí do USA, musí to hlásit u pokladny. Třeba mu to nebudou chtít
prodat nebo co.

HOP HOP a letíme

tak jsme v prvnim opravdickym meste. Je tu (jak vidno) i internet zadarmo. Tak tu prekazim uz nejakej cas. Takze – predchozi varovani se naplnila, uz jim i ryby ( respektive jedinou rybu, co jsem chytil, horsi bylo jeji vykuchani a priprava – umorne spolecne dilo, ztratil jsem iluze ). Ten lisejnik tu nikde neroste, marne ho hledam, nasel jsem ho az dneska – prodavaj ho jako kuriozitu na hlavni ulici. Gejziru, panoramat, sopek a vodopadu mame skoro plny kecky, uzivame ted velkomesta. Celej ostrov dokola jsme objeli, zbyva 60 km ( a muj kun i ja jsme cestou znaveni :). Zbyva 13 polivek z pytliku, coz jest uzasne, budem si ted zit jako lordstva. Dneska je tu akce s nazvem Gay Pride – budou tu mestem pochodovat homosexualove a lesbicky. Pro osamele putovniky, kterymi jsme se stali, bude akce podobneho rozsahu takrka infarktova. Vubec cely to mesto – silnice tu maj vic jak dva proudy, a jsou ASFALTOVY. No to me poser. Dnesni predpoved pocasi je standartni – zejtra jeste bude prset, ale pak uz tu budu dobry (to tu predpovidaj kazdej den, ale nikdo jim to nebasti). Ba ne, asi mame na pocasi celkem stesti. Jo, fotek je plno (zvlast tech s Marxem), ale tady je asi neposlem. Dodame asi az po prijezdu, ale budou o to krasnejsi. Zatim bajbaj od polarniho kruhu.

Tak to máte príma. Myslim že by to šlo nabízet za těžký prachy jako odtučňovací kůra :o) Akorát že vy to zrovna moc nepotřebujete. Nicméně ten lišejník na fotce vypadá lákavě…úplně se mi sbíhaj sliny :O) Jo a příště pošlu nějakej jednoduchej a levnej recept na úpravu jehněčího. Lovu zdar!..jo vlastně…co ptáci? L