Ráno svítí slunce. To
je NEVÍDANÉ! A je teplo! TO JE NESLÝCHANÉ! A já vstávám dřív
než Šuf. NEČEKANÉ. A vařím instantní čaj v ešusu po nudlích
s omáčkou. HNUSNÉ!

Balíme a jdem. Ólalá,
přicházíme k cíli dua MaP, které se sem bohužel nejspíš nepodívá.
Raudhólar v celé své vznešenosti se nám tyčí vstříc. Dobijeme
se vrcholu, i když je to zakázáno (špagát přes cestu). Opravdová
KRÁSA! Fotíme jako zběsilí. I Okolí je pěkné. Fotíme. Na vrcholu
si dáváme pomeranč. Zde náčrtek Rauthólaru:

Po další chvíli chůze
se dostáváme do Vesturdaluru, což je kemp, ve kterym nikdo není.
V potoce se okoupu a vybalujem batohy, za účelem vyhnat zatuchlost
(hlavně teda Šuf nám nějak zasmrád) a spočítat zásoby (a hmotnost)
jídla, které vlečeme. Výsledek budiž zezadu deníčku.

Hmotnost: Šuf – asi deset
kg +,-

Já – asi 3 kg +,-

Zjištění : Jídla je
dost

Rozhodnutí: musíme teď
často jíst těstoviny

Ztráty:Rozpadlý pytlík
rýže

K likvidaci: sójová omáčka
(vyhazujem)

Nálezy: 3 houbové polívky
(proč jsme nedávali houby do nich, ale do hrachovky-nevíme)

Co nám dochází: síly
nosit to na zádech

Škody: Rozpadly se mi multivitamínový
tablety a upatlaly baťoh.

shruto, podtrženo
OUKEJ.

Cesta z Vesturdaluru počala
špatně – nevim jak to vypadá, když se člověk strhá, ale já
se docela určitě strhal. Částečně to lze odůvodnit tim, že mi
přibyly 2,5kg vody – neboť v rámci povinného využívání předmětů
z „TOP TEN“ v nepoužitelnosti byla i rezervní nádoba na benzín
naplněna vodou. Pravý důvod strhání však byl jiný. Že jsem zjistil,
co všechno táhnu a neunesl zátěž psychickou, nikoliv fyzickou.

Nedaleko za kempem jsme však
vklouzli do nádhernýho zelenýho údolí s modrým potůčkem. Ten
jsme museli brodit, ale šlo o nejpříjemější brodění co jsme
zatím prováděli. Za potůčkem jsme slupli čokoládu (vychází
nám teď 1/2 tabulky na den!) a pokračovali zurčícím údolíčkem.

Strhání pominulo – náhle
obrozen vyrazil jsem kupředu, ubohou Štěpánku nechávaje v oblaku
prachu za sebou. Ta se rozvážně vydala za mnou, ponechávaje moje
výkyvy bez komentáře. Nutno poznamenat, že jsem objevil, že za
pochodu se supr přemýšlí – udělal jsem spoustu plánů, rozebral
Marxe a spočítal nějakou lineární algebru C!. Alternativní vysvětlení
je, že jsem dostal úpal, což je na tom sluníčku docela možný.
Je tu totiž nejmíň 15 stupňů ve stínu, čili je nám fakt hic.

Nastoupáme z rokle mohutné
Jokulsú – podél které jdem třídenní tůru – opět k Detifossu,
ale dojdem k němu z druhý strany. Nejbližší most 30km. Výstup ve
vedru je zničující – Štěpánka vaří večeři a já hledám
dnešní schovku pro stan. Jenže na plošině nic není – široko
daleko tak 2 km jen rovnej vřes. Až na jednu rokli, ale tam je kamení,
to by se nám nespalo pohodlně. To víte, máme už leta, a stejně
tu nikdo nechodí. Kempujem ve vřesovišti. Jsme čím dál tím oprsklejší,
co? Kdy se nám to asi vymstí…

Slunce stále svítí, na nebi
ni mráčku. Je 10 večer a my bysme rádi šli spát. Štěpa usíná
se slunečníma brejlema – vypadá v nich jako včela medonosná. Navíc
je furt vedro. Stejně stavíme stan – jako úkryt před sluncem,
v noci ale přijde zima. Jsme 40 km pod polárním kruhem. Žůžo.

Ze života hmyzu (jasně že
Islandskýho). Štěpa trvala na tom, abych sem napsal, jak je to tu
, na Islandu s mravencema. Čili: žádný tu nejsou.

Vykročili jsme svižně už
v 8:00 (přece jenom, je to NP) a vydali se dál. Už se ani nedivíme,
že tu nepotkáme ni živáčka – přestože jsme na jedný z nejvyhlášenějších
Islandských stezek. Né že by na Island jezdilo málo tůristů
(ročně přes 400.000 – více než obyvatel Islandu), ale prostě
tady nejsou. Vysvětlení jsou dvě:

a/ Island je velkej jako kráva,
tak se to ztratí

b/ Na Island jezdí jenom bohatý
turisti (třeba my) ty pěšky nechoděj – jezdí v Toyotách z půjčovny.
(Turistu na Islandu poznáte podle Toyoty – fakt), platí vstupy,
kempujou v kempech a berou stopaře. No vod toho vlastně sou , ne?

K Detifossu (ten největší
vodopád, co už jsme u něj byli, jenže na druhý straně) je to 8
km, pohodička. Jenže ouha – značka ukazuje dvě cesty – jedna
jde roklí a je prej very dangerous. To podle mojí teorie znamená,
že je hezčí, a píšou to tam proto, aby se víc líbila německým
turistům. Teorie je zřejmě pravdivá – krom jedný plastáty, dvou
kamenných polí a bažiny a chůze po půlmetrový římse jsme žádný
nebezpečí nepotkali – takže je to stezka pro důchodce.

V Detifossu teklo tolik vody
co předevčírem – čili asi 90 kubíků – tak jsem si ho zase
vyfotil. Tentokrát aspoň nepršelo – i když vodopády vyráběly
svůj vlastní déšť, takže jsme zmokli stejně. Z týhle (západní)
strany je vodopád fakt hezčí, fotili jsme i duhu. O kilometr proti
proudu je ještě jeden vodopád – sice není nejmohutnější v evropě,
ale zase je pěknej :o).

Náš problém: zýtra máme
být v Mývatru, leč vede tam odsud jen nějaká horská cesta (level3).
Tam asi nic nestopnem.

SILNICE NA ISLANDU (sorry jestli
se opakuju)

LEVEL 1 – můžou jet všechny
auta.V létě

LEVEL2 – můžou jet jenom
offroady

LEVEL 3 –můžou jet jen
hustě vytuněný offroady

LEVEL 4 – může jet leda
tank, možná to pude přeletět letadlem.

Chytáme druhou možnost –
objet celej park zpátky dokola (60km zajížďka – level 1-2)

Supr Nizozemci nás berou na
začátek parku, kupujou nám benzín. Jejich návštěva parku spočívá
v tom, že dojedou pučenou Toyotou doprostřed „ztracenýho světa“
řeknou, že nic moc a hoděj nás na výpadovku. Ideální stop. Prej
jezdí jenom na věci, co jsou „WOW“, na Islandu jsou hlavně kvůli
brodění. Řek autem. Máme kliku – další stop jede do Mývatru,
je to offroad s korbou – jedeme venku. Je tu frišno, ale hlavně že
se vezem. Islanďani jsou zdravící národ – Když vám nemůžou
říct „haj“ tak aspoň mávaj – třeba když stopujete, každej
mává. Teď na nás na korbě taky každej mává, jenom motorkář,
co jel 150km/h nemával. Ten jenom kejval helmou, určitě přitom říka
„haj!“.

A tak jsme cestou na korbě
zmrzli, natočili hustý videa a užili si cestu (na kost). Bylo to
přece jenom 100 km daleko a my v tom vichru měli jen: Šuf: trenýrky,
kraťásky, tričko Já: kalhotky, podprsenku, kraťásky, tričko

a oba dva jsme měli sluneční
brejle, aby nám nefoukal štěrk do očí. Stačilo, že foukal všude
kolem. Posádka auta měla v plánu se ocachtat do ňáký BLŮ LAGŮN,
tak jsme jeli s nima. Leč týpek obhlíd cenu a řek : Tak tam nejdem.
My cenu nevěděli a vzali jsme to kolem plotu načerno. Baťohy s oblečením
jsme ponechali opodál svému osudu.

PLÁNEK
BLŮ LAGŮN:

(drahá imitace opravdové
modré laguny co je u Keflavíku). Výhoda byla, že hlídač přes
čmoud neviděl, tak tamtudy jsme vnikli.

Zatímco se koupem, hlídač
pojídaje banán objevil naše batohy a svlečený věci. Zakroutil
hlavou a dojedl banán. Toť vše. „Máme to zadarmo ,mámo“! Okoupaní
jsme vzali batohy a v klidu odešli. Ještě jsme si šli pro vodu. Zjištění:
vstup 1100 ISK, víc než v pravý Blů Lagůn. (Druhej den jsme viděli
německou rodinku co přijela…a zase odjela, kroutíc hlavou, jak
je to drahý. Malý český člověk se neztratí.)

Stan jsme rozbili kousek dál
v černý minipoušti – byl tam sice písek, ale byla schovaná. To
se ukázalo jako zrádný: v noci se zvedl déšť a vítr a s nimi i
část našeho stanu. No jo, průvodce nás varoval slovy : „ I mezi
zkušenými cestovateli podezřele často kolují historky o ulétnutých
stanech!“ Tak už jsme taky zkušený. Naštěstí jsme byli napůl
vzhůru, takže ztráty můžem vyčíslit na pouhý 1 kolík. Sakra…já
zapoměl (viz název kapitoly). Cestou na korbě jsme opět projeli
kolem Detifossu, tentokrát ze strany východní. Tuto atrakci jsme
tudíž navštívili již potřetí a známe jí líp, než leckterý
Islanďan. Shrneme-li náš pohyb posledních tří dnů, pak jsme se
přesunuli o 200m přes řeku tam, a zase zpět. Šlo to, pravda, i
rychleji, leč naše lano na brodění je krapet kratší.

Tedy po vichrné noci přišlo
pěkné ráno a večer nás čeká sraz s PaM. Trochu jsme dneska připálila
porridge, tak cukr zkaramelizoval – čili to ve výsledku nebylo ňák
hnustný – mělo to karamelovou příchuť :o). Pak jsme se vypravili
na ňákou jeskyni, co v ní byla teplá voda a turisti. Ale nekoupali
se. My taky ne. Pak jsme šli na další atrakci. Bublající bahno
a sířící zem. Bylo to „WOW“. Asi jako v Sósu..A bylo to hlavně
dost do kopce a bylo dost vedro. Obdivovali jsme celou tu nádheru zeshora
z kopce. I s Marxem. A pak jsme zamířili na stopa směr Krafla, že
jako konečně půjdeme někam, kde je vopravdická láva. Šufan v průvodci
vyčet, že je horká. Myslel (pochopil), že uvidíme magma.

Dovezli nás tam tůristi,
co tráví na Islandu týden. Hop z auta, foť to, a jedem. A tak jsme
s nima viděli kráter Viti pod Kraflou a onu Kraflu. Krafla
je voser – všude jsou na ní trubky a potrubí, pod Kraflou je fabrika.
Islanďani holt si ty krásy přírody sami ničí. Kde je horkej pramen,
postaví fabriku, kde je jezero, vytěží dno, a tak..

Pak jsme se byli procházet
po lávovym poli a to už bylo lepší – to se nám líbilo až na
to, že Šufan pořád hledal to magma, co tam nebylo. Prostě musel
uznat, že „horká láva“ znamená „teplej šutr“ a ne „magma“.

Taky tam byli ovce. Jak se
na vulkanickou oblast patří – nebyly bílý, ale vočouzený až
černý. Supr mimikry, když se pasete v lávovým poli. Všechno tam
bylo vulkanický, takže žůžo. Bylo to ale 1km! od parkoviště.
Někteří turisti to rovnou vzdali, někteří, vida tu dálku, otáčeli
auto už před parkovištěm.

Stop zpátky nám opět ukázal,
že čim hustčí provoz, tím míň ochotnejch lidí. Abychom to za
těch 14 dní stihli. Zpátky k Mývatru nás vzala internacionální
dodávka. Docela jsme zapadli!!! Orientačně jsme v Reykjavíku (místo
srazu) zašli do krámu skouknout ceny chleba (dochází nám
a bónus je daleko), ale než tousťák za tři stovky, to radši psyllium,
vážení přátelé. Návštěva infocentra nám poskytla užitečné
informace. Jsme v nejčr rezervaci a všechno je tu chráněný…respektive
psalo se tam: NEZABÍJEJTE MUŠKY! Cituji: „Většina mušek nekouše
a ty, které koušou prosím nezabíjejte. Jsou velmi důležitou potravou
pro pstruhy“. Mně je to fuk, já je klidně vraždim, ale jak Šuf
slyšel o rybách, tak než aby mouchu zabil, nechává se nasát a
raduje se, že jeho ryba bude mít potravu. ´UDAJNĚ JE V MÝVATNU PSTRUHŮ
TISÍCE, tak uvidíme, jak Šuf uspěje…

Před srazem máme ještě
fůru času, tak čekáme na lavicích před krámem – já zašívám
Šufův batoh (neunesl oněch 30kg a protrhl se) a Šuf jde do kempu
sondovat sprchy. Dlouho se nevrací, takže mě je to jasný. Uspěl!
Taky jsem se teda byla okoupat a zatím dorazili MaP. Přisvištěli
na kolech. Uvařili jsme večeři a pak společně vyrazili vzhůru
za město na golfový hřiště. To je tady very popjulr – hřiště
jsou všude, ale zatím jsem žádnýho člověka s golfovou holí na
něm neviděla. Zato jsme dneska viděli Islandskou podzemní pekárnu
– ďoury do země, v nich teplo pod pokličkou a v ďourách těsto
v igelitovym pytli.

P&M vyráží na HOTDOGY
(závidim) z velryb a zdarma do Húsavíku. A taky na večeři k ňáký
paní (zavidíme taky). My, s rozpočtem jeden suchý krajíc na hlavu
na den, se vydáváme za krásama okolí Mývatnu. Nejdřív vidíme
díru s vodou, pak ještě dvě. Tedy poté, co projdeme vzdušnou čarou
vzdálenost 300m po trase dlouhé 3 km. Šufan myslí, že Islandští
inženýři se nad vymejšlením tak důmyslné trasy, co se nikde nekříží,
museli hodně zamýšlet.

Vůbec se nám to nelíbilo.
Bylo to v „lese“ a furt dokopce a s kopce. Aspoň že tam rostly
houby, který ale pak Šufan stejně někde rozsed, tak jsme je museli
vyhodit. Následoval štěrkový kopec vysoký – sopka.

Na vrcholu jsme uzřeli
nápis HOVNO PRAHA a spousty dalších. Těm jsme ale nerozuměli. Další
atrakce brala dech.

Malé skalky roztodivných
tvarů, jak hlásá průvodce. „Rychle pryč“! Jenže…objevují
se Mývatnské mušky. Není to tak hrozný, až na to že jich je…….MOC!

Moucha je zvíře přítulné.
A společenské – má spoustu kamarádek. Přestože je Šufan muší
váha (a má vosí pas), moc ho mušky neposlouchaj…

Nakonec jesem se s muškama
skamarádil. Hned za rezervací roztodivných tvarů nacházim náhradní
houby a stavíme stan – ani ne tak proti dešti, jako proti bzíkavcům.
Štěpa zůstává ve stanu, já jdu na ryby. (analogie s pračlověkem:
muž jde na lov, žena zůstává v jeskyni). Jenže zatímco žena v jeskyni
byla alespoň užitečná – přežvykováním rozmělňovala kůže,
Štěpánka rozmělní tak leda čokoládu. Ale ráda :o)

Ze mě se zatím na lovu stává
opravdický „mouchy snězte si mě“. To co z dálky vypadalo jako
mlha, jsou hejna much, a země je šedivá proto, že je pokrytá mrtvýma
mouchama. Jedinej, komu se to fakt líbí, jest pavouk. Na NAPROSTO
odfláknutý pavučině (lepší by udělal v čechách i pavouk III.
jakosti) má dost much na pět let dopředu.

Kdyby odnesly divoké husy
pavoučka Provazníčka v jeho slavném příběhu na Island k Mývatnu,
místo do Afriky, nejspíš by dospěl k názoru,že je v ráji, a rozhodně
by neukecával husy, ať ho vezmou domů, jak to dělal v Africe. Hus,
kačen a podobný verbeže je tu fakt dost – prej asi 100 druhů.
Všechny tyhle eposy o zvířátkách maj ale zastřít jeden fakt:
Opět jsem nechytil ani ťuk!. Průvodce sice píše o „hejnech pstruhů
a sivenů“, leč rovněž tvrdí, že mimo Reykjavík z břehu rybařit
nelze. No a tam já přesně nebyl. Výmluvy!

Houbová polévka (Vitana)
a houbami (Island) se vydařila, ale houby se trochu scvrkly. Tak jsme
to vytůnili těstovinou, ale tu Štěpánka vylila. Při zapalování
vařiče se navíc zapálil benzín, bohužel nejen ten, kterej měl,
a já, vinnou své blbosti, málem založil stepní požár. Z jeho spáleniště
následně Štěpánka pokorně vyjídá rozlité těstoviny. Správná
hospodyňka nad rozlitým mlékem nepláče, ale slíže ho. Schválně,
jestli bude zejtra skákat pro pírko přes plot.

Došla voda, došlo jídlo,
mouchy odlítly, začalo pršet. Apokalypsa. Dobrou noc.

V noci prší, ráno prší.
Šufe vstávej, uvař Porridge. Cože? Uuž? Takhle brzo? Trochu jsem
neodhadla čas – myslela sem, že je tak devět a tudíž
už v 7.13 jsme najedený a máme sbaleno. Mám ale takové tušení,
že stop v tak časnou ranní hodinu směr Akuzeyri bude naprd. Tak nespěcháme.
Pršet přestalo, ale je větší zima. Šufanovi se páří od pusy.
Nejezdí nic. Na druhou stranu eště tak, ale našim směrem leda autobusy.
Zmrzlí jak drozdi, zpíváme si lidové písně jak slavíci. A sláva,
Francouzká posádka, který se na Islandu líbí, nás bere doGeodafossu.
Tam vane prudký vítr a prší – přečkáváme na benzínce. „Vodopád
vyfoť a dem“

Teď to šlo dobře, stopli
jsme Akurejřany – otec a syn. Tento víkend celej Island oslavuje
a chlastá, tak otec byl vyzvednout syna, co chlastal kdesi. A chlastal
i v autě. Když si chtěl chudák son zapálit, otec kroutil hlavou
na nás a islandsky mu to zatrhl. Pak se otec zeptal , jestli
máme rádi sušenou rybu. Šuf řekl, že Štěpánka jo. Ani sem se
nenadála a získala balení sušený ryby (dar pro rodinu – to budou
koukat!!!) za 1.800 krónur. To je našich šest stovek Ólalá.

Islanďani jsou hodný,
hodili nás k Bónusu. Tam jsme vykonali královský nákup, co jsme
se na něj těšili už dýl jak tejden. A začla naše etapa života
bezdomovce. Našli jsme tam napůl sežraný balení čipsů. Dále
Šuf z talířku v kavárničce čorl napůl sežraný dort – LAHODA!
:o) Bágly jsme nechali na benzínce, a šli do města na sightseeing.
Obdivovali jsme loď, kostel s varhaníkem co děsně válel (to byl
rokec) a především kemp, co byl na kopci a nebyly v něm sprchy. Nasrat!

Cestou jsme na zemi našli
toto: ještě teplý, zabalený kebab s vepřovým masem, půl balení
čokokuliček, zmohlé hranolky (ty jsme nežrali) hamburgr a kus bagety.
To proto, že v Akureyri právě probíhá hudební fest a je tam plno
lidí a plno stánků s jídlem a relativně málo odpadkových košů.
Na hudebním pódiu jsme uzřeli mnoho skvělých kapel a v kruhu diváků
mnoho cool lidí. Typa v oranžovém negližé (alá popelář), slečna
v teplákách (modrých), holinách (zelených) a pláštěnce (rudé).
Pogovala na pop-music (to sme si hned natočili na video) a v jedné
ruce pivo. I Šuf si dnes v Bónusu koupil pivo – tak uvidíme, jaký
bude…

Festival hýbal městem,
zpěvák na plejbek rozhýbal davy
(No, a tady už se fakt neudržim..FUJ!!! L.). My jsme ale fajnšmekř
a po chvíli sme to vzdali. Jdeme stanovat.

Ptal jsem se dua otec a syn,
jestli se v Akuryri daj ze břehu chytit ryby. Prej jo, a povolení nepotřebuju.
Jakmile jest jeskyně postavena, ponechávám v ní ženu (ať už žvýká
cokoliv) a bojovně naladěn běžím k moři. Příboj a fouká –
chytnu se skaliska. Nářez. Po 5ti minutách – ryba. Ani moc nevzdoruje,
bo je to čudla (tak 20cm), je chycená na zelenej ripper. Jak se tak
mrská na břehu, uvažuju, že jí poběžim ukázat ženě (ona v mé
rybářské umění moc nevěří). Jenže ryba je děsně sympatická,
navíc malá, tak jí pouštim. To bude keců, že jsem si to vymyslel.
Asi po půlhodině černej twister záběr. Nechám jí to spapkat a
zaseknu. Zatáhne, že se mi odmotá půlka vlasce. Hurá! Buď jsem
chytil loď, nebo je to macek. Boj trval asi 15 minut, nakonec byl macek
(druhu neznámého) vytažen na břeh. Měl necelej půl metr a smutně
na mě mrkal. I podruhé mi byla ryba sympatická, navíc jsem si stále
palčivěji uvědomoval problém – jak ji zabít? Mé dilema vyřešila
ryba sama. Překousla vlasec, čímž jediná šance na získání návnady
zůstala ve variantě: rozřezat rybu. Co se mělo stát, stalo se.
Nástrojem mi byla plaňka plotu. Ryba byla odnesena, společnými silami
připravena a snědena. Jejím ostatkům jsem vykopal hrobeček (kamenem,
jako pračlověk), postavil mohylu a donesl květiny. Hurá, už su
rybář, snad se ryba nezlobí.

Při cestě kolem Bónusu potkali
jsme bednu s čerstvýma sendvičema. Nehlídanou. Jenže když je člověk
v cizí zemi, měl by dodržovat tamní tradice – a tady maj jednu
fakt zvláštní. Nekrade se tu. A tak jsme si ty sendwiče teda nevzali.
Českej duch z nás zřejmě pomalu vyprchává, ale vrátí se s prvním
karbanátkem. Kempujeme hned za Akureyri. Tady teď kempujou všichni
všude (mezi panelákama, na zahrádkách), je tu festival 18.000 lidí
(hosté) 15.000 obyvatel (domácí). Tak se ztratíme.

Kempujou i domácí na vlastních
zahradách ve svých stanech. I když před barákem mají lavičku,
sedí na kempingových židlích, neužívají svou kuchyň – mají
piknikové koše plné jídla a hlavně alkohol. Tak by mě zajímalo,
kam asi chodí na záchod???

Musim Šufa pochválit za
tu rybu – chytil moc pěknou, až jsme se z ní oba přejedli. Byl
to vážně macek, žádná mřenka. Při kuchání se ukázalo že
to byl samec. 50cm vážení! Kdo nevěří, ukážem fotku.

Ale zpět k dnešnímu dni,
respektive noci. Kdykoliv jsem se vzbudila, bylo slyšet, jak Akureyri
kalí. Smích, řev, hudba, smích, řev a tak pořád dokola nepřetržitě
do osmi hodin ráno. Patrně kolem druhý v noci přišly hrozný rány.
Chvíli jsem přemejšlela, jestli nejsme náhodou ve vulkanický oblasti
(to je ostatně na Islandu všude) a už jsem se chtěla hrnout na kopec
schovávat se před proudem lávy. Byl to ale „jenom“ mohutnej ohňostroj
(kam se hrabou Češi na silvesta), tak jsem skoukla alespoň ten.

Ráno jsme vyrazili do bazénu,
kde to bylo parádní a za pár šupů. Spousta bazénů, bazénků,
klouzačka, tobogán a především párová sauna (od slova páři
se). Tam chodí jen důchodci z Akureyri a my. Důchodci se nejprve nahřejou
a pak začne v sauně velká rozcvička. Důchodci jeden po druhém protahují
své svaly za doprovodných hekavých zvuků. Nejčastěji takto

OBRÁZEK

Ve sprchách jsem učinila
zjištění, že Islanďanky se moc neholí (ani mladý) a co hůř,
viděla jsem nahou paní, která nápadně připomínala velrybu. Člověk
ani nemusí do Húsávíku na WHALE WATCHING ani do velrybího muzea.

U stanu (našeho) stojí
postavený kolo. „Ty jo, Štěpánko, někdo tu drsně parkuje těsně
vedle nás“.

OBRÁZEK

Vaříme si oběd, začínáme
bourat stan, když tu v předsíňce nacházíme vzkaz: NAŠLI
JSME V ŘECE KOLO, TAK KDYBY SE VÁM HODILO…MaP. Tento skvostný dar
teda Šufan jel ihned ozkoušet. Prej má dvě osmy, nebrzdí a rachtá…ale
neberte to! Ale museli jsme ho tam nechat svému osudu. Na stopu VOSER
– sice spousta aut (během půl hodiny jich projelo kolem víc, než
jsme viděli během celýho pobytu na Islandu), ale všichni narvaný,
jak se vrací z toho kempování. Na to, jakej byl provoz, teda pěkná
bída. Dostáváme se nakonec asi 20km za Akureyri a balíme to pro
dnešek. Před náma tři dvojice stopařů, včetně MaP.

Nejdřív lezem na kopec
(vysoká hora) a já se řítím k zemi (debilní drn), maje roztržené
a umazané gatě. Bolí mě nožička (z pohor), vracíme se dolů,
kempujeme opodál. Usínáme, vaříme. Á jdem pomalu spát.

Dodatek:
Před odchodem do bazénu jsem se byl vykoupat ve fjordu. Účel byl
zcela jasný – udělat si supr řečnický oslí můstek na téma
„oceán ze zálohy“

Příklad: Člověk A: dvě
třetiny zemské plochy pokrývá oceán. Já (zasněně): Jó oceán. Jedinej, ve
kterým jsem se koupal je Severní ledový.

Probouzíme se do dalšího
krásného prázdninového dne. Že kolem chčije, a je kosa – už
asi každýmu čtenáři přijde nudný. My sice pociťujeme jiný emoce,
ale dvakrát nadšený taky nejsme – zvlášť když se pakujem a
stopujem v tom. Bere nás Islandská slečna s dítětem a zasvěcuje
nás do mnohých tajů Islandských zvyklostí.

– jasně že spí ve stanech,
ale maximálně den a musí být hezky.

– Islanďani jsou lemplové,
nás turisty považujou za děsný paka. Kdo normální by se v tom psím
počasí jezdil koukat na nějaký sopky s vodopádama.

– Vy jedete do tulení rezervace?
Proč? V Reykjavíku je zoo, tam máme tuleně taky.

– Islanďani rádi chlastaj.
Proto jezdí rádi do Prahy – maj tam levný pivo. Jo, Praha je proj
moc pěkné město.

Jejímu synkovi roste zub.
Normálně plive dudlík. Maminka pak musí zastavit a najít ho. Tuto
funkci přebírá Štěpánka, jejíž mateřské pudy přímo kypí.
Nemoudře opouštíme slečnu – ona frčí do Reykjavíku, my trčíme
na odbočce k tuleňům. Po půl hodině deštivého zoufalství na prázdný
štěrkový cestě tancujem a zpíváme „Otec Abrahám, měl sedum
synů“. Zpíváme pomalu, jak to jen jde, aby nám píseň dlouho
vydržela. Začínám hrát na flétnu a jsem odměněn. Štěpánka
(velkej škrt na sladkosti) mi sama od sebe vyndavá bonbon, abych toho
nechal. Odmítáme ochotný farmáře, co nás můžou vzít 1 km, ale
berou nás v zápětí dvě němky. Zhodnotil jsem je: „Buď jsou zlitý,
nebo zhulený, ale jedou taky na tuleně“. A jely. Jejich auto bylo
bouraný, nemělo dvě okýnka, zato mělo prošlou technickou. Pásy
rovněž nebyly k mání, ale jdnoduchá skla v oknech byla velkoryse
nahrazena dvojitou vrstvou izolepy. Holky byly od koní a střízlivý.
Dojeli jsme tam celí, a ještě zjistili, že oproti třírychlostním
koním evropským (krok, klus, cval) jsou koně Islandský pětirychlostní.
Šaltpáku maj nejspíš pod hřívou.

OBRÁZEK

Tuleni, stejně jako mouchy,
jsou zvířátka společenský. Žijou v kolonii, zřejmě tak člověk
(tuleň) užije víc legrace. Jenže kolonie je na ostrůvku a na ten
je sotva vidět, takže turista z tý srandy skoro nic nemá. Přesto
jsme bedlivým pozorováním přírody zjistili následující: Hlavní
zábavou tuleňů je ležení na břiše. Jen občas, když už je to
nebaví, se otočí taky na záda. V mezidobí je slyšet jásot turistů,
jež z otáčivé činnosti tuleňovi usuzují, že na tom ostrůvku
nejsou atrapy a tudíž je tu k vidění pravá, nespoutaná příroda.
A proto jsme tu.

Doblikaly fotoaparáty, jde
se. Štěpánka chce tuleně – bydlel by u nás v pokojíčku. Procházíme
se po pobřeží a naštěstí nenacházíme žádné tulení mládě.
Návštěva tuleního parku je úspěšná.

Magický poloostrov Vatsnes
nám mimo to nabídl skálu s třema dírama (velká místní atrakce)
a kopce s kamenama. Od normálního Islanskýho kopce s kamenama se lišil
tim, že se z něj nikde nečoudilo, a že ty kameny byly kdysi vikingská
pevnost. Takhle bude vypadat Andělská Hora za 500 let.

Vracíme se z poloostrova, jedem
do Brú –za tři dny musíme být v Reykjavíku na přehlídku Gayů.
Přemýšlím o tom, že když lidskému tělu dojdou zásobní látky
– tedy cukry a tuky – přejde na režim samotrávení – tělo
začne trávit postupně své nejméně potřebné součásti, jako
jsou nohy a ruce. V mém případě začalo levým předloktím, což
je nepěkné, neboť mám rýmu, a brzo nebude čím se utírat.

Dorážíme do Brů. V panické
hrůze před sebestrávením vařím již během stavby stanu kolínka
Euroshopper a následně jich požívám mamutí porci. Zkáza (prozatím)
odvrácena. Štěpánka už prej zhubla 2 kg, ale myslim, že zásoby
furt ještě má. Taky už si teď klidně spí s úsměvem Jurije Gagarina.
To jsme si zase užili světa, řekl si malý Radovan a šel listovat
v díle K.Marxe.

Ráno jsme nepřekvapil Štěpánku
dotazem: „Co bys chtěla vidět na poloostrově Snacfell“? Š: „Mě
je to jedno, hlavně aby tam byla snídaně, oběd a večeře.“ A
s takovým materiálem má člověk pracovat. Plán B: navzdory hezkému
počasí zůstaneme ve stanu a budeme se vařit.

Plán C: Vyrazíme. Vyhrál
plán C. Sbaleno máme v mžiku a vyrážíme 50 km na jih po Ringroad.
Tam jsem z průvodce vyčetla, že jednodenní tůristická trasa podél
lososové řeky. Projely 2 auta, to byla ranní špička. Od tý doby
nejezdilo skoro nic. Stojíme u benzínky, a když nás ňáký návštěvníci
grilu vidí, jak tam marně stepujem před cedulí ukazující teplotu
9 stupňů C už půl hodiny, tak nás naberou a svezou, kam chceme.
Jsou jich 2 auta. My jedem s pánem, co vůbec neumí anglicky (islandská
rarita). Tak cestou posloucháme tklivé hity v angličtině.

Průvodce píše, že tam,
co máme vystoupit, je jenom benzínová pumpa. Vystupujem teda (podle
názvu dobře), leč je tu celá (na Island až moc velká) vesnice
a žádná pumpa. Vidíme pstruží jezírko – Šuf se raduje a jdeme
na piknik. Šuf nic neulovil, jdeme hledat turistickou trasu. Průvodce
ohledně stezky tak trochu mlží, nicméně jdeme,
kam říká. Cílem dnešního dne je vodopád. Stezka ale nikde, jsme
vážení přátelé u kravína – smrdí dost. Nyní si dovolím citovat
několik slov z průvodce: „křišťálově čisté vodopády, odlehlé
farmy a skalnaté vrcholky obklopené kobercem lučních květin a bujných
pastvin“. Jsme teda dost daleko a zatím jsme nepotkali ani jednu
odlehlou farmu, pokud tím teda nemyslí ten kravín. Ztraceni uprostřed
lávového pole – později pastviny, bavíme se dalšíma citacema
z průvodce: „Průvodce řady ROUGH dobře znám a používám je
proto, že jsou nejlepší!“ Dr.Miroslav Stingl, cestovatel. „Půjdu
kamkoliv, pokud je to dopředu“ Dr.Livingstone

Šuf velí jít podél řeky,
vodopád najdem. A opravdu. Našli jsme!!! Dokonce se tu z ničeho nic
zjevila i stezka. Táboříme, já se koupu, Šuf loví ryby.

Posléze se koupe i Šuf, bo
se mu návnada zasekla kdesi pod hladinou. Navzdory nelidskému vypětí
opět nic. Snad by ty ryby mohli mít aspoň trochu slušnosti a o návnadu
se apoň otřít. Ale je to jako lovit v prázdnym bazéně. Štěpánka
je optimistka – neví, že stezka o 100 m níž opět končí. Nu,
i Livingstone určitě někdy musel couvat, aby mohl dál dopředu.
My musíme na „Gayday“ do Reykjavíku – pochod buzerantů –
konečně bude teplo. Prej je tam taky výstava penisů (to s Gayday
nemá nic společnýho, je to tam furt, ale hádam, že bude narváno.)
Štěpánka se tuze těší.

Milý deníčku, dnes vanou
silné vichry, je zima a vypadá to na déšť. Králíkům se z vyhřátého
klobouku nechce. Vichřice sílí, stan naštěstí zatím drží. My
počkáme…

Fsufka: Silniční provoz
na Islandu

OBRÁZEK

Ááá už prší. Já bych
klidně mohla bejt islandskej meteorolog. Tady stačí předpověď
univerzál. A taky takovou maj – vypadá to asi takhle: Temperature
´8 – 20oC windy, rainy, drizzling better from northeast
tommorow – same

Tak toto prosím vídáme,
slýcháme a zaříváme každý den.

Jednou bych se chtěl podívat
na ten north east. Tam to musí být krásné!

Vytrvali jsme ve stanu (i s malou
rybářskou přestávkou) až do oběda. Následně jsme (s uchlácholenými
žaludky) naletěli na začátečnický trik ze strany počasí. Na
chvilku bez deště. Stačila tak na to, abychom sbalili stan.

Na „dobře značenou stezku
rozbujelými lučinami“ (viz průvodce) se vydáváme již za mrholení.
Lučiny se ukazují býti vskutku rozbujelé, tráva nad kolena nás
promáčí celkem rychle. Stoupáme z údolí, kam jdeme nemáme ani
ánung, průvodce se pro jistotu schoval hluboko do batohu.

fsufka:

Islandské ptactvo je velmi
vnímavé. Ač jest od přírody vybaveno perutěmi, umožňujícími
rychlý let, ve zdejším podnebí preferuje běh. Viděl jsem ptáka,
co to zkoušel. Já sem šel, on se týmž směrem snažil letět. Po
půl minutě zápolení s větrem přistál tam, kde vzlétl. Dále proti
větru pokračoval pěšky (ještě mě předehnal). Známý hrdina
animovaných filmů – kukačka zemní (pro neznalé modrý pták dělající
MIG MIG unikající závratným spurtem každé nástraze kojota Vildy)
má zřejmě kořeny kdesi v této větrné zemi.

Chvíli jdeme i po štěrkové
cestě, netušíme, že to je vrchol dne. Zakrátko se cesta mění
ve stezku pro koně (fest bahnitá – jako v čechách), posléze mizí
úplně. Zato déšť se vrací v plné síle.

Mimo travní džungle překonáváme
četné překážky a prožíváme spoustu dobrodružství. Potkáváme
koně, krávy i ovce (to vše v cestě) ohradník, ale hlavně potok.
Ač je to čůrek, jak ve streouze u silnice, jeho překonání stálo
(zejména Štěpánku) mnoho úsilí. Já: přeskakuji potok v nejužším
místě (0,5m šíře) Štěpánka: přichází k nejužšímu místu…..kouká…hledá
užší místo…nenachází, protože tuto je nejužší..kouká (furt
prší jak z konve)…jde k brodu…sundavá botu a namáčí 2 ponožky…sundavá
druhou botu…rozhodla se nebrodit..boří se to…nandavá boty..vrací
se k nejužšímu místu…kouká..podává!mi batoh přes potok..kouká..HOP!
sláva. Po zdolání onoho dravého proudu se ještě víc rozpršelo
a my stavíme stan. Most – cíl cesty – je na dohled, Gaye stihnem,
takže v poho.

Až tak v poho ne. Na noční
bečení kolem stanu už jsme zvyklí, teď však jde o frkání, navíc
hned po večeři. U stanu se pase stádo koní, zvědavě na nás civí.
Štěpánce už před lety kůň kus stanu snědl, vypadá to na repete.
Zkoušíme všechno od „huš“ a „jedeš potvoro“ až po zvonění
mobilem a vrčení. Nejlepší je třesení stanem – odběhnou, ale
zase se vrátí L. Rezignujeme, snad si stan očuchaj
a nechaj ho bejt.

Jsou to děsný mrchy, já
to tvrdim už léta!!! Íhahá ty vole.

Ořové během noci asi
desetkrát odešli a desetkrát přišli. Očuchávali stan a dělali
FRK FRK..DUS DUS DUS..ÍHAHÁ…CHRAMS CHRAMS CHRAMS…CVAK CVAK CVAK.
Statečný Šufan na ně dycky zabušil zevnitř stanu, což sice pomáhalo,
ale jen na minutku, pak tu byli zas. Do toho pršelo. Ani sme se ořům
nedivili, postavili jsme stan na nejchutnější travičce široko daleko
a navíc u přístupu k vodě. Ráno sme chtěli dát sušit věci, ale
koně zase přišli a chtěli nám je sežrat, tak jsme to všechno
zas po pěti minutách uklidili.

Vydali jsme se po proudu
k mostu cestou necestou. Mokrá trává máčí boty, fouká, Štěpánce
umrzaj prstíčky. Naštěstí do není daleko, ale jinak NASRAT. Na
Ringroad dneska vrtaj bagry, což stěžuje stopa. Do toho se objevuje
farmář – chce zahnat ovce – Šufan dělá na ovce HUŠ a oba
běhají po ringroad za ovcema. Dílo dokonáno, jedem s nějakým pánem
v kaváru (starym) před Ákránes. Tam prší, jak jinak. S Dalším
pánem dpo Reykjavíku. Je to rybář, tak si se Šufem rozumí. Pán
si myslí, že jsme inteligentní. (kde na tohle přišel?).

V centru RYK je zima –
ohříváme se v infocentru, posléze na autobusovým nádraží. Jsme
za sochy – přichází slečna a daruje nám 25 minut přístupu na
internet kdesi v Reykjavický knihovně. Cílem dne je najít uprostřed
RYK vhodné a nenápadné místo pro stan. Vybíráme lokalitu HŘBITOV.(Ježíšikriste,
zlatý koně!!!L.) U hřbitova – ale co čert nechtěl – není divoká
příroda – kempujeme přímo pár metrů pod vyhlídkou na Reykjavík,
co sem chodí všichni tůristi (dokonce tu maj imitaci geysiru –
to je pěkná prdel). Schovaný jsme dobře – v lese mezi houbama (Vopravdickym).

Jdem se umejt do kempu –
to je strašně daleko – přes půl RYK – ale čeká tam na nás
odměna! Šuf průzkumník nachází kuchyňku a v ní…málem nám
vypadli oči…spoustu žrádla s nápisem TAKÉ FREE. V kuchyňce si
vaří lidé, ale nevadí. Krademe co do tašky se vejde. Je tam toho
TOLIK! Ale je to vážně trapný.. ukořistili jsme: marmeládu, olej,
benzín, kakao, kornflejky, rejži, zeleninovou polívku. Je nám líto
že to nepoberem…zásoby co tam sou by stačily na dva tejdny.

Pereme, sušíme, zejtra
má pršet, Šuf rybaří. Tak jsem na tu Gay parade zvědavá.

Zejtra je gejparáda. Paráda,
uvidim nejvíc buzerantů v životě. Vyhlídka pod kterou kempujeme
vypadá jak kosmický centrum z příštího tisíciletí. Ve skutečnosti
je to vodárna. Má 5 pater, uprostřed stříká jinej falešnej gejzír.
Je to kosmický, ale ne vulkanický, takže na hovno.

Taky jsme viděli fitness centrum,
kde bylo asi 50 běžících – běhacích pásů, a na každym běžel
člověk. To mě poser, 50 lidí na pásech – fotíme. Přitom venku
bylo hezky, navíc zadarmo. A to fitko bylo rovněž kosmický – při
vstupu tam skenovali sítnice. Já myslel, že se to dělá jenom v televizi.
Ale co hlavně – jsme v opravdickym městě. 150.000 obyvatel, celá
silnice s obchodama a silnice, co maj víc jak dva pruhy! To už jsme
měsíc neviděl. Tak teď čumim.