K ránu přišly divoké
sny ( zdálo se mi že máme doma v obýváku 2 srny) a divoké ovce.
V noci přišel déšť a řádil do rána. Ráno přišla zima, tak
my radši půjdem. Do toho nešnl parku.

Co jsme viděli ve vizitor´s
centru?

– lebku nějakýho zvířete

– vajíčka

– sobí moč v pet lahvi

– kožešinu

– ale hlavně video

Potom jsme vybrali trasu
6 pro walking. Jenže jsme to spletli a došli jsme k ledovci a zpátky.
Šufan měl s sebou flétnu, na ktarou se naučil hrát titulní píseň
z filmu Titanic. To jsem mu ale zatrhla – bylo tam moc lidu ˇ= moc
ostudy. Taky tam byl páreček v nejlepších letech
a líbali se. Šuf jim chtěl zahrát Titanik, sle nesměl – žena
musí vládnout!!!

Vycházka č.1 měla tedy asi
1,5 km, viděli jsme akorát ten páreček a patu ledovce, ta je ovšem
vidět i od našeho stanu.

Můj nos

Přiletěl se mnou na Island
jako zbytek mého starého těla. Na rozdíl od něj se však příliš
exponoval nebo co, tak se spálil. Jenže ne tak obyčejně- normálně
se spálí jedna vrstva, ta se oloupe a je pokoj. Mně už se loupe
druhá a ta třetí pod ní je opět červená. Nos nabírá mnoho zajímavých
odstínů, víc než panoramata v Langmarlangatu a Skaftafelu dohromady.

Štěpánka říká, že mi
plesniví , a že kvůli němu nám nestaví auta. No a právě ten
nos spolu se Štěpánky rukama, na tý 1,5km vycházce omrzl.

A to je důvod opět navštívit
visitor´s centrum a opět zhlédnout ten film. Nevydrželi jsme to
však do konce – věděli jsme, jak to dopadne… a tak jsme se ohřáli
a vydali na novou trail. Šuf chtěl spát a bylo mu všechno jedno.
Předběhli jsme v kopci mnoho stařen a starů (na to jsem pyšná)
a viděli vodopád a kleč. Proto je to nešnl párk, že tu maj kleč.

Na obrázku vidíte Trypozómu
spavičnou. Je to bičíkovec, přenášený známou mouchou TSE-TSE,
která se běžně nevyskytuje na Islandu, ale někde v rovníkový africe.
Trypozóma způsobuje spavou nemoc, což je pro někoho průser, někdo
si ani nevšimne že jí dostal – spí pořád 14 h denně.

Dneska je hodne IN jezdit na
Island (proto jsme taky tady, ne?) a proto sem asi taky letěla ta moucha
TSE-TSE, co mě nejspíš kousla. Nepamatuju si vodopád ani žádný
turisty, chtělo se mi spát. Byla tam ještě nějaká destinace co
se skoro menovala „Pípa“ a ani tam jsem nechtěl. Viděl jsem prašivky,
z posledních sil jsem tedy zapnul houbařský zrak, a malátným krokem
jsem vykročil k domovu =stan rozbitý hned za plotem značícím konec
parku. Čtyři klouzci potěšili.

Trypozóma zřejmě byla infekční,
přeskočila i na Štěpánku, a zbytek dne jsme prospali. Uvařili
večeři (polívka+klouzci) a usnuli znovu. To víte, zbejvá nám móře
času, co bysme si nepřispali . HEČ .O)

byl v první řadě dnem sanitárním.
Umyl jsem se já, Štěpánka, naše vlasy, oblečení a trochu taky
stan. Vlastně ještě ešusy a zuby, neumyl se jenom vařič, ale ten
stejně smrdí i když je čistej. Placená sprcha – 5 minut a pak
se vypne. Sou to prevíti, v takovym stresu jsem se ještě nesprchoval.
Před vhozením mince jsem byl vysvléknut, šampon byl umístěn na
správném místě a otevřen, kohoutek puštěn a cesta mezi automatem
a sprchou zbavena překážek.Prvních 15 vteřin tekla studená –
za což jsem v tu chvíli byl ochoten zabíjet. Zbylých 4:45 bylo nádherným
zážitkem, nicméně při závěrečném zaskřípění se chuť zabíjet
vrátila. Nebylo však koho, tak jsem čistý s očekáváním vykročil
do nového dne.

Stopování v pustině. Každý,
kdo přijel, zahnul do nešnl parku, odkud my jsme právě vylezli.
Ale Šuf mě uklidnil – prý je ten kus ringroad významnou tepnou
…mně teda přišlo, že až na cisternu vezoucí MJOLk (mléko)tam
jezdí leda turisti a zásadně večer (až cestou z nešnl parku). My
tam stopujem ráno. Cisterna s mjolk nás teda nevzala, až asi skoro
po dvou hodinách ňáký Italové. Byli fajn. Nevěděli kam jedou,
co chtěj vidět, co zejtra a že česká republika má víc než 2
miliony obyvatel. To „taťku“ udivilo. Tak jeli, kam jsme chtěli
my. A to bylo k jezeru Jokulsarlon, kde plavou ledovce. Právě tady
MEZI LEDOVCI v té ZIMĚ spočíval můj velký úkol. Svléct se DONAHA
a v té ZIMĚ MEZI LEDOVCI se vyfotit. Devět stupňů celsia. Všude
kolem tůristi. Co naplat. Tak jsem se svlíkla. A tůristi čuměli
– toto ještě neviděli. BYLA MI ZIMA, přesto jsem se do objektivu
usmívala (jektaly mi zuby).

Je otázkou času, kdy se celá
dokumentace objeví na internetu – když ne z našeho, tak z cizího
foťáku určitě. Štěpánka bude možná zase i ve zprávách :o).
Vida ten úspěch, vyfotil jsem se ještě s vystrčenou prdelí, a jelo
se dál…teda, šlo se na stopa. Cestou na nás zaútočili ptáci
rybáci, neboť nejkratší cesta na stopa vedla skrz jejich kolonii.
Jakéhokoliv nezvaného hosta vítali strašným řevem a urputnými
nálety ve stylu kamikadze – a to po stovkách. Velmi rychle jsme
vyklidili pole a šli oklikou.

Stopovali jsme hódně dlouho.
Zdálo se že u ledovcového jezerase lid neskutečně schází, asi
jako na Václaváku. Všichni jeli tam a nikdo ven. Byl to VOSER. Navíc
před náma úderníci malovali most a zdržovali dopravu. Taky sme
měli nádherný výhled na tabuli ukazující, že v Kvísheru je 12
stupňů celsia. To teda bylo. A pak po dvou hodinách zastavil osamělý
Nizozemec s banánem, kterej mě neskutečně lákal. A o 30km dál jsme
zase stáli venku. Posledním oddílem cesty bylo asi 50 km do Hofnu
se sympatickejma anglánama. Sir si stěžoval na ceny. Chleba za dvě
pounds – to je prý nevídané…(A CO MY??)!!

Pročež jsme navštívili
v Hofnu infocentrum a v něm internet. Největší radost ale byla krást
CUKR a CUKRKANDL. Ten tam ležel jen tak v misce. Rvali jsme to do pusy
a dokapes. Navíc tam byl polívkovej automat, tak Šufan vocumlával
prášek na rajskou. I ten Internet jsme přetáhli, tak nás paní
musela přijít vyhodit…

V obchodě nebylo nic akčního,
tak jsme se vydali hledat nocležiště. Potají na něčí pastvině
asi 250 m od farmy, které patrně pastvina patří. Ale v poho!

Začíná na téže mezi ovesnou
kaší. Máme před sebou kus cesty – pozítří je sraz v Egilstditu
(asi 250 km odsaď) s M and P. Vede tam sice Kingroad – ona veledůležitá
dopravní tepna spojující Island s Islandem, jejíž důležitost neopomělo
vyzdvihnout ani to dvakrát sledované video o záplavách – ale brzy
zjistíme, že i na dopravních aortách jest občas lidoprázdrno (a
co hůř – autoprázdno).

Tedy: po chvilce stopování
v Hofnu nás sympatický Islandský děda bere o 30 km dál – kousek
pod svou farmu. Má tam 3x traktor zetor z ČSSR (Rok výroby 1977),
ani jeden nejezdí. Ale sou to supr stroje :o). Taky ví, že se dělá
vytuněná Octavia 4×4, ale za 3.060.000 ISK, což my samozřejmě nevěděli.
Economy je u nás OK, takže bajbaj. A stojíme na ringroad uprostřed
ničeho. Stojíme dvě hodiny. Přijede pán a povídá, že jede jenom
3 km. Povídám že to je hezký, my potřebujem 220 km. On jestli jsem
američan, že tak mluvim – já to popřel. Tak pán odjel svoje 3
km a my čekali další dvě hodiny. Byla nám zima a teskno, dali jsme
si čoko s psiliem. To nás moc nepovzbudilo. Uvažovali jsme, zda sníme
nejapně čumící jehněčí, když tu se pro nás vrátili dva austalané.
Ač byli z opačného konce zeměkoule, jejich cíl byl shodný, zaradovali
jsme se a jelo se. Jelo se asi 3 km, když jsem zaskočen otázkou cože
to studuju hlesl: Karel Marx. Zůstal na místě, leč milí australané
v tom velikána nenechali a i s ním nás šťastně dovezli až k Egilstaditu.
Dokonce přímo před Bónus – na ten jsme se totiž těšili z celýho
SV Islandu nejvíc. Skvěle jsme si nákup užili! Půl hodiny jsme
běhali po Bónusu a radovali se z Islandských cen. Bónus je tu až
čtvrtá cenová kategorie, tak proto. Po zběsilém nakupování jsme
měli v košíčku toto:

2 nejlevnější chleby,
1,5 kg balení vloček (turbolevných

nejlevnější sušenky,
nejlevnější konzervu zeleniny

ale především jsme hrozně
šťastní že jsme v Bónusu a nemáme hlad!!!

Co jsme viděli když jsme
stopovali 4 hodiny:

Výhled byl značný –
viděli jsme auta tak 6 km dopředu, než se přiblížili k nám. Moc
jich ale nejezdilo, tak ono to pozorování zas tak zábavný nebylo…až
na 2 karavány, které obývaly 2 dvojice francouzských staříků.
Ty nešlo přehlédnout. Jezdili dvě hodiny neustále tam a zpětv
našem výhledu. Rychlostí co noha nohu mine. A navíc každých padesát
metrů zastavovali. To jsme si vysvětlili tím, že staříci patrně
trpí inkontinencí a prostě se jim pořád chce. Jsme rádi, že jsme
je nestopli, byli bychom tam s nima patrně ještě dnes.

V noci opět pršelo. Déšť
je tu takovej folklór…avšak během odpoledne (to je teď) se mraky
pod vlivem silného vichru rozestoupily a my po dvou týdnech opět
můžeme spatřit slunce.

Navštívili jsme zdejší
město. Nic moc tam teda nebylo…hledali jsme kontejnery za obchodem,
jestli jako náhodou nevyhazujou prošlý potraviny. Nic takovýho tu
ale nebylo. Tak jsme nabrali vodu a radši šli zase zpátky.

Milý deníčku, rostou
tady divný borůvky. Normální fijalový bobulky, ale rostou na smrčkovejch
větvičkách. Jestli jsou dobrý nevíme, zatím jsme neměli takovej
hlad, abychom ochutnali…

Odpoledne jsme se pak věnovali
neúspěšnému rybolovu…podél jezera a zase zpět. Háček sice
občas zabral, ale nebylo to rybou, nýbrž kamenitým podložím zdejších
vod. Pak bylo třeba vyhledat úkryt, když Šufan páčil háček zpět.
Mimoto se Šuf začal dnes věnovat chmurným myšlenkám, v nichž ho
láká domovina…Trajekt do Dánska = pouhý den cesty. Mě ale láká
islandská zima a déšť, takže z toho nejspíš nic nebude.

Ano, je tomu tak. Bob Hurikán
by nade mnou jistě ohrnul nos, ale vskutku bych dal přednost teplé
domovině před každodenní rutinou Islandského dne (po dalších
21 dní). Leč stejně tak bych dal přednost karbanátku před dnešním
nudlákem, a taky je mi to prd platný.

Ale – vše co bylo výše
Štěpánkou napsáno teď popřu (skoro). Takže – místní bobule
/modrý, ale s bílým vnitřkem) počala Štěpánka jísti zakrátko
a chtěla jimi otrávit i mně!! Co se potravin za supermarketem týče
– viz zítřek. Ale stačí se podívat na jídelníček, a bystrý
pozorovatel snadno zjistí, který že den nám kontejnery poodhalily
část svého bohatství. Schválně to zkuste.

Co se ryb týče, skutečně
opět nic, ale našel jsem (taky opět) spoustu hub k večeři. Já tu
smůlu ale prolomím, lovec Pampaliny se taky nevzdal po prvních 10ti
neúspěších.

Pak už se dne 15. nic nestalo,
mimo to, že jsem se počal opět učit španělsky, a na jezeře se
objevily vlny – způsobené místní lochneskou, kterou jsem neslavně
neulovil.

Ode dneška budu dnům vymejšlet
nadpisy, takže pak budou mít nadpis – Supr co?

Vstali, váleli se na sluníčku,
snědli kaši, váleli se na sluníčku, sbalili,v.n.s.,složili stan,
v.n.s., šli k Bónusu na sraz s duem M and P (=Peddy a Mendolína). Bónus
– ten je nejlevnější a dnes nám ukázal jak. Už na parkovišti
našla Štěpka jenom trochu přejetej kávovej dort v skoro neporušeném
balení. M and P nikde, tak jsme si nakoupili chleba a rozinky…vše
euroshopper. V rámci dalšího čekání se fotíme s prasátkem Bónus
a nalézáme „skoro čerstvý“ ovoce za supermarketem. Tím se rozpoutaly
ovocné hody, během několika minut jsme snědli víc vitamínu C,
než za posledních 14 dní. (viz jídelníček), navíc s turbosladkým
kávovým dortem.

Na scénu vstupují M a P,
ona nadšena, on zhnusen, oba si berou jablka a pomeranče. Každý
podle svých možností, každému dle jeho potřeb (to není Marx!).
Nadšeně si popisujeme minulé zážitky – viz jejich deník. Šermujeme
prstíky nad mapou přímo před lokálním supermarketem asi dvě hodiny.
Protože se rozcházíme (sraz za šest dní u Mývatnu) oni do severních
pobřežních vísek, my do bazénu.

Bazén, tobogán, teplá vířivka,
ještě teplejší nevířivka – to vše za pár šupů (300ISK –
100 kč). Na mě se lepí mladý Islandský blondýny, na Štěpku tlustý
pán – údajně „heboučkej, měkoučkej a teploučkej“. Takže
dobrý, varhánky i na prdeli a den na stopu.

Irskej inženýr nás bere
do Rejtafjoduru, kde je furt mlha, a staví se tu hliníková megahuť.
Islanďani se na ní těší, páč zamává s unemplojmentem (nezaměstnaností).
Procházka městem bere dech – Štěpa říká, že je to hnus, já
dokola opakuju „industriál park“.

Tábořiště zadarmo, se sprchou
zadarmo. Nářez – sprchujem se jak zběsilý, na tábořišti jsme
úplně sami. Turisti zřejmě pro industrial patk nemaj pochopení.
Taky je tu rybníček se spoustou ryb – je malinkatej a ryby tam navážej,
aby je pak mohli prodávat rybářům – 500/ks. Nekupují přito zajíce,
který je v pytli, ale ryby, jež se nachází v rybníce, musí si ji
sami vylovit. Supr dobrodrůžo. Chtěl jsem si taky jednu vylovit (samozřejmě
načerno), ale rozhodl jsem se, že svou první rybu musím pokořit
v nespoutané přírodě, a v žádným TESCO rybníce.

Je večer (já vůl málem
napsal že se smráká), ležíme ve stanu, začíná pršet. Klasický
případ našeho štěstí posledních (10ti?) dnů – prší jen v noci.
Howg

Tak nás ráno vzbudil déšť,
co od večera nepřestal. Já, v domnění, jak snadno před stanem připravím
bleskurychle porridge,sem vylezla bosa ven a jen v kalhotkách s benzinovou
lahví v ruce. Šuf ale konstatoval že jsem blbá a ať to jdu vařit
k chatce (tam pršelo míň). Tak jsem šla bosa v těch kalhotkách s tim
vařičem a porridgem v ruce. Ale bylo mi 12 stupňů C zima a mokro.
Vrátila jsem se a vyslala Šufa. To už bylo v poho – on uvařil,
já snědla. Pak se šel okoupat, že jako třeba přestane pršet.
Jenže to by nebyl RAINYfjodur (nebo jak se to jmenuje). Chvíli jsme
teda čekali a když déšť trochu zesílil (itś necossary to enjoy
real islandic day!!!) sme se vydali na exkurzi do hliníkové factory.
Bylo to daleko a bylo to v dešti. Navíc ta factory zaměstnává spoustu
Poláků, tak jsme se skoro začli bát o své věci (jinak je to putna
– tady ty lidi jsou děsně čestný a nepodvádí – natož krást…)
No ale ty poláci…bydlí v barevnejch kójích narychlo postavenejch,
co vypadaj jako kravíny a celá ta oblast, kde jsou soustředěný
nese nálepku TEAM VILLAGE. Aby líp poznali, kde je jejich kóje, maj
to pěkně odlišený:

Dovnitř jsme se ale nedostali,
hlídal to tam sekutiťák. Lilo, lilo, lilo – k továrně jsme nedorazili,
ale Peddy říkal, že je fakt megózní. My mu to teda budem věřit.
Tak jsme se zas vrátili do kempu, co jsou zadarmo ty sprchy a objevili
(Šuf) v chatce vytápěnou (turbo) místnost. Tak jsme si řekli že
tam uschneme a čekali jsme teda v teple. Taky jsme se byli sprchovat
(to je snad jasný)…

Já jsem si četla v islandskym
telefonnim seznamu, ale nedošla jsem dál než na stránku, co dělat,
když to vypadá, že uhodí blesk. Psali tam, že na Islandu se to
právě moc nestává, tak proto. Psali tam přikrčit se k zemi, být
minimálně 5m od kamaráda (ať to smete jen jednoho) a zacpat si uši
(kvůli hromu). Pak už jenom krápalo, tak jsme sbalili a šli na stopa
zpátky do Egilsstadiru k Bónusu.

Tam jsme nakoupili toto:

kolínka,chléb pita, Šufovo
chléb žitný.

A neb se připozdilo a nikdo
další nás stopem nikam nevzal a nám byla v 11 stupních zima, šli
jsme kus za město, podél výpadovky a postavili stan na rumišti.
Beautiful islandic nature!

Jinak zavádíme hitparádu
TOP TEN zbytečných věcí, které máme sebou. Rozhodli jsme se, že
je musíme nějak využít. Zatím jsou to hity jako: 20m dlouhý špagát,
sluneční brýle, 2. nádoba na benzín, moje
šusťáky, sójová omáčka – (prozatím absolutní vítěz podle
všech kriterií soutěže…) A dál se uvidí. Dem spát.

Budí nás déšť a teplota
9stupňů C. Rychlá snídaně (snad už poslední v Egilstadiru) a hurá
na stopa. Já bych rád do Seydisfjóduru (přístav v Dánsku) Štěpánka
k Mývatru (jezero – komáři). Návrat se nekoná, stopujeme směr
Mývatr, teplota 10 stupňů, déšť houstne.

Asi po hodince odpadáme směr
suprmárket. Je tam teplo (tak 20 stupňů) a neprší tam. Vybíráme
VELMI dlouho – zvažujeme koupi těžítka, kypřícího prášku,
zkoumáme složení sucharů. Voda z našeho oblečení se zatím pomalu
odpařuje. Nakonec volíme nejlevnější keksy, usedáme za kasu a
velmi pomalu je pojídáme. Venku houstne déšť, luštím SUDOKU v novinách
zadarmo. Mimo to tam píšou (kreslej) že prší a bude pršet. Sudoku
se nepovedlo, déšť řídne – dem stopovat – a máme rychlou kliku.
100km pustinou (nejsou tu ani ovce a to je na Islandu co říct) nás
veze Polák, co tu bydlí 7 let, poslouchá Glena Millera a nemá rád
Greenpeace, jako všichni místní. (Protože sabotujou tu fabriku,
co jsme tam nebyli včera).

Tady končí prdel, vysazuje
nás na odbočce v pustině, 7 stupňů C! Jelikož jsem oslavenec (je
mi dnes 22 :o) stavím v dešti stan a jdu pro vodu – jako by jí tu
nepadalo dost. Vodu mi na místní samotě natočila tak 4 letá holčička.
Byla sama v domě uprostřed pustiny. Rozvážně mi sdělila „Yes,
I can give you water“ což i provedla. Jako opařen (kéž by) jsem
šel zpátky.

Polívka a šup do spacáku
– teplota jde dólu a furt leje. Štěpánka zpívá „Hepy brzdej
tů jů!“ Dnešní den zřejmě končí, ze stanu už nevylezem. (14:30,
7 stupňů C). Čtu Marxe, Štěpánka začíná první lekci mojí
Španělštiny. Ještě že sebou taham knihovnu. OBJEV DNE – Jak
správně položit alumatku – viz obrázek.

je mi teplejc, ale furt ne
dost.

K narozeninám jsem dostal:
Banán (od poláka) pusu (od Štěpánkut) TO SE MAM!

Polák byl supr – dal
nám nejen banán, ale taky každýmu pomeranč a žvejkačku. Já si
vzala dvě :o). Prší, prší, jen se leje – koníčky!!! Když nepřestane,
budem tu dlouho. Jinak cestou sem, do tý pustiny, sme asi 15km za Egilsstadirem
viděli osamělý stan na nepříliš rušné křižovatce.

Bylo to duo MaP, který
teď (už tři dny) míří směr Vojonafjodur. To proto, aby viděli
červené kopečky, kvůli kterým jsme všichni tady, na Islandu. Prší
prší – vyděržaj Pijaňjér!

Prší. Ale chvíli i nepršelo
(5 minut). Teď prší víc. Naštěstí jsme se stihli oba vyčůrat
zrovna když jen tak krápalo. Nyní lije. Teplota nízko. Zůstáváme
ve stanu a nevystrkujeme nosy! Asi v deset hodin kolem projede auto.
Já „ty jo, šufe, to je provoz!první auto dneska“ Šuf „Kdepa!
To už je druhý!“ No takže vzdor dešti usoudíme, že už je dopravní
špička a vyrážíme. Prší (nerada se opakuju). Protože kdybychom
měli stát u silnice a čekat až něco zastaví, asi bychom zmrzli,
tak v dešti pochodujem a za pochodu stopujem. Po hodinovém pochodu
staví auto – malý – a v něm tři ženy. Kufr plnej. My se ale
hodláme vejít za každou cenu. Nejdřív se nasouká Šuf a vypadá
to, že je plno. Pak tu jednu Francouzku namáčknem na vokno a vejdu
se i já a 2 baťohy. Francouzky jsou úžasný typy. Máma má bílý
(jak vypraný v Perwolu) svetr, ta vedle ní si cestou piluje nehty.
Třetí má růžovoučký svetýrek a kabelku…Tak jedem. Dost to
drncá (štěrk) a my pozvolna smrdíme v autě. Ta, co je namáčklá
na vokno vobčas votevře, aby se mohla nadechnout čerstvého vzduchu
namísto námi vydávaného puchu. Jenže vždycky jí ofoukne a prší,
tak zas rychle zavře…Tedy trio nás sveze k Detifossu (nejvodnatější
evropskej vodopád), tak ho jdem obdivovat.Náhle neprší jen shora,
ale i zdola a ze stran – to jak se tříští vodopádová voda. Je
to teda krása, tak jdem zas na stopa. Cílem je národní park Jokulsargljúfur
(dalo hodně práce naučit se název)… Ťapkáme do kopce a ozývá
se podezřelý jekot. Pendolína běží v dešti BEZ BUNDY! Máme ze
shledání radost. Říkají, že ten stan na křižovatce byl opravdu
jejich – a že už byli v tom Vajnafjoduru a hledali ten rudej kopec
Rautholar, co jsme tu všichni jen kvůli němu. Co čert ale prý nechtěl
– přijeli tam a sice se to tam jmenovalo Rauthólar, leč kopec to
nebyl, byla to údajně farma s červenou střechou a prej se na Islandu
podle místních jmenuje Rauthólar kdeco. Duo PaM nevědělo, kam vlastně
se chce přesně vydat, tak jsme se rozloučili a šli na
toho stopa do nešnl parku.

Jak tak jdem a nestopujem (protože
kolem nic nejezdí), tak vidíme Rauthólar, asi 1km od místa setkání.
Haha, von je prevít takhle schovanej, to ho asi MaP nenajdou – je
to daleko a prší. Zatímco s fotoaparátem získáváme tento skalp
z nejcennějších, projelo 6 aut. Pak už jen jedno auto co čtvrt hodina.
Nemusí pršet..jen když kape.

Á propos – rozluštili jsme
tajemnství předpovědi počasí na Islandu:

Mají tu přísloví: „když
neprší na jihu, tak prší na severu“. Pro ty, kteří implikacím
příliš nerozumí to neznamená, že prší-li na severu tak nemůže
pršet na jihu, vlastně může pršet všude a furt – což jest zřejmě
zdejší případ. Leč přísloví „furt prší“ už nezní tak
dobře.

Hodina trmácení pustinou
(pro změnu černá poušť) a už zase frčíme do toho…parku s tim
hnusnym jménem. Němky co nás vezou byly pro změnu v autě 4, leč
my se umíme neuvěřitelně koncentrovat – až na hustotu populace
– dva stopaři – jedno sedadlo, hlavně že vypadnem z pouště.

Dorazili jsme do oázy typu
„ztracený svět“ – obrovitá propadlina ohraničená vysokou
skalou – ze všech stran mimo příjezdovky – a v ní lesík, jezírka
a kemp.

Procházíme lesík, fotíme
jezírka a nekempujem v (placeným) kempu. Jedna paní se nám strašně
omlouvá že nezastavila, ale že měla plno :o) je moc ráda, že jsme
dorazili.

Po plastátách (Islandská
obdoba Ferát– nemaj ve skalách řetězy, nýbrž plastový špagáty.
Tj. sympatický, zvlášť pro nás – neb nemáme rukavic) stoupáme
ven ze ztacenýho světa, fotíme panorámata a jdem do hlubin parku.
Hlubiny parku – bažinatá náhorní plošina, kde je podle průvodce
„skvělá příležitost k pozorování ptáků“ se ukazují býti
velmi hluboké. Padá na nás únava, tedy stanujem opět načerno v NP,
tentokrát v bažinatém vřesovišti.

Ráno svítí slunce. To
je NEVÍDANÉ! A je teplo! TO JE NESLÝCHANÉ! A já vstávám dřív
než Šuf. NEČEKANÉ. A vařím instantní čaj v ešusu po nudlích
s omáčkou. HNUSNÉ!

Balíme a jdem. Ólalá,
přicházíme k cíli dua MaP, které se sem bohužel nejspíš nepodívá.
Raudhólar v celé své vznešenosti se nám tyčí vstříc. Dobijeme
se vrcholu, i když je to zakázáno (špagát přes cestu). Opravdová
KRÁSA! Fotíme jako zběsilí. I Okolí je pěkné. Fotíme. Na vrcholu
si dáváme pomeranč. Zde náčrtek Rauthólaru:

Po další chvíli chůze
se dostáváme do Vesturdaluru, což je kemp, ve kterym nikdo není.
V potoce se okoupu a vybalujem batohy, za účelem vyhnat zatuchlost
(hlavně teda Šuf nám nějak zasmrád) a spočítat zásoby (a hmotnost)
jídla, které vlečeme. Výsledek budiž zezadu deníčku.

Hmotnost: Šuf – asi deset
kg +,-

Já – asi 3 kg +,-

Zjištění : Jídla je
dost

Rozhodnutí: musíme teď
často jíst těstoviny

Ztráty:Rozpadlý pytlík
rýže

K likvidaci: sójová omáčka
(vyhazujem)

Nálezy: 3 houbové polívky
(proč jsme nedávali houby do nich, ale do hrachovky-nevíme)

Co nám dochází: síly
nosit to na zádech

Škody: Rozpadly se mi multivitamínový
tablety a upatlaly baťoh.

shruto, podtrženo
OUKEJ.

Cesta z Vesturdaluru počala
špatně – nevim jak to vypadá, když se člověk strhá, ale já
se docela určitě strhal. Částečně to lze odůvodnit tim, že mi
přibyly 2,5kg vody – neboť v rámci povinného využívání předmětů
z „TOP TEN“ v nepoužitelnosti byla i rezervní nádoba na benzín
naplněna vodou. Pravý důvod strhání však byl jiný. Že jsem zjistil,
co všechno táhnu a neunesl zátěž psychickou, nikoliv fyzickou.

Nedaleko za kempem jsme však
vklouzli do nádhernýho zelenýho údolí s modrým potůčkem. Ten
jsme museli brodit, ale šlo o nejpříjemější brodění co jsme
zatím prováděli. Za potůčkem jsme slupli čokoládu (vychází
nám teď 1/2 tabulky na den!) a pokračovali zurčícím údolíčkem.

Strhání pominulo – náhle
obrozen vyrazil jsem kupředu, ubohou Štěpánku nechávaje v oblaku
prachu za sebou. Ta se rozvážně vydala za mnou, ponechávaje moje
výkyvy bez komentáře. Nutno poznamenat, že jsem objevil, že za
pochodu se supr přemýšlí – udělal jsem spoustu plánů, rozebral
Marxe a spočítal nějakou lineární algebru C!. Alternativní vysvětlení
je, že jsem dostal úpal, což je na tom sluníčku docela možný.
Je tu totiž nejmíň 15 stupňů ve stínu, čili je nám fakt hic.

Nastoupáme z rokle mohutné
Jokulsú – podél které jdem třídenní tůru – opět k Detifossu,
ale dojdem k němu z druhý strany. Nejbližší most 30km. Výstup ve
vedru je zničující – Štěpánka vaří večeři a já hledám
dnešní schovku pro stan. Jenže na plošině nic není – široko
daleko tak 2 km jen rovnej vřes. Až na jednu rokli, ale tam je kamení,
to by se nám nespalo pohodlně. To víte, máme už leta, a stejně
tu nikdo nechodí. Kempujem ve vřesovišti. Jsme čím dál tím oprsklejší,
co? Kdy se nám to asi vymstí…

Slunce stále svítí, na nebi
ni mráčku. Je 10 večer a my bysme rádi šli spát. Štěpa usíná
se slunečníma brejlema – vypadá v nich jako včela medonosná. Navíc
je furt vedro. Stejně stavíme stan – jako úkryt před sluncem,
v noci ale přijde zima. Jsme 40 km pod polárním kruhem. Žůžo.

Ze života hmyzu (jasně že
Islandskýho). Štěpa trvala na tom, abych sem napsal, jak je to tu
, na Islandu s mravencema. Čili: žádný tu nejsou.

Vykročili jsme svižně už
v 8:00 (přece jenom, je to NP) a vydali se dál. Už se ani nedivíme,
že tu nepotkáme ni živáčka – přestože jsme na jedný z nejvyhlášenějších
Islandských stezek. Né že by na Island jezdilo málo tůristů
(ročně přes 400.000 – více než obyvatel Islandu), ale prostě
tady nejsou. Vysvětlení jsou dvě:

a/ Island je velkej jako kráva,
tak se to ztratí

b/ Na Island jezdí jenom bohatý
turisti (třeba my) ty pěšky nechoděj – jezdí v Toyotách z půjčovny.
(Turistu na Islandu poznáte podle Toyoty – fakt), platí vstupy,
kempujou v kempech a berou stopaře. No vod toho vlastně sou , ne?

K Detifossu (ten největší
vodopád, co už jsme u něj byli, jenže na druhý straně) je to 8
km, pohodička. Jenže ouha – značka ukazuje dvě cesty – jedna
jde roklí a je prej very dangerous. To podle mojí teorie znamená,
že je hezčí, a píšou to tam proto, aby se víc líbila německým
turistům. Teorie je zřejmě pravdivá – krom jedný plastáty, dvou
kamenných polí a bažiny a chůze po půlmetrový římse jsme žádný
nebezpečí nepotkali – takže je to stezka pro důchodce.

V Detifossu teklo tolik vody
co předevčírem – čili asi 90 kubíků – tak jsem si ho zase
vyfotil. Tentokrát aspoň nepršelo – i když vodopády vyráběly
svůj vlastní déšť, takže jsme zmokli stejně. Z týhle (západní)
strany je vodopád fakt hezčí, fotili jsme i duhu. O kilometr proti
proudu je ještě jeden vodopád – sice není nejmohutnější v evropě,
ale zase je pěknej :o).

Náš problém: zýtra máme
být v Mývatru, leč vede tam odsud jen nějaká horská cesta (level3).
Tam asi nic nestopnem.

SILNICE NA ISLANDU (sorry jestli
se opakuju)

LEVEL 1 – můžou jet všechny
auta.V létě

LEVEL2 – můžou jet jenom
offroady

LEVEL 3 –můžou jet jen
hustě vytuněný offroady

LEVEL 4 – může jet leda
tank, možná to pude přeletět letadlem.

Chytáme druhou možnost –
objet celej park zpátky dokola (60km zajížďka – level 1-2)

Supr Nizozemci nás berou na
začátek parku, kupujou nám benzín. Jejich návštěva parku spočívá
v tom, že dojedou pučenou Toyotou doprostřed „ztracenýho světa“
řeknou, že nic moc a hoděj nás na výpadovku. Ideální stop. Prej
jezdí jenom na věci, co jsou „WOW“, na Islandu jsou hlavně kvůli
brodění. Řek autem. Máme kliku – další stop jede do Mývatru,
je to offroad s korbou – jedeme venku. Je tu frišno, ale hlavně že
se vezem. Islanďani jsou zdravící národ – Když vám nemůžou
říct „haj“ tak aspoň mávaj – třeba když stopujete, každej
mává. Teď na nás na korbě taky každej mává, jenom motorkář,
co jel 150km/h nemával. Ten jenom kejval helmou, určitě přitom říka
„haj!“.

A tak jsme cestou na korbě
zmrzli, natočili hustý videa a užili si cestu (na kost). Bylo to
přece jenom 100 km daleko a my v tom vichru měli jen: Šuf: trenýrky,
kraťásky, tričko Já: kalhotky, podprsenku, kraťásky, tričko

a oba dva jsme měli sluneční
brejle, aby nám nefoukal štěrk do očí. Stačilo, že foukal všude
kolem. Posádka auta měla v plánu se ocachtat do ňáký BLŮ LAGŮN,
tak jsme jeli s nima. Leč týpek obhlíd cenu a řek : Tak tam nejdem.
My cenu nevěděli a vzali jsme to kolem plotu načerno. Baťohy s oblečením
jsme ponechali opodál svému osudu.

PLÁNEK
BLŮ LAGŮN:

(drahá imitace opravdové
modré laguny co je u Keflavíku). Výhoda byla, že hlídač přes
čmoud neviděl, tak tamtudy jsme vnikli.

Zatímco se koupem, hlídač
pojídaje banán objevil naše batohy a svlečený věci. Zakroutil
hlavou a dojedl banán. Toť vše. „Máme to zadarmo ,mámo“! Okoupaní
jsme vzali batohy a v klidu odešli. Ještě jsme si šli pro vodu. Zjištění:
vstup 1100 ISK, víc než v pravý Blů Lagůn. (Druhej den jsme viděli
německou rodinku co přijela…a zase odjela, kroutíc hlavou, jak
je to drahý. Malý český člověk se neztratí.)

Stan jsme rozbili kousek dál
v černý minipoušti – byl tam sice písek, ale byla schovaná. To
se ukázalo jako zrádný: v noci se zvedl déšť a vítr a s nimi i
část našeho stanu. No jo, průvodce nás varoval slovy : „ I mezi
zkušenými cestovateli podezřele často kolují historky o ulétnutých
stanech!“ Tak už jsme taky zkušený. Naštěstí jsme byli napůl
vzhůru, takže ztráty můžem vyčíslit na pouhý 1 kolík. Sakra…já
zapoměl (viz název kapitoly). Cestou na korbě jsme opět projeli
kolem Detifossu, tentokrát ze strany východní. Tuto atrakci jsme
tudíž navštívili již potřetí a známe jí líp, než leckterý
Islanďan. Shrneme-li náš pohyb posledních tří dnů, pak jsme se
přesunuli o 200m přes řeku tam, a zase zpět. Šlo to, pravda, i
rychleji, leč naše lano na brodění je krapet kratší.