Ještě před přistáním jsem se rozhodl, že klasický cestovní blogy jsou vopruz. Takže sem nebudu psát kam jezdim, co tam dělam, jaký tu prodávaj kartáčky na zuby a kolik stupňů je venku. Místo toho hned na úvod oznámím, že voda v mým hajzlu se netočí nikam. Jestli má trochu tendenci, tak proti směru ručiček, ale pochybuju, že za to můžou ty korojojdisovy (bo jak se ten chlap jmenuje) síly, spíš je tak tvarovaná ta mísa.

A to je vlastně výbronej začátek. Protože nebejt toho že je tu hic jak kráva, to tu zatim vypadá jak u nás doma. Na dítě tu taky musí bejt dva lidi, na studijním sou taky fronty jak bejk .. a záchody se točí podle toho jak je vyrobili, a ne podle nějakých trapných fyzikálních zákonů (btw. ten muj hajzl je značky American standard – která jako by z oka vypadla značce Ideal standard, již tak často vidíme na mušlích v českých putykách). Takže jsem vlastně doma, kterýžto pocit umocňuje hlavně kamarád internet. Jak se ze mě má stát na cestách celý muž, když jsem s domovinou ve stejným spojení jak z práglu?

Takže, co? Jsem tu druhej den, hned po přistání jsem zjistil že batoh zaspal někde v Londýně. Fajn, mam jedny trenky, triko, ponožky, kalhoty a notebook. A zatimco jsem si vyjednával batoh, odjel mi smluvenej odvoz z letiště a já byl v prdeli uprostřed cizího třímiliónovýho města. bla bla bla, běžné cestovní historky bla,bla. Večír už jsem měl parádní ubytování, byl jsem zapsanej do školy, absolvoval jsem jednu párty v americkém stylu, nakoupil si za čtyřicet dolarů internetu a měl proběhanej kampus shora dolů (střídavě s kolegama z bangladeše, německa a nějakých dalších vietnamčíků). Na druhou stranu jsem neměl čim se přikrejt a co žrát, lebo

a) mam sice vlastní sprchu, záchod a magnetickou odmykací kartu, deka ale v ceně ubytování neni

b) celej den jsem na jídlo úspěšně zapomínal, byly důležitější věci

Tak jsem se napil vody, přikryl se vlastní bundou a šel spát nahej (triko jsem užil jako ručník). Časovej posun 10 hodin je klídek, stačí se utahat jak pes.

Bydlim s bandou američanů (většinou holky), a nejspíš mě maj za píčuse, bo jsem toho zatim moc neřek, jenom spim a netáhne mě ve velkým provozovat činnost zvanou mítinkňůpípl. Já jim ještě ukážu straponát!

PS – nebojte se o mě. Dneska (2.den) zakoupil jsem jídlo a flísovej přehoz na kanape jenž jsem pasoval na dekoručník. Sprchovat se budu ráno, aby vždycky do večíra vyschnul. Tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli sobi, čech se přizpůsobí!

Hala letiště Heathrow, Londýn. Na tomto místě počínám psát svůj velkovýpravný deník pojednávající o strastech jednomužné expedice do hlubin kontinentu plného jedovatý havěti a (doufejme) hodných australanů. Tato půlroční expedice obsahuje: 1ks Jirka Skuhrovec, 1ks jeho notebook Koumák, kytara zatím beze jména, spacák, nějaký trenky, trička, pononožky, a kámen vod maminky (normálně kamennej). Dohromady máme 92 kilo i s postelí (tj karimatkou).

Kradem tu s Koumákem nenápadně elektřinu ze zásuvky, což se daří, a internet ze vzduchu což se nedaří. Fajn, jsem přece sotva za humnama – co bych tak novýho chtěl už teď sdělovat domovině. Dnešní den je navzdory obrovský únavě po čtyřdenní gudbáj párty, která byla vskutku nekonečná v tom nejlepším slova smyslu, dnem velmi melancholickým. Poslední loučení s rodnou krajinou a hlavně jejími krajany, do toho pár dalších emocí jež nejsou vůbec cestopisné, tedy tu o nich psát nebudu, o to však jsou palčivější. Loučení i emoce jsem uťal jak se na cestovatele patří (jinak by nikdy cestovat nezačal), jestli se to patří i na šufánka ukáže vám i mě běh dalších dní.

Párty skončila, emoce utnuty a já jsem byl sám na letišti Ruzyně, procházel se po halách plných lidí, kufrů a cestovní atmosféry. Nakonec jsem šel ven a procházel se radši mezi dálnicí a ostnatým drátem letištního plotu. Ha, toť poslední kousek rodné krajiny který vidí mnohá expedice – špinavá tráva zasypaná odpadkama obklopená spedičními centry, monstrózníma kostkama z vlnitýho plechu, který ani nepředstíraj že jsou domy. Rodnou hroudu naposled raději nelíbam, a skáču na letadlo.

Přichází prima letadlová strava, nedbale konverzuji se starším britským párem, vůbec nekonverzuji s českou výpravou (jen počkej holomku až se ti začne stejskat po jadrnosti rodný mluvy, to se najednou budeš družit snad i s polákama). Kolem se pije víno, já přecházim na džus … a hleďme, malej šlofík a už jsme nad Mongolskem. Sedim vprostřed jumba, všichni maj zatemněný okýnka – asi nechtěj vidět Mongoly a severní předhůří himaláje, tak jako já. Jenže jsem nemajetný cestující – okýnka nemaje pomrkávam smutně v pološeru. A to zvenčí prosvítá světlo! No jo, jedu holt na klokany a ne na jaky. Příští zastávka Hong Kong, tam je právě před druhou odpolední, přistaneme v pět. A úplně těch samých pět odpoledne bude v Sydney už za dvacet minut od teď, zato vy krajané si na ně ještě dloouho počkáte. To je bordel, že člověk ani neví na co se má aklimatizovat.

Jdu číst knihu o Austrálii, o který toho jako správnej zaprdlej středoevropan zatim moc nevim, ale tak proto jsem tady, ne? Z displeje s mapkou našeho okolí na mě mává Bajkal, snad cíl mé budoucí cesty po magistrále, ale to až za dlouho (že by léto 2009?). Nyní se jdu koncentrovat na serfaře a koaly, tedy zatím zdar.