Blog pro pracující

Tak za prvý – tenhle článek neni pro lidi z berňáku. Jo, ty čtenáři, k tobě mluvim. Pokud se náhodou živíš šťouráním v cizím účetnictví, tak to klidně dělej dál – i takový lidi naše zem potřebuje. Ale opovaž se číst tenhle článek!

..
No, nepředpokládam že jsem tě odradil, ba naopak. Takže fajn, přečti si to jako ostatní. Děti taky choděj na pornostránky, co ty bys nemohl sem .. víš vono to vlastně bude takový malý účetní porno. Takže koukat smíš, ale mámě a tátovi ani muk! A vopovaž se přijít ke mně na kontrolu. Teda .. já to přežiju. Neznalost zákona možná neomlouvá, ale taky člověku nedělá vrásky. Komu bys vrásky udělal, jsou dobrý duše, který mi pomáhaj s účetnictvím, a který mi jedna jak druhá říkaly ať todle radši nikam nepíšu (moc se jim omlouvam, muselo to ven). Víš co, i když je to všechno legální, člověk má radši držet hubu a krok, že jo. Aby sis ho TY nevymíchal. Jako úlitbu účetním to aspoň poloanonymizuju a budu aspoň místo názvů firem používat názvy jídel, a místo částek takovýhle divný znaky #$%^&.

Abych to neprotahoval: Co mě už nějakej rok štve, jak nízký já platim daně. No vážně, to přece neni možný tohleto. Má milá Martina je zaměstnanec, a hrubýho bere o půlku víc než já … jenže ouha, stát jí tu půlku na daních zase vezme, takže v čistým jsme na plichtu. Ať si rozumíme – když říkam daně, myslim daň z příjmu, zdravotní i sociální pojištění – včetně toho co platí zaměstnavatel. Jsou lidi co maj tendenci tyhle věci rozdělovat. Říká se jim ministři financí, a dělaj to proto, aby to na tý výplatní pásce nevypadalo tak blbě že vám berou tolik.

—ZAČÁTEK NUDNÝ ČÁSTI S NUDNÝMA ČÍSLAMA—

Já se o ty nízký daně nijak zvlášť nesnažil, ono to tak nějak vyplynulo. Hele jak: jako doktorskej student beru #$%^ stýpko, to je nedaněný. Ještě jsem si ho vylepšil o @#$% z výzkumnýho grantu, takže se za to už i dalo žít. No ale kdo by na naší škole dělal fulltime doktoranda, že jo? Já byl od začátku zaměstnanej v Langoš a.s., normálně na DPČ abych mohl bejt placenej od hodiny. Když se flákam nic si nezasloužim, že jo. Ale je to hlavní pracovní poměr. Tak tam dělam, dělam – a co čert nechtěl, založili jsme si vedle toho neziskovku Žaludeční kapky o.s. a někdo jí dal nějaký granty. Oukej, sepíšu DPP s neziskovkou – do deseti tisíc se z toho platí akorát 15% daň. Pohoda. Hmm, todle co děláme s neziskovkou smrdí byznysem, založíme ještě radši Sušenka s.r.o. – abysme snad někde nepobuřovali. Kdo by nechtěl bejt košér, že jo? A že si to sročko začlo celkem vydělávat, i vono se mnou podepsalo dohodu. prima. Do toho mam samozřejmě od studií živnost a na nárazových pracích se na ní urodí pár $%^& do roka, ale ne tolik aby to bylo na sociálku. Dá rozum, že z těch příjmů si odečtu 60% paušálek, jako správnej živnostník .. a základ k danění je žádná celá nula nic. Jako třešničku na dortu člověk občas učí, za což se nějakej šušeň taky najde (svou alma mater Bramboračka nepočítam, tam mzda nestačí ani na párek v rohlíku). A jako višničku na třešničce na dortu člověk $%^& vytuneluje na zcela legálním úniku skrz životní pojištění …

—KONEC NUDNÝ ČÁSTI S NUDNÝMA ČÍSLAMA—

A hurá, měl bych všechny ty prachy jít prochlastat nebo projezdit v autě, ať se státu trochu vyplatim aspoň na DPH a spotřebce.

Když to za minulej rok sečtu a podtrhnu, z příjmu jsem odvedl daních necelých 17% včetně sociálky, co platí za mý mrzký výkony Langoš a.s. Sedmnáct procent! Kdybych pracoval, zaplatim ze stejných peněz dvaapůlkrát víc. V absolutních číslech teda platim furt víc než průměrná lopata, ale upřímně si myslim že by mě (a mě podobný) stát měl podojit trochu silnějc. Dyk je krize, a ostatní lidi nemaj co žrát.

Tak co ještě jste nechcípli nudou? Nebojte, už končim. Jen pro jistotu – ne muj cíl nebyl na nikoho machrovat (ostatně klasické Kdo z vás to má asi netrumfnu), prostě mi jenom přijde blbý že jsou ty daně takhle nespravedlivý – a my co na tom těžce rejžujem radši nikde nemluvíme a po česku držíme tu hubu a krok..

 

Na závěr bych rád naprosto upřímně poděkoval všem fulltime zaměstnancům, že nám platěj provoz tohohle státu. Díky, slibuju že vám to zkusim vynahradit.

V čem je průšvih ve státních firmách?

Alternativní tisková zpráva, shrnující náš poslední výzkum na plnou hubu. Autorství kdykoliv popřu 🙂

Česká republika, její kraje a obce jsou neskutečně bohatý. Patří jim firmy s ročním obratem 680 miliard, čili se jima protočí jenom o kousek míň než ve státním rozpočtě. Jenže zatimco většina státního rozpočtu jde na důchody, tyhle firmy si s těma prachama můžou tak trochu dělat co chtěj.

Tohle úžasné zjištění provedla dvojice paznehtů z Univerzity Karlovy, kteří si říkají Centrum aplikované ekonomie, o.s. (aka zIndex), která místo aby dělali na svý disertaci, tráví čas předstíráním že jsou “fink-tank”. Blbý na tom je, že nikdo neví jestli maji pravdu. Tak podružnou věc jako kolik vlastně máme firem se totiž přece nevyplatí sledovat, a tak to stát nedělá. Nějaký čísla k tomu má akorát staťák, jenže ten si plete soukromý a státní firmy (soukromý jsou podle něj třeba ČEZ Distribuce nebo Orlickoústecká nemocnice), takže ví taky prdlačku.

Tydle státní firmy jsou takový schizofrenní instituce. Občas slyšíme že “jsou to vlastně normální firmy, který náhodou ovládá stát” (to když je řeč o uzákonění auditu NKÚ nebo zadávání zakázek podle zákona), občas jsou naopak prodlouženou rukou státní moci (to když je potřeba obhájit že v dozorčkách sedí samý politici). A že jich tam sedí hromada. Ta studie řiká, že ve třech čtvrtinách velkejch firem se vždycky hned po volbách jako náhodou vymění předseda dozorčky (čili chlap, kterej řídí chlapa co řídí tu firmu). Běží to jako na drátkách, po krajských volbách se vymění vedení krajských firem, po obecních volbách u obecních. Jenom ve státních firmách je bordel o trochu větší. Jak se rychlejc mění vládnoucí koalice, tak jejich dozorčí rady samosebou taky. Nečeká se vždycky čtyři roky, a nejdou z toho kvůli tomu dělat tak pěkný grafíky jako ten krajskej co uvidíte o kousek níž. Průšvih je to ale ještě větší – věřte, nevěřte, ty firmy nenesou dobře, když se jim vedení mění jak ponožky (a voni maj dejme tomu nakoupit vlaky na dvacet let).

To dá rozum že to všechno se ale děje kolem voleb jenom jako na potvoru a s politikou to nemá co dělat. Lidi do firem prostě normálně přicházej a odcházej. Divný je, že jediný volby kde se žádný křesla neměnily, jsou poslední krajský volby – to se asi nějak cirkulace zastavila nebo co. Jak se ty kraje přebarvily z oranžový zase na oranžovou, tak se politici v radách lekli a zůstali na místech.

Obměna dozorčích rad v krajích, volby na podzim 2004,2009,2012 (poslední dvoje dopadly stejně)

Obměna dozorčích rad v krajích, volby na podzim 2004,2009,2012 (poslední dvoje dopadly stejně)

Chytrý lidi, tyhle politici. Spočetli si, že do těch firem nejenom že nemůže ten nejvyšší kontrolní úřad a nemusí to moc vypisovat zakázky, vona ani opozice tam neni. Takže neni nic lepšího, než těm firmám přenechat správu městských nemovitostí nebo třeba vývoj IT systémů.

Takových poloveřejných firem s obratem nad sto mega je u nás víc než stovka  (každej rok, každá ta firma utratí sto milionů korun českých). Sto míčů, to už neni malej keš – a v něm je ten hlavní průšvih. Tam se dá korumpovat, odklánět a financovat politický strany. Takže, milí novinářští paznehti, jestli si myslíte, že největší zlo na kšeftování s křeslem v dozorčce ČEZu je, že nějakej Šnajdr bude brát třicítku hrubýho za nic, možná byste si mohli uvědomit, že ČEZ je třetí největší firma ve střední evropě, a křeslo v jeho dozorčce je pro tuhle zemi asi tak desetkrát důležitější, než křeslo nějakýho usoplenýho poslance. Tim pádem, pokud někdo měl vykšeftovat mandát za křeslo v ČEZu, jaj boha – to pro něj nebyl ústupek z principů ale kšeft roku. Kapišto?

Příště až vy lamy vypustíte z huby slovo trafika, tak ať koukáte mluvit o stánku PNS, případně s přimhouřením oka o osmiletý definitivě na úřadu pro ochranu osobních údajů. Zapomeňte na podniky jako Lesy ČR ne Česká Pošta. Selhání trafikanta totiž způsobí nejhůř to, že děti nedosanou Čtyřlístek. Zatímco zmrvený rozhodnutí dozorčí rady (třeba o expanzi do Albánie) náš stát může stát taky klidně 10 miliard, čili každýho z vás litr na elektrice.

Největšího fóru tý studie si ale zatim nikdo nevšim. Ten je v tom, že dokldádá nehorázný kšeftování s křeslama v dozorčkách hlavně mimo parlament. Zatimco Nečasovo vláda padla na obvinění, z kterých kvůlivá imunitě sešlo, tady je prostor pro další houfy stejných obvinění ve firmách měst a krajů, kde žádná imunita neni a nebude.

Dospělost a samovznícení

Dnes je mi 29 let. Sedím doma a čekám na samovznícení. Teda .. ne na svoje, ale na samovznícení hadru nasáklýho lněným olejem. Pán v nábytkovým obchodě říkal, že to riziko je velmi vysoký – čimž dosáhl opačnýho efektu než zamýšlel.

Je mi 29, což je údajně nejvyšší čas, aby odezněla puberta a člověk měl jasno co a jak by v životě chtěl. Je na čase bilancovat. V písni Řidič tvrdej chleba má říká starej Voda mladýmu řidiči “Jednou sis tu práci zvolil, tak zůstaň při ní stát”. Načež mu dá asi milion důvodů, proč se na to vykašlat a jít si fofrem dodělat učňák, bo obráběč kovů se dneska míň nadře a víc vydělá.

Hned na úvod (jo, tohle je třetí odstavec a furt tomu řikam úvod. Todle je prokrastinační web, pro mě i vás, tak si přece nebudeme hrát na krátký texty, ne?)  …na úvod přiznám, že  filosofie starého Vody mě úplně blízká neni. V sedmnácti jsem si zvolil, že budu novinářem, což mě díky bohu pustilo o rok a půl později. Od tý doby jsem dělal leccos, a nebýt toho, že profese “informatik” a “ekonom” v reálu můžou znamenat asi deset velmi rozdílných věcí, možná by to vzhledem k mýmu věku dalo i úctyhodnej seznam.

Teda .. a to je právě vono .. co je jako úctyhodnýho na tom, že člověk dělal hodně různejch věcí? To o něm samozřejmě říkat leccos, například že smrdí a neni s nim k vydržení, nebo že je maniodepresivní a u jedný práce nevydrží dlouho. Mít úctyhodný seznam zaměstnání je  super je to snad jen pro mé budoucí životopisce. Ti si nad pestrým koláčem činností mohou vymýšlet roztodivná adjektiva, a opepřit tak jinak celkem nudný text kontrastující s nadcházejícím turbulentním obdobím života, kdy budu na těžkých podpůrných drogách závodit v tahačích, abych si vydělal na lodní lístek zpět do Evropy.

Aneb kde se vidim za deset let :). A kde vy? Jistý je akorát, že mi ubude vlasů, jinak je to dost debilní otázka na kterou ze zásady neodpovídam. Vidim se za pět minut jak zapíjm studentskou pečeť pigi čajem, howgh. A ani to neni úplně jistý.

(5 minut pauza)

Fajn, tahle předpověď vyšla, ale to nic nedokazuje. Tváří v tvář faktům naznačujícím opak hrdě konstatuji, že nemam šajn co bude za deset let. Což je docela blbý bo máme hypotéku na třicet :). Ale o tom jindy. Teď budu ještě chvílí s grácií prokletého básníka předstírat, že podobné pozemské drobnosti se mě netýkaj, a okázale pohrdat těma, kdo jsou na tom líp než já, a rámcovou představu o svém já v roce 2023 mají. Milí zlatí, jste nudní a budu se vám smát, až vám to stejně nevyjde.

Dík patří mé trpělivé družce (a právě že “jen” družce) Martině, neb je v našich zeměpisných šířkách známo, že kdo nemá rozplánováno po druhé dítě a první dovolenou v Jugoslávii, ten netáhne. Nevim zda ji má uklidnit, že v tom nejsem zdaleka sám, ale jelikož se ve společnosti davů ani jeden necítime o nic lépe než bez nich, moc šancí bych tomu nedával.

Slušnost ke čtenáři (abych ho třeba neuvalil do deprese) by byla říct, že jsem rád že žiju dneškem. Jako dítě moderní doby se přece chci hlavně bavit, a bez trochy napětí a nejistoty nejde. Život bez odpovědnosti a sociálních jistot mi nikdo nenutil, víceméně si ho tak nějak průběžně volim. Vždycky je tu přece klidná alternativa zahrnující odstěhování na venkov a poklidné zahánění chmur a nudy pivem po zbytek žití (a nebo něco ne tak radikálního, co bude míň vypadat jako intelektuálská póza a víc jako reálná možnost). Zkrátka alternativa mediánového občana, kterou pravej emo/punker/rocker/hippie/tremp (a ví bůh jak se všechny mládežnický rebelie minulýho století jmenovaly) nevolí.

Jo. To by byla slušnost ke čtenáři říct. Aby se třeba necejtil blbě, že je na tom podobně jako já, čili bez budoucnosti. Ale je mi 29 a místy (zdůrazňuju) mě ta odpovědnost nepřijde nezajímavá. Asi za timhle nečekaným vývojem bude nějaká genetika, jsem zvědav kam mě to zavede.

P.S. Nevzplanul, šmejd.

prasata se vrací

Milé Internety, skuhry.com je zpět! Web převlékl kabát, shodil spam a hodlá se v příští pětiletce vyšvihnout zpět k vrcholům návštěvnosti, na které kdysi dosáhl – čili asi na 12 nepravidelných čtenářů. A to navzdory tomu, že se jeho obsah bude postupně zhoršovat, bo sem hodlám psát ještě větší kraviny než dřív a vůbec si tu střídavě ventilovat stydnoucí pubertu a krizi mladšího středního věku. Navíc už nebudu psát z žádný Austrálie, ale z přízemí na Praze 6, čímžto se obsah stane ještě šedivějším a nudnějším (nedočkavcům už teď můžu prozradit, že se blíží článek o hypotékách).

Ambiciózního cíle návštěvnostního tohoto plánuje můj PR tým dosáhnout agresivní marketingovou kampaní, která vyvrcholí tím, že se nějakým lidem zaplatí aby sem chodili, dělali že to čtou a možná i předstírali diskusi. Jinak to totiž nepude – investoval jsem sice pět míčů do grafiky, ale po dvou letech intenzivní práce přišel tým grafiků s tim, že web bude obyčejnej a černobílej. Myslel jsem že mě omejou – vyhodil jsem je (šli dělat pro Varskej festival) a dodělal běhající prasátka – což je vrchol nevkusu, a čtenáře to tak akorát ruší.

Většina současného obsahu je navíc recyklována z prasystému (roztomilá slovní hříčka značí, že se jedná o systém starý, zprasený a muj), takže to nemusíte ani číst. Starý články a komentáře se podařilo přenést (výjimku tvoří pubertální poradna PoDraZ, která ztratila kus svého obsahu a byla přejmenována na PoStraŠ, ještě se pokusim jí zrestaurovat). Obrázky bohužel prasystém nevydal. Jsi-li náhodný návštěvníku dejme tomu žurnalista prahnící po nějaký pikanterii, jdi normálně na old.skuhry.com … a tam jí taky nenajdeš. Ale vobrázky tam budou.

šuf

Salámové lemma

Varování: tady jsem nechal vyplout na povrch svou geekovskou stránku. O mé duševní zdraví se nebojte, dá se to celkem s úspěchem vypnout. Pokud vám pohled na logaritmus způsobuje nevolnost, čtěte radši Blesk.

Mějme špagety (S), do nichž krátíme salám (taky S). Problém, který typicky řeší líná osoba (já) je, na jak malé kousky je potřeba salám nakrájet? Ten problém už mě trápí řadu let, rozhodl jsem se ho dneska analyticky popsat a navrhnout řešení. Malý krok pro člověka a velký pro lidstvo.

Úlohu jsem si vymezil takto: rád bych se s tím moc nepáral (nekrájel), čili bych rád kousky dělal co největší. Zároveň však musím splnit kritérium žratelnosti. Totiž – jídlo se jí po soustech, a sousta bez salámu (tzv. kejdu) nemá nikdo rád. Proto je nutno salám nakrájet nejméně takový počet kousků, abych kejdu nenabral moc často. Co takové “moc často” znamená, je dáno až konkrétní aplikací: pokud jsem například školní jídelna, je tolerovatelná 25% kejda (=každá čtvrtá lžíce bez salámu), pokud si vařím sám pro sebe, odpustil bych si maximálně 10% kejdu.

Zaveďmě problém formálně. Špagety jsou tvořeny n sousty. Kritérium žratelnosti požaduje, aby při náhodném rozmístění s salámů mezi n soust bylo nejvýše k % jídla kejda.

Úlohu si zjednodušíme výpočtem pravděpodobnosti nabrání kejdy v jednom konkrétním soustě. Výpočet je poměrně přímočarý, rozmisťuji-li s salámů mezi n soust, pak má počet salámů v jednom soustu binomickou distribuci. Naberu-li jedno sousto, pak je pravděpodobnost výskytu jednoho konkrétního salámu v tomto soustě 1\frac{1}{n}. Pravděpodobnost, že se salám nachází mimo sousto je tedy 1-\frac{1}{n} a konečně pravděpodobnost, že se v soustu nevyskytuje ani jeden salám je (1-\frac{1}{n})^s.

Juch, je to jasný – mám tím pádem omezení k > 100 (1-\frac{1}{n})^s . Po úpravě už je tu výsledek, který pracovně nazývám salámové lemma:

s > \frac{ln(\frac{k}{100})}{ln(1-\frac{1}{n})} (salámové lemma).

Ukázka aplikace salámového lemmatu v praxi: normální jídlo má dejme tomu 25 soust, a kejdy v něm nechci víc než 10 % – čili maximálně dvě sousta můžou zůstat bez salámu. Potom s > \frac{ln(0,1)}{ln(0,96)} = 56,4, čili potřebuju nakrájet salám aspoň na 57 kousků. Samozřejmě, pokud krájíte salám třeba pro čtyři lidi, bude to asi čtyřikrát tolik. Pokud krájíte junior podobně jako já (jedno kolečko na 5×5 kousků), budete muset na jednu osobu říznout cca 12krát nožem (2 odříznutí kolečka + 5 podélných + 5 kolmých řezů ).

QED.

Diskuse:
1) Model je zavádějící v tom, že předpokládá retardovaný lidi, který si neumí na lžíci cíleně nabírat přiměřené množství salámu – v tomto smyslu je výsledná hodnota maximálním počtem kousků, na které je potřeba salám nakrájet, když třeba hodláte jíst potmě nebo se u jídla koukat na televizi. Jinak salámu můžete krájet i míň – extrémní škudlilové mohou na n soust nakrájet jen n(1-\frac{k}{100}) kousků salámu – v příkladu výš bych si třeba do 25 soust nakrájel jenom 23 kusů salámu (čímž bych mimochodem ušetřil asi tak dvě říznutí nožem), a pořád bych se dokázal udržet pod deseti procenty kejdy… Taková aplikace je ale samozřejmě blbost, protože jestli jsem línej krájet salám, těžko se asi budu ochotnej deset minut hrabat ve špagetách abych pokaždý nabral právě jednu kostičku..

2) Samozřejmě by bylo fajn přinutit lidi, aby jedli větší sousta, v ideálním případě aby snědli celé jídlo na jeden hlt. Pak by bylo řešení krájecího problému triviální (prostě sežeru celej salám bez krájení). Kdybychom měli větší huby, vůbec se nemuselo krájet (a svět by byl lepším místem..?).

3) Úloha je do značné míry ideální a nebere v potaz některá významná omezení. V prvé řadě je tu tzv. “studená limita”, kdy množství salámu je shora omezeno tím, kolik ho najdete v ledničce. V návaznosti pak je možné uvažovat její rozšíření na optimalizační problém, zahrnující velikost kostičky salámu a vzdálenost nejbližší večerky..

Model je otevřen připomínkám a komentářům, doufám že se kolem něj etabluje nová vědecká disciplína, tzv. užitečná matematika.

šuf : Kdo neumí, učí

Tak jsem předevčírem dokončil svou poslední přednášku dějin ekonomických teorií. Takzvanou "královskou disciplínu ekonomie" (přehled teorií od Aristotela přes Marxe až po různý tábory pokračovatelů Keynese) jsem s kolegama učil dva semestry, a byl to zážitek. Ještě si nejsem jistej že pozitivní, ale každopádně intenzivní. Poslední dvě přednášky semestru už má Honza, pak jen odzkoušíme těch 70 studentů a příští rok už to bude zas učit nějakej profesor. Doufam že líp jak my :D.

Abyste byli v obraze, poté co umřel muj oblíbenej profesor Sojka, neměl dějiny u nás na škole kdo učit. Nikdo nemá kvalifikaci blabla, vedení školy se to hodilo – beztak jsme chtěli seškrtat kecací předměty, že? Což mě a pár dalším doktorandům přišlo trochu blbý, protože místy panujou názory že právě dějiny jsou nejzajímavější předmět co se tak v ekonomii učí.

Ani nevim jestli z hecu nebo proč, prohlásil jsem tehdy že než aby ten předmět skončil, to ať ho radši učí pár doktorandů (rozuměj – ekonomů v mým věku, který nepřečetli celou knihovnu, a v nejbližší době tak nehodlaj učinit). A co se nestalo, rázem jsem byl v čele tříčlennýho týmu co to jako měl učit. Hohó, dyk to ale neumíme. No co, rozporcovali jsme učebnici na tři kusy (obrazně). Za měsíc, pánové, první přednáška. Ta vyšla na Tomáše Sedláčka – což se ukázalo jako dobrej krok, sice se moc nedržel tématu, ale strhl přes stovku lidí, aby na to chodila.

No nic, na knihy vzpomínek bude čas v důchodu. Zkusil jsem si prvně menežovat předmět, regulérně anglicky přednášet, vyhodit studenta od zkoušky, a lít pivo i názory při debatách jak to správně učit. Studenti byli fajn, dokonce chodili i na dobrovolnej diskusní seminář.

Docent Půlpán řiká, že bejt profesor na VŠ je fajn, nechaj tě před lidma vykecat, a ještě za to dostaneš kapesný (bo plat se tomu říkat nedá). Muhehe. Normálně jsem jim cpal vlastní názory, a pak se o nich sám se sebou hádal – když se do toho zrovna nechtělo jim. Ze začátku jsem s tim teda měl trochu morální problém – učit lidi o pět let mladší, z nichž někteří možná o tématu ví tolik co já nebo i víc. Ale to přebolelo rychle, naopak jsem sám sebe přesvědčil že muj primitivní pohled na některý pasáže látky je pro studenty stravitelnější, než kdybych tomu rozuměl fakt do hloubky. Nestěžovali si, na přednášky chodili. Dějiny teorií maj dát člověku arzenál názorů s kterýma můžou nesouhlasit. To jsem jim rozhodně dal :D.

Byla to zábava a byla to i fuška. Stálo to za to? Pro muj osobní rozvoj jo. Jestli jsem zanechal i něco pozitivního i v těch studentech už je komplikovanější otázka. Jsou lidi, který šíření vlastních názorů vidí automaticky jako dobrou věc. Já nevim – kór když si nejsem jistej jestli ty názory jsou správný (což v ekonomii neví člověk skoro nikdy, i kdyby přečet tři knihovny). Jestli náhodou budu fakt akademik, asi si to budu muset nějak vnitřně vyřešit.

P.S. Dneska se moc lidí nechlubí že přednášeli Marxe. A to já jo :), dokonce jsem jednu studentku vyhodil když nevěděla kdo napsal Kapitál. Cho cho, ekonom z postkomunistický země tohle prostě znát musí. A to JE muj názor.

šuf : Pokus o zmrtvýchvstání sportovce

asi tak 10. duben

Pořádně ani nevim jak to vzniklo. Někdy v únoru někdo dostal hodně blbej nápad – že poběží maraton. A aby z toho neměl osypky sám, zkusil do toho u piva uvrtat i pár kámošů. Dobrá (nebo špatná?) věc se podařila, podroušeni odcházeli plni bujaré odvahy – vole, poběžíme v červnu maratón, takový budeme borcí! Ráno pak matně vzpomínali, co že to … ale nic, červen je daleko, to se zvládne. Maraton je taková nehmotná výzva, jako třeba skolit medvěda nebo pokořit everest. Mozek si ani nepřipouští že by to bylo reálný. Ale datum maratonu se blíží, a dohoda je dohoda.

asi tak 5. květen

Moc bych se tý historce smál, kdybych nebyl jednim z protagonistů. Teď místo smíchu žeru maratonec, a snažim se po odpolednách ve svých nohách probudit dávno vyhaslej dynamit. Místo dynamitu se ale po pár kilometrech probouzí kolenní vazy, a kvůli nim po pořádným tréninku dva dni nechodim. Kunratickej lesík má po obvodu necelejch deset, zatim jsem ho neoběhl ani dvakrát v kuse. Do startu zbývá měsíc.

asi tak 20. květen 2011

Tady, vážení přátelé, končí veškerá prdel. Dojde k průseru – a buď to odnese moje mužné ego, nebo fyzické zdraví. Navzdory faktu, že si tohle velmi reálně uvědomuju, si odmítam připustit že bych se na startovní čáru nepostavil. Je v tom určitá umanutá posedlost – jakmile si z něčeho člověk udělá výzvu, tak už jí prostě chce překonat. A já chci běžet maraton, ještě k tomu po Krušnejch horách. V mé věkové kategorii dokončili loni všichni, nejhorší čas je pět hodin. Otázkou je pouze kterou z těchhle dvou statistik letos zhorším :).

Život bez výzev by byl .. plochej a nudnej. V 21. století už výzvy nepřicházej samy od sebe – nikdo vám nechce vypálit ves ani nehrozí smrt hlady, a tak si je člověk vymejšlí sám. Proč jenom si ale ten Radek Medal (jo, a já to sem klidně napíšu, byl to von, hajzl) musel vybrat výzvu tak blbou, a ještě do ní tahat ostatní?

červen 2011

Jsem sráč, nedal jsem to – ani jsem nenastoupil na start. Můžete tomu věřit nebo ne, ale moje pravý koleno neuneslo intenzivní trénink, a začínalo standardně bolet jako čert už po pěti kilometrech běhu. Což je na maraton dost tristní. Uběhnout desítku se zaťatýma zubama ještě jde, ale na čtyřicítce už bych si ty zuby uskřípal. Zašel jsem za doktorem Vačou, a dostal pilulky co ho snad za čtvrt roku vyléčej, a taky fotky kolene který říkaj že jsem v pohodě. Tak nevim.

Došlo na moment, kdy se člověk cítí starej hned dvakrát. Jednak proto, že ho bolí klouby, a druhak proto že musí udělat srabskej ale zodpovědnej krok – rozhodnout se neriskovat trvalou invaliditu (i když má furt cukání běžet, třeba si to to debilní koleno rozmyslí).

srpen 2011

Našel jsem tyhle rozepsaný poznámky. Myslim, že podobných záchvatů (více či méně úspěšných) si ještě pár zažiju. Pro budoucí inspiraci sebe i ostatních teoretických maratonců dávám na web. Mimochodem – včera jsem si po pauze asi dvou tejdnů oběh desítku bez sebemenší bolesti. Tak třeba příští rok 🙂

šuf : Jak jsem vyhořel

Tak ty si chlapče myslíš, že ve svých šestadvaceti můžeš psát o vyhoření? Že tě huba nebolí!

Myslim, a můžu. Co bych nemohl, na Internet si každej může chrlit co chce (a podle toho ten kyberprostor taky vypadá). Jestli jednou moje čtyřicetiletý já dospěje k názoru že to co teď píšu je naprostá hovadina, a že jsem byl tehdy v roce 2011 vzorem emočního náboje, tak ať si k tomu klidně dospěje a nějak se s tim srovná. Už je přece velký :).

Takže, vyhoření říkam stavu kdy člověk nějaký emoce prožívá méně intenzivně než dřív, nebo dokonce vůbec. Ví co by s nim todle a tamto dělalo před pár lety, a dneska nad tim jenom mává rukou. První opravdovou pusu prostě dostanete jednou za život, a každá další už holt bude slabší (samozřejmě s čestnýma výjimkama). Pomalu unitř hoříme asi každej, proto vám každej důchodce rád vysvětlí že dřív byly stromy zelenější a muzika za něco stála.

Funguje to podle mýho asi takhle: Jak se v člověku hromaděj zážitky a vzpomínky, jak se mu v mozku vyšlapávaj cestičky, je každej další vjem, každá procházka po starý cestičce, míň neobvyklá – a nevyvede už člověka z míry. To platí pro emoce hezký i pro ty ošklivý. Někdo to bere pozitivně – že se stářím přichází klid a rozvaha, někdo naopak vidí jenom tu emoční vyčpělost. Pravda je tradičně někde mezi – člověk se životem pomaličku propadá směrem k apatii, někdo rychlejc a někdo pomalejc. A to neni ani dobře ani špatně – je to prostě tak.

Normálně vám lidi řeknou, že co skončí puberta – jako to divoce emotivní období, tak už se s člověkem nic moc neděje. Kecaj. Hned potom (..i když vlastně už při tom) se vydáváte na dlouhou cestu vyhoření. Když John Lennon říkal, že lidem nad 30 let se nesmí věřit, měl podle mě na mysli právě tohle – že s tim klidem a rozvahou přichází taky vypočítavost, umění potlačit svuj morální kompas, která je hipíkovi plnýmu lásky, míru, drog a rokenrolu zkrátka odporná :).

Nad mým vlastním vyhořením jsem se prvně zamyslel před čtrnácti dny, když mi obrovská mašina na magnetickou rezonanci snímkovala koleno. Trvalo jí to dvacet minut, a přestože to byla moje první rezonance v životě, tak jsem u ní po chvilce usnul. Rozumíte, moje klučičí instinkty velí každej stroj pořádně omrknout a prozkoumat (zvlášť když vypadá úplně kosmicky a vydává roztodivný zvuky), a já to klidně zaříznu.

Podobně to mam pocit vypadá poslední půlrok pořád – mluvim do televize, zakládam firmu, pracuju na věcech který vážně jsou zajímavější než co jsem kdy dělal předtím atd. Je toho hodně, a jako že dobrý. Rozum mi řiká jak je to všechno hustý a fajn … jenže to je všechno, emoční odezva minimální. A že by to s ní bylo ještě lepší, to je ložený.

S vyhořením se dá bojovat, ale zastavit ho nejde. Můžete přiškrtit přívody nových impulzů, a dát si víc času je prožít. Nebo se můžete přestat držet vyšlapaných cestiček. Vždycky jde začít zkoušet nový věci který člověka nabudí nějak nově a hlavně jinak. Jenže nový cestičky zevšední a i u těch úplně neprozkoumaných začnete zjišťovat, že jsou vlastně tak trochu podobný těm co už znáte.

O tom bude asi ta krize středního věku. Silnou motorku nebo dvacetiletou milenku si čtyřicátník sežene bo hledá něco opravdu novýho .. dost, k filozofování na tohle téma ještě nejsem kvalifikovanej. Co jsem chtěl říct, že s vyhořováním půjde bojovat (a já mu ten boj vyhlašuju – taktika je zatim tajná, když uspěju na celé čáře nápad dám do receptáře), ale vyhrát ten boj nelze, a s tim je líp se smířit.

Tak co? Tak nic. Až budu důchodce, stromy prostě budou míň zelený a muzika bude stát za prd. Doufam že budou aspoň v bedně (která musí bejt minimálně 4D) dávat ještě nářezovější slaďáky, krváky a reality show než dnes. Takže i moje otrlá cynická duše u nich zažije tu správnou radost, děs a vůbec. A když ne, tak pak přijde čas začít hulit.

šuf : Učim se bejt drsnej. De to fofrem.

Před měsícem a půl jsem od zkoušky vyhodil prvního člověka, byl to velkej vnitřní boj.
Před čtrnácti jsem vyhodil čtyři, a včera dalších pět. Začíná to bejt celkem rutina. Soucit ustupuje kamsi do pozadí, a hádam že časem vymizí úplně. Jako ten slavnej psychologickej experiment, kde náhodně vybraným lidem losem přisoudili roli dozorce ve věznici. Během pár dní se tihle novopečení bachaři samovolně začali chovat k vězňům neskutečně brutálně, tj k lidem kteří jen neměli to štěstí a táhli si špatně los.

Člověk svojí 'lidskost' ztratí než se naděje. Uvozovky dávam proto, že vlastně o lidskost (tj. vlastnost člověku vrozenou a snad neodpáratelnou) nemusí jít, spíš úhel pohledu, kterej dává moc soudit co lidský je a co neni.

Povýšil jsem ze studenta na doktoranda, čili o né moc znatelnej stupínek. A najednou jsem autorita, a místo biflování na zkoušky trávim večery tim že k těm zkouškám vymejšlim otázky nebo třeba opravuju písemky.

Vsuvka: Nechtěl jsem to sem nějak cpát ale asi je to na místě: na fakultě jsem teď hlavní přednášející dějin ekonomických teorií, a z podivnýho rozmaru jsem si ještě vzal volitelnej seminář o ekonomii na jednom gymplu. Zkrátka jsem do učení skočil rovnýma nohama, primárně v naději že se při tom taky něco naučim. A že to bude sranda. Je, ale představoval jsem si to teda trochu jinak. Ale o tom třeba jindy.

Sotva se to člověku stane, hned získá na studenty jinej pohled. Jsou to líný prevíti, neučí se, dělaj akorát bordel, nečtou a všechno chtěj vošulit. No … věcnej pohled se možná nezměnil ale emoce jo – zatimco soudnej student by předchozí větu řekl vesele s trochou sebeironie, pedagog (to jako já :)) jí říká nasraně. Jako vážně, jak někdo čeká že pochopí přednášku, když si nepamatuje tu předchozí? Jak může student naší školy nečíst ekonomický knížky? A když mluvim tak by bylo hezký aby mě měli možnost slyšet i ti vzádu, když už jsem se na tu přednášku půl dne připravoval.

Nejhorší je, že si úplně uvědomuju že výše napsaný řádky zní jak by je psala padesátiletá dějepisářka. Úplně se s nima neztotožňuju, se studentama jsem vlastně celkem zadobře. Pravda ale je, že takový věci člověku v hlavě začnou vyskakovat! A samy od sebe! Radši nedomejšlet, jakou takováhle palba způsobí deformaci za pár (desítek) let.

To se mě snad týkat nebude, pedagogem se stát nehodlam. O to hezčí je ale takový učení zážitek – s vědomím, že to nebudu dělat do důchodu, se třídnice zvedá o kus snáz :).

Jé, to jsem zase dlouhej. Zakončim pozitivní myšlenkou! Když studenta vyhodíte od zkoušky, bude se muset znova připravit a znova na ní jít. Připravíte ho tak o člověkoden života, možná o tři a možná o mnohem víc. Mohl by jít třeba do parku, nebo napsat báseň .. a ne, bude sedět nad knížkama, a strkat si do hlavy věci co už tam stejně za tejden nebudou. A za to můžu já. Když vyhodim dost studentů, možná že tim v součtu zmařim celej lidskej život. A to se říká že učitelská profese je poslání? Vraždění to je!

Antiteze: hovno hovno. Bez peněz do hospody nelez, a kdo nemá rád studium ať si jde třeba k rybníku a ne na univerzitu. Ukradený dny jsou pro studenta pozitivní. Jeho další život by se bez nich obešel, ale jistě by byl méně kvalitní. Pokud teda jako učitel věříte že váš předmět je přínosnej. A tomu já věřim!